Za keporkaky v brazilských vodách

Za keporkaky v brazilských vodách Zdroj: Shutterstock

Samec může měřit až šestnáct metrů a vážit i pětatřicet tun!
Černobílý maják na ostrově Santa Bárbara
Ostrov Santa Bárbara, pohled z majáku, v pozadí ostrov Redonda
Za keporkaky v brazilských vodách
Za keporkaky v brazilských vodách
6 Fotogalerie

Expedice k souostroví Abrolhos aneb Za keporkaky v brazilských vodách

Roman Nemec

Připluli jsme do Caravelasu, městečka na brazilském pobřeží s neodolatelnou atmosférou dob portugalských mořeplavců, kteří ho před více než čtyřmi stovkami let založili. Dnes sem přijíždějí turisté toužící pozorovat velryby – tak jako my.

Netrpělivě pozorujeme počasí a čekáme na vhodný okamžik, kdy budeme moci opustit malebné uličky koloniálního města. Máme v plánu několikadenní expedici k souostroví Abrolhos, kolem něhož jsou ideální podmínky pro pozorování velryb. Ostrovy objevili portugalští mořeplavci a kvůli okolním nebezpečným mělčinám a korálovým útesům mu dali jméno – Abre os olhos, tedy otevřete oči. Už jsme si prohlédli multimediální expozici o životě keporkaků, získali spoustu zajímavých informací o jejich migraci do teplých brazilských vod a chceme tyto úchvatné velryby vidět na vlastní oči.

Počasí nám ale nepřeje, a tak se vydáváme ještě do starobylé rybářské čtvrti. I rybářům počasí komplikuje život. Jejich lodě se houpají v přístavu a oni nemohou vyplout za každodenním úlovkem. Muži sedí zadumaně na nábřeží a vyčkávají na novou příležitost. „Už je to pět dní, co nikdo z nás nevyplul na moře,“ stěžuje si jeden z nich, když zrovna zašívá rybářskou síť. „Nemáme jedinou rybu, obchodníci vyprodávají poslední mražené zásoby. Bouřka a větry bičují pobřeží, moře má kocovinu a nám stojí řemeslo. Nemáme ani za co zajít do taverny na pálenku nebo pivo,“ povzdychne si nakonec. Život a ekonomika v Caravelasu jsou zkrátka značně závislé na moři a rybolovu.

Konečně přichází náš den – za ranního odlivu vyplouváme k pěti ostrovům Abrolhosu. Dělí nás od nich asi 80 kilometrů a při pohledu na neklidné moře a vítr z jihovýchodu je nám jasné, že to nebude právě výletní plavba.

V doprovodu velryb

Konečně spatříme na horizontu první skupinku velryb. Vypínáme motor, abychom je nezaplašili hlukem, a s částečně skasanými plachtami následujeme majestátního mořského savce. Když jsme už hodně blízko, je jasné, že je to keporkak neboli plejtvák dlouhoploutvý. Najednou se před naší lodí vymrští z vody černé elegantní tělo, roztáhne prsní ploutve o rozpětí snad šest metrů a s dunivým šplouchnutím zase zmizí pod zeleno-šedou zpěněnou hladinou. Jsme uchváceni. Samec tohoto druhu může vážit až 35 tun a měřit i šestnáct metrů. Po jediném nádechu vydrží pod vodou až 21 minut. Pozorujeme dál skupinku velryb. Každý jedinec má jiný tvar hrbu na hřbetu a také jiné skvrny na černobílé ocasní ploutvi. V době páření se přesouvají z polárních oblastí do zdejších teplých brazilských vod, kde také porodí a vychovají svá mláďata. Jsou skvělí lovci a také plavci – za rok při své migraci uplavou až 25 tisíc kilometrů. Žijí ve všech oceánech a díky ochraně a zákazu rybolovu jejich počet narůstá. V dnešní době jich je v mořích okolo 80 000 jedinců!

Nad hlavami se nám honí těžké černé mraky, vítr sílí a vlny se tříští o trup lodi. Sotva slyšíme vlastní slova a najednou k nám z hukotu větru zazní nezaměnitelný velrybí zpěv. Čas jako by se na chvíli zastavil…

Ptačí ostrovy

Před námi se rýsují obrysy ostrova Santa Bárbara, jednoho z členů souostroví Abrolhos. Vidíme černobílý maják a stáčíme kormidlo k dalším ostrovům, Redonda a Siriba, mezi nimiž jsou kotevní bóje pro návštěvní lodě.

