Ve Slavkovském lese budete mít pocit, jako byste se vydali na cestu do pravěku. Hluboká rašeliniště, kapradiny a syčící sopky vás přenesou zpět v čase.
Leží sevřený mezi známými cíli lázeňských hostů a turistů, přesto jejich hledáčku zatím uniká. Slavkovský les je klidnou oázou mezi rušnými Karlovými Vary a Mariánskými i Františkovými Lázněmi. Tady byste asi klid a liduprázdno nehledali. A přesto tu jsou! Na malém území tu navštívíte místa připomínající severskou tajgu, islandské sopky, irská vřesoviště a finské mokřady.
Kdy vznikly?
V bouřlivé době třetihor, kdy soptící Česko připomínalo spíš Island, se na několik částí rozlámala krušnohorská klenba. Vysoko nad krajinu se zvedly strmé Krušné hory a pod nimi se propadla Sokolovská pánev, čímž se osamostatnila náhorní plošina Slavkovského lesa.
V této oblasti se pod zemí rozproudila sopečná činnost a puklinami v zemských zlomech se na povrch začaly prodírat oxid uhličitý a sirovodík. Jim dnes vděčíme za vznik světově známých západočeských lázní, protože přivádějí minerální vody a prameny na povrch. Ale nejen to. Díky plynům až z nitra země vznikla rašeliniště, vývěry, mofety i bahenní sopky. Půda je tu velmi kyselá a podmáčená, chudá na živiny jako dusík a fosfor, a tak se tu daří například rostlinám, které se naučily tyto látky získávat jinak – masožravostí.
Srdce lesa
Naše cesta začíná v srdci Slavkovského lesa – na Kladských rašeliništích, která vznikla na proplyněných vývěrech podzemních vod. Rozsáhlá oblast se dělí na pět částí protkaných turistickými trasami a dřevěnými povalovými chodníčky. Slouží k tomu, aby se turisté neodchylovali od trasy a neničili vzácnou přírodu, a také jejich bezpečnosti. Rašelina je tu velmi hluboká, místy až šest metrů, nasáklá vodou, a pokud byste do ní vstoupili, můžete se utopit, v lepším případě jen uvíznout. Navíc, výrony sirovodíku a oxidu uhličitého jsou zákeřné a mohou vás snadno omámit. Proto není radno odchylovat se od cest.
Trasa okolo Kladského rybníka vás provede po chodníčku borovým a smrkovým lesem s hustým keříčkovitým podrostem borůvčí, brusinek a klikvy. Daří se tu také mechorostům a lišejníkům. Břízy tu jsou obalené do dlouhých cárů provazovek a vousatců – lišejníků, které vypadají jako dlouhé vlasy a vousy. Vyskytuje se tu i vzácný mech volatka se svéráznou specializací: roste výhradně na výkalech zvěře na rašeliništích.
Voda je tady ten nejdůležitější živel. Vrchovištní rašeliniště jsou sycena místními častými srážkami a fungují jako rezervoár pro blízké i daleké okolí. Zároveň jsou zdrojem pro lázeňské minerální prameny, když voda z rašelinišť stéká pod zem a později je už jako obohacený minerální pramen vyvedena za pomoci plynů z nitra země. Vegetace na rašeliništích je k uchovávání zásob vody přizpůsobená dokonale. Díky tomu, že tu nezasahuje člověk a lidé mají zakázaný přístup na ta nejcennější místa, se tady může příroda volně rozvíjet. A i proto se v nepřehledných koutech rašelin nerušeně potuluje rys ostrovid. Oblast je tak hustá a neprostupná, že by se tu klidně ukryl i pes baskervillský.
Zničené dědictví
Takových oblastí v Česku si musíme vážit a je ostudné, že ještě nedávno se cenná rašeliniště neudržitelně velkoplošně těžila a nenávratně se tak poničily tisíce let staré ekosystémy. Proč? Pro lázeňské účely či pro zahrádkáře. To je případ Krásenského rašeliniště, které dříve bylo jedno z nejrozsáhlejších ve Slavkovském lese. V 80. letech ho ale lidé začali bezohledně těžit na několika desítkách hektarů, až ho téměř celé zničili. Těžilo se tak intenzivně, že byl několikanásobně překročen povolený limit roční těžby a těžba musela být zastavena. Podařilo se uchránit jen malou část v severovýchodním cípu. Teď už je rašeliniště chráněné, ale bude trvat desítky let, než se vytvoří biotop, který bude umět zadržovat vodu alespoň zčásti tak jako původní plocha. K obnově poslouží zachovalý zbytek původního vrchoviště, který nebyl nikdy odvodněn. Trvalo by ale tisíce let, než by rašeliniště opět vypadalo jako před těžbou. Rašelina totiž roste rychlostí milimetr za rok.
V Krušných horách, a nejenom tam, nešetrná těžba rašeliny některé cenné ekosystémy už naprosto nevratně zničila. Například rašeliniště mezi Perninkem a Abertamy bylo na třech čtvrtinách plochy vytěženo až na horninové podloží, a nemá tak žádnou šanci se obnovit a dál růst. Co rostlo a tvořilo se po tisíce let, je pryč. Kéž by byla pryč i doba těžby rašeliny, která dosud na některých místech probíhá. Návštěva rašelinišť Slavkovského lesa vás možná přiměje už nejít v lázních na rašelinové procedury nebo si koupit v zahradnictví rašelinu.
Podzimní tajga v Česku
Slavkovský les má tu výhodu, že návštěvníků sem moc nejezdí, takže i v turistické sezoně tady můžete najít místa, kde budete sami. Určitě ale ani na malý výlet nepodceňujte dobré oblečení a rozmary počasí. My jsme za velké bouřky přespaly v seníku, a tak jsme zjistily, že tahle oblast je krásná především po dešti. Když z mokřadů, rašelin, podmáčených luk a lesů stoupá mlha, je to nádhera. Nejkrásnější tu bývají podzimní rána, když se nad vodou snáší opar a mlha a stromy hrají všemi barvami. Tohle je malý kousek severské tajgy v Česku.
Jedním z kouzelných a méně známých míst je rezervace Mokřady pod Vlčkem. Soustava několika mokřadů roztroušených po podmáčených loukách je okouzlující. Daří se tu obojživelníkům včetně vzácných čolků. Modrá turistická značka vás dovede do obce Prameny, kde vyvěrá několik různých železitých kyselek.
Trpaslíci na hadci
Jste jen malý kousek od jednoho z ikonických míst Slavkovského lesa. Tři křížky. Nechybějí snad v žádném průvodci po oblasti. Nad krajinu tu vystupuje skalnaté hadcové pásmo se třemi kříži z roku 1859, které tu jsou jako poděkování za vyléčení nemoci. Dávají místu zvláštní kouzlo, které sem láká fotografy a tak trochu odvádí pozornost od toho, co je tu skutečně cenné.
Do skal se opírá slunce, všude voní a roste mateřídouška a další suchomilné a teplomilné rostliny. Šedá hornina hadec, jinak také serpentinit, připomínající kůži hada, je pro rostliny zdánlivě nehostinná, protože je chudá na živiny. Má jen málo vápníku, dusíku a fosforu, zato obsahuje těžké kovy, jako kobalt a chrom. Na takto extrémním podkladu se naučilo žít mnoho rostlin, a některé si z toho dokonce udělaly výsadu. Vysoký obsah kovu ve zvětralé půdě brzdí rostliny v růstu, a proto tu jsou mnohé v trpasličí formě. Celá tato vegetace je velmi specifická a jedná se o takzvaný hadcový fenomén.
Můžete tu projít celou naučnou stezku Mnichovských hadců a dozvědět se víc o skalnaté oblasti s porostem vřesovišť. Ta se zde rozvinula díky staletím nepřetržité pastvy po odlesnění původních, borových lesů. Vřesovec perleťový, vřes obecný a zimostrázek alpský jsou základem místních vřesovišť. Rostliny tu využívají skalní spáry, pukliny a úpatí skal. Největší vzácností je rožec kuřičkolistý, který neroste nikde jinde na světě. Aby se jeho populace ochránila a také šetrně regenerovala vřesoviště, starají se tu o spásání kozy a ovce stejně jako před staletími. Pokud by pastva byla přerušena, vzácné rostliny by byly vytlačeny trávami a dalšími rychle a agresivněji rostoucími rostlinami. Traviny díky spásání ustupují a keříčkovitá společenstva, jako je například vřes, se mohou rozvíjet a sílit. Je totiž skvěle adaptovaný na pastvu a po odstranění růstových vrcholů vytvoří postranní pupeny, čímž se regeneruje a jeho věk se prodlužuje. Při absenci pastvy vřes stárne a rychleji odumírá.
Upolíny, orchideje, kosatce – a vážky
Až budete na Křížcích, stačí jen přejít na opačnou stranu silnice a přímo před sebou vidíte Upolínovou louku pod Křížky. V červnu ji zaplaví tisíce žlutých květů upolínu nejvyššího. Kvetou tu i orchideje a další rostliny milující vlhké louky. Třeba prha arnika, kterou má Slavkovský les ve znaku, modře kvetoucí kosatec sibiřský či rdesno hadí kořen.
Na žluté turistické trase najdete Komáří rybníky z roku 1514. Bodavého hmyzu se tu ale obávat nemusíte. Tohle místo je výjimečné tím, že se tu daří čtyřem desítkám druhů vážek. Voda je tady průzračná, vážkám se líbí množství rákosu, obojživelníkům zase mělký sestupný břeh se spoustou trav a vodních rostlin. Při naší cestě jsme v lese potkaly stovky malých ropuch, čerstvě metamorfovaných z pulců, které právě opustily rodnou tůni a vydávaly na svou první cestu do lesa. Do Komářích rybníků chodí pít mnoho lesních zvířat, jak jsme odtušily ze stop v blátivém břehu a vyšlapané cestičky v lese.
Dávné stoky těžařů
Rybníky jsou propojené Puškařovskou stokou, což je místní fenomén. Stoky byly postavené, aby těžba rud v 16. století byla v Podkrušnohoří jednodušší. Středověké dolování a zpracování rud měly velké nároky na vodu a dřevo. Začalo se proto s budováním stok, z nichž nejznámější je Dlouhá stoka, která odváděla vodu z rašelinišť a horských toků na Kladské do oblasti Horního Slavkova, kde se těžil cín. Na trase 24 kilometrů bylo 10 báňských rybníků, 52 rudních mlýnů, 35 mostů a 13 stavidel. Hornina se ve vodě drtila a propírala, aby se zbavila hlušiny, a voda zároveň sloužila jako pohon stoup a těžních strojů. Na svou dobu bylo toto dílo revoluční a dosud je funkční.
Místní zvláštností je obec Rovná. Ač původně ze 14. století, dnes už byste historické pozůstatky hledali marně. Po druhé světové válce byli němečtí obyvatelé vysídleni, obec poté začleněna do nového vojenského výcvikového tábora Prameny a armádou kompletně zničena. Prostor se ale nevyužíval, byl zrušen a v 60. letech přišlo vedení státu s nápadem postavit tu socialistickou obec podle sovětského vzoru. Na náhorní plošině nad zaniklou obcí vyrostly mezi lety 1968 a 1971 paneláky, kde měly žít tisíce lidí pracujících v socialistickém zemědělství. Stavbaři svou práci ale odbyli a do ledabyle postavených paneláků bičovaných větrem na planině se nikomu nechtělo. V 80. letech tady vzniklo studijní středisko Univerzity Karlovy pro zahraniční studenty. K zamýšlenému přilákání mládeže a dalších obyvatel ale nedošlo. Režim pokus vzdal a Rovná se vytratila i z médií, která obec prezentovala jako ukázkovou. Po roce 1989 stát do bytů přestěhoval volyňské Čechy, kteří přišli z Ukrajiny. V roce 2001 v Rovné žilo téměř 600 lidí, dnes už jen polovina a nadále se vylidňuje. Problém je především nezaměstnanost, a lidé tak odcházejí za prací jinam.
Nedaleko Rovné najdete obec Kostelní Bříza se zříceninou raně barokního zámku z 18. století. Mnohokrát změnil majitele a ve vlastnictví ho mělo několik rodů, až byl zámek po druhé světové válce zabaven státem. Ve druhé polovině dvacátého století areál využívaly Státní statky Sokolov, které zanedbaly údržbu, až se v 80. letech zřítila část mansardové střechy. Dochovalo se pouze obvodové zdivo a některé vnitřní příčky. Po roce 2000 koupil ruinu ruský podnikatel Lukman Lukmanov, na jehož žádost byl v roce 2007 areál vyškrtnut ze seznamu kulturních památek, aby ho mohl srovnat se zemí a postavit zde své sídlo. K tomu ale nedošlo a v roce 2017 koupilo zámek zpět město Březová, které tady chce udělat kulturní centrum. Prozatím ale hledá investora a budova dál chátrá. Dnes je v dezolátním stavu, přesto má stále své kouzlo stejně jako přilehlý park a staleté lípy a další památné stromy v obci.
Smraďoch na dosah ruky
Jedním ze známých míst Slavkovského lesa je přírodní rezervace Smraďoch. Najdete ji jen pět kilometrů od centra Mariánských Lázní, a proto je oblíbeným cílem vycházek lázeňských hostů. Jde o rašeliniště s vývěry plynů a nezamrzajícím jezírkem, ve kterém probublává oxid uhličitý a zapáchající sirovodík, který dal rezervaci jméno.
Pokud vás láká svět bahenních sopek a vývěrů, doporučujeme malou zajížďku mimo Slavkovský les. V národní přírodní rezervaci Soos budete mít pocit, že jste v jiném světě. Půda je tu sírou zbarvena do výrazných odstínů od žluté přes okrovou až po hnědou. Vzduch je prosycený těžkým zápachem síry. Po dřevěném chodníčku se projdete po dně bývalého jezera, přímo mezi syčícími vývěry. Na povrch z nitra země prorážejí minerální prameny, z kráterů syčí suché výrony kysličníku uhličitého a sirovodíku, které zbarvují okolní rostliny do bíla povlakem solí a síranů. Po dešti plyny probublávají malými bahenními sopkami. Z těžkého vzduchu se vám až může zatočit hlava. Pro drobné živočichy je sirovodík smrtelný, a proto lze u vývěrů najít mrtvé ptáky či hlodavce.
Křemičité schránky mikroskopických řas rozsivek vytvořily křemelinové štíty. Daří se halofytům, tedy rostlinám, které snášejí vysoké zasolení půdy a vody. Kromě toho jsou i rozlehlá nepřístupná rašeliniště a rákosiny, o kterých víte jen díky tomu, že se z nich ozývají jeřábi popelaví. Zní to, jako by v dálce volali dinosauři. A možná by vás to v této krajině ani nepřekvapilo. Ať už navštívíte jakékoliv místo v této oblasti, určitě se nespletete. Slavkovský les je krásným klidným ostrovem mezi lázeňskými giganty.
