Adrenalinový odvaz jménem heliskiing aneb Z vrtulníku přímo na svah
V absolutním tichu se přede mnou otevírá magická strmá hlubina, pokrytá tunami bílého prašanu netknutého lidskou nohou. Srdce mi buší ostošest, ale už není čas na váhání. Chvíli letím vzduchem, pak mě zhltne sněhový závoj, vytočím pár oblouků, sjedu mírný svah – a stojím uprostřed zamrzlého jezera. Přilétá malá helikoptéra, aby mě vynesla na další neposkvrněné svahy. Jak se jmenuje ta báječná novodobá zábava? No přece heliskiing!
Zatoužil jsem utéct stále se zvětšujícím návalům lyžařů a turistů. Slovo dalo slovo, a už jsem seděl s bandou lidí v letadle na Aljašku. Po frontách na vlek a přeplněných horských boudách jsem si chtěl užít kopce, na kterých není nikdo kromě mě a pár přátel, kteří se tak jako já rozhodli zkombinovat let helikoptérou do nepřístupných míst a sjezd nedotčených svahů.
Bohužel, přímé spojení do Anchorage se nám nepodařilo objevit, a tak nám let s přestupem v Londýně a procházkou po Chicagu trval asi dvacet sedm hodin. „Bonusem“ byla ztráta zavazadla s oblečením i lyžařskými botami a organismus úplně dezorientovaný v důsledku desetihodinového posunu času.
Na letišti nás měl čekat můj starý dobrý přítel Rob – tak trochu střelený Kanaďan hovořící slovensky a momentálně žijící v Ženevě. Jako vždycky nezklamal. Vítal nás před letištní halou s dvoulitrovou láhví tequily a dvěma kartony místního piva Moose slabber – Sobí sliny.
Vítejte na Aljašce!
Formace je základ
Na letišti nás kromě Roba čekal i rozesmátý zástupce Heli-Ski agentury a odvezl nás do hotelu ve vesničce Gridwood. Cesta trvala asi hodinu a při pohledu na ubíhající krajinu ve svitu měsíce jsme si začali uvědomovat, že Aljaška bude asi trošku divočejší než naše obvyklé destinace. Do hotelu jsme dojeli ve dvě ráno místního času a polomrtví jsme popadali do nažehlených postelí.
Představa zaslouženého spánku se však rozplynula s vyzváněním pokojového telefonu o sedmé, který nás zval na „safety briefing“ v hotelové hale u krbu. V podstatě šlo o teoretickou přípravu na to, co nás čekalo venku, a přísun informací o bezpečném lyžování na volných svazích. Naučili jsme se, jak používat lavinové vyhledávače, jak se pohybovat v lavinových svazích a jak bezpečně nastupovat do helikoptéry a pak z ní v pravou chvíli vyskočit. Myslím, že naši vůdci měli za úkol nás i trochu vystrašit, abychom potom venku nepodcenili žádnou situaci.
Po školení jsme měli ještě dvě hodiny volna před přesunem k helikoptérám, což téměř všichni využili k dospání a já ke shánění náhradního vybavení, jelikož ztracená zavazadla ještě stále nepřišla.
Přesun z hotelu k hangáru helikoptéry byl plný emocí. Někteří nadšeně pokřikovali, plní entuziasmu a nedočkavosti, jiní trošku zbledli a zřejmě je začalo napadat: „K čemu jsem se to dal přemluvit!“ Našli se ale i tací, kteří si dokonce zpívali. Každopádně všechny tyto emoce měly sbližující efekt, až jsem měl pocit, že lidé, s nimiž tu budu brázdit neposkvrněné svahy, jsou jako moje rodina, přestože jsem je poznal teprve ten den ráno.
Před hangárem nás rozdělili do skupin po čtyřech až pěti – podle zkušeností, úrovně lyžování nebo podle toho, kdo chtěl s kým lyžovat. Do helikoptéry se totiž vejdou jen čtyři lyžaři s instruktorem a pilot. Je to jednak kvůli váze, kterou „bird“, jak helikoptéru nazývají místní, unese, a také kvůli prostoru (vepředu byla tři místa a vzadu za pilotem čtyři). Nás však bylo pět dobře urostlých chlapů, a tak jsme všichni spolu do helikoptéry nemohli. Los padl na mne, a tak jsem se rozloučil s naší skupinou a přidal se ke skupince dvou Italů a jedné Švýcarky. Následovala poslední kontrola povinného vybavení, zkouška „pípáků“ (rozuměj lavinových vyhledávačů) a mohli jsme zaujmout formaci pro přílet helikoptéry, naučenou během ranního školení.
Formace spočívala v naskládání lyží na jednu hromadu, vedle toho přišly batohy (kvůli prostoru jsou povoleny jen menší), pak si za hromadu poklekli lyžaři, zakryli si tváře a instruktor se postavil před ni, aby dal signál pilotovi předpaženou rukou. Pilot zřejmě už měl něco nalétáno, protože pokaždé přistál s takovou přesností, že se nosem helikoptéry dotkl instruktorovy předpažené ruky. Ten pak přeběhl po boku helikoptéry, aby otevřel dveře, a jeden z lyžařů je přidržel, aby ostatní mohli nastoupit. Instruktor zatím naložil lyže a batohy do venkovního koše. Když byli všichni konečně na svých místech, instruktor ještě zkontroloval, zda je vše, jak má být, a přisedl si dopředu k pilotovi. Celá akce nám na začátku trvala pět minut, ale ke konci zájezdu jsme se dostali pod minutu.
Nelžete v dotazníku!
Jelikož jsme měli štěstí a po třech prosněžených týdnech byl úplně jasný den, náš instruktor rozhodl, že poletíme na jih na svahy přímo nad zálivem. Let helikoptérou nad zasněženými bílými kopci Gridwoodu byl sám o sobě fantastický zážitek. Po chvilce rozjímání a cvakání foťáků jsme přistáli na malém, asi šest set metrů vysokém kopci. Podmínky byly fantastické: prašan jako pápěří, všude kolem nás nádherné strmé svahy a nikde žádná stopa po lyžování. Vypadalo to, jako by kopce jen čekaly na to, jak se klikatou stopou podepíšeme na jejich nekonečné bílé hřbety.
Instruktor ještě vychrlil poslední instrukce, vyzkoušel vysílačku a vyrazil vpřed. S radostným pokřikem jsem se spustil dolů a vychutnával si každou zatáčku. Svah byl mírný, tak jsem riskl přímý sjezd. Prašan byl úplně sypký, a když jsem se pořádně položil do zatáčky, místy jsem se do něj zabořil až po prsa. Když jsme byli všichni dole pod svahem, radostně jsme se dole vítali jak malé děti a hodnotili jsme své stopy, které jsme zanechali v panenském sněhu.
Lyžování v podobné skupince má přesně stanovená pravidla. Jeden z lyžařů (zpravidla ten nejzkušenější) dostane vysílačku, aby mohl komunikovat s instruktorem, který jede vždy první; jednak aby udával směr a také aby vyzkoušel pevnost svahu, případně takzvanými „ski-cuts“ uvolnil případnou lavinu ještě předtím, než se tam dostanou lyžaři. Ostatní borci potom po jednom sjedou na předem určené místo, kde je instruktor čeká a pozoruje, co se děje na svahu. Lyžař s vysílačkou jede poslední. Tímto způsobem se na minimum eliminuje riziko, že by někdo v případě jakéhokoli problému zůstal na svahu bez pomoci.
První den jsem si to skutečně užíval, přestože jsem nebyl ve skupině s kamarády. Naše skupina byla vyrovnaná, a tak jsme nemuseli na nikoho čekat. I instruktor vybíral terény úměrné našim zkušenostem. K tomu, abyste si heliskiing pořádně užili, je velmi důležité, abyste v dotazníku upřímně vypovídali o svých schopnostech a fyzičce. Pokud tak učiníte, instruktor vás zařadí do skupinky s lidmi, kteří jsou na tom podobně, a přizpůsobí vám tempo a výběr svahů. Potom už nezáleží na tom, zda jste profík, nebo teprve začínáte, a můžete si sjezd nedostupných a nedotčených svahů skvěle užít.
Perfektní prachový sníh v těchto místech je na lyžování vynikající, ale skrývá i poměrně velké nebezpečí lavin. Proto jsme se první den pohybovali většinou na mírnějších svazích, kde je riziko odtržení laviny menší.
