Lyngenské Alpy: příjemné ochlazení mezi norskými ledovci
Letní cesta na sever Norska má většinou jasně dané cíle. Lofoty, Senja nebo Nordkapp jsou oprávněně vysoko na seznamu snad každého cestovatele. Kromě toho tam však existují místa, o nichž se tolik neví a která dělají Norsko ještě úžasnějším, než jste si mysleli. A ani si kvůli nim nemusíte brát další dovolenou. Máte je totiž skoro po cestě, takže stačí k původnímu plánu přidat dva tři dny navíc.
Silueta trajektu se rýsuje na modré hladině Ullského fjordu a pomalu se sune k molu ověšenému pneumatikami. Slábnoucí sluneční paprsky se odrážejí od nátěru lodi, kloužou po vodě a dopadají na okolní hory v neobvykle ostrém úhlu. Není to ten velký trajekt s čumákem, který se otevře jako velrybí tlama. Na trase mezi Breidvikem a ostrovem Lyngen stačí o mnoho skromnější. Zdejší se vždycky snadno vejdou a turisté se na východ od Tromsø často nevydávají.
Sedíme na otevřené palubě a vychutnáváme si charakteristickou norskou krajinu. Široký fjord obklopený horami, svěží vítr s vůní moře a neodhadnutelně velký prostor, který opájí pocitem volnosti. Na dramaticky ostré vrcholy a jejich šedivou barvu jsme si už zvykli na poloostrově Segla, odkud jsme sem přijeli, ovšem Lyngenské Alpy mají ještě něco navíc. Mezi špičáky zdejších hor svítí jako bělostné plomby části ledovců. Údajně jich tu je více než sto. Některé si lze prohlédnout pouze z dálky, k jiným vedou stezky, další zůstávají ukryté v bezpečí nedostupného středu hor. V celém Norsku pravděpodobně není nedotčenější horský terén než Lyngenské Alpy.
Cesta z Tromsø nemohla být jednodušší. Od slavného Tromského mostu jsme se vydali po jediné hlavní silnici na jih a na první větší křižovatce ve Fagernes zatočili do vnitrozemí. Pokračovali jsme po lemu hezkého fjordu a bez možnosti ztratit se dojeli přímo k trajektu v Breidviku. Těsně před přístavním městečkem jsme bohužel minuli i golfový klub Tromsø. Bohužel proto, že kamarád Richard coby nadšený golfista kvůli blízkosti možná nejsevernějšího hřiště světa zčistajasna zapomněl na důvod naší cesty. Tématem našich rozhovorů během následující hodiny tedy už nebyly fjordy, ledovce a plavé vlasy norských dívek, nýbrž potenciální stav trávy na jamkách a možné vlivy severského počasí na let míčku. Vzpomněl jsem si, co ve mně vyvolalo slavné fotbalové hřiště na Lofotech, kterému obyvatelé města Henningsvær vyhradili v podstatě kompletní ostrůvek, takže jsem Richarda trochu chápal.
Půvab severské prázdnoty
Trajekt se opřel do pneumatik zavěšených na molu ve Svensby a kolona aut začala popojíždět. Plavba trvala pouze 20 minut a stála nás pár sotva důležitých, byť norských korun. Před námi je ještě krátký přejezd na východ Lyngenu, odkud jsou hory o něco přístupnější. Silnice vede přímo středem poloostrova a rozděluje ho na Severní a Jižní Alpy. Po pár kilometrech kochací jízdy podél malého fjordu přijíždíme do zdejšího nejvýznamnějšího městečka Lyngseidet. Je tu dokonce supermarket, benzinka a přístaviště, odkud se dá trajektem pokračovat dále na východ směrem na Severní mys (Nordkapp). Nebo pouze na protější břeh fjordu, odkud jsou prý fantastické panoramatické výhledy na Alpy a ta nejlepší místa na pozorování půlnočního slunce. Do této chvíle jsme potkali jen pár aut a minimum lidí. Zatímco na Senje jsme co chvíli naráželi na skupiny horalských nadšenců, Lyngenské Alpy nás přivítaly němým pozdravem a půvabnou severskou prázdnotou.
Richard je po dvou hodinách cesty z Tromsø unavený a trápí se úvahami o možných nerovnostech na greenu. Ujišťuji se, že v okolí není žádná prodejna golfových potřeb, a vysazuji ho v jednom z mála zdejších ubytování. Do večera ještě zbývá pár hodin a já je chci využít k průzkumu okolí.
Vydávám se tedy nazdařbůh po pobřežní silnici na sever. Podle mapy by tam nemělo být nic moc zajímavého, ale chci mít klid, až zítra pojedeme na druhou stranu. Moje očekávání jsou nevelká, ale pro jistotu beru s sebou dron. Po cestě se mi opět naskýtá typicky norský pohled na široký fjord v dáli ohraničený hradbou hor se špičatými vrcholy. Hory severního Lyngenu byly kdysi součástí mořského dna a tvoří je magmatický materiál gabro, který je velmi tvrdý a odolný vůči erozi všeho druhu. Takže hory zůstávají alpsky špičaté i v drsném severském podnebí a nekulatí se jako v případě měkčích nerostů. Silnice poměrně brzy končí v zálivu u městečka Koppangen, kde ji nekompromisně utíná vysoká skalní stěna. V okolí není jediného živáčka, takže při bzučivém startu dronu nemusím mít výčitky svědomí. Ptačí pohled mi odhaluje malou plážičku za skálou, kde se ledovcová řeka vlévá do fjordu. Teče od jednoho z největších ledovců poloostrova nad Koppangenem, k němuž dokonce vede přímo z města stezka. My však máme s ledovci jiné plány.
Geologická výprava k ledovci
Jedním z nejlepších výletů, které můžete v Lyngenských Alpách udělat, je hike k ledovci Steindal. Putování nejprve lesem podél řeky a následně obrovským ledovcovým údolím je završeno solidním jazykem ledovce, k němuž se dostanete doslova na pár metrů. Mám tyhle hiky nejraději, protože s měnícím se prostředím a spoustou malých zajímavostí po cestě se nikdy nenudíte. Cesta pak rychle ubíhá a nakonec je vaše úsilí po zásluze odměněno něčím výjimečným.
V lese například narazíte na velký kámen, o němž se dočtete, že v roce 1848 na něm náhle porodila syna 25letá Elen Margrete, která šla tudy z horské farmy. Jasně, kámen je kámen, ale představte si tu situaci. O kus dál dojdete do opuštěného tábořiště s chatou a přístřeškem vybaveným tak, že si u něj můžete rozdělat oheň. Než se rozhoří, rozhlédnete se po okolí a objevíte v dálce veliký vodopád. Nechybí ani další zajímavost v podobě soutoku zcela čiré a krásně bělomodré říčky, zabarvené sedimentem podloží ledovce, jenž na vás čeká o kus výše. První část hiku jdete úzkým údolím ve tvaru V vyhloubeným právě touto řekou, později se krajina otevře do majestátního ledovcového U. Klasik by řekl, že krása střídá nádheru, geolog by vrněl blahem.
Jak jsme se blížili konci údolí, všimli jsme si několika cedulek s letopočty. Označují, kam dosahovala špička ledovcového jazyka v daném roce. Tak jsme zjistili, že za 25 let ustoupil skoro o 300 metrů. Kolem roku 2000 ještě zaplňoval slušnou část údolí. A v roce 1920 byl ještě o kilometr dále. Dnes ho uvidíte, teprve až se přehoupnete přes horizont stráně asi sto metrů od něj. Za mléčně modrým jezírkem z odtávajícího sněhu se plazí dolů ze sedla a i přes svoji výjimečnost působí trochu nezdravě. Po břehu jezírka dojdeme na vzdálenost několika metrů, ale pak se zastavíme v uctivém odstupu jako u výběhu šelmy v zoo. Na chřadnoucí ledovou krustu nejznámějšího ledovce Lyngenských Alp teď, v srpnu, raději nevstupujeme.
Skialpy, polární záře a krvavá lázeň
Pohoří na Lyngenu je dlouhé asi 100 km a zabírá 1500 km2. Jeho nejvyšším vrcholem je Ledovcová hora (Jiehkkevárri) s výškou 1834 m nad mořem. To není na norské poměry málo, jde o osmou nejvyšší horu země. Její výjimečnost oceňují hlavně na jaře skialpinisté, kteří travers po zasněžených úbočích řadí mezi nejlepší trasy Norska. Nijak neupravované Lyngenské Alpy bez vleků, lanovek a velké infrastruktury přitahují ostřílené vyznavače tohoto sportu jako magnet. Možnost putování divokými horami a sjezdy hlubokým prašanem během polárních dnů jen tak někde nenajdete. Pravda, od konce listopadu do poloviny ledna tu panuje polární noc a slunce skoro nevychází, ale sněhu je dost až do května. Dny na konci zimy tedy můžete strávit sportem a po nocích pozorovat polární zář, na jaře nemusíte slézt ze sněhu vůbec. A to není všechno.
Zdejší specialitou jsou výpravy Ski & Sail, které pořádají agentury z Tromsø. Jedná se o plavbu plachetnic, které přejíždějí mezi ostrovy v okolí Lyngenu a nechávají vás lyžovat i na obtížně přístupných místech. Bydlíte přímo na lodi, jíte čerstvé ryby a jste plnohodnotným členem posádky. Unikátní zážitek není nejlevnější a zaplatíte za něj 30 až 40 tisíc norských korun, což je i při dlouhodobě klesajícím kurzu až 100 000 Kč. Účast na těchto plavbách je navíc podmíněná zkušenostmi se skialpinismem a pohybem v horách. Laviny a podobné nástrahy jsou zde totiž časté. O něco levnější a bezpečnější alternativu představují podzimní plavby za velrybami, které se na sever Norska v tomto období přesouvají společně s miliony sleďů. Přes den se plavíte mezi ostrovy, večer pozorujete neuvěřitelně barevné západy slunce a v noci čekáte, až se objeví polární záře. Zdejší noc je prý jiná. Bez jakéhokoliv světelného smogu a s mnoha odstíny černé. Polární záře tu bývají časté a výrazné. Sedíte na palubě, sledujete světlo na nebi, jak ozařuje hory a odráží se na hladině, pod níž zuří nerovná bitva mezi sledi a velrybami. Kosatky a hrbáči vždycky zvítězí.
Vybledlé pyžamo
Cesta k vyhlášenému Modrému jezeru (Blåvatnet) je možná ten nejnudnější hike, který jsem kdy šel. Pět kilometrů chůze po kamenité planině, zbytky morény a jezero, respektive hora nad ním, které máte stále před očima. Už hodinu jdu jako za fata morgánou a mám pocit, že jsem pořád stejně daleko. Sám, protože Richard, ano, tipujete správně, odjel trajektem na golf. Po cestě vidím v dálce dvě postavy, ale to je všechno. Po další půlhodině dorážím k působivým balvanům morény. Když se po nich škrábu nahoru, napadá mě, že je to možná tentýž ledovec, který vidím před sebou v sedle. Zřejmě se tam stáhl a zásobuje teď vodou stékající po skále jezero, jež se přede mnou otevřelo v celé své kráse.
Hladina je jako sklo, ale není tak modrá, jak bych si u jezera pojmenovaného po modré představoval. Brzy bude zapadat slunce, a i když se sevření hor otevírá na západ směrem ke slunci, jeho paprsky nemají dostatek síly, aby vodu prozářily. Jezero se už chystá k spánku a obléklo si pouze vybledlé modré pyžamo. Mám chuť sem přijít znovu za jasného slunce, kdy je prý hladina skutečně sytě modrá, ale tuším, že na druhý pokus už nebude příležitost. I tak je ale jezero krásné. Jak se choulí v kamenném náručí i jak se u delty doslova rozpíjí mezi křídově bílými kameny. Voda přetéká z dlaně hory a nakonec se ztrácí v malé, bezvýznamné říčce, která ani nemá kam odtéci.
Cestou od Modrého jezera svištím autem po břehu velkého jezera Jæger (Jaegervatnet) a úplně zapomínám sledovat cestu. Naštěstí je jako podle pravítka, takže mi dává čas pomalu otočit hlavu směrem k horám za jezerem. Vrcholky pod mírně tmavnoucí, ale stále modrou oblohou se rdí do růžové, jak je olizuje slunce visící nízko nad obzorem. A mezi nimi leží další ledovce. Zdají se být malé, ale pravděpodobně se dívám jen na špičky jazyků plazících se odkudsi z nitra pohoří. Vystoupím z auta a poslouchám Nic vznášející se nad klidnou hladinou jezera. Závidím těm, kteří bydlí v rozkošných domečcích na travnatém výběžku mezi mnou a narůžovělým pohořím. Nikde ale nikoho nevidím. U břehu se pohupuje zaparkovaný člun, kterým možná odjeli do Tromsø za prací. A tak tu zůstáváme jen my dva – já a planeta.
Poslední noc na Lyngenu
Modré jezero leží na západě Lyngenských Alp, nedaleko od mola trajektu. Ozvěny dojmů z mé cesty ještě neutichly a už byly přebity spokojeností vygolfovaného Richarda, který se mezitím přeplavil zpět do reality. Naším novým cílem byla farma na pobřeží, kde jsme měli domluvený poslední nocleh. Dům zvenčí vypadal jako každý jiný, ovšem uvnitř nás ohromil prostornou, téměř kruhovou obytnou místností, která jako by vypadla ze skandinávského snu. Na jedné straně hořící krb, na druhé čtveřice obrovitých oken s výhledem na fjord a hory. Byl by to milionový hotel. Kdyby si ho však domácí nezabrali pro sebe a nás nevylifrovali do vedlejšího domu.
„Půlnoční slunce tu svítí od poloviny května asi do konce července,“ říká bělovlasý muž ze svého na pohled dokonale pohodlného křesla, když se ho vyptáváme na onen exkluzivní výhled. „Všichni ho tady docela intenzivně vnímáme. Stejně jako polární zář a to, jak se vše v průběhu roku mění,“ vypráví. Jeho manželka přikyvuje a přidává tip na mimořádně barevné západy slunce. K těm tu prý dochází s blížící se polární zimou v září a říjnu. Sedíme u velkého jídelního stolu s českou vlaječkou jako na státní návštěvě a s pohledem zahleděným skrz okna na fjord se snažíme představit si večeři s takovou kulisou. Než později přejdeme do vedlejší chaty, díváme se na potemnělý obrys nad fjordem. Vzduch je chladivý a průzračně čistý. Je to naše poslední noc v Lyngenských Alpách. Zážitky jsou intenzivní, ale stále čerstvé a křehké. Nespěcháme. Necháváme je pomalu vstřebávat, ať se neroztříští jako křišťálové zrcadlo.
Objevitelé Lyngenských Alp
Lidé žili v této oblasti už od doby kamenné, ovšem první dobrodruzi objevili Lyngenské Alpy až na konci 19. století. První popsaný výstup v Lyngenských Alpách se datuje k roku 1888. Poměrně překvapivé je, že mezi sněhem a větrem ošlehanými muži se našla i dobrodružka Elisabeth Main. Britka, která se proslavila tím, že ve Švýcarsku lezla po horách v sukni, se následně v roce 1907 stala první prezidentkou Ženského alpského klubu. Zároveň napsala sedm knih a natočila nejméně deset filmů s horskou tematikou, čímž se stala pravděpodobně první ženskou režisérkou na světě. Velmi produktivní byla i v osobním životě – vdávala se třikrát.
