Srbsko – balkánská země plná kontrastů, barev, vůní, malebné přírody, pravoslavných památek světového významu i pohnuté historie plné válek a bojů, a co víc, milých, usměvavých a pohostinných lidí. Na své si tu přijdou cyklisté, turisté i milovníci památek a poznání.
Země s takřka stejnou rozlohou jako Česko má za sebou neklidné roky válek za národní sebeurčení, identitu i záchranu vlastní kultury. Nebýt nedávné historie a konfliktu v bývalé Jugoslávii a následně Srbskem neuznané jednostranně vyhlášené samostatnosti Kosova a velmi blízkého vztahu s Ruskem, byly by vztahy našich zemí vřelejší. Nic to ale nemění na tom, že zdejší hory jsou nádherné, že se na srbském území psaly dějiny velké části Evropy a země nabízí možnost typicky balkánského úniku ze středoevropského uspěchaného světa.
NP Kopaonik – na horké hranici s Kosovem
Průmyslové město Brus leží na úpatí pohoří Kopaonik. Užší, ale nově opravená silnice se zpočátku vine údolím říčky Graševačka, aby později začala příkře stoupat v serpentinách až do nadmořské výšky 1700 m, kde stojí neustále se rozrůstající moderní turistický resort Kopaonik. Na malé benzince ve vesnici Brzeće dobíráme naftu. V kanceláři hraje nahlas televize a zrovna dávají zprávy. Snažím se zaplatit, ale zprvu se mi nedaří upoutat pozornost pumpaře nadávajícího televizi. „To jsou neskuteční hajzlové,“ komentuje muž zprávy o střetu srbských vojáků s kosovskými Albánci na nedalekém srbsko-kosovském hraničním přechodu Rudnica–Jarinjë. „Co si to dovolují, Kosovo je naše a naše navždy zůstane,“ dodává pumpař a s omluvou se obrací ke mně: „Omlouvám se, co jste potřeboval?“ „Rád bych zaplatil za naftu a prosím čtyři vaše výborné domácí kávy z džezvy.“ Napětí mizí a společně vypitá káva maže všechny rozpory. Začíná nám ale být jasné, že bude potřeba se držet stranou a nijak se nevyjadřovat k ožehavým politickým otázkám.
V samém srdci NP Kopaonik v nadmořské výšce 1700 m n. m. vznikl neustále se rozrůstající moderní turistický resort, který poskytuje nemalé ubytovací kapacity jak pro letní, tak hlavně pro zimní návštěvníky. Národní park tu byl vyhlášen již v roce 1981. Čilý stavební ruch se ale zdá být v přímém rozporu s potřebou ochrany místní unikátní fauny a flóry bohaté na vysoký počet endemických druhů. Z hlediska biodiverzity patří totiž tento národní park s rozlohou 118 km2 k nejvýznamnějším oblastem v celém Srbsku. Za současnou podobou zdejších hor stojí horotvorné procesy v mladších třetihorách, které probíhaly přibližně před 70 miliony lety, a dílo dokonalo následné, čtvrtohorní zalednění. Bohatá vulkanická činnost zajistila pestrou stavbu podloží bohatou na železité, měděné, stříbrné a olověné rudy. V podhůří najdeme četné minerální prameny. Místní říkají, že talisman z hadce nebo, chcete-li, serpentinitu chrání před hadím uštknutím. Jedná se o černozelený kámen, který svým povrchem opravdu připomíná hadí kůži.
Ubytovali jsme se v jednom z mnoha apartmánů na Kopaoniku. Městečko nabízí kromě ubytování i obchody, restaurace a bankomaty. Sedáme konečně na kolo a naším prvním cílem je krátký výjezd po zpevněných cestách pod nejvyšší vrchol pohoří Pančiev vrh (2017 m), který leží přímo na srbsko-kosovské hranici. Ve světle nedávných událostí a konfliktů nás srbská hraniční stráž zastavuje u horní stanice lanovky: „Dál nemůžete, je to hraniční pásmo, kam je nyní vstup zakázán,“ zní jednoznačná informace a doprovázená ještě jedním zákazem: „Je tu zakázáno i fotografovat, prosím, sjeďte dolů.“ Ač neradi, musíme uposlechnout.