Utéct lavinám
Při jednom sjezdu jsme zastavili na malém plató a vybrali si strmější svah pod námi. Instruktor jel jako vždy první. Prý vyzkouší několik ski-cuts, jimiž posoudí, zda je svah v pořádku, a my potom budeme sledovat jeho stopu. Po něm se spustil jeden z Italů na snowboardu, potom Švýcarka, a když na svah nastoupil druhý z Italů Antonio, ozval se údolím zoufalý křik. Rychle jsem na něj zaostřil pohled a uviděl, jak se kolem něj trhá obrovské pole sněhu a začíná klouzat s ním. Na školení nás učili, abychom se v podobných případech snažili sjet z laviny přímo dolů, v podstatě se ji snažili předběhnout a uhnout do strany. Jenže člověk si v šoku ne vždy vzpomene na dobré rady a jedná spíše instinktivně. Přesně tak se zachoval i Antonio, který si sedl na zadek a čekal, co se bude dít dál. Lavina ho chvíli nesla s sebou, a když už v ní byl po prsa, začal v ní jako by plavat. Naštěstí hlavní část laviny už byla před ním, a tak se za chvíli sám zastavil, zatímco lavina se před ním řítila dolů. Rychle jsem k němu sjel a naštěstí jsem zjistil, že je vše v pořádku a Antonio se v mírném šoku usmívá. Nešlo nám do hlavy, proč se lavina utrhla až se čtvrtým člověkem, ale nakonec jsme na to přišli. Antonio totiž lyžoval na klasických slalomkách, které jsou o hodně užší. Proto se dostaly mnohem hlouběji pod sníh a odřezaly vrstvu, k níž se jezdci před ním nepřiblížili. Antonio si hned druhý den lyže vyměnil, ale ten večer byl v hotelovém baru oslavován jako hrdina.
Každý den jsme byli v jiném údolí a strávit šest dní za sebou na lyžích byla pořádná fuška. Nakonec jsme to vydrželi jen já s Mírou, ostatní vzdali už po třech dnech. Za šest dní jsme sjeli asi sto čtyřicet tisíc vertikálních stop, což i domácí uznali za velmi slušný výkon. Na příštím zájezdu však určitě nepůjdu do šestidenního balíku. Doporučuji raději si naplánovat oddychový den na sněhovém skútru nebo na procházce, protože lyžování v tunách prašanu není zdaleka taková legrace, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Heliskiing na Aljašce
Oblasti
Jsou samozřejmě i jiné kouty světa, kde si můžete heliskiing zkusit, ale Aljaška je nádherná divoká země a místní organizátoři zájezdů zvládají vše s naprostou profesionalitou, jež vám dá příjemný pocit bezpečí. Navíc je tu na výběr více lokalit. Gridwood je oblast, kde je asi nejstálejší počasí a nejdéle tu vydrží dobré sněhové podmínky. Na kopcích dosahujících okolo dvou tisíc metrů nad mořem se tu najdou možnosti pro všechny: od začátečníků až po zkušené lyžaře. Delší svahy jsou ve Valdezu, ale tam se častěji stává, že vítr vyfouká svahy až na led nebo znemožní lety helikoptérou. Můžete lyžovat i na pobřeží v Sewardu, kde jsou krásné strmé svahy přímo nad mořem. Lahůdkou je potom lyžování v Tordillo Mountains v okolí Denali, kde je možné bydlet ve srubu uprostřed pusté krajiny.
Strava
Je typicky americká – to znamená přehnaně obrovské porce s minimem zeleniny, ale chutná dobře. Doporučuji ochutnat vynikajícího aljašského královského kraba, který dorůstá gigantických rozměrů, takže s ním není až tolik práce.
Co s sebou?
Určitě si vezměte vlastní lyžařské boty – takový komfort je při heliskiingu k nezaplacení. Lyže jsou na zvážení. Do letadla je dostanete, ale pronájem je stejně drahý jako u nás a hlavně přímo na místě dostanete speciálky na dané podmínky, takže můžete každý den experimentovat na jiných. Nejlépe je tedy půjčit si lyže až tam. Vezměte si rovněž dostatek teplého oblečení a malý batoh na svah.
Cena
Cena zájezdu na Aljašku bez letenek vyjde asi na 6–7 tisíc dolarů, v čemž je zahrnuto ubytování, dny létání podle zvoleného balíku, průvodci a zapůjčení lavinového vybavení. Připlatíte si za stravu, zapůjčení lyží a letenku.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: