Měsíční putování Patagonií aneb Ohňovou zemí až na konec světa
„Kolem není moc míst, co byste mohli navštívit, jako jinde v národních parcích. Toto místo ale nabízí něco jiného. Trávím tu hodně času, často celé dny sám. Je tady neuvěřitelný klid. Tady může člověk potkat sám sebe,“ vypráví o životě na konci světa Manuel, správce farmy Caleta María ve stejnojmenné zátoce. Pro nás bylo jeho osudové místo cílem cesty na jih chilské části hlavního ostrova Ohňová země.
Hned první zastávka 120 km za Punta Arenas byla poučným seznámením s patagonským světem. Stavíme u několika opuštěných budov pokrytých oprýskaným vlnitým plechem. Na největší je nápis „Estancia ,San Gregorio‘, Fundada en 1876“. Farma svatého Řehoře, založena 1876. Tudy prošly mnohé z milionů ovcí chovaných v nedozírných pláních po obou březích Magellanova průlivu. A část se jich zde nejspíš „protočila“ i několikrát: nejdříve opakovaně při stříhání, naposledy cestou na porážku. Ovčí vlna, maso i kůže byly hlavními vývozními artikly Patagonie od velkého boomu ve 2. polovině 19. století. S různě velkými úspěchy jsou ovce zdejším vývozním artiklem dodnes. A představu o rozsahu ovčího byznysu představuje právě základna San Gregorio. Zajišťovala kompletní zázemí pro celý výrobní proces zpracování ovčích produktů i pro personál. Na svém vrcholu komplex zahrnoval kromě zemědělských objektů také dělnické domky, kuchyni, jídelnu, prodejnu potravin, kapli, ošetřovnu, knihovnu, a dokonce i společenský sál a prostor, který umožňoval hrát divadelní představení. V současnosti je celý objekt prohlášen za „Typickou zónu“ a snad čeká na oficiální zpřístupnění turistům. Má to ale háček. Velký šok nám totiž přináší pohled do obří haly bývalého skladiště. Je plné žoků a hromad rozkládajících se plesnivých ovčích kůží! Současný majitel obchodoval s kůžemi ještě donedávna. Jeho byznys fatálně přerušil covid, ze ztráty se nevzpamatoval. Co bude s tisíci znehodnocenými kůžemi, zatím nikdo neví...
Město Budoucnost
Radši rychle pokračujeme v cestě, navíc nám během zastávky ukázala Patagonie další z jejích typických projevů: zničehonic se silně rozfoukalo a rozpršelo. Provoz trajektu přes větrnou Magellanovu úžinu je pro chilský personál naprostou rutinou, stejně jako pro Chilany postávající na palubě v klidu, zatímco jim silný vítr honí vlasy všemi směry. My jsme jako u vytržení. Za námi se zvolna vzdaluje kontinent, před námi se z moře nenápadně zvedá šedá placka – nejsevernější cíp legendární Ohňové země. Brzy se jí dotkne přední část trajektu a z jeho útrob vyjede mezi kamiony, náklaďáky, osobními vozy s chilskými nebo argentinskými SPZ také náš pronajatý vůz s řidičem a kamarádem Carlosem za volantem.
Po nedávno zprovozněné asfaltce se ženeme rovinatou patagonskou pampou k další „poučné zastávce“ na cestě po Ohňové zemi, do 130 km vzdáleného městečka Porvenir, česky Budoucnost. Na rozdíl od Punta Arenas je Porvenir spíše vesnicí než městem. Prázdnota vynikne při pohledu z dronu. Síť pravoúhlých ulic končí na všech stranách v okolních pustých rovinách. V ulicích skoro nikoho nepotkáte, avizovaná restaurace nevaří, na otevřený obchod se doptáváme napotřetí. Kromě kostelní věže nenajdete výškovou stavbu. Starší domky vzdáleně připomínají viktoriánský styl. Pamatují zlatou horečku koncem 19. století, která přilákala zlatokopy z celého světa, včetně Anglie. Dnes tu žije necelých devět tisíc obyvatel, mnozí z nich jsou rybáři nebo pracují v továrně na zpracování ryb, v moderním objektu na kraji města.
Titul města nemá Porvenir pro nic za nic. Je „hlavním městem provincie Velkého ostrova Ohňová země ve 12. chilském regionu Magallanes a chilské Antarktidy“! Chilané nenápadně, ale vytrvale připomínají své územní nároky v Antarktidě jakožto „logické pokračování svého teritoria“, přestože bílý kontinent v současnosti podléhá Antarktické smlouvě o mezinárodním statutu jeho území.
Z Porveniru na jih vedou dvě silnice: pobřežní hlavní silnice Y-71 a „okreska“ Y-635, která prochází mírnou pahorkatinou a také kolem jednoho z posledních aktivních zlatých dolů v Ohňové zemi. Před lety jsme zde potkali zarostlého drobného muže, prý posledního živého zlatokopa na ostrově. Žije v domku připomínajícím zemljanku. Zlatonosný pozemek je kromě zcela rozkopané plochy plný rozbitých či nefunkčních vozidel a těžebních strojů v různém stadiu rozkladu. K romantice zlatokopectví z dob Jacka Londona má tento kemp hodně daleko…
Nepoužitelná zátoka!
Hlavní silnice Y-71, vedoucí po pobřeží, dává opět plně pocítit rozměry Ohňové země. Podél silnice vede nekonečná linie jednoduchého drátěného plotu. Častěji než stáda ovcí za ním pozorujeme divoké lamy guanako. Celých 90 kilometrů tak jedeme neosídlenou krajinou podél obrovské mořské zátoky Bahía Inútil, Nepoužitelná zátoka. Zátoka je širší než vlastní Magellanův průliv, takže v roce 1521 dokonce zmátla portugalského mořeplavce Hernanda Magellana (španělská verze portugalského jména Fernão de Magalhães) při hledání cesty kolem Jižní Ameriky na jeho slavné plavbě kolem světa. Dlouhou dobu zde marně hledal kýžený koridor, než ho našel úplně v jiném směru. Název však pochází až z pozdější doby. V roce 1827 zátoku zkoumal anglický kapitán Parker King, aby odplul s tvrzením, že v celé obrovité zátoce není „ani jedno vhodné kotviště, ani jedno místo pro přístav, ani žádná jiná výhoda se sem plavit“. Prostě k ničemu, Nepoužitelná.
Navzdory Kingovu názoru zde nacházíme několik forem osídlení – současného i minulého. Dlouhé pobřeží tvoří často oblázkové pláže a na několika místech míjíme shluky primitivních chatrčí. U jedné zastavíme a z boudy ihned vychází dobromyslný muž a zdraví nás. Je to rybář a domky jsou rybářskými základnami, odkud vyplouvají na moře. Na tyto vzdálené lokality se jim vyplatí dojet až z Punta Arenas autem než se sem zdlouhavě plavit na rybářských bárkách.
Zátoka Inútil byla také svědkem vzestupu chovu ovcí na konci 19. století. Velkochovatelé z Punta Arenas zde založili farmu. Majitel a jeden z hlavních patagonských magnátů své doby, José Menendez, ji pojmenoval po své dceři, Caleta Josefina, a zabral pro ni obří pozemky pro extenzivní chov ovcí. A začal ve velkém pálit lesy, aby získal pastviny. Název Tierra del Fuego, Ohňová země, ovšem pochází už z dob prvních objevitelů, kteří z lodí pozorovali na březích velké množství indiánských ohňů.
Indiáni dávno vymřeli, i velkým přičiněním Menendeze, zato krásně zachované a udržované budovy Josefiny tu stojí dodnes. Hospodářská část, velká hala, se v době stříhání ovčí vlny stále používá k původnímu účelu. V bývalé estancii (farmě) je dnes kavárna, a dokonce možnost se uprostřed patagonské pustiny ubytovat. Zastavit se na kafe ve farmě s elegantním dobovým interiérem, kolem které jsou stovky kilometrů jen pastviny, je opravdovým dotekem zvláštního života v patagonské samotě.
Nedaleko estancie je další místo vyhledávané cestovateli do Ohňové země. Na zemi lze rozeznat zbytky základů domu, který kdysi sloužil snad jako zájezdní hostinec. Hned vedle stojí jediný zcela osamělý strom na celé cestě. Jedná se o jeden z druhů patagonských nothofagů, česky pabuků, stromů přivyklých vzdorovat patagonskému klimatu. Osamělý strom z dálky vypadá jako pochodeň vlající ve větru – koruna je nepřirozeně roztažená po směru převažujících větrů obdivuhodným způsobem. Jako by měl každou chvíli odletět.
Přísně chráněni
Až na konec 70 km dlouhé zátoky Inútil míří každou sezonu stovky návštěvníků, byť většina z nich jen na otočku. Důvodem je jediná kolonie tučňáků patagonských v celé Patagonii! Ostatní zástupci tohoto druhu, anglicky zvaných Pinquino rey (Aptenodytes patagonicus), hnízdí na Falklandech, Jižní Georgii a na dalších Patagonii ještě vzdálenějších lokalitách. První skupina asi 90 tučňáků se na plochém, větrem bičovaném pobřeží zátoky Inútil objevila v roce 2010. Brzy upoutali pozornost místních obyvatel, kteří si přijížděli udělat selfie s tučňáky a zkoušeli si je i pohladit. Narušili tučňákům jejich přírodní prostředí, hejno se zmenšovalo, až na místě zůstalo jen osm jedinců. Naštěstí zasáhli ochránci přírody a podařilo se jim vybudovat rezervaci, která je chrání, a zejména přísně usměrňuje stoupající turistický zájem.
Na kraji rezervace je vstupní infocentrum, ke kolonii vedou vyznačené chodníčky s pozorovatelnami v bezpečné vzdálenosti a celý areál je oplocen. Denní počet návštěv je striktně limitován a některé dny v týdnu je zavřeno úplně. Aby se nestalo, že turista jede na konec světa zbytečně, je vždy nutné ověřit si konkrétní datum a udělat on-line rezervaci. Bez ní opravdu do Reserva Natural Pinguino Rey nejezděte!
Dlouhá cesta na jih
Na dlouhém přejezdu do nitra Ohňové země jsme první den museli změnit plány, zastávky byly delší, než jsme plánovali. Večer nás zastihl ještě v rovinaté části, u jednoho z mála rozcestí na dlouhé cestě. Stály tu dvě budky, jakási refugia, uvnitř stolek a palandy. Jedna budka byla použitelná, takže část naší devítičlenné expedice ji využívá, zatímco druhá staví stany v závětří obou konstrukcí. V otevřené krajině si připadáme úplně ztraceni. Jako na ostrůvku uprostřed oceánu. Naštěstí nefoukalo ani v noci, ani ráno.
Další den cesty na jih máme v plánu odbočku z hlavního směru a trek v okolí jezera Lago Blanco. Uzounká pěšinka zprvu vede podél břehu jezera. Obcházíme pokroucené stromy, šlapeme po oblázcích, skalkách nad vodou nebo přebíháme podmáčené travnaté plošky těsně nad vodní hladinou. Pěšinka se chvílemi ztrácí, pak zase objevuje, směr podél jezera je ale jasný. Míjíme osamělý křížek jakéhosi pana Tadea Orlanda Díaze Galindy, který zde zemřel v březnu 1997. A mnohokrát překračujeme kostry lam guanako, které uhynuly poslední zimu. Proč jich zahynulo takové množství, nám později nezodpověděli ani chilští ochránci přírody. Ke konci skoro pětikilometrového přesunu cestička zmizela v roští, břeh tvořily skály a dalo se pokračovat jedině těžko prostupným patagonským pralesem. Konečně se před námi otevřel široký výhled. Vychutnáváme obří rozlohu druhého největšího jezera Ohňové země, s ostrovem uprostřed, a rozhodujeme se pro návrat. Čeká nás další přesun, a hlavně cesta do neznáma.
Bobří království
Zatímco severní část Ohňové země je známá nekonečnými rovinami anebo mírně zvlněnou krajinou, celá jižní část je hornatá. A právě v chilské části ostrova (druhá patří Argentině) se nacházejí stále minimálně navštěvované oblasti. Naši trasu přetínají dva horské hřebeny jako dvě obří hradby, před ještě vyššími horami v nejjižnější části. Vrcholky prvního hřebene nedosahují ani 900 m n. m., ale přesto je nejvyšší část pod sněhem, jehož zledovatělé zbytky leží i na vozovce. Ta se ostatně už dávno změnila v šotolinovou cestu, kterou místy tvoří koridor vyhrabaný těžkou technikou a obklopený srázy plnými kořenů a zpřelámaných větví. Přes cestu se párkrát přehnaly vyplašené guanaky. Překvapivě lehce a spanile přeskakují tu dřevěnou změť. V nejvyšším bodě obdivujeme sněhové jezírko. Zřejmě dočasný jev listopadového, jarního tání.
Na druhé straně sedla se otevírá další tajemný pohled. Hory před námi připomínají alpské štíty a dno údolí pod námi je zaplavené stovkami jezírek, mezi nimiž meandruje říčka. Jezírka mají na svědomí bobři, kteří se v Ohňové zemi nekontrolovaně rozšířili po neúspěšném pokusu o jejich chov. V roce 1946 jich Argentinci přivezli na jih ostrova deset párů. Zvířatům se dařilo, ale nejspíš díky jiné potravě neprodukovala kožešinu očekávané kvality. Chov byl ukončen, zvířata se rozutekla. V zemi nemají přirozeného nepřítele, a tak vesele osídlují nová a nová území a bobřími hrázemi páchají velké škody na lesních porostech. Brzy se seznamujeme s bobří pohromou na vlastní oči. Na dně údolí projíždíme podél mrtvých pahýlů trčících z vody. Smutný pohled. Mezi nimi se jako velké otepi větví tyčí bobří hráze. Za soumraku pak lze pozorovat i samotné, poměrně nebojácné bobry.
V nejnižším bodě cesty nacházíme idylické tábořiště mezi vzrostlými stromy přímo na břehu jezera Deseado, volně přeloženo Vysněné jezero. Panuje netypické bezvětří, okolní hory se odrážejí v jezeru jako v zrcadle. Na břehu stany, vařiče, v naprosté pohodě si připravujeme večeři. Zalesněné štíty pomalu mění barvy při západu slunce. Připadáme si jako někde v Kanadě.
Jarní sníh
Ráno přineslo veliké překvapení. Na všem leží dvoucentimetrová vrstva sněhu! Zima ještě nepředala jaru zcela svou moc. Nebe je ocelově šedé, další vločky se tiše snášejí k zemi a po horách nad jezerem ani památky. Vše halí nízká oblačnost. Nezbývá než zkřehlými prsty sbalit tábořiště, posilnit se a uhánět dál. Nálada je ponurá. A řidič silně znejistěl, zda se podaří překonat i druhý horský hřeben. Je vyšší než první a nedávno hlásili jeho uzavření kvůli sněhu.
Obavy se nenaplnily. Pravidelné serpentiny rozkládají stoupání na únosnou mez. Sníh tvoří břečku, ale silnice je sjízdná. Brzy klesáme do posledního údolí, kam lze v současnosti po cestách necestách dojet. Pod námi začíná obrovské, skoro sto kilometrů dlouhé jezero Fagnano. Jeho větší část leží v Argentině, kde podél východní části vede silnice do Ushuaie. Chilská část zůstává nadále netknutou divočinou kromě dvou míst, která jsme se rozhodli navštívit.
Tím prvním je jediné stále osídlené místo. Farmu Lago Fagnano u stejnojmenného jezera založil Lucio Genskowski polského původu! Lucio patřil k těžařům dřeva v této bohem zapomenuté oblasti. Dřevo se vozilo do Punta Arenas po moři. Houževnatý Lucio se do krajiny na konci světa zamiloval, a když se těžba dřeva přestala vyplácet, vybudoval v 60. letech první zdejší farmu. Štafetu převzal syn Germán, který zde žije dodnes. Životy rodiny by jednoznačně vydaly na román. Vše přibližuje malé muzeum, které v samostatném domku instaloval Germán. Najdeme zde unikátní dobové fotky od Lucia, původní kamna a další předměty, které sem kdysi všechny tahali na hřbetech koní nebo mul. Když Chile zprovoznilo ze severu silnici, po které jsme přijeli a která vede jen nedaleko farmy, rozšířil Germán farmářské aktivity o omezené ubytovávání turistů. Přijedete-li ale jen na krátkou zastávku, pohostí vás čajem a provede muzeem. Obojí v rámci patagonské pohostinnosti zdarma. Vybíráme drobné spropitné a opouštíme stárnoucího muže, chodícího o holi, ale přesto s velmi milým pohledem, s jeho ovečkami, a pokračujeme v naší cestě. Uvidíme, kam až lze po silnici dojet.