V NP Kopaonik bylo ale naštěstí vyznačeno více tras pro horská kola. Z Kopaoniku vyjíždíme po asfaltu k restauraci Jaram u dolní stanice vleků a odbočujeme vlevo na krásnou lesní širokou panoramatickou cestu s názvem Planinarska transverzála Josifa Pančiće. Cesta vede po horských loukách, později klesne do hlubokých lesů a občas se vyloupne na zdánlivě ztracených pastvinách nebo u rozpadlých salaší. Pocit odlehlosti a na hony vzdálené civilizace je dokonalý. Josif Pančić byl významný srbský botanik a přírodovědec původem z Chorvatska, který proslul zejména zkoumáním balkánské flóry a hledáním spojitostí mezi výskyty jednotlivých druhů v jiných částech Evropy.
Pod horami hluboko v údolí najdeme oblíbené lázeňské letovisko Vrnjačka Banja s nespočtem různě teplých minerálních pramenů, jejichž blahodárné a léčivé účinky byly známy již v době římské. Lázeňský potenciál a punc opravdového letoviska vtiskl městu na začátku 19. století srbský kníže Miloš Obrenović, který zde nechal vybudovat lázeňské domy, přeměnil tak místo v turistickou destinaci, do níž se začali sjíždět bohatí hosté z celé Evropy. Jedním z nejznámějších míst je most Lásky, klenoucí se přes říčku Vrnjačka. Kdo by čekal něco honosného nebo nějaký architektonický lázeňský skvost, bude nejspíš zklamán. Nejedná se o nic jiného než o nízký most ověšený „zámky lásky“. K lázním Vrnjačka Banja se váže ještě jedna zajímavost. Místní obuvník Slavko Strugarević vyrobil v roce 2006 největší opanak, tradiční rolnickou obuv, na světě. Bota měří 3,2 m a váží 222 kg.
Novi Pazar – orientální ostrov s bazary, tradičními lázněmi a mešitami
Již příjezd do Nového Pazaru dává tušit, že se ocitáme v jiném světě. I kolem hlavní silnice procházející okrajem města je spousta stánků s občerstvením, obchůdků, odboček do úzkých křivolakých uliček, lidí a mezi domy jsou patrné minarety mešit. Vlastní město vzniklo krátce po příchodu Turků na Balkán. Podle tureckých záznamů zde byl v roce 1396 v provozu důl na železnou rudu. Město navíc leží na staré obchodní stezce, která vedla z Bělehradu přes Podgoricu až k jadranskému pobřeží. Do správy Turků se Novi Pazar dostal ale až na počátku 60. let 15. století a o zřízení nového města se zasloužil slavný turecký generál Isa-beg Ishaković, který využíval strategické polohy k organizování svých výpadů do okolních balkánských zemí. Isa-beg Ishaković nechal také postavit mešitu, která zůstala v provozu do dnešních dní.
Ve městě najdeme mnoho dalších zajímavostí a historických budov, které nejsou jinde v Srbsku k vidění. Nachází se zde například medresa, islámská střední škola, jejíž plný provoz byl obnoven po roce 1990. Jedná se o jedinou školu tohoto typu v Srbsku. V 17. století byl na levém břehu řeky Rašky postaven zájezdní hostinec Amir-agin han, který původně sloužil pro přespání nejen lidí, ale bylo zde možné ustájit i zvířata. Kromě jiného zde byly i dílny řemeslníků. V Novém Pazaru se dochovala ještě jedna stavba podobného typu nebo třeba Isa-begovy lázně. Na střeše vyniká jedenáct kupolí, pod nimiž se nacházejí jednotlivé místnosti. Přinejmenším neobvyklou se může zdát skutečnost, že od konce 16. století, kdy byly lázně uvedeny do provozu, je mohli současně využívat jak muži, tak i ženy. V té době se jednalo o jev v islámském světě zcela nevídaný.
Přicházíme na malé náměstíčko u řeky Raška s názvem Park Stefana Nemanje. Vedle nás neúprosnou silou burácí v betonovém korytě rozvodněná řeka Raška, hrozící opuštěním koryta. Na náměstíčku u kašny poletuje početné hejno holubů. Všude na světě je to stejné. Rodinky s malými dětmi ptáky krmí a děti výskají a pobíhají z místa na místo a těší se z jejich plašení. Zahalené ženy dávají tušit, že většina populace města je muslimského vyznání. Za mostem vyčnívá z husté zástavby bíle zářící mešita Arap Džamija a hned za ní se nacházejí již zmíněné lázně. Celkově město působí orientálně, trochu chaoticky a jen málo se podobá srovnatelným srbským městečkům a vesnicím.
V království supů bělohlavých
Počasí nám dnes moc nepřeje. Prší a na obloze plují šedá mračna. Kodrcáme se z městečka směrem na sever a čekáme na zázrak. Zastavujeme u cesty v místě s názvem Boban kombi. Přestává pršet a mezi mraky prosvítají první sluneční paprsky. Sedáme na kolo a začínáme ukrajovat první kilometry naší etapy na krasové plošině pohoří Zlatar.
Řeka Uvac se zde zařezává hluboko do vápencového krasového podloží a vytváří 200–350 m hluboký kaňon, místy ozdobený strmými a divoce rozeklanými skalními srázy, a hlavně atraktivními, v Evropě jen málo vídanými meandry. Užíváme si technických pasáží na úzkých stezkách s výhledy na rozsáhlé pastviny kolem nás a nádhernou řeku pod námi. Pod skalkou Djevojačka Stijena začíná jít do tuhého. Uzounká kamenitá stezka plná bláta a zarostlá trávou začíná příkře stoupat. S kolem na zádech funím do kopce a přemýšlím o svém „vlastním zdravém rozumu“. V tu chvíli mi nad hlavou proletí první sup bělohlavý. „Kontroluje situaci a pak přijde hodovat,“ volá na mě ufuněně zvesela kamarád a dodává: „Ale my se mu zadarmo nedáme!“ Na vršek už je to naštěstí kousek. Parkoviště a široká zpevněná cesta u vyhlídky nás trošku překvapily. Výhled ale dává zapomenout na všechna trápení a strasti první části etapy. Hejno supů bělohlavých krouží nad hlubokým kaňonem meandrující řeky Uvac. Tento zajímavý mrchožravý pták může mít rozpětí křídel až tři metry. Většinou v menších hejnech krouží ve vzduchu a společně pátrají po zdechlinách. Zatímco většina ostatních druhů supů má holý krk, supi bělohlaví ho mají porostlý jemným bílým peřím. Samice klade většinou jen jedno vejce. V Evropě patří tento druh supa k ohroženým druhům, a aby se podařilo udržet jeho populaci v oblasti kaňonu řeky Uvac, museli být zdejší supi po dobu několika let přikrmováni mršinami. S otevřenou pusou sedíme na vyhlídce a kocháme se naprosto unikátním výhledem. Opravdu to stálo za tu dřinu.
Zpět se vracíme přes vesničky a zapadlá stavení rozesetá po zlatarské plošině. Domky ztracené v pastvinách, mezi políčky, v údolí nebo mezi stromy jsou postavené z kamene nebo z dřevěných trámů a na střeše vidíme šindele. Připadáme si jako ve skanzenu. Život tu ale musí být hodně těžký. Každodenní práci na poli a starost o domácí zvířata střídá výroba vynikajících domácích sýrů.
Pohoří Radan – tam, kde si Ďábel postavil své město
Pohoří Radan se nachází v jižním Srbsku nedaleko měst Leskovac, Lebane a Medveđa. Ve vesničce Prolom Banja vyvěrají léčivé prameny, které slouží k léčbě zažívacího ústrojí, cév, kůže, ledvin a močových cest. Vysoko nad údolím stojí pravoslavný kostelíček Lazarica. Legenda praví, že zdejších šest švestek zde stojí již z dob bitvy na Kosově poli. Elitní vojsko pod velením Ivana Kosančiće a Milana Toplici spatřilo tento kostelík v roce 1389 a přišlo se do něj pomodlit, pro svaté přijímání a pro požehnání v boji. Následně prý kostelík šestkrát obešlo. Švestky, které byly vysazeny na dvoře, se za ním šestkrát otočily. Vojáci dali slib, že se sem po bitvě znovu vrátí, přijdou se do kostela pomodlit a tentokrát jej obejdou v opačném směru. Svůj slib však nemohli splnit, a proto zůstaly švestky spirálově zakroucené.
Jen asi šest kilometrů vzdušnou čarou a 15 km chůze po turistických cestách směrem na severozápad od svatého místa a lázní Prolom Banja má domov Ďábel. Đavolja varoš neboli Ďáblovo město je opravdový geologický unikát, jenž byl v roce 1959 vyhlášen přírodní památkou. Vodní eroze zde zformovala andezit a sopečný tuf do více než 200 bizarních zemních pyramid a dva až patnáct metrů vysokých věží zakončených kamennými andezitovými čepičkami. Pod skalním amfiteátrem vyvěrají dva minerální prameny s vysokým obsahem minerálů s vysokou kyselostí vody. Příznačné jsou i názvy pramenů: ?avolja voda (Ďáblova voda) a Crveno vrelo (Rudý pramen). Jméno oblasti pochází z dávných dob. Oblast má totiž unikátní akustiku a vítr, který pofukuje mezi jednotlivými pyramidami, vydává zvuky, které připomínají hučení, kvílení nebo třeba naříkání. V místních obyvatelích vyvolávaly tyto těžko vysvětlitelné zvuky strach, a nejspíš proto pojmenovali toto místo jako Ďáblovo město.
Zlatibor – nejstarší horská rekreační oblast v Srbsku
S původem názvu pohoří Zlatibor se to opět může zdát složitější, nicméně nic to nemění na tom, že se jedná o jedno z nejhezčích pohoří v Srbsku a zároveň vůbec první pohoří, které bylo během srbských dějin využíváno k aktivní rekreaci. Oblíbil si ho totiž již král Alexandr I. Obrenović a nechal zde na konci 19. století postavit první hotely a penziony. A jak je to s tím názvem pohoří? Proslýchá se, že pochází z rčení zdejších výrobců loučí a dehtu, kteří k výrobě používali bílé borovice a říkali: „Zlatý je tento bor.“ Další verze podobného příběhu praví, že název je odvozen od zlatožlutých šišek výše zmíněné borovice. A aby toho nebylo málo, jiná legenda praví, že název vznikl podle žlutavého zabarvení uschlých luk a pastvin, které se do zlatavé barvy halí na konci léta, kdy je v krajině značný nedostatek vláhy.
Pohoří rozkládající se nedaleko města Užice je rozlohou nevelké, zaujímá plochu asi 30 x 15 km. Nejvíce turistů sem míří hlavně v zimě do oblasti nejvyššího vrcholu Torniku (1496 m), kde bylo vybudováno lyžařské středisko s lanovkami a vleky. Z městečka Zlatibor dokonce postavili až na vrchol Torniku devět kilometrů dlouhou sedačkovou lanovku usnadňující přístup lyžařům na atraktivní svahy. Pohořím prochází světoznámá železniční trať spojující srbský Bělehrad s černohorským Barem. Vlaky už ve stanici Zlatibor dávno nestaví. Není divu. Z města je to skoro hodinu jízdy na kole. Stanice je ztracená v hlubokém údolí a úplně odříznuta od civilizace. Vytlučená okna, rozpadlý inventář, válející se staré boty, potrhané papíry na stěnách a výtvory sprejerů dávají tušit, že zde již dlouho nikdo nebyl. Na zajímavosti místa to ale nic nemění. Zvlněná krajina, kde úzká silnička nebo zpevněná cesta chvíli klesá do údolí, aby se po chvíli zase vyhoupla do polí a pastvin nebo do zapadlé vesničky s pravoslavným kostelíkem a záhy se opět ztratila v prostoru a čase kdesi v lůně lesů a plání hor, to je Zlatibor.
