Když chtěl můj průvodce Rey vědět přesné datum, kdy budu ve městě, s měsíčním předstihem, nechápal jsem, proč je třeba znát termín, kdy vyrazíme. Pokud jedete po řece Napo z Ekvádoru, přesný den zkrátka není možné určit, protože cestou, na trase dlouhé přes tisíc kilometrů, není zase tak čilý lodní ruch. Mnozí cestovatelé uvízli na hranicích Ekvádoru a Peru i déle než dva týdny. Přes všechna úskalí cestování už ale sedíme v rychlé lodi na řece Ucayali, jednom z velkých přítoků Amazonky, který se kroutí jako had pralesy na své pouti dlouhých 1600 km. Naše cesta končí po celodenní jízdě ve městě Requena na posledním místě, kde jsou ještě obchody a elektřina. Odsud nás čeká pouť pralesem za vysněným kmenem Matsés. Až tady jsem pochopil důvod rozsáhlých příprav. Do města totiž ve stejný čas dorazil i náš lokální průvodce Segundo se svou ženou a synem. Před měsícem se díky rádiovému spojení dozvěděl o mé cestě a vydal se týden před plánovaným datem na místo setkání. Cesta k jeho národu tedy bude jednoduše trvat minimálně stejnou dobu.
Každé kilo je cítit
Ve městě je nutné doplnit zásoby a dárky. Domluva byla jednoduchá – nepotáhneme ani kilo navíc, jídlo bude jen na prvních několik dnů a potom se bude jíst, pokud se podaří něco najít nebo ulovit. Co se zapomene sehnat, dále v pralese už bude nemožné získat. Proto je třeba pečlivě projít vybavení, kde místo kila cukru je důležitější ostrá mačeta. Rozloučení s radostmi civilizace skončilo rychle. Výkonná čínská motorka s valníkem pobrala celou naši výpravu a prvních náročných dvacet kilometrů stroj překonal s vypětím posledních sil. Dřevařská cesta se pomalu mění v rozbahněné koleje. Tady ani síla motoru nemá šanci překonat skoro metr hluboké díry plné červeného lepivého bláta. Nezbývá než naložit zavazadla na ramena a vykročit pod koruny stromů na cestu do nitra pralesa, která se s přibývajícími kilometry ztenčuje až na nepatrnou stezku, často zarostlou vegetací. U poslední chatrče, kam ještě vede znatelná cesta, několik indiánů vypálilo prales a pěstují tu banány. Stará vrásčitá žena mi ukazuje své chybějící zuby a nabízí hrnek chapa – rozvařených banánů s vodou. Je to lahodný nápoj, nic lepšího v pralese není. Žena mi popřála hodně štěstí a snadnou cestu, prý nikdy tak daleko nešla a věří, že to přežiji. Výborné vyhlídky na začátek cesty, jak se za chvíli ukázalo, štěstí bude třeba.
Řeka Gálvez se kroutí pralesem jako had | Zdroj: Tomáš Kubeš
Lahodné chapo bylo totiž ředěné vodou z rozbahněného potoka, a tak se moje střeva kroutila jako stezka před námi. Místní pijí přímo z potoků a kaluží, já vodu filtroval. Přefiltrovat litr vody je někdy nadlidské úsilí. Čím více jsme byli v hloubi lesa, tím více bylo znát každé kilo výbavy. Neskutečné dusno a vlhkost, tady člověk nemá šanci uschnout. Kdo si myslí, že několik dnů ponese na svých zádech těžké zavazadlo, ten se mýlí. Ani domorodý průvodce Segundo se svou fyzičkou nebyl schopen vláčet dvacet kilo nákladu. Nezkušený člověk je prý schopen odnést náklad do deseti kil. Největším úskalím cesty pralesem nebyla jen neprostupná vegetace, ale především kluzké klády nad roklemi a bažinami. Indiáni se svým malým vzrůstem jsou svalnatí a šlachovití a ladně i s nákladem přejdou všechny přírodní mosty porostlé mechem. Naopak vyšší Evropan to má těžší. Klády kloužou a dostat se na druhou stranu mnohdy vyžaduje hodně úsilí. Obzvláště když pod padlým stromem hučí dravá řeka, občas to ani po čtyřech nejde zvládnout. Někdy je nutné skočit do bahnitých potoků a jednoduše projít koryto. Kdo nebyl v pralese, neuvěří, že maximum je opravdu pouhých dvacet kilometrů denní nálože. Tma přichází do pralesa s neuvěřitelnou rychlostí. To je okamžik, kdy už musíte mít suché tábořiště a postarat se o žaludek. Únava a vysílení vykonaly své, do pár minut jsem okamžitě usnul. V noci les ožívá svými zvuky a některé doslova děsí stejně jako neodbytní komáři. Bez moskytiéry to opravdu nejde. Celou noc útočili moskyti na síť jako krvežíznivé šelmy.
Cesta pokračuje
Několik dnů v pralese prověří každého. Tady se to nedá nějak zkrátit, žádná restaurace po cestě, jen občasné potoky nabízejí lahodnou vodu, která se po pár krocích okamžitě odpaří ve formě potu. Připadáte si jako v prádelně, uschnutí vůbec nehrozí. Žádná klimatizace ani větrák, jen lehce osvěžující řeky, kam se dá skočit i v oblečení. A když prší, je to vlastně jedno, protože víc mokrý a zpocený už nemůže být nikdo.
Dechberoucí panenský prales a popadané stromy jsou nejčastější nástrahy přírody | Zdroj: Tomáš Kubeš
Po několika dnech prodírání a ručkování po padlých kmenech upadnete do letargie a jediného pocitu: nějak to zvládnout. Říkáte si, proč jste, proboha, do takové cesty šli, jestli to prostě nebylo přes čáru. Vzdát už to nejde a jediným řešením je dojít do cíle. Chůze se stává monotónní a myšlenky ulpívají k jedinému cíli: mít už to za sebou.
Setkání s anakondou
Segundo a jeho žena byli dokonale sehraní. Jakmile bylo zvoleno tábořiště na přenocování, jeho žena Arminda a syn Džaír se postarali o oheň a hned na jednoduchou pytlačku pochytali několik ryb. Můj průvodce a společník Rey, přestože bývá v pralese často, toho měl také dost. Zato náš domorodý průvodce se vzduchovkou se vydal na lov. Jako obvykle za šera vystřelil a naši kuchyni obohatil pták podobný slepici. Jeho syn už měl také lovecké vlohy, k lovu využíval prak a luk se šípy. Kdysi používané foukačky už dnes ovládá málokdo.
Spadl jsem do hnízda sedmimetrové anakondy, lekla se a zde je vidět už jen útěk | Zdroj: Tomáš Kubeš
Vaření v pralese je jednoduché. Tady se vše hodí do vody, stačí trochu soli, a pokud není, tak je to vlastně jedno, každé sousto dokáže zaplnit žaludek. Možná je amazonská kuchyně pro někoho jednotvárná, ale lidé jedí to, co po staletí poskytuje příroda.
Když jsme šli obhlédnout okolní bažiny, kde se s námi trsy trávy houpaly jako na houpačce, potkal mě neuvěřitelný zážitek. Probořil jsem se do díry k sedmimetrové anakondě. Ta chudák šokovaná nečekanou návštěvou bleskurychle zmizela v blízké tůni. Nevím, kdo měl vlastně větší štěstí. Podle průvodce prý já.
Vodní dobrodružství
Poslední den pralesního trmácení skončil. Na tábořišti pod střechou z palmového listí končí naše utrpení. Tady měl Segundo ukrytou kánoi s motorem a cesta prý už bude brnkačka. Plavba ve vydlabané kánoi v nás vyvolala novou euforii, cíl je na dosah. Bohužel to bylo předčasné. Řeka sice byla vítanou změnou, ale díky nízké hladině nás čekaly další nesnáze. Co deset patnáct metrů ležel v řece povalený strom. Někteří velikáni už uhnili ve vodě, jiní čerstvě znemožňovali průjezd lodí. Čekal nás daleko větší zápřah. Museli jsme se prosekávat, tlačit loď po padlých kmenech nebo ji přenášet po pás v bahně. Okolo nás prchali kajmani a občas se nás ve vodě něco velkého dotklo. Naštěstí v této oblasti nejsou červené piraně, známé také jako piraňa obecná. Pro člověka je piraňa nebezpečná, jen pokud je nízký stav vody a málo přirozené potravy. Často pak dochází ke kanibalismu. Větší kořist loví v organizovaných hejnech. Piraně nemohou žvýkat, a tak vytrhaná sousta polykají v celku. Jakmile se zakousnou, obrátí se vždy na bok, aby lépe sousto odkrojily. Během pár minut dokážou odtrhat maso z oběti až na holé kosti, jsou známy případy napadení člověka v Brazílii během koupání. Podle Segunda nám nic nehrozí, naopak nám dravé rybky poskytnou vítaný oběd.
Piraně jsou nejčastější úlovky, ale masa moc nenabízejí | Zdroj: Tomáš Kubeš
Jen z piraně, na rozdíl od jiných druhů ryb, zase tolik masa není. Z pohodové plavby se stalo prokletí. Prosekávali jsme se další tři dny v řece. Přespávali jsme za zvuků pralesa na blátivých březích a ve svitu baterky bylo možné pozorovat oči kajmanů.
Trvalé osídlení
Vidět dřevěné domky postavené nad řekou na kůlech bylo naše vysvobození. Vesnice národa Matsés tady, daleko od ruchu civilizace, se na první pohled neliší od osídlení podél Amazonky. Jednoduché domy s jednou místností, kde je ohniště a visící hamaky. Žijí tu usazení příslušníci kmene, kteří loví v okolních lesích, živí se rybolovem a zakládají zahrady s maniokem a banány. Za poslední léta se život hodně změnil. Díky misionářům mají lidé trička a kraťasy a v domech je možné vidět i barely a motory k pirogám. Jen benzin se musí tvrdě zaplatit, dovézt žádané palivo po řece Javari trvá i několik týdnů. Další možností je letecká přeprava do pohraniční základny, kde mají rádio a pár obchodů s draze dovezeným zbožím. Cena přesně odpovídá hodnotě za leteckou dopravu, dovolit si motorový pohon nemůže každý. Ale takové místo je ještě dva dny cesty po proudu řeky.
Když se sejde klan Matsés k oslavě, všichni se ozdobí červenou barvou | Zdroj: Tomáš Kubeš
Byl jsem představen náčelníkovi a starostovi obce v jednom. Díky dárkům jsem byl pozván na oblíbené banánové chapo, které místní muži ucucávají po celý den. V ospalém místě jsem největší atrakcí, takže jsem měl možnost se seznámit se všemi. Usměvaví a přátelští Matsésové mi darovali kýtu z prasete, trs banánů a nůši manioku pro naši výpravu. Přišlo období hojnosti, tady, na konci světa, v houpací síti načerpáme síly k dalšímu putování za posledními klany, které žijí dál proti proudu řeky a nezabíjejí návštěvníky. Ještě dále v hloubi lesa jsou pak stále nekontaktované skupiny, které se tvrdě brání vnějšímu vlivu.
