Pokud se vám po putování liduprázdnou vyprahlou krajinou zasteskne po trochu živějším koloritu, mám pro vás pár tipů, jak si užít přejezd až do jednoho z nejkrásnějších měst USA. Na 880 mil (1400 km) si v itineráři vyčleňte aspoň pět dní.
Z Grand Canyonu jsme se vydali na jih a v městečku Williams se napojili na Route 66. Od roku 1985 sice nese oficiální název Interstate 40, ale stále je lemovaná místy, která se snaží ducha legendární spojnice mezi východem a západem země připomínat. Někde se to celkem daří, jinde už převládají negativa cestovního ruchu.
Asfaltová legenda
Nejčastějšími nostalgickými prvky jsou benzinky, stará auta, motely, bistra a značení ve stylu 50. let. První z nich zaznamenáváme už v roztomilém Williamsu, ve větší míře pak v Seligmanu. Tam je ale potřeba počkat, až se vyprázdní parkoviště napěchované turistickými autobusy. Pak se můžete v klidu setkat třeba s holičem Angelem Delgadillem, který je označován za strážného anděla Route 66, nebo se občerstvit v bistru Snow Cap Drive-In, založeném jeho již zesnulým bratrem Juanem. Do starých časů vás zaručeně vrátí krátká zastávka u čerpací stanice a obchůdku v Hackberry. Kingman se sice chlubí označením Srdce historické Route 66, ale kromě čistě vizuálních prvků nás jeho tep příliš nepřesvědčil. Jako v kulisách westernového filmu jsme si připadali v částečně přežívajícím městečku duchů s názvem Chloride. Vzniklo v roce 1860, kdy byla v okolí objevena ložiska stříbra, po druhé světové válce se do něj přesunuli umělci, dnes v něm potkáte necelé čtyři stovky především starších obyvatel. Nedaleký Oatman, kam vede poměrně divoká cesta podmanivou krajinou, se od westernového skanzenu liší tím, že budovy bývalé banky, hotelů nebo salonů obsadily krámky se suvenýry a restaurace.
Za Hawkeym a Radarem
V kulisách zůstáváme i dál. A nemyslím tím jen filmová studia, jejichž návštěva patří k největším tahákům Los Angeles (my jsme zvolili Universal a zklamaní jsme rozhodně nebyli). Jen kousek za světovou Mekkou filmařů se totiž nachází Malibu Creek State Park, kam míří zapálení fanoušci seriálu M*A*S*H. Výraz zapálení bych si dovolil zdůraznit. Cesta přímo na plac totiž není úplně přímočará a cítím potřebu varovat, že po čtyřech pěších kilometrech toho na něm dnes moc neuvidíte – kromě exteriérů, které znáte z televizní znělky, dvou zrezlých vraků a informačních panelů se srovnávacími fotkami. V roce 2018 tu dokonce vypukl požár, ale místní nadšenci se postarali o nápravu škody, kterou napáchal.
Moře!
V Santa Barbaře se dostáváme na Pacific Coast Highway (PCH), jednu z nejkrásnějších silničních tras světa, která na západním pobřeží USA propojuje města Los Angeles a San Francisco. Krajina mění svůj ráz, vzduch je prodchnut mořem, v městech panuje uvolněná komunitní atmosféra. Pokud se v okolí Lompocu ocitnete na přelomu června a července, budete projíždět údolím plným květinových lánů. Zajímavou zastávkou je i Solvang, který začátkem 20. století založila skupina dánských učitelů. Připadali jsme si tam jako v přerostlém Legolandu, dokonce tu mají i fontánu se zmenšenou verzí Malé mořské víly nebo památník H. Ch. Andersena. A nenápadnou obec Carmel-by-the-Sea proslavil Clint Eastwood, který v ní dva roky působil jako starosta.
Prim ale hraje příroda a nejmalebnější část trasy zvaná Big Sur, kde se modrozelené moře rozbíjí o skály a útesy, začíná za poklidným městečkem Morro Bay. Jen pár mil za jeho okrajem se na pláži povalují desítky sloních tuleňů. Za nejkrásnější scenerii bych označil McWay Falls – vodopád, který z výšky 25 metrů padá přímo na pláž. Ikonou celé PCH se stal Bixby Creek Bridge, který byl ve své době největším jednoobloukovým mostem světa. U Monterey jsme se vydali na okruh 17-Mile Drive po malém poloostrůvku s vyhlídkami na pobřeží, kterým dominovaly Osamělý cypřiš a Strašidelný strom. Pak už jsme zamířili do kosmopolitního San Francisca…
