Za památkami a divokou přírodou krajem Mayů i Olméků
Mexiko svou pestrostí okouzlí každého: ať už cestujete za historií, rádi se touláte divokou přírodou, nebo si libujete v poznávání cizokrajné gastronomie. Spatřit můžete moderní stránku země i tradiční Mexiko plné zvyklostí původních kultur, důmyslně začleněných do každodenního života.
Archeologické naleziště La Venta není příliš turistické, většina olméckých artefaktů je nyní ve Villahermose. Přesto zdejší rovinné bažiny ukrývají nejstarší pyramidu na amerických kontinentech. Leží na ostrově řeky Tonalá. Kdysi zde vzkvétala jedna z nejstarších mezoamerických civilizací, která později inspirovala Maye, Aztéky a přetvořila charakter zdejších indiánských kultur. Přesto neznáme jejich jméno, ono „olmeca“ pochází z aztéčtiny a znamená „gumoví lidé“. Jako první totiž využívali přírodní gumu, zejména k výrobě míčů. Z rolnických komunit na březích Mexického zálivu vznikaly až několikatisícové organizované vesnice rodů a rodin. Z nejbohatších zemědělců se díky přebytkům či sporům o pozemky stávali vládci a vznikaly první městské státy Mezoameriky. Olmékové uměli také psát a počítat, jako první v Americe znali nulu. Hieroglyfové písmo od nich později převzali i Mayové.
V době našeho příjezdu je v ulicích rušno, podél úzké asfaltky postávají hloučky prodejců a nakupujících, hlavní silnicí pendlují tuk-tuky. U muzea nikdo není, vstupné stojí pouhých 75 pesos. Největším lákadlem jsou zde několikatunové olmécké hlavy, vedou se diskuse, zda šlo o sochy panovníků, či hráčů míčové hry. Hlavy se svými robustními rysy, mongoloidníma očima, krátkým nosem a širokými ústy nápadně podobají i dnešním místním lidem.
Hliněnou klikatící se cestičku v parku nám sem tam zkříží stezka obřích ohnivých mravenců. Na vrchol zarostlé pyramidy vede úzká vyšlapaná pěšinka. Nejstarší pyramida Ameriky je totiž z navršené hlíny, pouze na jejím vrcholu kdysi stál dřevěný chrám. Pyramida byla stupňovitá a svisle vrásněná, dost možná se jednalo o vyobrazení posvátné sopky v pohoří Tuxla. Na vrcholu se před námi odhaluje krajina nekonečného porostu rozprostírajícího se na rozsáhlé rovině. V minulosti bychom v krajině spatřili celou řadu umělých ostrůvků a rákosové domy na kůlech.
Nastal čas oběda. Nejlepší restaurace jsou většinou podél silnic, kde pod skromným přístřeškem sedíte na reklamních židličkách a na plastových táccích s igelitem jíte to nejchutnější z mexické kuchyně. Ani zde tomu nebylo jinak. Usměvaví majitelé podniku po nás navíc chtěli zaplatit pouze třetinu ceny a o ceně jídla se zde nesmlouvá.
Horská oáza San Cristóbal
Z horka a potu běžného Mexika nás pomalu, ale jistě vytáhly klikatící se serpentýny. Průsmykem podél kukuřičných polí, hlubokých zelených svahů a strmých skalních útesů jsme konečně pootevřeným okénkem ucítili závan svěžího vzduchu. V jemných barvách zapadajícího slunce před námi leželo rozlehlé údolí plné drobných domečků, obklopené zarostlými kopci, San Cristóbal. Projížděli jsme úzkými dlážděnými ulicemi lemovanými nízkými barevnými domky. Nad hlavami se nám táhly desítky elektrických kabelů. Město mělo zvláštní nepopsatelnou atmosféru.
San Cristóbal leží ve 2200 metrech nad mořem. V srpnu zde přes den naměříte 21–23 stupňů a v noci mohou teploty spadnout klidně k devíti, což je vítaná změna pro cestovatele z chladnějších končin. Město je důležitým kulturním a politickým centrem Mayů v regionu. Indiánskými jazyky tseltal a tsotsil tu hovoří kolem 44 procent obyvatel. Celým svým jménem San Cristóbal de las Casas je pojmenovaný na počest Bartolomého de las Casas, dominikánského misionáře zastávajícího se práv indiánů.
Na chvíli odložte své nabyté itineráře, zapomeňte na všechen shon a zvolněte. Jedině tak na vás naplno dýchne zdejší neobyčejná atmosféra a pochopíte ono úžasné slůvko „mañana“ – zítra. Při toulkách místními ulicemi a uličkami ověnčenými barevnými fáborky budete obdivovat barvy domečků či všudypřítomné květinové porosty. Městem se již od úsvitu nese zvuk reproduktoru z auta prodávajícího uhlí „carbón, carbón“. A když se ztratíte, vždy něco najdete: x-boxovou kavárnu, líně se povalující psy, nápaditý street art, a hlavně klid. Zdejší atmosféra je unikátní směsicí indiánských kultur, španělských Mexičanů a o něco více odvážných turistů, to vše s nádechem hippies.
Za návštěvu však určitě stojí Templo de Nuestra Señora Guadalupe, chrám zasvěcený Panně Marii Guadalupské. Stojí na kopci a dovedou vás k němu dlouhé žluté schody, odtud máte výhled na celé město. Ulice Real de Guadalupe, plná všemožných restaurací a obchodů, pak vede přímo do centra. Takových míst zde najdete celou řadu či ony si najdou vás.
Zdejší pouliční restaurace navíc přímo vybízí ke zkoušce některých lokálních drinků. Můžete tak ochutnat tradiční micheladu, pivo s rajčatovým džusem, limetkou, chilli a solí. Cheladu, pivo s limetkou a se solí. Nebo zkuste mayský likér pulque či pox, nealkoholický nápoj z kukuřice, pšenice a cukrové třtiny.
Mayové 21. století
Zdejší zalesněné kopce ukrývají indiánské vesnice, v nichž si žijí svým vlastním životem komunity Mayů. Po zaplacení vstupného do vesnice nás obklopily hloučky malých holčiček prodávajících vyšívané oblečení. Při návštěvě místních kostelů je patrné, jak se víra a tradice starých Mayů prolínají se zdejším soudobým křesťanstvím. Vedle kříže postávají kromě sošek svatých také sochy jaguárů a dalších zvířat.
Mayové měli v různých obdobích a regionech mnoho bohů, celkem více než 250. Někteří byli zlí, jiní hodní, šlo o muže, ženy, děti, zvířata s nevysvětlitelnými vlastnostmi a další. Mezi nejuctívanější patřil bůh kukuřice nebo bohyně plodnosti. Jejich víra měla odpradávna proměnlivou povahu. Přejímali bohy od Aztéků i od jiných mezoamerických kultur a zase od jejich uctívání upouštěli. Stejně tak přijali později křesťanství, po svém. Svoji víru tedy často úplně nezavrhli, a tak vedle sošky Panny Marie uctívají i své bohy. V Quintana Roo například indiánské skupiny uctívají mluvící kříže. A snad nenajdete v Mexiku kostel, kde by nebyla uctívána Panna Maria Guadalupská, oděná v zelené a oranžové – indiánských barvách.
Zakuklená revoluce a ranní šálek adrenalinu
Do chladné chiapaské noci v San Cristóbalu nás probudil budík. Byly tři hodiny a nás čekala tříhodinová cesta tmou vedoucí serpentýnami přes autonomně ovládané území zapatistů, symbolizované zakuklenými muži, ženami, dětmi a rudou hvězdou. Ozbrojená skupina bojující za práva místních obyvatel, zejména indiánů, se tu těší velké podpoře. Do zdejších hor se organizace uchýlila až v devadesátých letech a vede odtud partyzánský boj. Její historie však sahá až do sedmdesátých let a odkazuje na armádu Jihu z počátku 20. století. Mimo jiné taktéž bojující za pozemkové reformy.
Překonáváme topézy, serpentýny a výmoly na silnicích, někdy i několik metrů dlouhé a široké, ve tmě je často nevidíme. Neustále nás oslepují neony protijedoucích aut. S prvními náznaky světla začínají u silnic postávat lidé s mačetami, čekají na pickupové svozy do práce. Centrem zapatistů – Ocosingem – je dobré projet nejpozději v šest či sedm hodin ráno, poté se silnice zpravidla uzavírá a často se zde stojí několik hodin, dokud všichni nezaplatí. Projíždíme kolem ohořelé kostry náklaďáku válejícího se v příkopě a vjíždíme do Ocosinga. Stihli jsme to! Akorát když přichází zakuklený muž celý v černém a rozmisťuje přes silnici kužely. O žádné drama tak nakonec nešlo, jen jsme si museli trochu přivstat.
Agua Azul
Cesta dál vedla serpentýnami mezi zelenými svahy pokrytými kukuřicí, kolem hustě zarostlých kopců. Přes malé vesničky s domečky ze dřeva a plechu. Srdcem chiapaské divočiny a daleko od vyspělé civilizace. Až do údolí řeky Xanil, k azurově modrým tůním a průzračným vodopádům zpěněným v zářivě bílou. To vše obklopené bujnou přírodou nejrůznějších odstínů zelené, tropickými rostlinami a orchidejemi.
Chodníky a později pěšinky táhnoucí se podél řeky nabízejí nespočet pohledů na kaskády. Dovolí vám poodkrýt některá zákoutí této dechberoucí přírodní scenerie. Všechen bujný porost je protkaný mohutnými liánami a sem tam můžete narazit i na kakaovník. Osvěžení najdete v jakékoliv tůni, co vám padne do oka. V klidnějších vodách můžete i přelézat kaskády nebo doplavat pod mírný vodopád a nechat se jím masírovat. To vše v kulisách divoké džungle a za doprovodu nejrůznějšího ptactva.
U těch největších kaskád jsou cesty lemovány desítkami dřevěných bud restaurací a suvenýrových obchůdků. Splašená stáda gringos se tlačí po chodníčku dál a dál. „Hlavně si udělat selfie a rychle pokračovat, jen aby mi něco neuteklo.“ Z obou stran cesty neodbytně pokřikují prodejci své naučené fráze. Pravý rozměr toto místo dostává až před západem slunce, kdy mizí stáda turistů. Proto není na škodu domluvit si zde nocleh v jedné z dřevěných chatek.
Palenque
Předchozí noci nás zastihla velká bouřka, blesky ozařovaly stěny naší chaty a vítr se snažil dobýt dovnitř. Ráno jsme prokličkovali mezi kalužinami, celé údolí bylo zahaleno matnou šedobílou clonou. Přes střechu auta nám přelétla liána rozhoupaná kamionem jedoucím před námi. Silnici tu a tam blokovaly polámané stromy, naštěstí na jejich odklízení pracovali místní z přilehlých vesnic s mačetami. Jeden z nich vždy vybíral příspěvky do kšiltovky.
Před námi bylo Palenque, pokladna hlídaná vojáky a vstupné 300 pesos na osobu. V hustém porostu se zde ukrývá město s více než dva tisíce let starou historií, Lakam Ha, tedy Velká Voda. Většina budov, více než stovka, je dnes již pohřbená divokou džunglí. Zelené paloučky nasáklé ranní rosou byly obklopeny mohutnými posvátnými kopci, z jejichž útrob vytékaly desítky potůčků. Vodu pak dopravovaly důmyslně vystavěné akvadukty. Po jeho opuštění koncem sedmého století nazývali místní toto místo Otolum = Opevněné místo. A jelikož chtěli Španělé po jeho znovuobjevení v 16. století název ve svém jazyce, nazvali toto místo Palenque = Palisáda.
Palenque je v mnoha ohledech unikátní, několikrát v historii města zde vládly ženy, což je neobvyklé, jedna dokonce dvacet let. A hlavně zde panoval Pakal, v mayštině Štít. Ten se řadí k jedněm z nejdéle vládnoucích panovníků na světě, vládl 68 let, tehdy se město těšilo největší slávě. Projdeme kolem chrámu lebky a míjíme chrám nápisů, devítistupňovou pyramidu symbolizující devět stupňů mayského podsvětí. V jejích útrobách leží hrobka samotného Pakala s víkem sarkofágu symbolicky umístěným v úrovni země – mezi světem živých a mrtvých. Na rytině sarkofágu je Pakal coby kukuřice v sevření čelistí podsvětí a vyrůstá z něj strom, který drží mayská nebesa.
Uprostřed louky se rozprostírá královský palác, dříve natřen na červeno. Po překročení akvaduktu pokračujeme ke skupině chrámů kříže. Ocitáme se před třemi mohutnými pyramidami, chrámem slunce, chrámem listového kříže a chrámem kříže. Chrámy byly chápány coby posvátné živoucí hory, vstup do jejich útrob střeží chrámové příšery, uvnitř se ve svatyních odehrával kontakt s nadpřirozenem.
Po všem shonu a naháněčích na „jungle tour“ můžete zavítat do podstatně klidnější části Palenque. Pár serpentýn zpět od hlavního vstupu je malé parkoviště a z něj vede úzká pěšinka lemovaná mohutnými kořeny stromů do džungle. V bujném porostu se zde za zvuků řevu opic ukrývají staré akvadukty, zbytky budov a do tmavě šeda zbarvené kaskády řeky Motiepa. Voda je zřejmě bohatá na minerály, kamenní v ní i šneci a připomínají zelené oblázky.
Mexiko je jako obří paleta barev, vůní a chutí, které se v dokonalé harmonii navzájem prolínají. Vše se špetkou dobrodružství. Nezbývá tedy než vyrazit a najít si vlastní kus Mexika!
Mayské vnímání světa
- Svět měl podle různých Mayů mnoho podob, mohl být kukuřičným polem, krokodýlím hřbetem nebo ležel na krunýři želvy plující v prapůvodním oceánu. Svět byl stvořen jako celek, lidé i nadpřirozeno jsou jedno, vše prostupuje jakýsi druh posvátné energie. Tou vládnou pouze bytosti podsvětí a nebes, malou část této energie mají však i lidé, v krvi.
- Uprostřed světa stál posvátný strom Ceiba s kořeny v podsvětí a korunou v nebi. Do podsvětí vedly cenotes a mělo devět vrstev, každé vládl jiný bůh. Té poslední vládl bůh smrti. Nebe a země byly chápány jako jeden svět a hory je spojovaly. Věřilo se, že hory souvisí s původem člověka.
Indiánské ozbrojené revoluce
- Po conquistě nebyla bohatým Španělům přidělena půda, ale domorodci. Ti museli pravidelně odevzdávat plodiny, maso, bavlnu a další. Kolonizátor měl na starost pouze šíření evangelia. Zatímco někteří Mayové kolaborovali, jiní se uchýlili do pralesů a do hor, odkud vedli odboj. Na Yucatánu měli indiáni ponechanou jistou svobodu. Staré mayské rody nadále vládly městům, vybíraly daně a byly i nadále představiteli církve ve městě. V očích původních obyvatel byli vládci nadále představiteli duchovního i politického dění, a tak byla zachována soudržnost komunit.
- Vše se změnilo po revoluci a vyhlášení nezávislosti na Španělsku. Místní již neměli nárok na půdu, ta byla nyní volně k prodeji. V první polovině 19. století probíhaly boje Mexika s USA o Texas a další území na severu. Lidé z přímořského Campeche se začali obávat útoku ze strany námořnictva USA, a tak vyzbrojili Maye a vedli odboj. Nabyté dovednosti a úspěchy dodaly Mayům po dlouhé době opět naději na vlastní vládu. Vypukla tak otevřená válka na celém území Yucatánu. Když však mohli Mayové vyhrát, stáhli se. Na obzoru se prý objevil mrak, znamení, aby se vrátili domů a zaseli na polích. Poté chtěli zpět do války, ale bylo již pozdě. Válka s USA skončila a Mexiko opět soustředilo svou pozornost na jih. Tak skončil jeden z posledních velkých odbojů.