Krasové podloží dalo vzniknout celé řadě kaňonů a jeskyní. Nejznámější z nich je nejspíš jeskyně Stopića pećina, která oplývá jedním z největších vstupních jeskyních portálů na Balkáně. Je 35 m široký a 18 m vysoký. Podzemní řeka Trnava zde vyhloubila bezmála 1700 m tunelů a její voda stéká v závěru přístupné části jeskyně v nasvícených kaskádách a zachycuje se v atraktivních prostorných vanách. Cesta k jeskyni vede přes vesnici Sirogojno se skanzenem. Uvidíte tu tradiční hospodářské budovy z 19. stolení: mlékárnu, hostinec, pekárnu... V roce 1983 získal tento skanzen status mimořádné kulturní památky.
Milovníci historických železničních tratí si ve Zlatiboru přijdou na své díky trati nazvané „Šarganska osmica“. Historie této trati sahá až do roku 1906, kdy se rakousko-uherské správě Bosny a Hercegoviny podařilo dokončit jednu z nejdražších železničních evropských tratí, spojující Sarajevo, Višegrad a Vardište. Když v roce 1916 bylo Srbsko okupováno Rakouskem, rozhodlo se o prodloužení této železnice na území Srbska. Plán se však podařilo dokončit až v letech 1921–1925. Zdejší hornatý terén a příkré svahy vyžadovaly unikátní technické řešení, a tak vznikla zdejší Šarganska osmica. Díky tvaru čísla 8 a systému 22 tunelů i pěti mostů se na pěti kilometrech trati podařilo překonat úctyhodné převýšení 300 výškových metrů. Trať byla využívána dlouhých padesát let, až byl její provoz definitivně zastaven. Částečné obnovení provozu se podařilo místní skupině nadšenců až v roce 2009. Přispěl k tomu i světoznámý režisér Emir Kusturica, který si místo vybral pro natáčení svého filmu Život je zázrak z roku 2004.
Dobré vědět
Srbsko je krásná země s nádhernou přírodou, pohostinnými a usměvavými lidmi, která je, až na pár výjimek, jen málo poznamenaná davovou turistikou. Resorty na Kopaoniku a na Zlatiboru se zaměřují spíše na zimní klientelu a turisté a cyklisté se na mnoha místech potýkají s nedostatečným turistickým značením. Naštěstí tu skvěle funguje česká aplikace mapy.cz. Jedinou překážkou je skutečnost, že Srbsko není v EU, a proto je potřeba si stáhnout mapy pro využití v režímu off-line. Internetové připojení je zde drahé. Dokupování potravin nepředstavuje žádný velký problém. Malé samoobsluhy jsou ve většině vesnic. Bankomaty najdeme v každém větším městě a na benzinových pumpách ve velkých supermarketech se dá platit kartou.
Cyklisté by měli myslet na to, že cykloturistika není v balkánských zemích mezi běžnými lidmi příliš rozšířena a specializované prodejny a servisy s omezeným sortimentem zboží se nachází jen ve velkých městech. Je dobré s sebou vézt základní nářadí, lepení, náhradní duše nebo třeba i náhradní brzdové destičky, které v případě defektu v horách nejspíš neseženete. Vybírat si můžeme mezi lesními a šotolinovými cestami nebo třeba i mezi spletí úzkých asfaltových silniček, které se klikatí mezi vesnicemi a na nichž potkáte jen minimum aut.
