Chorvatská Slavonie: dokonalost koní i evropská Amazonie
Dávno ztichlé bomby, mokřady plné zvuků i nádobka na drogy stará skoro pět tisíc let. Ve Slavonii se nudit rozhodně nebudete. Můžete ji zkusit poznat s důstojností lipicánských koní, zhýralostí barona Trencka nebo klidem dunajských rozlivů.
Na pyramidy, nebo do Slavonie?
Spousta turistů jezdí do Egypta obdivovat pyramidy, do Mexika či Guatemaly za poklady mayské civilizace, ale málokdo slyšel o vučedolské kultuře. Archeologické naleziště poblíž Vukovaru přitom patří vůbec k nejvýznamnějším v Evropě. Vučedolská kultura se rozvíjela ve stejném období jako kultura starověkého Egypta, kdy lidé uctívali boha Re a stavěli věhlasné hrobky. Ani tady na břehu Dunaje, kde se nacházelo jedno z hlavních vučedolských sídlišť, lidé rozhodně nezaháleli. Vytvořili první evropský kalendář, který sledoval souhvězdí Orion, uvařili první evropské pivo, začali šít boty na levou i pravou nohu, vynalezli sériovou kovovýrobu, vykovali první bronzové předměty a vyrobili první pilu. Dokonce se jim zajídalo hodovat ze stejné misky, a proto každý používal svůj vlastní talíř. Vzhledem k tomu, že zatím bylo objeveno jen asi deset procent dědictví této kultury, můžeme se těšit na další překvapení.
Nejlépe se s vučedolskou kulturou seznámíte v Muzeu kultury Vučedol ve Vukovaru. Zjistíte tu třeba, že stejně jako my Češi nedáme dopustit na Věstonickou venuši, Slavonci se chlubí podobnou keramickou soškou pojmenovanou Vučedolska golubica. Podle oficiálního názvu by soška měla znázorňovat holubici. Panují ale značné pochyby, o jakého ptáka se vlastně jedná. Prý by to mohla být i koroptev. To proto, že když koroptev cítí nebezpečí, začne předstírat, že kulhá. Kulhání je znázorněné i na sošce v podobě dvou nohou a jedné hole. Další otázkou je, k čemu ve skutečnosti sloužila. Jelikož se uvnitř našly stopy halucinogenů, odpověď se nabízí – k šamanským rituálům. Zajímavé také je, že i když vučedolští kováři věděli, jak se při výrobě mědi vyhnout účinkům plynného arsenu, úplně se jim ho odfiltrovat nepodařilo. Kromě zvýšeného sexuálního apetytu u nich způsoboval třeba nekoordinované pohyby.
Zjizvená štíhlá kráska
Mezi nejnavštěvovanější věže světa patří Burdž Chalífa, Eiffelovka či Šikmá věž v Pise. Každá z nich je svým způsobem jedinečná a každá přitahuje davy turistů. Žádná z nich ale nebere tak za srdce jako vodárenská věž, která se tyčí k nebi ve Vukovaru. Dokonce se ani neleskne krásou. Naopak, má zjizvené tělo, a když se vysloví její jméno, většinou se lidem vženou slzy do očí. Je symbolem statečnosti a života v míru, který dnes Chorvaté mohou žít. Všimněte si vlajky, která vlaje na jejím vrcholu. Není to pouhý projev národní hrdosti. „Má daleko hlubší význam,“ vysvětluje nám místní rodák Ivor Majer.
Nejhorších osmdesát sedm dní své historie zažíval Vukovar v průběhu jugoslávské války. Peklo začalo přesně 25. srpna 1991. Na město padalo denně dvanáct tisíc bomb, granátů nebo dělostřeleckých projektilů. Věž jich bez zachvění ustála přes šest set. Navzdory ranám stála vzpřímeně, jako by říkala: „Dokud tu budu já, bude tu i město.“ Každou noc Ivan Ivanika a Hrvoje Džalto vyvěšovali na vrchol věže novou, nepoškozenou chorvatskou vlajku. Tím nejen dodávali lidem naději a sílu, ale ještě chránili město. „Moc dobře věděli, že ji Srbové ráno odstřelí. Jenže každý projektil, který byl vystřelený na věž, znamenal, že na město dopadne o jednu minu méně,“ objasňuje Ivor. Jizvy války jsou ve Vukovaru vidět dodnes, většina města včetně jeho barokního centra je však dnes již zrekonstruovaná. Věž je ale jedinou stavbou, která zůstala záměrně zachovaná ve své syrové podobě. Opravená byla jen do té míry, aby uvnitř vodojemu mohla vzniknout úžasná expozice, která velmi jednoduše vysvětluje průběh války.
Ve Slavonii žije silná menšina Čechů a Slováků. Zdejší kraj si oblíbil také Tomáš Baťa, který na okraji Vukovaru v Borovu na břehu Dunaje vybudoval stejný koncept jako ve Zlíně. Nejen že tu šil boty, ale také tu vybudoval celou vesnici, ve které nechyběla škola, obchody, nemocnice, sportoviště, divadlo a letiště. Protože byl velký fanda do automobilových závodů, vyráběl zde pneumatiky i další výrobky gumárenského průmyslu. Dokázal uživit sedm tisíc lidí. Dnes z celé obuvnické slávy zbyla v provozu jediná budova se čtyřmi stovkami zaměstnanců. Baťovy boty byly trnem v oku i vyhlášeným značkám. Jednou dokonce probíhal soudní spor se značkou Dior. Borovanští si mysleli, že jim značka okopírovala design jedněch sandálů. Soudce to ale viděl jinak. S žalobou neuspěli.
Vrchol koňské dokonalosti
Škvarek, Slaďoch, Tetka nebo Jumbo. To nejsou jména postav ze seriálu Šmoulové, ale přezdívky lipicánských koní, již jsou synonymem půvabu a krásy. Lipicáni známí svou bílou barvou se ve Slavonii chovají již více než dvě stě let. Chovné stádo klisen a hříbat najdete v hřebčíně Ivandvor, zatímco hřebčín v Ðakovu je domovem hřebců.
Ve zdejší hale, která je vůbec největší krytou jízdárnou v celém Chorvatsku, probíhá výuka a tréninky. I když ve světě trénují i klisny, v Ðakovu to dělají jinak. Do tréninku zapojují pouze hřebce. Mladí samci sem z Ivandvoru přicházejí ve věku tří až čtyř let a dostávají dvě jména. Jedno je po otci, druhé zase po matce. Klisny nosí pouze jedno jméno po matce. Každý kůň má i svou přezdívku, která souvisí buď s jeho fyzickou podobou, nebo charakterovými rysy.
Proč dostal Jumbo zrovna tohle přízvisko, je asi jasné. Je největší ze všech místních ořů. V kohoutku měří sto sedmdesát pět centimetrů. Zajímalo mě, jak se tu koně k sobě navzájem chovají. Přece jen testosteron z každé stáje přímo sálá. Jak to vypadá, u koní to funguje úplně stejně jako u lidí. Ve stádu se najdou rivalové i přátelé na život a na smrt. Dokonce se najdou jedinci, kteří vyžadují mít své stáje vedle sebe. Když jeden odchází, druhý smutně kouká, a když se vrací, radostně na sebe řehtají. Jejich půvab, sílu i výjimečný temperament můžete pozorovat v rozlehlých výbězích. Je to neuvěřitelná podívaná.
Módní policie
Stejně jako na mapu světa dostala Slavonii její skvostná vína, proslavila tento region osoba barona Františka von Trencka. On byl odmalička průšvihář, i když bohem políbený. Mluvil sedmi jazyky, miloval anglickou literaturu, skvěle hrál na housle a ještě lépe tančil. To všechno by bylo fajn, kdyby všechny jeho talenty nepředčila násilnická povaha. Nakonec se stal vojákem a válečníkem. Jak to uměl jenom on, i v těchto disciplínách „krutě“ vynikal. Válku považoval za formativní mužské dobrodružství. On si skutečně nebral servítky ani na bitevním poli, ani v životě. Když se mu líbila nějaká žena, musela být jeho. Co na tom, že již dávno patřila jinému. Kouzlu statného barona podlehla i Marie Terezie, pro kterou bojoval. V nejstarším vinném sklepě Chorvatska ve městečku Kutjevo si prý celý týden nezřízeně užívali nejen lahodného moku, ale také sami sebe.
Kromě toho, že byl František pěkný pacholek a charismatický muž, za svůj krátký, osmatřicetiletý život dokázal zasáhnout do historie země i do kulturně společenského života nevídanou měrou. Například zformoval vojenskou jednotku, kterou pojmenoval „panduři“. I když její rekruti pocházeli nejprve z řad kriminálníků, jejich oddíl se nakonec mnohonásobně rozrostl. Trenckova pandurska regimenta čítala několik tisíc vojáků. Tento pluk je považovaný za nejstarší vojenské sdružení v Chorvatsku.
Je to neuvěřitelné, ale panduři zasáhli i do světa módy. Díky nim si dnes pánové oblékají kravatu. Uniforma pandurů se velmi podobala turecké uniformě s jedním rozdílem. Kolem krku měl každý pandur uvázaný červený šátek „à la croate“. Právě z něj vznikla kravata a ze slovního označení zase její název. A víte, proč mají vojáci na rukávu přišité knoflíky? To byl také výmysl slavného válečníka. To aby si neutírali pusy do rukávů, když pili nebo jedli. Františkova vášeň k hudbě se pravděpodobně propsala i na bitevní pole. Jeho sbor totiž doprovázela dvanáctičlenná kapela. Ta neměla za úkol bavit vojáky, ale děsit nepřítele. Válečné melodii dominovaly dechové nástroje a rytmus udávaly bubny a činely. Právě z těchto časů se ujalo úsloví „zahrát někomu bandurskou“.
Evropská Amazonie
Příď loďky si razí cestu vodou jezera Veliki Sakadaš a pomalu se přibližuje k ostrůvku uprostřed. Už z dálky je vidět, že je tam větší tlačenice než na fotbalovém stadionu před zápasem. Na rozdíl od fanoušků se však zdá, že si místní obyvatelé místo pestrých dresů na uvítanou oblékli slavnostní černé fraky. Je jich možná i tisíc, posedávají na větvích stromů i na zemi a ostražitě směrem k nám natahují dlouhé krky zakončené hlavou s ostrým zobákem. A ten nemají kormoráni velcí jen tak pro zábavu. Každý z nich s jeho pomocí denně vyloví asi půl kila ryb, což dává dohromady poctivou půltunu šupinaté potravy pro celou kolonii a den. Ani to však ekosystém přírodního parku Kopački rit nijak vážně nepocítí.
Zdejší spletitý systém slepých říčních ramen, jezírek, bažin, lužních lesů a podmáčených luk je neuvěřitelnou pokladnicí rybího života. Ryb tu žije přes padesát druhů a najdeme mezi nimi i takové vzácnosti, jako jsou třeba jeseteři malí nebo piskoři pruhovaní. Vnitrozemská delta ohraničená Dunajem a Drávou, jejichž vody záplavovou oblast napájejí, je se svými sto osmdesáti čtverečními kilometry jedním z největších mokřadů Evropy. V závislosti na ročním období tu může hladina vody kolísat až o devět metrů a největší záplavy přicházejí většinou na jaře. Přírodní jev, který v minulosti několikrát zpustošil i zdejší největší vesnici Kopačevo, shrnují místní rybáři lakonickým příslovím: „Když jsou krávy hubené, mají rybáři plné břicho.“ Během záplav totiž mizí pod vodou většina pastvin pro dobytek a v nižších částech mokřadu tam zůstanou následující čtvrtrok.
Kormoráni přitom nejsou zdaleka jedinými opeřenými strávníky, kteří zdejší hojnost využívají. Ptačích druhů tu odborníci napočítali téměř tři stovky a poctivá polovina z nich tu také hnízdí. Včetně migrujících druhů se tu každoročně vystřídá na dvacet tisíc vodních ptáků, včetně kolpíků, kvakošů nočních nebo rybáků bahenních. Veškeré to hemžení podléhá majestátnímu, ale nesmlouvavému dohledu. Na území mokřadu hnízdí kolem šedesáti párů orlů mořských a nijak se při tom neskrývají. Je velká pravděpodobnost, že je návštěvníci rezervace zahlédnou, jak posedávají na vysokých stromech nebo krouží vysoko na obloze na křídlech, jejichž rozpětí může dosáhnout i dvou a půl metru.
Praví vládci mokřadu musejí mít také odpovídající bydlení. Jejich hnízda můžou mít plochu až sedmi metrů čtverečních, což v lidském měřítku odpovídá obrovskému bytu – a to nepočítám prémiový výhled. Protože orli hnízdí na topolech ve výšce až pětatřiceti metrů nad zemí, mají rozhled skutečně luxusní. Největší orlí hnízdo, které ochranáři v rezervaci objevili, vážilo úctyhodných pět set kilo a díky každoročním přístavbám bylo vysoké deset metrů.
Ryby, ptáci, vodní želvy a spousta žab nejsou jediným obyvatelstvem mokřadů. Lidé tu žijí už aspoň osm staletí a o bohatství močálů, o které se dělí s kormorány, se v minulosti dokonce soudili s vrchností. V roce 1895 zažaloval majitel velkofarmy v Belje, princ Albrecht Habsburský, místní rybáře za jejich obživu. Prý lovili ryby, které záplava odnesla z jeho pozemků. Rybáři spor vyhráli a své řemeslo tu provozují dodnes. Kromě toho pěstují i zeleninu, protože stavba hrází část mokřadu vysušila.
Při pohledu do zelené džungle se to sice nezdá, ale Kopački rit stál i u počátků emancipace žen. Na počátku dvacátého století sem totiž ráda jezdila Isabela Habsburská, která pořádala nejrůznější aktivity pro příslušnice něžného pohlaví a vůbec měla na svou dobu netradiční koníčky. Věnovala se třeba fotografii v dobách, kdy byl tento obor ještě v plenkách, a soubor dvou set jejích fotografií přírody, krajin, místních zvyků a krojů či rybaření je dodnes cenným svědectvím o minulosti mokřadu. Zvěčnila zde dokonce i Františka Ferdinanda d‘Este s chotí Žofií Chotkovou, kteří zde pobývali několik let předtím, než je v Sarajevu zavraždili atentátníci.
Dobré vědět
- Vučedolská kultura se rozkládala na území Panonské nížiny. Postupem času vznikaly vučedolské osady i na území několika dnešních moderních evropských zemí, včetně té naší.
- Název vučedolské kultury je odvozený od místa Vučedol, což znamená „vlčí údolí“.
- Do expozice Vukovarské věže se dostanete pěšky nebo výtahem. Je odtud panoramatický výhled na celé město.
- Baron Trenck zemřel v Brně. Odpočívá tu v hrobce kapucínského kostela Nalezení svatého Kříže. Hrobka je přístupná veřejnosti.
- Původně se lipicáni začali chovat již v roce 1580 ve slovinské Lipici jako jezdečtí a kočároví koně pro potřeby vídeňského dvora. V roce 1700 přišli do Chorvatska.
- V hřebčíně Ðakovo napočítáte 170 koní, v Ivandvoru 70.
- Osijek je největším městem Slavonie. Místní tramvajový systém je nejstarší na světě.
- Na hlavním osijeckém náměstí nepotkáte jediného holuba, čímž se značně odlišuje od jiných známých evropských náměstí. Je to proto, že na střeše katedrály Petra a Pavla hnízdí sokoli.
- Dominantou Osijeku je pevnost Tvrđa. Její stavitel se od ní nemohl odtrhnout ani po smrti. Chtěl, aby ho pohřbili v jejích zdech.