Navzdory korálovým útesům, jež obvykle vlnobití z jihovýchodu zastaví, je hladina neklidná a vítr neutichá. Slunce za chvíli začne zapadat a na východě se objevují první hvězdy. Mezi nimi se náhle rozzáří světlo majáku, který svým světlem protíná tmu až do svítání. S ranním šálkem horké kávy vycházím na palubu a sleduju čilý život na protějším ostrově Rendonda s velkou kolonií fregatek vznešených. Tito ptáci s rozpětím křídel až 220 cm jsou vynikající letci, ale nedokážou přistát na vodní hladině. Ryby tak loví v letu, a umějí dokonce ukrást kořist jiným ptákům. Na sousedním ostrově se rozprostírá království terejů maskových, sněhobílých ptáků s černými pery na křídlech, žlutým zobákem a duhovkou. I oni se živí rybami, ale na rozdíl od fregatek je dokážou lovit ve vodě. Terej často provází lodě při plavbách a vysloužil si od posádek přezdívku Bílý pilot.

Nasadíme šnorchly a jdeme po hladinu. Plaveme k nádherným korálovým útesům. Zvědavé fregatky krouží těsně nad našimi hlavami, jako by čekaly, že jim nějak pomůžeme k potravě. Voda není čirá, jako bývá v létě, ale když se ponoříme hlouběji, otevře se před námi pestrobarevný a rozmanitý podmořský svět. Houfy rybek různých barev a velikostí zvědavě proplouvají kolem nás a v bezprostřední blízkosti máme i velkou mořskou želvu, která si nás vůbec nevšímá a zvolna míří k hladině.

Bdělé oko majáku

Po dvou dnech strávených potápěním a pozorováním ptáků i velryb si vysílačkou dohodneme s osádkou majáku povolení vylodit se na ostrově Santa Bárbara. Není snadné překonat přílivové vlny a nebezpečná skaliska, ale nakonec se dostaneme na pláž. Vítá nás správkyně národního parku Berna a velitel vojenské posádky majáku. Provedounás po ostrově a dají nám nahlédnout do svých životů na tak izolovaném území. Pro Bernu už správcovství dávno přestalo být jen práce. Po třiceti letech strávených na souostroví je to její životní mise a Santa Bárbara je její skutečný domov. Sympatický a povídavý velitel nás vede do věže majáku. Těžké dveře vrznou a my vstupujeme do útrob budovy, po točitém schodišti stoupáme vzhůru, až do nejvyššího poschodí, kde se ukrývá „oko strážce“.

„Maják postavili v roce 1861. Dnes je vybaven 2000wattovou žárovkou a ta s původními, speciálně broušenými čočkami skel dokáže své světlo poslat až do vzdálenosti 51 námořních mil. Je to tak jeden ze tří nejvýkonnějších majáků světa,“ hrdě nám vysvětluje velitel. Malými železnými dvířky vystoupíme na ochoz majáku. Jen co naše oči přivyknou slunečnímu záření, naše pohledy se rozletí nad ostrovy Abrolhos kamsi do dáli. Křídla terejů a fregatek sviští okolo nás, mořský příboj neúnavně ohlodává skaliska, tak jak tomu bylo odedávna, a my si uvědomujeme vzácnost této chvíle i místa, kde člověk stále dokáže být v symbióze s přírodou.


Kam ještě za keporkaky

Aby vaše expedice za velrybami byla úspěšná, potřebujete velkou dávku trpělivosti, štěstí, ale hlavně plánování. Velryby během roku migrují kvůli žrádlu, páření a porodu a zřídkakdy zůstávají na místě déle než několik měsíců.

  • V letním období: Antarktida, Nová Anglie, Nové Skotsko, Abrolhos
  • V zimním období: Dominikánská republika, Biskajský záliv, Havaj, Sydney, Kapské Město Pruhovaný maják na Santa Bárbaře dokáže své světlo poslat až na vzdálenost jednapadesát kilometrů.

Abrolhos

Souostroví Abrolhos leží v jižním Atlantiku, u pobřeží Brazílie (stát Bahía), nedaleko města Caravelas. Tvoří je pět ostrovů (Santa Bárbara, Siriba, Redonda, Sueste a Guarita). Navštívit můžete ostrovy Santa Bárbara a Siriba pod správou brazilského námořnictva a instituce Chico Mendes, která má za úkol chránit biodiverzitu ekosystémů. Abrolhos získal v roce 1983 jako první v Brazílii status národního námořního parku. Ostrovy jsou domovem několika druhů mořských ptáků a kvůli lovu potravy sem připlouvají velryby a delfíni. Zároveň jsou oblíbeným turistickým místem a kapitáni plachetnic si za dobrého počasí rádi dopřejí krátkou zastávku ve zdejších teplých azurových vodách.