Toulky po Norském království: Ponuré umění na Louce bohů
Zdá se vám, jako by titulek vznikl po pořádné severské pijatyce? Kdepak! Louka bohů - právě tohle totiž v dávné řeči Norů znamená název norské metropole Oslo. Dnes je plné nejen zeleně, ale také muzeí a galerií.
Mohli byste si tu připadat jako doma. Platí se zde korunami a cenovky mají u zboží i služeb zpravidla podobnou hodnotu jako v Česku. Problém je v tom, že veškeré útraty v Norsku je nutné násobit přibližně třemi. Skandinávie je drahá. A o norské metropoli Oslo (čti uslu) to platí dvojnásob. Přesto nezoufejte. Vydáte-li se na sever Evropy nejen za volně přístupnými zázraky přírody, ale i za kulturou, nemusí vás to nikterak zruinovat.
Norské chmury na plátně
Příkladem budiž nejslavnější norský obraz: podivuhodný Výkřik od Edvarda Muncha. Ten je k vidění zdarma v Národní galerii. Munch namaloval čtyři exempláře Výkřiku. Obraz se stal takovým hitem, že byl za posledních dvacet let hned dvakrát ukraden! Zvláštní ponurá nálada a úzkost opuštěné křičící postavy s hlavou v dlaních, vše vyjádřené spletí barevných čar daleko víc v náznacích než v ostrých konturách, vás chtě nechtě přitáhnou k bližšímu zkoumání. Zároveň jako by podtrhoval náladu celé norské Národní galerie, kde visí. Takřka vše tu dokládá drsný život na severu. Nijak veselá nejsou ani další díla místních umělců: převážně chmurné norské krajiny či záběry z těžkého života obyčejných lidí.
Norskou Národní galerii najdete zhruba kilometr od centrálního nádraží Oslo S v jedné z postranních uliček. Galerie je přístupná zdarma, a pokud na vás dolehne únava z tíživé atmosféry vystavených obrazů, můžete spočinout na lavicích v některých výstavních sálech, což nebývá v galeriích zrovna zvykem.
Za uměním se v Oslu můžete vydat třeba i do parku. Stačí nasednout na metro a popojet z hlavního nádraží severozápadním směrem do stanice Majorstua. Odtud dojdete k jednomu z hitů norské metropole: rozlehlému Frognerovu parku se záplavou soch Gustava Vigelanda. Městští radní tomuto umělci ve 20. letech minulého století zřídili ateliér výměnou za to, že veškeré své dílo odkáže radnici. A tak vznikl velkolepý park plný desítek bronzových a žulových soch, věnovaných lidskému životu a mezilidským vztahům.
Šlágrem velkolepé galerie pod otevřeným nebem je čtrnáctimetrový žulový obelisk, znázorňující prazvláštní propletenec 121 lidských těl. Dílo tesala trojice kameníků z jediného kusu kamene celkem čtrnáct let. Na první pohled to vypadá jako boj o přežití mezi tvory, kteří si zcela bezohledně šlapou po hlavách v cestě na vytoužený vrchol, ale někteří teoretici umění ho vykládají jako sofistikovaný falický symbol či dokonalou ilustraci koloběhu života na zemi. Vyberte si sami...
Nejkrásnější metro světa
Až se z Frognerova parku budete vracet na stanici metra Majorstua, všimněte si při pohledu z nadchodu zdejšího nástupiště vysoké, hustě zalesněné hory v pozadí nad kolejištěm, jejíž dominantou je nezvykle zakřivená betonová věž - skokanský můstek Holmenkollen. Jakkoli se zdá nedosažitelně daleko, linka metra číslo 1 vás doveze skoro až k němu z terminálu Majorstua za dvacet minut.
A i kdyby vás vůbec nezajímalo národní lyžařské muzeum na Holmenkollenu, mapující čtyřtisíciletou historii lyžování, dokonce i kdybyste nezatoužili pohlédnout na Oslo z vrcholu onoho skokanského můstku, přece se tím směrem vydejte. Trasa na Holmenkollen je totiž bez nadsázky nejkrásnější linkou metra na světě.
Konečná zastávka Frognerseteren stojí totiž přímo v lese. Cesta sem z centra zabere půlhodinku, ale nudit se nebudete ani vteřinu. Po startu v nulové nadmořské výšce během půl hodiny vystoupáte bezmála o 500 metrů výš. Už cestou podél trati probleskují mezi stromy náramné výhledy na Oslo a moře v pozadí, dokreslované pastelovými barvami malebných sídlišť vystavěných z útulných dřevěných domečků, jimiž se koleje proplétají v ostrých zákrutách. Z vyhlídky na konečné se pod vámi nakonec rozprostře jako na dlani celý Oslofjord. A jestliže se z peronu metra vydáte rovnou do přilehlého lesa, podle ročního období tu potkáte buď rekreační běžce, orientační běžce, anebo běžce na lyžích. V každé roční době a za každého počasí tu bude živo. Norové jsou národ sportovců.
Slavní mořeplavci
O kondičce a „přírodním“ založení Norů svědčí nejen suchý statistický fakt, že území jejich metropole pokrývají lesy z 55 procent (!), ale také několik muzeí na poloostrově Bygdoy věnovaných mořeplavbě. Začít můžete třeba v Muzeu vikinských lodí, nalezených v překvapivě dobrém stavu v jílovém podloží na jihu Norska. V podlouhlé budově jsou vystavena skvěle zachovaná dubová plavidla chrabrých válečníků, o nichž se traduje, že dopluli na svých obrovských veslicích do Ameriky dávno před Kolumbem. Lodě jim však nesloužily jen k dobývání oceánů, ale překvapivě mohly mít i roli podobnou faraonským pyramidám. Součástí jedné z lodí jsou totiž ostatky ženy, jež si za života očividně užívala nesmírného bohatství: na onen svět ji doprovázelo nejen tělo její obětované otrokyně, ale také kupa věcí - od obyčejných potřeb k dennímu užití až po luxusní drobnosti.
„Svá“ muzea mají v oblasti Bygdoy také dva z nejslavnějších Norů dvacátého století. Nepřehlédnutelná stavba trojúhelníkového tvaru skrývá uvnitř legendární loď Fram polárníka Roalda Amundsena, který 14. prosince 1911 jako vůbec první člověk stanul na jižním pólu a jehož pestrý život ukončila v červnu 1928 havárie letadla při pátrání po Nobileho vzducholodi Italia v severním Norsku. Fram si můžete prohlédnout a osahat nejen zvenku, ale také důkladně prolézt uvnitř a nahlédnout tak do života polárníků před sto lety.
Hned naproti stojí daleko méně nápadná, zato však neméně zajímavá expozice: Muzeum Kon-Tiki. Možná jste obdivovali Thora Heyerdahla, jenž přeplul v půli minulého století Pacifik na balzovém voru nazvaném Kon-Tiki, na základě jeho knih. Ale teprve až tu chatrnou lodičku spatříte na vlastní oči, oněmíte úžasem nad tím, co tenhle chlapík ve skutečnosti dokázal ve snaze potvrdit svou teorii o dávném osídlení rajských tichomořských ostrovů v Polynésii imigranty nikoli z Asie, nýbrž z Jižní Ameriky. Jakmile budete před jeho plavidlem stát, neodbytně na vás budou dotírat přinejmenším dvě otázky: jak se tahle spleť rákosí vůbec mohla udržet dlouhé týdny na hladině a jak na palubě vlastně mohla vydržet posádka? Heyerdahlovo muzeum vám třeba naznačí odpovědi...
