Jako uvítací výbor tři sta tisíc ovcí, přes den setkání s delfíny a navečer supí hostina. Souostroví Cres a Lošinj přímo přetéká přírodními krásami. Komu by to bylo přesto málo, může se vypravit na ostrůvek plný květin, o kterém vědí jenom místní.
Všechny pilně spásají myrty, vavříny, tymián a další aromatické byliny, kterými je místní trnitá macchie doslova prošpikovaná. Vonné látky z pastvy přecházejí do mléka i masa ovcí, díky čemuž patří creský ovčí sýr i speciality z jehněčího k vyhlášeným lahůdkám. Místní rostlinstvo však není jen pouhou pastvou pro ovce. Mezi zdejšími téměř třemi tisícovkami druhů rostou i takové vzácnosti, jako je kosatec ilyrský, chrpa dalmatská či zvonek isterský.
Starobylá vesnice
Snad nikde jinde není převaha bečících sudokopytníků nad příslušníky druhu Homo sapiens tak nápadná jako v malebné vesničce Lubenice. Lidská osada sice stála na kopci nad mořem vysokém téměř čtyři sta metrů už před čtyřmi tisíci lety, stálé obyvatele té dnešní byste však napočítali na prstech obou rukou, a ještě by vám nějaké zbyly. Zdejší demografické statistiky se navíc mohou rychle změnit. Nejmladšímu ze starousedlíků je pětašedesát let, takže člověk nikdy neví. Na druhou stranu – letopočty na náhrobních kamenech místního hřbitova s nádhernou vyhlídkou na moře hluboko dole udávají nebývale vysoký věk zesnulých, takže mají místní jistě tuhý kořínek.
Ani vysoký věk je neodradí od tradičního způsobu obživy, jako je pěstování oliv a zpracovávání ovčí vlny. Tomu druhému dokonce věnovali vesnické minimuzeum, jež je v provozu hned vedle jediné konoby na návsi. Jeho adresu je však zbytečné vypisovat. Těch pár uliček ve vsi stejně žádná jména nemá a popisných čísel tu nenapočítáte ani padesát. Navzdory tomu mají v Lubenici i vlastní školu. Teď je však zavřená, protože univerzitu třetího věku tu otvírat neplánují. Kdyby se však mladé generaci u počítačů v městečku Cres zastesklo po tvrdé ruční práci mezi ovcemi, stačí odemknout dveře třídy.
Ráj pro supy
Mezinárodní den supů se každoročně slaví první sobotu v září, čehož si lidé ve zbytku Evropy asi ani nevšimnou. Na Cresu je to však jiná písnička. Na skalních útesech poblíž vesnice Beli na severu ostrova hnízdí asi sto dvacet párů supů bělohlavých a to je hned dvojnásobná rarita. Nejen že jsou tito majestátní ptáci v Evropě velmi ohrožení, creská populace je navíc ve zdejší přírodě původní. To znamená, že ochranáři nemuseli supy do volné přírody zpětně vysazovat jako na mnoha jiných místech starého kontinentu. Místní ptáci tedy nesou cenné geny a není divu, že na jejich ochranu vznikla v okolí Beli přírodní rezervace i s ochranářským centrem.
To však neznamená, že tu mají mrchožrouti, kteří plní úlohu přírodní zdravotní policie, pořád na růžích ustláno. Za den zvládnou při hledání potravy hravě nalétat mnoho desítek kilometrů, takže snadno doplachtí za hranice rezervace. Tam nezřídka nalézají mršiny zvířat otrávených návnadami na lišky nebo dobytka ošetřeného veterinárními léky. Stačí jedna taková hostina a neštěstí je hotovo.
Tím však nástrahy okolního světa nekončí. Mít rozpětí křídel až tři metry je sice skvělé při hledání potravy, kdy supi bez námahy plachtí nad zemí a nechávají se vynášet do oblak stoupavými vzdušnými proudy, roztažení křídel v blízkosti elektrického vedení však znamená téměř jistý úraz. Jako by toho nebylo málo, vybírá si svou daň i zvědavost turistů. Po svých se sice k hnízdištím naštěstí nedostanou, o to rušněji je však na moři pod útesy. Kapitáni turistických motorových člunů často zajíždějí příliš blízko ke břehu a mláďata vyděšená zvukem motorů se vrhají do vln, i když ještě neumějí létat.
Ještě že ochranáři z centra v Beli provozují i záchrannou stanici, ve které jen loni zachránili dvanáct zraněných supů. Protože každý z párů vychová ročně zpravidla jen jediné mládě, je jejich snažení obzvláště záslužné. Kromě toho také vykupují od místních farmářů mršiny ovcí a servírují je supům na supertajném místě uprostřed lesa. Zajišťují tak pro hladové ptáky dostatek potravy v situaci, kdy stále více farmářů zavádí kryté chovy dobytka nebo odváží mršiny z pastvin dřív, než si na nich supi stihnou smlsnout.
Vzácné desky hrobů
Co je vytesáno do kamene, to je dáno dvojnásob. Také proto si místní tolik považují bývalé náhrobní desky, na které je vytesaný nápis v kombinaci místní hlaholice a středověké latinky. Protože pochází z jedenáctého století, patří k nejstarším písemným památkám v chorvatském jazyce. Dnes je Valunská deska zabudovaná ve zdi farního kostela Panny Marie ve vesničce Valun nedaleko Beli, a když budete mít štěstí, seženete někoho, kdo vám kostel odemkne.
Protože ovce architektonické památky jaksi nestavějí, nenajdete jich na Cresu zrovna přehršli. Ty, které tu jsou, však stojí za to. V parku městečka Cres dodnes stojí zbytky městských hradeb s bránou a nedaleko se tyčí kruhová obranná věž. Pestré fasády domů lemujících přístavní zátoku spolu s krytou loggií v italském stylu, kde po ránu creští zemědělci prodávají své výpěstky, zase připomínají dlouholetý vliv Benátčanů na celý ostrov.
Ačkoli se to na první pohled nezdá, je památkou i Osorský průliv, oddělující Cres od jižněji ležícího ostrova Lošinj. Ve skutečnosti se totiž jedná o průplav, který ve starověku vybudovali příslušníci ilyrského kmene Liburnů, aby si zkrátili plavbu Jadranem. Do té doby tvořil Cres s Lošinjem jediný ostrov zvaný Apsyrtides, který byl nejdelším na Jadranu a byl součástí Jantarové stezky, jíž se ceněná zkamenělá pryskyřice dopravovala ze severských zemí do Středomoří. Dnes se přes průplav klene otočný most, který se dvakrát denně otevírá, aby tudy mohly proplout jachty. Aby těch moderností nebylo příliš, obsluha dodnes otáčí mostem pomocí kliky.
Bronzový svalovec
Jestliže přejedete otočný most na ostrov Lošinj, uvidíte něco, co se hned tak nevidí. Celý palác Kvarner, stojící na přímořské promenádě zvané familiárně Riva, se proměnil v muzeum – pro jediný exponát! Zdánlivě bláznivý nápad má však dobrý důvod. Na celém světě existuje jen devět kopií starořecké sochy atleta jménem Apoxyomenos a ta lošinjská je bezkonkurenčně v nejlepším stavu. Ačkoli bronzový švihák vysoký přes metr devadesát čekal v moři poblíž Lošinje na své znovuobjevení přes dvě tisíciletí, chybí mu pouze malíček na noze a vnitřky očí. Jediné, co se mu za tu dobu oddělilo od těla, byla hlava. Tu však tým italských a chorvatských restaurátorů našel hned vedle trupu a na krk vrátil s naprostým mistrovstvím. Přitom podobnou sochu, která se našla v Efesu a dnes ji lidé obdivují ve Vídni, museli odborníci jako nějaké antické 3D puzzle sestavovat téměř ze dvou set padesáti kousků.
Apoxyomenos v celé své kráse váží asi tři sta kilo, přesto ho úřady po jeho objevení nechaly urychleně vytáhnout z vody – tolik se bály uloupení vzácného díla. Dnes se jakoby studem ze své nahoty krčí uprostřed bíle omítnuté centrální místnosti muzea a místní ho mají v takové úctě, že zakazují i jeho fotografování. Za své atletické tělo se však za prvé stydět nemusí a za druhé se ve skutečnosti vůbec nekrčí. Naopak – po závodě či zápase ze sebe speciálním hřebínkem jménem strigilus hrdě seškrabuje pot, prach a olej, kterým se v antice natírali všichni sportovci. Dokonce i jeho jméno je odvozené od řeckého slova apoxyó, což znamená seškrabovat.
Muzeum pro sólokapra není jedinou věcí, díky které si místní z letních návštěvníků Lošinje tak trochu střílejí. Dvě hlavní osady na ostrově se jmenují Mali a Veli Lošinj. Ten „malý“ je přitom s osmi tisíci obyvatel největším městem na chorvatských ostrovech, zatímco „velký“ s devíti stovkami duší spíš větší vesnicí. Rekordní je i přímořská promenáda Riva v Malém Lošinji. Člověk na její přejití spotřebuje víc než čtvrthodinu pomalé chůze, což je na ostrovní poměry docela slušná procházka.
Inteligentní obyvatelé hlubin
Z úzké přístavní zátoky osady Veli Lošinj, kterou lemují domky s pastelovými fasádami a na niž dohlíží růžově omítnutý kostel svatého Antuna, se nikomu příliš nechce. Hrstka místních taveren vyzařuje takovou pohodu a rybářské čluny se na hladině pohupují tak nonšalantně, že by tu člověk strávil klidně celý den. Jeden dobrý důvod k odražení od břehu tu však je. Od budovy ochranářské organizace Plavi svijet (Modrý svět) vyrážejí čluny, jejichž pasažéři se vydávají pozorovat největší poklad zdejší mořské rezervace zabírající dvaapadesát tisíc hektarů vod kolem Cresu a Lošinje. Některé ze členů kolonie delfínů skákavých, kterých tu žijí necelé dvě stovky, touží zahlédnout většina návštěvníků ostrova.
Právě proto existují přísná pravidla, jak se v blízkosti mořských savců chovat. V okruhu sta metrů kolem skupinky delfínů, kterých může být sotva pět, ale také třicet, by se měl zdržovat jen jediný člun a v okruhu dvou set metrů nejvýše tři plavidla. V žádném případě by neměla delfíny pronásledovat a přibližovat ke skupině by se měla jen s vypnutým motorem. Zvuky lodních šroubů totiž ruší delfíní sonar, kterým se kytovci orientují ve svém tekutém prostředí. Někdy to může dojít tak daleko, že své dosud oblíbené vody nadobro opustí.
Dostat se k vytouženému cíli je tedy obtížnější, než se zdá. „Ulovení“ dobré fotografie delfína skákajícího nad hladinou moře je proto okamžikem, na který se nezapomíná. Mírně usnadnit to lidem může snad jen fakt, že se každý z delfínů potřebuje asi tak jednou za pět minut nadechnout na hladině, takže se v modrých hlubinách nemůžou ztratit zcela nadobro. Pokud se setkání s delfíny vydaří, jde doslova o schůzku na nejvyšší úrovni. Delfíní mozek uspořádáním i velikostí v poměru k rozměrům těla nejvíce připomíná ten lidský a cvakavé zvuky, které delfíni vydávají, zdaleka neslouží jen k lokalizaci překážek. Připomínají „jazyk“, kterým spolu kytovci komunikují. U vzdálených delfíních příbuzných vorvaňů vědci dokonce dokázali, že má každý z nich svůj vlastní unikátní volací znak a druhý pro skupinu, ze které pocházejí. Nově příchozím se tedy představují jménem i příjmením.
Síla květin
Kéž by tak všechna auta zmizela jako mávnutím kouzelného proutku, myslí si jistě tisíce českých řidičů každý den na cestě do práce i zpět domů. Na maličkém ostrůvku Ilovik, který nemá rozlohu ani šest čtverečních kilometrů, vám tohle přání splní i bez čar a kouzel. Sem totiž benzinoví oři nesmějí. Sotva stovka obyvatel zdejší jediné stejnojmenné vesnice by s nimi stejně neměla kam jezdit. Milovníky rychlých motorů by tedy z ilovického klidu asi brzy rozbolela hlava, vyznavači hnutí hippies by tu však byli v sedmém nebi.
Jestli je něčeho na Iloviku určitě hromada, jsou to nejrůznější květiny, aromatické byliny, vavříny, tamaryšky a vzrostlé pinie či eukalypty. Jejich vůně každého udeří do nosu hned při přistání a místní jsou na to právem pyšní. Přitom i tady musel do hry vstoupit zdravý rozum při zacházení s místní přírodou. Ještě v polovině minulého století byl ostrov téměř bez vegetace, protože se tu páslo nadměrné množství koz a lidé káceli lesy kvůli dříví na topení. S příchodem elektřiny a odklonem od pastevectví se však místní květeně ulevilo a dnes opět pokrývají lesy celé dvě třetiny Iloviku.
Zajímavosti Lošinjského souostroví
- Na Cresu roste asi 350 000 olivovníků na 600 hektarech půdy. Většinou patří k místním odrůdám Plominka a Šimjaca, z nichž se vyrábí výtečný olivový olej.
- Ostrov Cres zásobuje pitnou vodou Vranské jezero v jeho středu. Je dlouhé 5,5 km, hluboké 60 m a hladinu má 13 metrů pod úrovní moře. Koupání je tu přísně zakázané.
- Liburnové, první obyvatelé Cresu a Lošinje, si asi před 3000 lety na ostrovech postavili přes padesát opevněných sídel. Zbytky některých z nich jsou patrné dodnes.
- Organizace Modrý svět provozuje i záchrannou stanici pro mořské želvy. Ty se zamotávají do rybářských sítí, polykají plastový odpad nebo jsou zraněny lodními šrouby.
- Naproti ostrovu Ilovik leží ostrůvek Sveti Petar. Jsou na něm zbytky benediktinského kláštera z 11. století a benátská hranolová věž na obranu před piráty.
- V moři u ostrova Ilovik byla objevená dobře zachovalá starověká dřevěná obchodní loď. Je dlouhá 25 metrů a odborníci ji zakonzervovali na místě nálezu.
Jak si užít Cres a Lošinj
- Na Cresu pod vesnicí Lubenice se rozkládá záliv Žanje, kde leží mořem částečně zatopená Modrá jeskyně. Vypravte se sem lodí, na její průzkum si vezměte baterku a zkuste najít malou kolonii netopýrů na stropě.
- Nejkrásnější večeři při západu slunce na Lošinji zažijete na vyhlídce Providence. Zdejší stoly jsou umístěné tak, aby měly nádherný výhled na Mali Lošinj hluboko dole, a servíruje se výběr rybích či sýrových a uzenářských specialit.
- Na celém souostroví se připravuje likér Teranino, což je směs brandy a místního červeného vína Teran. Chutná výtečně, takže na zdraví!
- Na jihu ostrova Lošinj roste v zálivu Čikat uměle vysázený lesopark, který rozhodně stojí za návštěvu.
- Na okraji obce Mali Lošinj najdete Aromatickou zahradu, kde roste 250 druhů bylin a dřevin. Dobře to vědí motýli, kterých je tu spousta. V zahradě je k dispozici i romantické občerstvení.
