Do Bolívie k největšímu jihoamerickému jezeru Titicaca: Komu zůstala „Caca“?
Peruánský průvodce vypráví: „Titicaca je rozděleno mezi Peru a Bolívii. My máme Titi a na ně zbyla Caca.“ Tenhle vtip, v němž ve španělštině slovo „kaka“ znamená totéž co v češtině, na břehu jezera uslyšíte mockrát. Vyprávějí ho i Bolivijci - jen v obráceném pořadí.
Bolivijci však mají na „Titi“ větší nárok. Ovšem pouze za předpokladu, že platí nejčastěji zmiňovaná verze o tom, co tohle zvukomalebné slovo znamená. „Titi“ je v ajmarštině (nejužívanějším indiánském jazyce Bolívie) puma a „caca“ v kečujštině (nejužívanějším indiánském jazyce Peru) skála. Odvozuje se to od posvátného balvanu ve tvaru kočkovité šelmy na ostrově Slunce.
Ale ono to se jménem není na beton. Třeba jeden průvodce souhlasí s první částí, ale zbytek názvu tvoří podle něho zvuk, který dravec vydával při útoku na kořist. Jistotu máme v tom, že Titicaca je největší jihoamerické (8288 kilometrů čtverečních) a nejvýše položené splavné jezero světa (3812 metrů nad mořem). Ve světle prudkého horského slunce se třpytí jako modrý drahokam, který z nebe spadl doprostřed náhorní plošiny na pomezí Peru a Bolívie, které si ho rozdělily v poměru 3 : 2.
Za vším hledej pumu
Deset turistů naléhává na skálu. Roztaženými prsty ohmatávají kámen a hledají v něm energii, o které mluvil bezzubý průvodce Francisco. Tento geologický útvar na ostrově Slunce (Isla del Sol) jí srší už po staletí a nabít baterky si sem chodili jak inčtí vládci, tak jejich poddaní. Francisco bájí, že kámen vyzařuje takovou sílu, že nad ním nemohou ani přeletět ptáci. Návštěvníkům se prý u ní zastavují hodinky nebo zničehonic přestanou fungovat foťáky. Mně jako nenapravitelnému skeptikovi se samozřejmě podobná příhoda vyhnula.
Stojíme na posvátném místě. Tady někde na teritoriu dnešní Bolívie se podle legend zhruba ve 13. století z vod jezera Titicaca zrodil první Inka jménem Manco Cápac. Skála spolu s pramenem dokázala vyléčit každý neduh. Muselo se k ní dojít po kolenou. Kněz u vstupních bran kontroloval čtením z kokových listů, zda se zájemce o vyléčení před nástupem k pouti zdržoval takových nepřístojností, jako je maso či sex. Dnes už k ní bez valného respektu míří především turisté, ale prý dokáže uzdravit i je.
Hledám ve skále alespoň trochu kočičí podoby, ale mám malou fantazii. Teprve Francisco mi otevře oči: „Támhle má otevřenou tlamu, nad ní oči, tady jsou zahnuté zadní nohy a tady se táhne ocas.“ Mimochodem, pumu můžete vidět i na mapě Latinské Ameriky: stačí ji otočit o 180 stupňů a místo jezera na ní spatříte predátora, který se pokouší ulovit králíka.
Atlantida v jezeře Titicaca
Nedostatkem fantazie místní skutečně netrpí. Například si jsou jistí, že jen kousek od magické skály leželo výstavní město. Je prý mezi ostrovy Koa a Pallala pod hladinou. Do nepříliš rozlehlého prostoru vymezeného dvěma kousky pevniny v nedozírných vodách jezera už se vydalo několik potápěčských expedic (včetně veleslavného Jacquese Cousteaua), ale žádné ruiny lidského osídlení nenašly. Objevily pouze množství uměleckých předmětů rozházených po dně, z čehož usoudily, že se některé obětní ceremonie bohům provozovaly na hladině. Francisco ale s neochvějnou průvodcovskou latinou tvrdí, že právě tady leží bájná Atlantida, o které se ve svých dílech zmiňoval už Platon.
Jiný druh fantazie projevili místní v tom, jak co nejvíce zkásnout cizince. První vstupné platím po přistání v severní části ostrova, kde je největší koncentrace předkolumbovských památek. Pak se od chrámu, jehož zdi byly postaveny jako zamotaný labyrint, vydávám na desetikilometrový výšlap přes délku Isla del Sol. Nebe je ale zakaboněné a pravidelně mě skrápí bodavými kapkami déšť. Na cestě nehostinným krajem se nemůže ztratit ani ten největší orientační nekňuba. Je vyšlapána a kameny vyznačená tak, že vás přesně dovede ke dvěma mýtnicím.
Na větrných hůrkách uprostřed ničeho mě a další desítky turistických poutníků čekají výběrčí. Vstupujete na území patřící jejich vesnici (byť do ní samotné ani nevkročíte), tak musíte platit. Jestli se vám to nelíbí, otočte se na podpatku a vraťte se do výchozího bodu. Tato varianta má ale zásadní nevýhodu. Loď, která vás sem z Copacabany přivezla, čeká už na druhém konci ostrova. Takže cálujete a nestačíte se divit, kolik naparáděných holčiček s neméně nastrojenými lamami sedí jakoby náhodou u stezky a rády svolí k fotografování, pokud je za to odměníte. Kluci, kteří na cestě skáčou panáka, po mé peněžence zdánlivě nekoukají. Ale jakmile vytáhnu foťák, i oni jsou lační po bakšiši.
Kde žije Křemílek a Vochomůrka
Stejné je to na ostrově Taquile, který se nachází v peruánském záboru. Dnes se sem z Puna vlečete lodí tři a půl hodiny, ale před zavedením plavidel s motorovým pohonem trvala cesta tři dny, a proto kolonialisté z odlehlého koutu světa udělali trestaneckou kolonii. Od vyhlášení nezávislosti si místní lidé žili po svém, dřeli na terasovitých políčkách a o zbytek lidské civilizace se nestarali (tak jako se ona nestarala o ně).
Zachovali si díky tomu úžasné čepice, které divákovi českých večerníčků připomenou obyvatele pařezové chaloupky. Tato pokrývka hlavy má však i jiný význam než chránit před slunečním zářením. Záleží, jak si bambuli před vesnickou fiestou umístíte. Pokud ji dáte doprava, hledáte na veselici nevěstu. Pokud doleva, nemáte o manželku zatím zájem a chcete se jen pobavit. Ale existuje prý i třetí možnost - mladík si může ozdobu narafičit tak, aby svolným dívkám beze slov oznámil, že hledá společnici na jednu noc. Začínám dumat nad tím, jak měli střapce natočené Křemílek a Vochomůrka.
Méně žab v menším jezeře
Na Taquile nabízejí k obědu omeletu nebo pstruha za dvojnásobek ceny na pevnině, já se ale pídím po autochtonní žábě. Je to kousek o téměř kilové hmotnosti, kterému je příliš volná kůže, takže vypadá jako mnich v sutaně. V těžkých podmínkách nedostatku jí příroda nadělila zdánlivý nadbytek, aby tak kompenzovala zakrnělé plíce. Plošně velká pokožka žábám umožňuje lépe dýchat. Před několika desítkami let jich tu bylo dost. Indiáni je konzumovali jako pochoutku a Cousteau tvrdil, že přes jejich těla nebylo vidět dno.
Teď ale za týden pobytu nenajdu nikoho, kdo by mi žábu, živou či mrtvou, ukázal. Nemluvě o tom, abych ji někde zahlédl na jídelním lístku. Biologové se bojí, že byly snědeny nebo že je zabilo znečištění vyvolané zvětšující se lidskou populací na březích. Optimisté doufají, že se jen přestěhovaly do méně frekventovaných částí.
Lidská činnost se ale na jezeře odráží i jinak. Titicaca se zmenšuje. Sedmadvacet řek, které ho zásobují vodou, jí vinou slabších srážek a zmizení vysokohorských ledovců přivádějí méně než dříve, zatímco odpařování se v době klimatických změn určitě nezmenšilo. Od roku 2000 naměřili experti každý rok hladinu o něco níže, a to se ještě objevují nápady, jak vzácnou kapalinu z jezera využít pro zavlažování v zemědělství.
Peruánci a Bolivijci se nad takovými plány musejí hodně zamyslet. Pokud s jezerem nebudou zacházet šetrně, mohlo by se stát, že jim oběma z jezera Titicaca nakonec zbude jenom „caca“.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: