Domek länsmana ve farním městečku Fatmomakke

Domek länsmana ve farním městečku Fatmomakke Zdroj: Michael Borovička

Hřbitov v Ankarede
Sámské chýše zvané kata se dodnes používají.
Příroda v okolí Fatmomakke, v pozadí pohoří Borgafjällen
Vydejte se švédskou divočinou po starých stezkách a objevte kouzlo kyrkstadů
Vydejte se švédskou divočinou po starých stezkách a objevte kouzlo kyrkstadů
5 Fotogalerie

Vydejte se švédskou divočinou po starých stezkách a objevte kouzlo kyrkstadů

Michael Borovička

Návštěva kostela bývala v odlehlých koutech Švédska poměrně komplikovaná a trvala i několik dní. Jako útulek pro věřící vznikaly zvláštní osady: kyrkstady. Stojí doposud a dodnes v nich můžete přenocovat. Zkuste si naplánovat trek úchvatnou a divokou přírodou, kde skoro nikoho nepotkáte!

Kyrkstad doslova znamená kostelní město nebo také farní městečko. V severním Švédsku jich jsou více než dvě desítky. Jsou si ale dost nepodobná. Ta nejskromnější připomínají opuštěná indiánská ležení, ale kyrkstad v přístavním městě Luleå, od roku 1996 chráněná památka UNESCO, tvoří celé ulice dřevěných patrových domů.

Kostelní města jsou známá ze severního Švédska, v menší míře z Finska a Norska. Odedávna ve švédských horách žili kočovní Sámové, jejichž hlavní obživou byl chov sobů. Teprve mnohem později sem začali přicházet švédští kolonisté, někteří až v 19. století. Ti se na rozdíl od Sámů usazovali v hlubokých lesích. Cesta do kostela se pro ně stávala časově náročnou výpravou a současně významnou společenskou událostí. Setkávaly se tu nejen rodiny sámských pastevců, ale kočovníci se tu také poznávali se svými švédskými sousedy z okolních statků a usedlostí.

Cesta divočinou

Silnice v severním Švédsku mívají poetická jména. Jedna se jmenuje Květinová, jiná silnice Šesti řek, další je Rybářská či Cesta ság, která končí až v Norsku u moře. Vybral jsem si Vildmarksvägen, což česky znamená Cesta divočinou. Nejen pro její přírodní krásy, ale především proto, že na ní leží tři církevní městečka, každé úplně jiné. Cesta vede nádhernou severskou krajinou: obrovská jezera, peřejnaté řeky plné pstruhů a lososů, objevují se první hory, jejichž vrcholky vyčnívají nad hranici lesa. Za Gäddede, jež je široko daleko jedinou civilizační výspou, se Vildmarsksvägen opět noří do lesů a hor.

Hledám kemp, když tu se u silnice objevuje šipka ukazující k jakémusi tábořišti zvanému Lia Ranch. Vybavení tábořiště je skromné. Pitná voda z hadice, suchý záchod, omyvatelný stůl na kuchání ryb. Ale to místo! Písečná pláž u jezera Ankarvattnet, které obklopují zalesněné kopce šumavských rozměrů. Les, skalnaté pobřeží, potok přitékající z divočiny, klid jako v ráji.

Večer si přijde blonďatá dívka s dlouhým copem z nedalekého statku pro 70 švédských korun. Fantazie kouzlí představy o prvních osadnících, kteří do tohoto kraje přišli před více než dvěma staletími. Sníh tu leží do května, v zimě se téměř nerozednívá, určitě občas měli hlad. Vydrželi jen ti nejhouževnatější. Madeleine Olofssonová, dívka s copem, však sem do divočiny spolu s manželem z města utekla. Drsný život na zemědělské usedlosti manželům vyhovuje. „Zatím máme dvaadvacet krav, ale hodláme jich mít brzy třicet. Chováme také islandské poníky, na nichž se s oblibou vozí děti turistů,“ vysvětluje Madeleine.