Kmen Matsés
Matsés nebo také Mayoruna, což se překládá z kečuánštiny jako „lidé řeky“, jsou tradiční obyvatelé Amazonie u řeky Javari. Odhadem tento národ čítá 3200 příslušníků. Jejich domovinou je prales, který jim dlouhá staletí zaručoval svobodu. V posledních letech se však velká část Matsésů až na výjimky usadila na trvalém místě. Přesto je několik skupin, které jsou na okraji civilizace nebo stále nekontaktované. Většinou je jejich obživou lov, rybolov a sběr plodin, ale také zakládají malé zahrady, kde pěstují banány a maniok. Misionáři byli první, s kým Matsésové navázali první kontakt v roce 1969. Do té doby byl kmen ve válce s peruánskou vládou, která bombardovala jeho vesnice napalmem a vyslala armádu, aby útočila na jeho komunity. Důvodem bylo zabránění nájezdů Matsésů, kteří unášeli ženy z lokálních komunit. První mírový kontakt domorodců s vnějším světem uskutečnili pánové Dan James Pantone a Björn Svensson ve stejném roce a popsali ho v časopise Native Planet Journal. V roce 2012 peruánská vláda povolila průzkum těžby ropy, což bude mít vážné dopady na život na tradičním území i pro dosud nekontaktované skupiny.
Maloka
Další plavba lodí nás zavedla ke klanu, který dosud žije tradičním způsobem života. Mají sice vydlabané kánoe, ale bez motoru. Většina mužů nosí už krátké kalhoty bez triček, na hlavě je nepřehlédnutelná čelenka z palmy. Zato ženy mají pouze sukně pletené z palmového listí. Tady, u jaguářího klanu, se stále praktikuje tradiční kočovný způsob života. Náš příjezd způsobil rozruch a vůdce klanu mě zve do tradičního obydlí, maloky. Ta slouží jako domov a komunitní místo, když nejsou lovci v pralese. Zde se vykonávají rituály a slavnosti.
Maloka, tradiční ceremoniální obydlí kmene Matsés | Zdroj: Tomáš Kubeš
Máme štěstí, lovci se právě vrátili z úspěšného lovu, a tak budou několik dnů pobývat v maloce. A jak takové obydlí vypadá? Je to v podstatě velký dům s dřevěnou konstrukcí se slaměnou střechou a ze stěn z palmových rohoží. Po vstupu se člověk musí rozkoukat, aby přivykl šeru. Můj průvodce Segundo je přítel vůdce klanu, který se jmenuje Ashi, a ujistil mě, že večer se bude konat slavnost, kde si naplníme břicha. Ženy se už během dne začaly zdobit po tvářích tradičními přírodními barvami. Co určitě každého zaujme, je tetování na tvářích a po těle a také slavnostní zdobení tváří žen, které si do nosu vkládají klacíky připomínající vousy jaguára. Odtud pramení přezdívka kmene – národ jaguárů – nebo také název místa, kde žijí: „údolí jaguárů“. V nose jsou natrvalo připraveny otvory pro tyto dlouhé klacíky připomínající špejle. Jen mladí už dnes tuto ozdobu příliš nepraktikují.
Opičí žáby
Nejznámější tradicí Matsésů je obřad zvaný kambo. Spočívá v tom, že šaman za tmy vyhledá žábu listovnici dvoubarvou (Phyllomedusa bicolor), zde zvanou acaté, která slézá z korun stromů během noci na zem. Když je taková žába chycena, opatrně ji odnesou na místo, kde hbitě tvora přivážou a natáhnou za nohy mezi čtyři klacíky. Vystresovaná opičí žába vypouští kožní sekret, který je nebezpečím pro sběrače. Jed se z těla stírá klacíkem na kus dřeva, které se zahřívá nad ohněm pro další požití v budoucnu. Žába je poté opět vypuštěna na svobodu. Aby dodala další dávku lokální medicíny, je potřeba počkat další tři měsíce.
Kambo je nejen setkání s duchovním životem kmene Matsés, ale také preventivní léčbou, která pomáhá zasvěceným. Sekret žáby se účastníkovi obřadu vpravuje do řezů nebo vypálených ran na rameni, které připravil šaman. Žabí sekret účinkuje velice rychle. Jakmile vstoupí do krevního oběhu, člověk zvrací, má průjem, zvyšuje se mu srdeční frekvence a upadá do halucinací a záchvatů. Je třeba pít a pod dohledem šamana se rituál mění ve vizi, která může vyjevovat budoucnost, ale také pomoci s nemocemi. Používá se tedy také jako tradiční medicína. Pro zajímavost, během pandemie covidu se celý kmen vydal na cestu vakcinace všech obyvatel touto metodou a ve vesnicích nikdo nezemřel.
Opičí žába při obřadu kambo | Zdroj: Tomáš Kubeš
Moje osobní setkání s kambem dopadlo nečekaně. V den, kdy mělo dojít k mé očistě, bohužel nebyla odchycena žádná žába. Podle šamana to byla odpověď duchů, že nejsem rituál připraven vykonat. A pokud bych trval na aplikaci v jiný den, mohlo by mi to ublížit. Na druhou stranu, když jsem viděl následky kamba u členů kmene, došlo mi, že to není cesta pro každého.
Setkání s prapůvodními obyvateli Amazonie je vždy výjimečným příběhem, v němž moudrost a smysl života přicházejí se symbiózou s přírodou, kde je nutné každý den bojovat o holou existenci. I když se doba mění, tyto skutečnosti jsou naplno zakódovány v mozku lidí, kteří se naučili ctít pravidla pro přežití prověřená staletími.
Jak se tam dostat
Kmen Matsés žije v odlehlé oblasti v údolí řek Javari a Gálvez na pomezí Peru a Brazílie. Dostat se sem vyžaduje hodně energie, dostatek peněz a také nutnost najít skvělého průvodce, který zná jazyk a místo, kam vás zavede dobrodružná výprava. Není to výlet pro každého, ale především fyzicky náročný trek pralesem. V Brazílii je návštěva víceméně nemožná díky nezbytnosti povolení pro domorodá území. V Peru je cesta jednodušší. Většinou začíná v srdci peruánské Amazonie, v Iquitos – městě, kam se dostanete výhradně lodí nebo letecky. Tady vás čeká nejnáročnější úsek cesty, najít kvalitního průvodce a domluvit akceptovatelnou cenu. Domlouvání a přípravy mohou trvat i několik dnů.
Tradiční náboženství
Pro národ Matsés je tradiční vírou stále animismus. V jejich pohledu na svět není rozdíl mezi duchovním a fyzickým světem, duchové jsou všude okolo. Věří především ve zvířecí duchy, kteří určují úspěch lovu, ale také zdraví a blaho rodiny. Dávají si také pozor, aby tyto duchy nějakým způsobem neurazili, proto existuje celá řada tabu a některá zvířata lesa jsou pro ně posvátná. Stejnou úctu věnují i stromům a rostlinám, věří ve spojení rostlin se zvířecími duchy. Během obřadů šaman rozmlouvá s těmito bytostmi. Dnes duchovní svět vytlačuje křesťanství, ale zajímavostí je, že Matsésové si novou a starou víru propojili a tak si stále uchovávají své tradice.
Čichání „nënë“
Další alternativou k obřadům kambo je požití tabáku nënë. Ten tvoří tabákové listy a kůra stromu zvaného copuí nebo cacao de monte (Theobroma subincanum). Látky z usušené rostliny se vpraví do krevního oběhu fouknutím z dřevěné trubice do nosní dírky. Při takovém obřadu účastník upadá do transu, někdy zvrací. Může dojít i k záchvatům a nečekaným vizím. Tento rituál se praktikuje pro lepší pozornost lovců při lovu, na ochranu těla, odpočinek po náročném dni, zvýšení imunity i léčby neduhů. Důležitou součástí obřadu je zkušenost foukajícího, který s tabákem vpravuje do inhalujícího také svého ducha a sílu.
