Když nejsušší poušť světa zaplaví voda aneb Dva týdny zázraků v národních parcích Kalifornie
Jsou cestovatelskými ikonami mnoha generací. Myslím, že neexistuje nikdo, koho by kalifornské národní parky neuchvátily svou krásou a kdo by neznal jejich nejznámější motivy. Jsem na tom stejně. A tak přesto, že raději jezdím na méně známá a neobjevená místa, tohle prostě chci zažít a vidět na vlastní oči.
Naši kalifornskou cestu začínáme na jihozápadě v Mohavské poušti. Po celodenních přeletech z Evropy a pár hodinách mikrospánku se probouzíme do typického horkého pouštního dne. Bydlíme v domku přímo v městečku Joshua Tree na okraji stejnojmenného národního parku. Výborná poloha, jsme pět minut od severozápadního vjezdu a v této části parku se koncentruje to nejzajímavější, co tady můžeme vidět. Celé okolí je doslova poseto typickými jukami krátkolistými. Vyskytují se téměř výlučně v Mohavské poušti a po nich dostal park své jméno (Jozuův strom – Joshua Tree). Juky dorůstají výšky 10–12 metrů, dožívají se až sta let a tvoří nezaměnitelný ráz zdejší krajiny.
Joshua Tree a jeho zákoutí
Uvnitř parku se pohybujeme autem. Projíždíme několik lokalit označených jako tábořiště. Kempování je tu povolené s několika omezeními, například se nesmí volně rozdělávat oheň. Pro nás jsou místy odpočinku k obědu či večeři. Sedíme mezi oblými skalami a kulatými balvany, fascinovaně pozorujeme bizarní tvary stromů na jejich pozadí. Jsme ve Ztraceném údolí (Hidden Valley). A skutečně ztraceně si tady i připadáme, jak je tu kolem minimum lidí. Přestože jsme v poušti, nespaluje nás slunce, ale po několika bouřkách s dešťovými přeháňkami je zastřená obloha a vrhá rozptýlené světlo pastelových barev. Tichá krása.
Kaktusová zahrada
Projíždíme téměř celým národním parkem až k jeho jižnímu konci. Silnice se vine v nekonečných zatáčkách a za každou z nich se otevírají nové scenerie. Po bouři plují po nebi temné ocelové mraky. Johua trees v tom vypadají úplně surrealisticky. Na území parku roste několik druhů kaktusů (jak jinak, jsme v poušti). Nejvíce rozšířený je tzv. cholla kaktus, keřovitého vzrůstu, 0,5–1,5 metru vysoký. Na jižním konci parku leží celá kaktusová zahrada: Cholla Cactus Garden. Za ní se silnice svažuje dolů do širokého údolí, které je orámováno horami ozářenými sluncem a vede z národního parku ven. Pole kaktusů jsou úchvatná. Občas do nich zasvítí odpolední slunce a pichlavé rostliny se celé rozsvítí a rozzáří. Máme štěstí, mnohé z nich právě rozkvétají. Množí se vegetativně a my si musíme dávat pozor na jejich „plody“, což jsou pichlavé koule s tuhými ostny, které se přichytávají na boty a oblečení a nejdou pořádně sundat. Jsou jako hřebíky, které prý můžou propíchnout i boty. Pole kaktusů mají čerstvou žlutozelenou barvu, která krásně kontrastuje s šedomodrou oblohou.
Na návštěvě u Flintstoneů
Nedaleko od kaktusové zahrádky se nachází tábořiště White Tank Campground plné bizarních oblých kamenných a skalních útvarů. Vypadá to jako tábořiště z Flintstoneových. Procházíme stezky – traily mezi balvany a skalami. To prostředí je neuvěřitelné. Filmové exteriéry. Naším favoritem je skalní oblouk Arch Rock a náměstíčko, které jsme nazvali Amfiteátr. Okolní žluté skály jsou zase v dokonalém kontrastu s šedou oblohou a unikátní scenerii dotvářejí všudypřítomné juky. Strávíme tady večer i ráno a užíváme si podmanivou atmosféru tohoto krásného místa.
Údolí smrti
Nejsušší, nejteplejší, nejnižší. To jsou přívlastky, které provázejí Údolí smrti – Death Valley. Je to poušť, kde průměrně ročně nenaprší více než 50 mm srážek. Byla zde naměřena nejvyšší teplota na planetě: 56,7 °C. Nejnižší bod v údolí je zároveň nejnižším bodem na západní polokouli. Místo se jmenuje Badwater, s nadmořskou výškou 86 metrů pod úrovní moře. Od roku 1994 je Death Valley národním parkem USA stejně jako Joshua Tree a ostatní pouštní oblasti, které tento rok získaly od americké vlády status ochrany národních parků.
Počasí je však nevyzpytatelné i tady a několik dnů před naším příjezdem postihují Death Valley – paradoxně – záplavy. Přesvědčíme se o tom na Dantově vyhlídce, kde krásně přehlédneme celé údolí, na jehož dně se vytvořilo ohromné jezero a v němž se zrcadlí okolní hory i obloha. Unikát, který tady zase roky nebude.
V parku je omezená možnost ubytování a kvůli extrémním klimatickým podmínkám není povoleno tábořit volně v krajině. Teploty přes den překračují 40 °C, v noci se „ochladí“ lehce pod 30 °C. Prakticky jediné místo k ubytování je Furnace Creek s veškerým zázemím hotelu, bungalovů, restaurací, obchodů, a dokonce bazénu a golfového hřiště. Také pro nás je to základna pro několik následujících dní cestování v parku. Výhodou Furnace Creek je také krátká dostupnost nejzajímavějších míst v rozlehlém Death Valley.
Zabriskie Point
Po všech dnech nejistot ohledně počasí vstáváme do jasného dne. Ráno strávíme na Zabriskie Pointu, místě s barevnými skalami a útvary roztodivných tvarů a struktur. Je součástí pohoří Amargosa Range a vznikl erozí půdy v místě vysušeného jezera. Jméno získal po americkém obchodníkovi v Death Valley Christianu Zabriskiem.
Jsme tu asi hodinu před svítáním. Místo je lehce dostupné, u silnice, a tak postupně přijíždí více lidí, kteří chtějí pozorovat barevné ranní přírodní divadlo. Do krajiny se pomalu plíží první světlo a odhaluje zvrásněné skály před námi. Každá vrstva je jinak barevná. Po chvíli za námi vychází slunce a rychle zaplavuje svými paprsky hory na obzoru a níže skály před námi. Nový den v poušti ožívá.
Večer mezi dunami
Půl hodiny jízdy na sever od Furnace Creeku jedeme na Mesquite Flat Sand Dunes, jediné místo s písečnými dunami v Death Valley. Mám trochu respekt z toho, jak to zvládnu fyzicky. Venku je 40 °C. V dunách bude úmorné horko, čeká nás výstup na vrchol některé z nich, kde zůstaneme až do noci. Mám s sebou dva litry vody, snad to bude stačit. Horko a suchý vzduch rychle dehydruje organismus. Máme štěstí, po deštích je písek na povrchu dun ještě udusaný a neboří se. Jdeme asi půlhodinku na hrany dun, které se vypínají nedaleko před námi. První vrstva tvoří kaskádu, za níž se vypíná hlavní hřeben písečných dun. Jsou neporušené lidskými doteky, jen místy na jejich hranách jsou lidské stopy. Několik mrňavých postav i zahlédneme, jak stoupají k vrcholu. Slunce se pomalu kloní k západu. Písek dostává zlatavou barvu, stíny se dlouží, v krajině vystupují struktury a tvary. Pofukuje větřík, který zmírňuje pocit horka. Zároveň nás ale vysušuje. Neustále mám vyprahlé hrdlo a pocit sucha v ústech. Musím pít a pít.
Jakmile slunce zapadne za obzor, světelná show zmizí. Zůstáváme tady ale ještě déle a necháváme se okouzlit měkkými pastelovými tóny, které způsobuje světlo odražené od oblohy. Dívám se, občas to vyfotím. Jsou to krásné obrazy. Jsem rád, že máme čas si to užít a nespěcháme zpět. Zůstáváme v dunách až do setmění a vracíme se pěšky pouští už pozdě v noci s Mléčnou dráhou a miliony hvězd nad hlavou.
Městečko duchů
Najít v Americe vybydlené město duchů – ghost town – není nic neobvyklého. Na cestě z Death Valley v předhůří Sierry Nevady leží jedno z nich, Keeler. Jako většina ghost townů má i Keeler pohnutou historii. Město bylo založeno koncem 19. století, kdy byla v kraji objevena stříbrná ruda. Když došlo stříbro, začaly se zde těžit jiné železné rudy a město žilo a prosperovalo. V okolí se nachází i mnoho filmových exteriérů, a tak Keeler fungoval svého času i jako zázemí pro odpočinek a rekreaci filmových produkcí z Hollywoodu. Těžba skončila, když došly zásoby železných rud. Následně byla z nedalekého jezera Owens odvedena voda nově vybudovaným akvaduktem do Los Angeles. Usazeniny těžkých kovů ze zbylých hornin na dně vyschlého jezera roznáší vítr a způsobuje toxicitu místního ovzduší. Sanace tohoto problému stojí USA ročně asi 25 milionů dolarů.
V městečku přesto dodnes žije asi 70 lidí. Parkujeme na kraji města, procházíme mezi ruinami domů, vraků aut, sloupy elektrického vedení. Je to zajímavé, bizarní a strašidelné zároveň. Za městem v trávě leží vraky starých cadillaků. Za nimi se červenají hory Sierry Nevady. Scenerie jako z filmu. Zajímavostí je tu víc než dost. Opuštěné domy, dvorky s věcmi, vraky aut a kol. Staré hasičské vozy, rozpadlý autobus zarostlý křovím. Občas potkáme někoho z místních, netváří se sice nepřátelsky, ale stejně máme divný pocit, že sem prostě nepatříme a nemáme tady co dělat.
Alabama Hills
Jsme v městečku Lone Pine a kousek za posledními domy na západní straně tvoří majestátní kulisu hřeben hor Sierry Nevady s dominantou Mount Whitney (4421 metrů), nejvyšší horou kontinentálních USA. Oproti předchozím dnům v pouštích se změnilo i klima, je příjemný kalifornský slunečný den s 25 °C. Za městem před pásmem Sierry Nevady leží ještě planina s obřími balvany a skalami: Alabama Hills. Takové Flintstones 2, jen bez Joshua trees. Projíždíme po šotolinové cestě a místa nám připadají až důvěrně známá. Nakonec na to přijdeme. Je to tak, známe je z westernů, kde Alabama Hills sloužily jako filmové exteriéry. Oranžovo-žluté skály jsou posazeny v rozlehlé planině, která tvoří údolí jménem Owens Valley. Jsme už pryč z národních parků, tím pádem tady můžeme létat i s drony, což si také patřičně užíváme. Alabama Hills jsou oblíbeným místem mnoha Kaliforňanů pro svou krásu, dostupnost z Los Angeles a možnosti kempování v divočině. I my tady strávíme několik večerů a rán s kouzelnými úsvity a západy slunce.
Internační tábor
Řekli byste, že v Americe existovaly internační tábory? Nedaleko Lone Pine u silnice 395 směrem na sever narazíme na zvláštní místo: Manzanar. Bývalý internační tábor pro japonskou menšinu a imigranty v USA. V době po útoku na Pearl Harbor (1942–1945) zde bylo internováno až 10 000 lidí, přistěhovalců, ale i amerických občanů japonského původu. Tábor fungoval jako takové ghetto pro tuto menšinu. Vláda Spojených států odškodnila spolu s písemnou omluvou oběti tohoto historického bezpráví za prezidenta George W. Bushe staršího. Manzanar je dnes prohlášen národní historickou památkou USA. Projíždíme po silnici kolem repliky strážní věže a je nám trochu úzko. Uvnitř objektu Manzanaru jsou zřetelné půdorysy táborových baráků a jiných domů. Pietním místem je monument na japonském hřbitově s kulisou hřebenů hor Sierry Nevady.
Les prastarých borovic
Naše pouť, doposud už tak nabitá a pestrá, nás zavádí mezi opravdové perly kalifornské přírody. Vyrážíme do divočiny Bílých hor – White Mountains –, abychom na vlastní oči spatřili nejstarší stromy a žijící organismy na světě. Směřujeme na Patriarch Grove, odlehlé místo v horách, kde v nadmořské výšce přes 3500 metrů rostou borovice osinaté, staré přes čtyři tisíce let. Už ten samotný fakt, že něco takového existuje, je fascinující.
Cesta nahoru nám zabere přes dvě hodiny. Z Bishopu, kde bydlíme, je to téměř 80 kilometrů. Jedeme autem, zprvu klikatá asfaltka se záhy mění v šotolinu a lehký offroad. Postupně také nastoupáváme výšku.
Patriarch Grove je nádherné místo s neuvěřitelným geniem loci. Po holých kopcích jsou rozeseté jehličnany, jimž dominují prastaré borovice. Cítím k nim posvátnou úctu. Jsme tu sami. Je podvečer. Procházíme po stezkách i mimo ně. Objevujeme nejhezčí stromy, jsou zakrslé, jakoby bez života, ale na jejich koncích mají miniaturní výhonky, jehličky, v nichž proudí míza. Tyto borovice nemají ani kůru, nepotřebují ji. To minimum vláhy, které tady v suchém horském podnebí mají a potřebují pro své přežití, koncentrují právě do těch minivýhonků. Fungují takto tisíce let. Nejstarší z těchto stromů, jménem Metuzalém (Methuselah), má údajně přes 4700 let. Kde roste, není veřejně známé, aby ho lidé nevyhledávali a nepoškodili. Dáváme tady i dvě minuty absolutního ticha, bez pohnutí, a je to opravdu posvátná chvíle. Místo má silnou atmosféru. Zůstáváme pak ještě na Patriarch Grove až do setmění. Odměnou nám jsou opět miliony hvězd a Mléčná dráha klenoucí se nad našimi hlavami s prastarými borovicemi. Požehnaný čas. A pro mě nejsilnější momenty z celé kalifornské cesty.
Slané alkalické jezero
Blížíme se k Yosemitům, vrcholu naší cesty. Než však budeme stoupat k horám, máme v cestě ještě jedno zajímavé místo: Mono Lake. Slané, alkalické jezero se rozpíná přímo pod nimi pod sjezdem z průsmyku Tioga při křižovatce silnic 120 a 395. V samotném jezeře není kvůli alkalitě příliš bohatý život, na jeho březích se však v průběhu času z alkalických solí vytvořily bizarní útvary zvané tufy. Ty jsou nezaměnitelnou součástí zdejší krajiny.
Jsme u jezera časně ráno před naší další cestou do Yosemit. Venku je čerstvých šest stupňů Celsia, jasno s pár mráčky. Je zvláštní, jak se teplota a klima pořád mění, přitom jsme stále v Kalifornii. Rozmanitá země… Ráno na jezeře je opravdu nádherné. Vycházející slunce nejprve nasvítí mraky a následně také okolní hory na straně Yosemit. Tufy doslova září zlatým světlem.
Bájné Yosemity
Z východní strany přejíždíme průsmyk Tioga a vstupujeme do Yosemitského národního parku. Je to jeden z prvních národních parků v USA (od roku 1890) a také ikona americké přírody. Od roku 1984 je také na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO.
Z Tiogy ve výšce 3031 metrů sjíždíme na vysokohorské louky: Tuolumne Meadows. Zažíváme epické výhledy na vzdálené hory. Louky jsou pokryté žlutou trávou a občas z nich rostou obří solitérní borovice. Prostě Yosemity. Krása, kam se podíváš. Na loukách zůstáváme do pozdního odpoledne, jdeme krátký trek na blízký oblý žulový kopec, odkud jsou úžasné výhledy všemi směry. Rozlehlost zdejší krajiny je fascinující.
V podvečer se stahujeme přes jezero Tenaya na vyhlídku na místo Olmsted Point, kde si chceme vychutnat pohled do Yosemitského údolí s jeho dominantou Half Dome při západu slunce. I na jezeře Tenaya už máme krásné zlatavé světlo, které osvětluje žulové monolity obklopující jezero po stranách a za ním. Nicméně je to taková předehra k večernímu finále. Výhled do Yosemitského údolí je tady dokonalý. Strmé žulové stěny osvětlené večerním sluncem se táhnou po stranách a uvozují údolí až k jeho hlavní dominantě, Half Dome (2694 metrů). Tento žulový štít naprosto nemá chybu a jeho tvar příznačně popisuje jeho jméno: jako kdyby někdo rozkrojil kupoli dómu uprostřed napůl. Uchváceně na něj zíráme až do setmění. Za tmy pak vidíme na stěně maličká světýlka, což jsou čelovky horolezců.
Duha na závěr
Možnosti ubytování v Yosemitech jsou značně omezené, bydlíme tedy v městečku El Portal kousek za hranicemi národního parku. Po náročném dni vstáváme brzy ráno a jedeme na vyhlídku Tunnel View. Je z ní nádherný pohled do Yosemitského údolí s jeho největšími dominantami. Nalevo ční skoro kilometr vysoký impozantní žulový monolit El Capitan, napravo ve vrstvách se sbíhající strmé stěny Cathedral Rocks s vodopádem Bridalveil. Uprostřed vykukuje kupole Half Dome. Zázrak přírody, notoricky známý z nesčetných fotografií, ale tohle prostě chceme vidět. Jsme tu hodně brzy, vlastně ještě za tmy, a tak jen pozvolna odhalujeme obrysy hor v přibývajícím světle. Vyhlídka je hned u parkoviště, dobře přístupná, a tudíž i po ránu plná lidí. Ale všechno je tak nějak v klidu a mně to neruší atmosféru tohoto hezkého místa. Z většiny lidí vyzařuje nadšení, že jsou tady a mohou tu krásu vidět. Mám to taky tak. Yosemity jsou jako sen. Slunce postupně osvítí část stěny El Capitan a skrz horské štíty posílá do údolí své paprsky zlatavého závoje. Vrcholem je, když se jeho kotouč vyloupne nad skalní hřeben a do údolí se konečně rozlije zlatá záře. V Yosemitech začíná nový den.
Většina lidí, kteří navštíví Yosemitský národní park, směřuje pouze do údolí. Je to znát i dnes. Už při příjezdu tady uvízneme v půlhodinové koloně. Údolím vede jednosměrný okruh ve dvou jízdních pruzích, ze kterých se odbočuje na parkoviště k návštěvním místům. Parkujeme v centru parku v Yosemite Village. V tuto chvíli je to spíš velkoměsto. Všude davy lidí, přeplněná parkoviště. Turistické peklo.
Záhy vesnici opouštíme a jedeme na Glacier Point nad Yosemitským údolím. Je to působivá jízda klikatými silničkami s výhledy do krajiny. Zhruba 30 kilometrů jedeme dobré tři čtvrtě hodiny. Jelikož je Glacier Point další velmi frekventované místo, nejdeme přímo tam, ale zastavujeme o 1,5 kilometru dříve na Washburn Pointu. Je z něj majestátní výhled na Half Dome a vodopád Vernal v popředí s krásnými borovicemi. Ale hlavně – je tady minimum lidí, což je na Yosemity pro nás úžasný bonus. Navíc i počasí nám tady neskutečně přeje. Z východní strany se za Half Dome blíží bouřka s hustými černými mraky, zatímco ze západu nízké slunce osvětluje žulové stěny a posílá mezi ně doteky světla. Je to úchvatná podívaná. Ta scéna nemá chybu. Nádherný kontrast, běžný i barvitý. Dramatická obloha. Po chvíli se na nás spustí déšť a scéna graduje. Slunce a déšť vytvoří nad Yosemitským údolím a Half Domem oblouk duhy. Je to epické finále našeho putování v Yosemitském národním parku.
Loučení v San Francisku
Před odletem zpět do Evropy se s Kalifornií loučíme v San Francisku. Symbolicky nad jeho největší ikonou, Golden Gate Bridge. Stojíme na vyhlídce na Battery Spencer / Fort View Point, odkud máme nerušený výhled na osvětlený most a vzadu za ním velkoměsto San Francisco. Po temné obloze plují barevné mraky. Pozoruji je a hlavou mně v tuto chvíli stejně tak plynou myšlenky a vzpomínky na neskutečné dva týdny putování v kalifornské přírodě.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 3/2026.