Další den už jsem v kyrkstadu v Ankarede. Vyhlíží velmi skromně: bílý dřevěný kostelík s přilehlým hřbitovem, kostelní vesnička skrytá v lese sestávající ze sámských chýší kåta a několika srubů s drnovou střechou. Chýše jsou až na výjimky dřevěné „indiánské“ vigvamy s otvorem pro kouř ve špici. Nahlédnu do jednoho: uprostřed otevřené ohniště, zapomenuté vědro, pár drobností. Nocuje se na zemi. Podle ústní tradice zde bývalo pohřebiště domorodců dávno předtím, než do zdejšího kraje zvaného Frostviken přišli v polovině 18. století první švédští osadníci.

V červnu metry sněhu

Pokračuji po Vildmarksvägen směrem k severu. Míjím odbočky ke krasové jeskyni Korallgrottan a ponorné řece Bjurälven. Jeskyně se svým pětikilometrovým systémem chodeb je největší v celém Švédsku, ale mě čeká Stekenjokk, asi nejatraktivnější část Vildmarksvägen.

Silnice postupně nabírá výšku a míjí divoce hučící vodopád Gaustafallet. Severská tajga v asi šesti stech metrech nadmořské výšky řídne a střídá ji les pokroucených bříz se spoustou kapradí, jalovců a v létě také hub. Ještě výše stromy úplně mizí, ocitám se na náhorní plošině pokryté jednotvárnou tundrou, kterou občas zdobí nízké stříbrně zelené keře polární vrby. Mraky se jako zázrakem roztrhnou a na pět kilometrů vzdálené norské hranici se objeví ostře řezané hory se sněhovými poli na svazích. Za hranicí se už rozkládá rozlehlý norský národní park Børgefjell, neobydlená divočina bez značených cest, vytoužený cíl pro skutečné outdoorové drsňáky.

Vildmarksvägen nyní vede po náhorní plošině bez větších výškových rozdílů. Zhruba v místech, kde se nachází její nejvyšší bod (876 m n. m.), probíhá také hranice mezi provinciemi Jämtland a Västerbotten, která už je součástí švédského Laponska. Tato „vysokohorská“ část silnice bývá od 15. října do 15. června uzavřena. Severská zima tu nakupí ohromné masy sněhu a ještě v červnu, kdy se cesta otevírá, musejí často přispěchat na pomoc sněžné frézy, aby se prokousaly několikametrovými závějemi. Stekenjokk je ovšem také známým pojmem pro znalce rudných dolů. V 70. a 80. letech se tu těžily rudy různých barevných kovů, ale dnes po necelých třech desetiletích tu není po této devastující činnosti téměř stopy.

Šotolinová odbočka mě vede ke kouzelnému kostelnímu městečku Fatmomakke. Osada leží u hlubokého zálivu rozlehlého jezera Kultsjön, obzor lemuje pásmo zdejšího nejvyššího pohoří Marsfjället (1590 m), jehož vrcholky mizí v šedé koruně mraků.

Za mostem přes řeku, která se tu vlévá do jezera, leží za bílým dřevěným plůtkem hřbitov. Pečlivě udržovaný trávník, vyzdobený tmavými náhrobními kameny a květinami, sem tam nějaký smrk či bříza, pod nimi mezi borůvčím oranžové hlavy křemenáčů. Tak by si mohl představovat ideální místo posledního odpočinku nejeden z českých houbařů.

Kostel s kamny

Nejprve se objevuje srub s drnovou střechou, kde během své návštěvy bohoslužeb přebýval länsman, nejvyšší krajský úředník. Pak následují obytná stavení Švédů se zatravněnými střechami, promíchaná s dřevěnými „vigvamy“ Sámů. Jako z pohádky vypadá chaloupka na čtyřech muřích nohách, kmenech více než dvoumetrových, k jejímž dvířkům vedou uzoučké schůdky vytesané z jednoho kmene. Tady býval sklad potravin, chráněný před medvědy, rosomáky a vlky.

Bílý dřevěný kostel na svahu dokončili v roce 1884. Střízlivou stavbu podivně ozvláštňuje nápadný komín – kamna v kostele nám připadají jako cosi nepatřičného, ale tady v Laponsku je to naprostá nutnost. Historie Fatmomakke je však ještě o sto let starší než kostel sám a spadá do časů, kdy Švédové kolonizovali své vlastní území a šířili křesťanství mezi Sámy. Jedním ze způsobů, jak tento proces usnadnit, bylo budování kostelů ve vnitrozemí.

Roku 1780 se jistý farář z městečka Åsele vypravil k Sámům žijícím u severních břehů velkého jezera Ransarn. Tehdy se dozvěděl, že kočovníci by uvítali, kdyby jim Švédové postavili kapli. Volba místa padla na Fatmomakke, kde již o rok později stála první církevní stavba v podobě velké dřevěné chaty a dva příbytky kåta, v nichž Sámové mohli přenocovat. Až do roku 1820 se bohoslužeb ve Fatmomakke účastnili pouze tito kočující chovatelé sobů, ale poté sem začali na nedělní bohoslužby putovat i první švédští osadníci. Fatmomakke se tak stalo místem setkávání dvou kultur, jímž je dodnes. Vildmarksvägen směřuje k jihovýchodu do města Vilhelmina, pojmenovaného roku 1799 na počest tehdejší švédské královny. Cestou míjí „schodišťové vodopády“ Trappstegsforsarna. Tok řeky Ångermanälven se tu řítí po obřím skalním schodišti a vytváří nesčetné kaskády.

Kostelní městečko na severním okraji čtyřtisícové Vilhelminy je zcela jiné než v Ankarede či Fatmomakke. Vzniklo ve 40. letech 19. století pouze pro potřeby švédských osadníků. Poblíž zděného kostela tu stojí patrové domky, z nichž poslední vznikly v 90. letech 19. století. Až do poloviny 19. století bylo navštěvování kostelů ve Švédsku regulováno zákonem, bylo tedy povinné, ale lidé tehdy přesto chodili do kostela rádi, církevní víkendy s pobytem v kostelním městě totiž chápali jako světlý bod ve svém monotónním a strastiplném životě. Kromě toho se zde setkali s příbuznými, přáteli i známými a probrali všechny novinky.

Bůh versus kořalka

Součástí církevních víkendů byly i dočasně zřízené obchody, stánky či různé „občerstvovny“, kde byly k dostání věci, jež nebylo možné vyrobit doma, na farmách zapadlých v lesích. Mezi tyto vzácné tovary patřila i kořalka. Pití se bohabojným poutníkům často vymklo z rukou tak dramatickým způsobem, že se o tom pravidelně zmiňují i dobové kroniky.

Zpočátku bývaly domky v církevním městě v čase mezi církevními víkendy prázdné a opuštěné, ale později dostaly stálé obyvatele. Církevní městečko se stalo normální součástí Vilhelminy. V roce 1921 je zachvátil požár a padesát dřevěných domů shořelo jako papír. Teprve v 60. letech padlo rozhodnutí kyrkstad zrekonstruovat.

Dětská víra

Před zdejším muzeem stojí bronzová socha ženy s kytarou a nad ní se na stožáru třepetá švédská vlajka. Jdu dál a vidím, jak se tu žilo před dávnými časy. Figurína zpodobňuje paní u kolovratu jménem Anna Gustava, která relaxuje s dýmkou v ústech během přestávky v předení. Píše se rok 1899. Prohlížím si laponská „pouzdra“ na děti vydlabaná z jednoho kmene, která ženy táhly po sněhu jako sáňky, košík na spaní, do něhož se vejde dospělý muž. A hlavně spací skříň, v níž máte soukromí, i když v místnosti jsou ještě další lidé. Lze z ní vysunout stolek na psaní a čtení a obrovský šuplík na uložení věcí. Proč IKEA nenabízí něco tak úžasného?

