Fotoreportáž Michala Balady: Plující chrámy Grónska aneb Za ledovými obry severu
Grónsko je z 85 procent trvale pokryté ledem. Už při pohledu z okénka letadla na nekonečné ledové pláně mi bylo jasné, že se mé sny plní a nové dobrodružství začíná. Další dny byly ve znamení plaveb za ledovými obry severu.
Už mezipřistání v Kangerlussuaqu dává tušit, že tato fotoexpedice nebude rozhodně z těch všedních. Po stovkách kilometrů ledovce (druhého největšího na světě hned po antarktickém) se objevují pobřežní skaliska západního Grónska a mezi nimi vmáčknuté jediné mezinárodní letiště na ostrově. Příletová hala je plná lidí, pojme totiž sotva cestovatele z jednoho Airbusu A330.
Je přesně půlnoc, slunko se pohybuje kousek nad obzorem a modeluje okolní skály ohoblované ledovcem, který i tady kdysi pevninu pokrýval. Nás čeká cesta dál na sever, tentokrát malým vrtulovým letadélkem Dash 8, která tu rozváží cestovatele a místní Inuity do vesnic, kam se lze dostat jen lodí nebo vzduchem – cesty tu totiž nenajdete. Žádné kontroly, šacování a skenery, prostě si vezmeme svoji batožinu, přejdeme po ranveji, vybereme si místo a může se frčet. Při pohledu z okénka střídá pusté skalnaté pláně s jezírky otevřené moře se zálivy a prvními krami na hladině.
Barvy Ilulissatu
Dosedáme na malinké letiště za městečkem Ilulissat, třetím největším v Grónsku, založeným kdysi potomkem českých vystěhovalců na místě eskymácké vesnice. Snad každý barevný domek je tu fotogenický, u pobřeží je pěkný kostelík, všude okolo odkvétá suchopýr. Nás to táhne ke čtyřicetikilometrovému ledovcovému fjordu opodál, který zásobuje zdejší rozlehlou zátoku (zapsanou v UNESCO) stovkami tun ledu denně. Ledovec na jeho konci se sune do moře rychlostí kolem 20 metrů denně!
Stojíme na pobřežním skalisku, do očí nám ostře svítí paprsky slunce, jež plynule přešlo ze západu do východu, a hledíme na klidnou hladinu zálivu posetou obrovskými krami. Mezi ledovými obry kličkují plachetnice. Čas jako by se zastavil, krajina s námi rozmlouvá tichem, jen tu a tam dunivě zapraská v ledovci… Třešničkou na dortu je keporkak lovící v ústí fjordu. Tu zamává ocasní ploutví, tam zase vyprskne do vzduchu vodotrysk vydechovaného vzduchu, který prořízne ohlušující ticho. Pozorujeme tohle divadlo dlouhé desítky minut, postupem času se objevují další a další velryby, až zálivem pluje několik dvojic těchto mohutných savců.
Půlnoční slunce
Navečer jsme si domluvili vyjížďku na lodi. Dostáváme se blizoučko k menším krám a k těm největším obrům na desítky metrů. Tu a tam to uvnitř ledu zaduní a s hřmotem se na vodní hladinu řítí bloky o velikosti panelového domu, jež vyvolávají slušné vlnobití. Slunko už opět atakuje horizont a kouzlí krásné světlo, opírající se do okolního ledového království. Když po pár hodinách dech beroucí plavby přirážíme ke břehu, je po půlnoci a sluníčko už půjde za pár minut spát.
Plující chrám
Po několika větrných dnech ze zálivu zmizel téměř všechen led. Člověk nestačí žasnout, jak rychle se tu ledové podmínky na moři mění. Vyplouváme na poslední výlet. Už na půli cesty rozeznáváme na obzoru obrovskou, krásně tvarovanou kru. Obloha krásně rudne a já toho drobečka hypnotizuju, jen ať už jsme u něj. Když už jsme skoro na dosah ruky, září nám všem oči jako dítěti o Štědrém dnu. Kroužíme kolem toho ledového chrámu dobrou hodinku a užíváme si ten klid.
Když nejlepší světlo pomine, velíme k návratu na pevninu. Ještě ale naposledy zamíříme do ledovcové zátoky. Nikdo z nás už příliš nefotí, jen se kocháme a užíváme poslední prchavé okamžiky na vodě. Kapitán hledá velryby, ale mají dnes asi dovolenou. Když už otáčí kormidlem zpět k vesnici, objeví se přece jen jedna. Zpomalíme a během pár desítek sekund je jich tu hned několik skupin. Loví v místech, kde mezi ledovci ze zátoky vytéká sladká voda a mísí se s mořskou. Je to parádní divadlo, od něhož jsme jen pár metrů. Grónsko je prostě návykové – takže zase příští léto!
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: