Záhada plujících kamenů v Údolí smrti. Objasnit ji po sto letech pomohla až náhoda
Celých sto let se vědci snažili vyřešit záhadu kamenů plujících po vyschlém jezeře Racetrack Playa v Údolí smrti v americké Kalifornii. Obří balvany vážící až 320 kilogramů se tam totiž záhadně přemisťují a zanechávají za sebou stopy dlouhé několik desítek metrů. Existovalo několik teorií, které se snažily tento fenomén vysvětlit, ale ani jedna z nich se neopírala o dostatek důkazů. Nakonec pomohla vědcům náhoda.
Otázkou, jaká mocná síla dokáže pohnout tak těžkými kameny, se vědci začali seriózně zabývat už na počátku minulého století. Problém spočíval v tom, že se nikomu nedařilo pozorovat kameny přímo v pohybu. Ty totiž mnohdy leží na místě bez hnutí deset i více let a pak se najednou přemístí o několik desítek metrů. Proč?
Experimentů i teorií existovala celá řada, ale žádná nedokázala celý fenomén dostatečně objasnit. V roce 2011 se proto tým vědců z vědeckého centra Scripps Institution of Oceanography při univerzitě San Diego v Kalifornii rozhodl pozorovat kameny na dálku. Vědci totiž nepočítali s tím, že by je mohli přímo v pohybu vidět na vlastní oči.
„Nainstalovali meteorologickou stanici s vysokým rozlišením, která dokáže měřit nárazy větru v sekundových intervalech, a na patnáct kamenů připevnili speciálně vyrobené GPS jednotky aktivované pohybem. Správa národních parků jim nedovolila použít kameny z parku, a tak si přivezli podobné kameny z jiného místa,“ popisuje experiment vědecké centrum.
Nejnudnější experiment
Vědci následně museli čekat, až se něco stane. Jeden z členů týmu to dokonce označil za „nejnudnější experiment všech dob“. V prosinci 2013 však Richard Norris a jeho bratranec Jim Norris přijeli do Údolí smrti a zjistili, že pláň pokrývá vodní hladina hluboká sedm centimetrů. Krátce nato se kameny daly do pohybu.
„Věda v sobě někdy obsahuje prvek štěstí,“ poznamenal k tomu Richard Norris. „Očekávali jsme, že budeme čekat pět nebo deset let, aniž se cokoli pohne, ale už po dvou letech od zahájení projektu jsme se náhodou ocitli na správném místě ve správný čas, abychom to mohli vidět na vlastní oči,“ doplnil.
Kombinace událostí
Jejich pozorování prokázala, že k pohybu kamenů je zapotřebí vzácné kombinace událostí. Nejprve musí být pláň naplněna vodou, která během chladných zimních nocí vytvoří plovoucí led. Za slunečných dnů led začne tát a rozpadat se na velké plovoucí desky, které slabý vítr žene přes pláň, tlačí před sebou kameny a zanechává stopy v měkkém bahně pod povrchem.
„Jedenadvacátého prosince 2013 došlo k rozlomení ledu těsně kolem poledne a z celého povrchu zamrzlého rybníka se ozývalo praskání a skřípění,“ popisoval Richard Norris. „Řekl jsem Jimovi: ‚To je ono!‘“
Tato pozorování tak vyvrátila dosavadní teorie, které jako pravděpodobné příčiny pohybu kamenů uváděly větry o síle hurikánu, prachové víry, kluzké vrstvy řas nebo silné ledové kry. Kameny se ve skutečnosti pohybovaly za slabého větru o rychlosti asi tři až pět metrů za sekundu a byly poháněny ledem o tloušťce menším než tři až pět milimetrů. Navíc se pohybovaly pouze o několik centimetrů za sekundu, což je rychlost, která je z dálky a bez pevných referenčních bodů téměř nepostřehnutelná.
Jak často?
Jak často se kameny přesouvají, vědci zatím netuší. Vědí pouze, že v tomto století se podle zanechaných stop prokazatelně přemístily i v roce 2006. „Existují také důkazy, že frekvence pohybu kamenů, k němuž zřejmě potřebují chladné noci, aby se vytvořil led, mohla od sedmdesátých let 20. století klesnout kvůli klimatickým změnám,“ uzavřel další ze spoluautorů studie, Ralph Lorenz.
Přímo k vyschlému jezeru Racetrack Playa se mohou návštěvníci dostat autem. Správa Národního parku Death Valley (Údolí smrti) nicméně upozorňuje, že se jedná o vzdálenou a těžko přístupnou oblast, kterou navíc nepokrývá mobilní signál. Doporučuje tedy vozidla uzpůsobená náročnému terénu s dostatečnou zásobou paliva. Auto je potřeba zaparkovat před samotným jezerem, vjezd na ně je přísně zakázán.