Zvláštní místnost je věnovaná zpěvačce jménem Lapp-Lisa, tedy „Laponská Líza“, vlastním jménem Anna-Lisa Öst (1889–1974). Narodila se jen pár kilometrů odtud a právě ji zobrazuje socha před muzeem. Interpretovala písně s duchovní tematikou, vždyť také byla po většinu života důstojnicí Armády spásy. Často koncertovala v USA, kde si získala nejen Američany švédského původu. Nejvíce ji proslavil „hit“ Barnatro (Dětská víra), jehož se prodalo sto tisíc desek. Její hudba i po více než čtyřech desetiletích stále žije.

Žije ovšem i církevní městečko ve Vilhelmině, i když už neslouží svému původnímu účelu. Je z něj ovšem pozoruhodná atrakce proměněná v hostel. Romantickým turistům se nabízí možnost v některém z domků přenocovat a představovat si, že zítra uvidí v kostele přátele a známé, s nimiž setkání pořádně zapijí.


Složitácesta k Ježíši

Švédsko je křesťanským státem od roku 1050, avšak ještě dlouhá staletí to neplatilo pro celou zemi. Konverze ke křesťanství probíhala rychleji v její jižní a střední části. Ale teprve o pět století později, za krále Gustava I. Vasy (vládl 1523–1560), bylo možné Švédsko opravdu prohlásit za zcela křesťanské. V té době zde zvítězila reformace a Švédové přijali lutherskouvětevprotestantismu. Ještě celá staletí poté však v Laponsku převládaly původní sámsképohanskézvyky. Misie, které doprovázely kolonizaci území dosud obývaného jen kočovníky, tu probíhaly ještě v 17. a 18. století, ale i poté, co místní obyvatelé přijali křesťanství, zde některé původní zvyky přetrvávaly. V současné době je přes 90 % věřících ve Švédsku příslušníky státní lutherské církve.


Tipautora

Silnice Vildmarksvägen neboli Cesta divočinou, měřící čtyři stovky kilometrů, patří ve Švédsku k nejkrásnějším. Cestovatelé přijíždějící od jihu se na ni obvykle napojují ve Strömsundu a pokračují směrem na Gäddede, Stora Blåsjön, Stekenjokk, Klimpfjäll, Fatmomakke, Saxnäs a Vilhelminu. Pokud by odtud pokračovali do výchozího bodu po hlavní vnitrozemské švédské silnici Inlandsvägen, měli by za sebou 500 km. Síť čerpaček je ale velmi řídká. Pumpy s obsluhou, kde lze platit v hotovosti, jsou jen ve Strömsundu, Gäddede a Vilhelmině, v Klimpfjällu a Saxnäsu je jen automat na platební karty. Kempy najdete ve Strömsundu, Gäddede, Ankarvattnetu, Klimpfjällu, Fatmomakke a Vilhelmině. Nabízejí místo k táboření i pronájem chatek.

Kromě zmíněných tří kostelních městeček je zde spousta přírodních zajímavostí. Silnice je ideálním východiskem pro jednodenní i vícedenní túry v horách, zejména neobydleného pohoří Marsfjället (1589 m), nebo návštěvy přírodních rezervací. Řeky a jezera vyhledávají sportovní rybáři. Švédové právem tuto silnici nazývají „švédským stolem pro milovníky dobrodružství v přírodě“. Nejezděte na ni dříve než 15. června, neboť její nejvyšší partie bývají do té doby pod sněhem. Při návštěvě nevynechejte „Naturrum“, návštěvnické středisko v Gäddede přibližující přírodu oblasti. Z farních městeček je podle mého názoru nejzajímavější a nejkrásnější Fatmomakke, které je také výborným východiskem pro túry do pohoří Marsfjället. Ve Vilhelmině nezapomeňte navštívit muzeum. Pokud vás zaujme osud zpěvačky Lapp-Lisy, můžete si její hit Barnatro najít na YouTube.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: