Pod mostkem v jihočeském Bošilci, známém z lidové písně coby místo hazardních her místních panen, rybáři sloví kolem listopadových Dušiček místní rybník. V kraji patří k nejstarším. Je mělký, přesně takový, jaký mají kapři rádi. Každý druhý rok tu tak ožívají dávné rybářské tradice.
U mostku kdysi stávala Knížecí hospoda, kde se skutečně pěstovaly hazardní hry. Prý tam na stropě visel zvoneček, který zvonil, když někdo lhal.
Bošilec leží malebně mezi dvěma rybníky: v Bošileckém se přímo zrcadlí věž barokního kostela svatého Martina, stojícího na vršku nad vodou, k Horusickému v dáli zbývá několik stovek metrů.
Také kostel tu stojí odedávna, při opravách byl nalezen vytesaný letopočet 1210, ale jeho barokní podoba pochází z přestavby v roce 1703. Jsme v rybníkářském kraji, a tak i zdejší farář šplhá po schůdcích na kazatelnu ve tvaru velryby. Byla sem převezena z kostela svaté Barbory z Majdaleny v třeboňských lesích. Podle dávné tradice se nesmělo v době výlovů v kostele zvonit, aby se ryby nepoplašily.
Dnes v obci s kapličkou i statky ve stylu jihočeského baroka žije přes dvě stě obyvatel a oba rybníky jí dodávají skutečně zadumaný ráz.
Sítě už se zatahují
Bošilecký rybník je šest set padesát let starý rybníkářský „stařeček“, který má plochu 200 ha a patří k nejstarším z hlavních rybníků na třeboňském panství. Chovají se tady zejména kapři lysci. Voda sem přitéká ze Zlaté stoky od rybníka Kvíčadlo a také z Bošileckého potoka, do kterého se vlévá Dynínský. Jeho výpust tvoří tři litinové trouby o průměru 40 cm, které uzavírají dřevěné hrázky. Když se začne vypouštět, voda stéká k výpusti pod Bošileckým mostkem a sem se stahují i ryby.
Aleš Kříž, vedoucí technik pro chov ryb z Rybářství Třeboň, říká: „Lovíme tady vždy v lichém roce. Vypouštění rybníka trvá sedmnáct dnů. Na jeho konci si rybáři postaví sem k výpusti ,nádobí‘ – kádě, třídičky, nakladače. Slouží k uchování ryb, než jdou na sádky, které jsou takovým meziskladem mezi námi a zákazníkem.“
Je listopadové ráno, ryby se stáhly nad čistou vodu, která zbyla z vypuštěného rybníka. Přítok uprostřed rybáři zahradili sítí a teď tam míří party na loďkách, druzí se brodí. Jsou na to náležitě oblečení.
„Rybářství se jako povolání za půl tisíciletí příliš nezměnilo. Místo dřevěných loděk či kádí máme hliníkové, používáme auta k odvozu, ale podstata práce je po staletí stejná. Síť ve vodě se zatáhne k lovišti. Musí se podebrat tak, aby vznikl vak, do kterého se dostanou ryby. Když chlapi síť roztahují, volají na sebe tradičním: ,Rozdávej!‘ Táhnou ji dvě party: hajní, kteří jdou bahnem, zatímco pěšáci táhnou po souši,“ říká Aleš Kříž.
„Letošní výlov bude slušný. Převážnou většinu ryb tvoří čtyřletý kapr lysec. Jinak je tu pár tolstolobiků, štiky, candát, amur, výjimečně sumec. Ryby, které tam nasadíme. Přes léto odchytíme na 150 tun, na podzim 200 tun.“
Po výlovu se bude rybník opět napouštět. A zase sem přijde na dva roky další dvouletá násada ryb. Jsou to rybky vážící 15–20 deka, které tady dorostou. Nečekaný výlov se nedělá. Jednou ovšem rybáři objevili na dně i muže uvázaného k traverze…
Kdo má nejlepší maso
Rybáři právě dotáhli další síť plnou ryb. Stojíme u loviště, ze sítě se ryby nabírají keserem, který je přenese do třídičky. V listopadovém dopoledni všude stříká voda. Tam už chlapi přebírají druhy ryb. Opodál ve stánku stoupá vůně z opékaného kapra – ale ne, to jsou kančí párky, na kapra si ještě počkáme.
Kterou rybu rybáři doporučují? Aleš Kříž se zamyslí: „Candát je hodně suchý, sumec nemá svalové kůstky, ale chuťově nejlepší rybou je kapr. Kapří filety lze použít i na polévku nebo na rybí guláš. Nejlepší je ale samozřejmě osmažený v trojobalu.“
Tak je aspoň můžeme koupit v dalším stánku z kádě, kde občas mají i štiku. Povltavští trubači zatím na mostku hrají na lesní rohy historické i současné myslivecké skladby.
Kapr chce hodně lásky
Tak lze nazvat chov ryb od plůdků třeba v Podleském rybníku, odkud se převážejí do větších rybníků, kde pak ryby dorůstají.
Podleský rybník nedaleko Uhříněvsi je se 14 hektary jeden z největších v Praze. Od šestnáctého století býval součástí rybničního systému čítajícího na 50 rybníků. Podle legend ho prý budovali turečtí zajatci a později sloužil i ke koupání. Rád a pravidelně se tady prý koupal i Tomáš Garrigue Masaryk, když pobýval v Kolodějích. Z Podleského mlýna je už jen ruina, na hrázi ovšem stojí pěkné duby.
Každoročně ho sloví táborští rybáři, kteří tady chovají násadu, která pak dorůstá v největším rybníku na Sedlčansku – v Musíku nedaleko Dublovic. Rybář Oldřich Pecha k tomu říká: „Chovat kapra vyžaduje hodně práce a lásky k rybařině. Tady se od plůdků, tedy násadových ryb, chovají amur, tolstolobik, štika, candát a zejména kapr. Před výlovem se voda vypouští po dohodě s příslušnými rybáři, kterým patří rybníky pod námi, protože je nutné s ní hospodařit a využívá se ještě jinde.“
Rybník je nutné „přistrojit“. To provádí takzvaný strojič rybníka. Funkci může zastávat zkušený rybář, který dbá, aby vody bylo akorát, ani moc, ani málo. Už den předtím od večera upouští vodu, kontroluje, jak rychle „zapadá“, aby „fišparta“, která přijede ráno, nemusela čekat.
Ta den předtím podloží na dno sítě, proto se lov nazývá „na podložku“. Ráno rybáři klepáním na vodu seženou ryby na místo nad sítí, znalci řeknou, že se „jadří“. Ryby se shromáždí blízko kadiště, síť se zvedne a vybere technikou, ryby se pak roztřídí na auto.
Zachráněný skvost
Při pohledu na vodní hladinu člověka stěží napadne, že na místě Bošileckého rybníka nebyla vždy vodní hladina. Často přitom býval takzvaně letněn. Bez vody zarůstal trávou a hospodáři z Bošilce i Dynína na dně pásli dobytek. Toto právo potvrdil Dynínským roku 1527 Jan z Rožmberka. Aby s Bošileckými nedocházelo k půtkám, kde kdo může pást, byly tady zasazeny hraniční kameny.
Ještě na počátku devatenáctého století chtěli třeboňští správci rybník vysušit a přeměnit v pole. Naštěstí se tak nestalo a dnes patří vodní plocha pod proslulým bošileckým mostkem k nejvýnosnějším kaprovým rybníkům v kraji.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 12/2013.