Na zakázaném jihu
Dalším jižním směrem má Chile ambiciózní plán prorazit silnici horami až k jižnímu pobřeží Ohňové země. Jedná se o opravdu pionýrský projekt, a jak jsou stavbaři daleko a kolik let to ještě potrvá, nikdo z veřejnosti neví. Asi po šesti kilometrech za malým mostkem přes řeku Azopardo je přes cestu závora a celý roj cedulí upozorňujících, že zde cesta končí, dále je vstup zakázán, cesta je zavřená a abychom chránili přírodní prostředí.
Na závoře je zámek, a hlavně – nikde nikdo. Takže odpadla možnost s někým vyjednávat, zda bychom mohli třeba ještě kousíček dál… Nezbývá než se vrátit k mostu a dojet do zátoky Caleta María, kde je po dalších dvanácti kilometrech prašné cesty přímo na mořském pobřeží oficiální konec silnice Y-85. Nedaleko stojí domek, kde potkáváme Manuela, strážce této farmičky Caleta María. Z muže čiší nepopsatelný klid.
„Pracuji tu jako správce už patnáct let. Tady můžete zažít opravdovou samotu. Někdy sem nikdo nepřijede pět, deset, třeba i patnáct dnů. Je to moc zajímavá zkušenost. Vyvolává to ve mně zajímavé představy. Jako by ostatní svět přestal existovat a já tu zůstal úplně sám… Tohle místo mě nějak zvláštně naplňuje. Je to duchovní místo. A výhled z okna není nikdy stejný. Třeba při západu slunce, když je všechno už šedivé, se najednou na kopci rozsvítí oranžová barva posledních paprsků, je to velkolepé. Ledovce jsou pro mě jako kostely,“ líčí svůj život Manuel a já ani nedutám.
Jeho domek je vybaven kamny, poličkami na nádobí, ale i mikrovlnkou. Na rohu stolu je rádiová stanice. Přes velké okno se otevírá pohled na rozpadající se dřevěný plot, bičem sužovanou krajinu nízkých keřů, temnou mořskou zátoku a okolní tajemné hory. Na levém břehu zátoky začíná obří přírodní rezervace Yendagaia, vytvořená na ochranu unikátního panenského biotopu nejjižnější části chilské Patagonie. Zde stále nevedou žádné turistické stezky.
Manuel nám poradil procházku podél zátoky. Nevede tam stezka. Chvílemi postupujeme po oblázkových plážičkách, jinde musíme přelézat či přeskakovat po skalách. Obklopuje nás průzračný chladný vzduch, z přírody sálá stoprocentní syrovost, z mořské vody ledový závan. Taková místa mě opravdu naplňují posvátnem. Vůbec se nedivím Manuelovým úvahám a tomu, že nepostrádá civilizaci. Nebo to nedává znát.
Náš čas se i tady, v panenské přírodě zátoky Caleta María, naplnil. Vracíme se k Manuelovu domku a na radu osamělého strážce odjíždíme tábořit k potoku mezi vysoké mohutné stromy, které by nás ochránily před případným vichrem. Následujícího dne se musíme vydat na další přesun. Posledním cílem je město Ushuaia v argentinské části Ohňové země. Vzdušnou čarou jsme od Ushuaie pouhých 60 kilometrů. Ale kvůli neprostupné přírodě, neexistenci lodní dopravy po jezeře Fagnano a po léta se táhnoucí nespolupráci obou zemí bude přejezd kolem celé Ohňové země měřit přes 500 kilometrů a pojedeme ho další dva dny…
