Srbsko, jak ho neznáte aneb Za vodami posvátnými i zázračnými
Východní Srbsko znamená starodávné kláštery, desítky soutěsek, tyrkysové krasové vývěry, výborné víno i mysteriózní kamenné stély ozdobené svastikami, jaké nikde jinde nespatříte. Vodítkem vám po něm může být vodní živel v mnoha svých podobách.
Pověst vypráví, že před staletími se u pramene zastavil bohatý trhovec se svou slepou dcerkou, jež si zdejší vodou omyla tvář. V noci se jí pak zjevila svatá Petka – a dívce se vrátil zrak. Ke studánce poté přicházeli poutníci, následně tady místní obyvatelé spontánně zbudovali oltář, průčelí pramene ozdobily ikony a duchovní areál se proměnil na lesní svatyni pod širým nebem i živoucí doklad lidové zbožnosti.
Léčivá moc pramene se prý nejvíce projeví na Velký pátek o Velikonocích. To sem často přicházejí neplodné či těhotné ženy, kterým spolu s modlitbou posvátná voda náramně pomáhá. Nám do Velkého pátku zbývaly zhruba dva týdny. Příchozí studánku ozdobili květy růží i šeříku. Dle tradičního zvyku tady hojně zanechávají milodary, ale pokyn u pramene jasně apeluje, aby nepokládali bankovky přímo ke žlabu, jelikož „peníze jsou špinavé, avšak voda je svatá a čistá“.
Přiblížilo se poledne. Vedle oplocení si žena rozložila stolek se svícemi a církevními předměty. „Když ve středověku procesí přenášelo ostatky svaté Petky přes Srbsko, tak tam, kde přenocovalo, náhle vytryskly prameny,“ vysvětlila nám. „Tenhle je jeden z nich,“ doplnila. Na to, jak je studánka rafinovaně schovaná, je zde překvapivě rušno. Návštěvníci obvykle u vstupu políbí bránu, pokřižují se, naberou si vodu, zapálí svíčku a rozjímají v lesní tišině. Vždyť Velikonoce se kvapem blíží. I my si plníme lahve a věříme v přízeň svaté Petky na dalším putování. To ještě zdaleka netušíme, že prachobyčejná voda se záhy stane naším parťákem i průvodcem.
Fronta na zázračnou vodu
Bránu východního Srbska nám pootevřelo město Velika Plana. To je položené uprostřed široké doliny řeky Velké Moravy (Velika Morava). Poblíž se rozprostírá mytický Radovanjský háj (Radovanjski lug). Tu se roku 1817 po svém utajeném návratu z exilu usadil legendární vůdce prvního srbského povstání zvaný Karađorđe (Černý Jiří). Tady mu poté skupina spiklenců z okruhu knížete Miloše Obrenoviće uťala hlavu. U jednoho aktéra vraždy se ale pohnulo svědomí a kousek od Veliké Plany vystavěl prostou dřevěnou svatyni. Jmenuje se symbolicky Pokajnica (Kajícnice). S roubeným kostelíkem ostře kontrastuje typický byzantský styl blízkého středověkého kláštera Koporin. K němu se přimyká hospodářství, kde v rozkvetlé roklince na svěží trávě dovádějí králíci, pávi i ostatní domácí zvířectvo, a celý komplex vzbuzuje dojem spokojené Noemovy archy.
Překračujeme Velkou Moravu. Za chvíli se nedaleko Petrovce na Mlavě vynořily kontury Homoljských pohoří (Homoljske planine). V jejich předhradí se pod vápencovou skálou choulí klášter Vitovnica, který po krvavém vítězství nad Tatary závěrem 13. století zbudoval srbský král Dragutin. Před časem badatele vzrušila tamní starobylá kamenná deska s nápisem, jehož text kombinuje starosrbštinu s arménštinou! „Rád vás pohostím,“ uvítal nás příjemný mnich. „Akorát nyní držíme předvelikonoční půst, tudíž vám nabídnu nanejvýš vodu ochucenou cukrem,“ dodal. Voda pocházela ze studánky pod klášterem. Skálu nad ní trefně zdobila ikona Jana Křtitele a vedle pramene se z ústí nepřístupného kaňonu rozlévala zakalená horská bystřina.
Nejkrásnější přírodní div jižního okraje Homoljských hor zformovala řeka Mlava, když si proklestila cestu vápencovým masivem a vytvořila Gornjackou soutěsku (Gornjačka klisura). Ta začíná poblíž termálních lázní Banja Ždrelo. Jakmile se rozeklané stěny soutěsky k sobě přiblíží, tak se nakupí plejáda zajímavostí. První vzrušení přinese via ferrata. Opodál kolem zřícenin středověké biskupské rezidence šplhají značené stezky k vrcholu Velkého Vukanu (Veliki Vukan). A po pár minutách se nad silnicí zjeví rozbořené pueblo nedobytného jeskynního kláštera Blagoveštenje (Zvěstování Panny Marie). Poslední církevní památkou soutěsky je klášter Gornjak. Interiér tamního chrámu hýří barvami fresek, jež nedávno citlivě zrekonstruovaly šikovné ruce restaurátorů. Nedaleko kláštera nás na dně soutěsky zaujala tabulka s ukazatelem k zázračnému prameni svatého Řehoře (Grigorija), jehož voda prý dokonce rozpouští ledvinové kameny. Malé parkoviště vedle cesty bylo plné. A dole u studánky se táhl špalír lidí s kanystry i pytli napěchovanými lahvemi.
Do říše vodního ducha
Jeskynní klášter Blagoveštenje naznačil, že rovněž v Srbsku místy vládne vápencový kras. Z Gornjacké soutěsky se kodrcáme do Žagubice. Přes kopce, průsmyky, serpentiny i rázovité městečko Krepoljin, kde úlohu dopravního policisty supluje uprostřed křižovatky extrovertní toulavý podvraťák. Tu nás pohltil ryzí Balkán nepolíbený cestovním ruchem s lidovými bistry, z nichž voní výborný laciný burek.
Bezprostředně za posledními domky ospalé Žagubice se na úpatí pohoří Beljanica tyrkysově modrá průzračné jezero krasové vyvěračky Vrelo Mlave. Ve vnitrozemí chorvatské Dalmácie u podobných zákoutí cizinci vzdychají údivem. Tady jsme zcela sami. Hloubka lesklého oka zřídla řeky Mlavy lehce přesahuje třicet metrů. Na ně navazuje systém zaplavených jeskyní. Naposledy se potápěči dostali do sedmdesátimetrové hloubky. Dál je nepustil silný protiproud.
Zhruba čtyřicet minut jízdy od mohutného pramene Mlavy se v podhůří Beljanice schovává další romantická vyvěračka, a to Krupajsko vrelo. Zde říčka vytéká přímo z portálu jeskyně. Traduje se, že v ní přebývá vodní duch Tartor, který tam hlídá obrovskou kopu zlata. Jedenkrát ročně, když nastane „ďábelský den“, sem Tartor bubnováním přivolá ostatní duchy. Pouze tehdy se vstup do podzemí otevře. Během temných nocí se prý zase ve vývěru koupaly místní vlašské ženy. Tu se pomyslně odevzdaly Tartorovi a ten jim nadělil magickou moc. Za odměnu mu pak každoročně obětovaly jednu mladou dívku.
Regenerace v léčivé vodě
Nejznámější magnety Beljanice i sousedního pohoří Kučaj, a to Resavskou jeskyni, vodopád Lisine nebo opevněné kláštery Manasiju s Ravanicí, zahraniční cestovatelé již objevili. Zejména Ravanica je vynikajícím příkladem architektury „moravského stylu“. Ten se tu zrodil na vrcholu středověku a těžkopádný byzantský sloh osvěžil kombinací zlatavého pískovce s dekorativními cihlami či křehkými krajkami kamenných rozet. Zato klášter Sisevac, utopený v nedozírných lesích Kučaje, cizinci stoprocentně minou. Přitom potěší i naprosté neznabohy. Důvodem jsou přilehlé termální prameny, u nichž vyrostlo několik komfortních resortů. Také my jsme tu každý večer kontumačně podlehli rozkoším regenerace v horké léčivé vodě.
Dále jsme se drželi mimo obsah bedekrů a vyhledali si na mapě místní izletišta neboli výletiště. První na nás čekalo v Milivské soutěsce (Milivska klisura) u úpatí Kučaje nedaleko Despotovce, kde se uvnitř přívětivého údolí, poblíž zvlněného portálu krátké jeskyně, bělal kostelík zasvěcený ochránkyni žen, svaté Markétě Antiochijské. Ta se v srbském lidovém podání nazývá Ognjena (Ohnivá) Marija. Zdejší svatyně navenek působila starobyle, ale jde o současný objekt zbudovaný na troskách středověkého kostela. To je nyní v Srbsku trend. Naopak do hluboké soutěsky řeky Crnice nás doprovodila prašná silnice, co končila před troskami kláštera Stětí Jana Křtitele (Jovan Glavosek) pod vápencovou špicí vrcholu Petruse. Ačkoli bylo pozdní odpoledne všedního dne, sešlo se nás tady více. „Chodím sem každý den. Starám se o ruiny kláštera a doprovázím skupiny výletníků nahoru na Petrus,“ prohlásil sympatický chlapík. „Staré srbské kostely obvykle mají půdorys kříže. Tady se ale dochovaly zbytky jednolodního chrámu, které naznačují raně křesťanský původ,“ objasnil. Úplně v závěru nám výjimečný zážitek naservírovalo výletiště u krasových pramenů říčky Grza, položené na samém jihu Kučaje: tam se uprostřed porostu blýskaly stuhy kaskád, nad nimiž z jeskyně zkrášlené novou ikonou vyvěral chladný potok.
Opojná voda z révy a ovoce
Nejvýchodnější tečky našeho roadtripu dosahujeme v Negotinském pohraničí (Negotinska krajina), kde se stýkají hranice Srbska, Rumunska a Bulharska. Pár dní kotvíme ve vesnici Rajac. O útulné přístřeší se nám postarali zdejší průkopníci venkovské turistiky, Zoran a Emina Milenovićové. Rajac žije především vínem. Vlajkovou lodí místních vinařů je autochtonní odrůda Crna Tamjanika. Ta mezi sommeliery představuje mimořádnou raritu. Kromě Balkánu se totiž velmi vzácně pěstuje například v Jižním Tyrolsku, kde se označuje jako Muškát červený, což výstižně vyjadřuje její charakter, neboť se jedná o červené polosuché víno s pronikavou vůní květin či šeříku. „Ještě před pár desítkami let hrozil odrůdě zánik,“ prozradil Zoran, „ale teď se naopak dostala do módy.“ Intenzivním smyslným aromatem též uchvátí vynikající rakije dunjevača, která se pálí z kdoulí. Trojlístek lokálních lahodných moků uzavírají domácí bylinné likéry. „U nich se za základ obvykle používá vínovice, já však raději preferuji rakiji z hrušek, protože likér zjemňuje,“ vysvětlil mně Zoran.
Rajac proslavily ikonické vinné sklípky, kterým se v místním dialektu říká Rajačke pimnice. Ty tvoří pitoreskní soubor tradiční lidové architektury, jaký na Balkáně sotva najde konkurenta. Do tváře kamenných stavení z hřejivého pískovce se promítl šarm Orientu a jejich podmanivý kolorit již mnohokrát zužitkovaly filmové štáby. Poslední dobou se Rajačke pimnice zařadily mezi epicentra cestovního ruchu. U otevřených sklípků vábí vinaři ke krátké degustaci. Přivítání doprovází prezentace diplomů z vinařských přehlídek a samozřejmě chvála svého produktu. Pak následuje ochutnávka. Po ní se již rozeběhne obchod. Opouštíme sklípek a vzápětí nás soused odvedle přesvědčuje zase o jeho kvalitě. „Kolega, kde jste se zastavili před chvílí, má dobré víno,“ podotkl. „Ale šampion jsem já!“ zdůraznil a vystřelil ruku k vystaveným diplomům i medailím. Brzy zjišťuji, že šampioni jsou zde fakt všichni.
Víno znamená oslavu života. Nicméně ten jednou dospěje ke svému konci. Na vinařské sklípky bez varování navazuje starý hřbitov. Tu dostáváme šok. Jako bychom se přenesli do jiného světa. Zdejší mysteriózní pohřebiště je raritou Srbska, Balkánu i Evropy. Výstižně se označuje za „srbské Stonehenge“, byť jeho historie se píše zhruba od 18. století. Vedle polňačky vystupují obří stély ze zašlého pískovce. A postupně houstnou. Záhy jsou úplně všude. Desítky, stovky. Chvílemi se ladní kamenní giganti hrdě tyčí vzhůru do dvoumetrové výše. Ze všech stran je zdobí reliéfy, které nezapřou naivní rukopis venkovských kameníků. Nejprve vzbudí pozornost stylizované kříže. Pak bližší průzkum odhalí i jiné symboly: Po stranách náhrobků se hojně vyskytují svastiky či magické sluneční kotouče. Mnoha stélám dominuje rytina květu, jejž odborníci přisoudili kosatci. Srbsky se kosatec řekne perunika. A spojuje se s nejvyšším slovanským bohem, Perunem. Tu jsme se již přesunuli do pohanské minulosti.
Kaskády, želvy a šakali
Z ráje bonviánů v Rajci mizíme za poznáváním. Opět nás jako věrný souputník doprovází nejdůležitější tekutina na planetě Zemi. Pár kilometrů odtud, za vesnicí Mokranje, jejíž jméno silně zavání vlhkostí, si Sikolska (Mokranjska) reka prorazila krátký kaňon Mokranjske stene. Blízká tabule náhorní plošiny navenek nevěstí žádný zvláštní jev. Severozápadně od dědiny ale říčka dramaticky překonává těsnou skalní průrvu a v ní divoce burácí soustava kaskád, která vyvrcholí bělavými skoky vodopádů, co se řítí do hluboké tůně. Teď ještě průrva tonula uvnitř vlahé zeleně a zpěněná voda hlasitě hučela. V září ale cestovatelům nabídne diametrálně odlišný pohled: to na dně kaňonu spatří skalnaté prahy, přes které odkapává pouze neduživý pramének.
Zatímco Beljanici a Kučaji udávalo tón klima mírného pásu a krajina evokovala slovenské Karpaty, tady už vystrčil růžky nádech Středomoří. Po krátkém dešti vzduch voněl bylinami z rozkvetlých luk, avšak skalnatým srázům dominovala stepní vegetace protkaná trnitými křovinami připomínajícími makchii. A cestou k vodopádům si to před námi po asfaltu štráfoval statný exemplář želvy zelenavé. Ovšem okolní kopce obývá i další neobvyklá fauna: Bylo již po setmění, když se nenadále z akátových hájů nad Rajcem ozval hrůzostrašný vřískot a vytí, jež chvílemi přecházely do zoufalého kvílení nemluvňat. Místní vesničtí psi okamžitě zareagovali zuřivým štěkotem. To se k dědině přiblížila smečka šakalů...
Bezmezná kreativita vody
Poslední výlet v Negotinské krajině nás přivedl do údolí říčky Vratna. Tam zubaté vápencové útesy nad skromným stejnojmenným klášterem avizují další úchvatný kaňon, kde se opět dravá voda poprala se skalní masou. Řeka sice zvítězila, ale ani kámen se jí úplně nepoddal. Skála vydržela a kaňon překlenula trojicí spektakulárních kamenných bran, které chrání přísná rezervace Prerasti u kanjonu Vratne. Prerast je lidový výraz pro skalní most. Souběžně se útvary označují jménem Vratnjanske Kapije (brány). Prvně se zpola odhalí Mala Prerast, jejíž oblouk se vlní vysoko nad korytem, v němž voda bouří mezi mnohatunovými balvany. Kousek odtud koruny vzrostlých stromů převyšuje Velika Prerast. U ní si připadám jako pod střechou chrámu vypínající se až k nebesům. Nejmohutnějším skalním mostem je ovšem Suva Kapija (Suchá brána), kolosální třicetimetrový tunel, pozůstatek ohromné jeskyně. Avšak i přes tříkilometrovou vzdálenost od Velké brány je cesta k ní velmi komplikovaná. První variantu skýtá adrenalinové putování dnem kaňonu, který i při mírně zvýšeném vodním stavu bývá neprůchozí. Druhá značená stezka pak kaňon složitě obchází po okolních návrších.
Nejvíce se syrová krása skalních mostů ukáže mimo hlavní vegetační období ohraničené barevným podzimem a nástupem vrcholu jara. Doufal jsem, že se do něj trefíme. Marně! Příroda nás obelstila. Dolní partie mostů se ztrácely v cloně mladého listí a poblíž již odkvétaly typické orchideje půle května, vstavače nachové.
Země tajuplných Vlachů
- Kromě Srbů žijí ve východním Srbsku také Vlaši, jejichž tajemná kultura spoluvytváří tamní jedinečný genius loci.
- Etnikum hovoří jazykem blízkým rumunštině. Však i místní toponyma, jako například názvy vrcholů Čoka Mačijonji, Kraku lu Vizurini, Kotul Mare, Tilva Nalta, neomylně dokládají románský kořen.
- O původu místních Vlachů existují dvě teorie. První v nich vidí pozůstatek původního obyvatelstva z dob antiky, druhá tvrdí, že jde o uprchlíky z valašského knížectví, co počátkem 18. století osídlili východní Srbsko.
- Vlaši si uchovali svérázné obyčeje. Nejkontroverznějším bezesporu byla nunta njagra neboli „černá svatba“. Když v oblasti Homolja zemřel svobodný nezadaný mladík, vybrala se dívka, která o pohřbu svatebním obřadem přijala roli jeho manželky. Celý rok za něj držela smutek a nesměla se s nikým sblížit.
- Po celém Srbsku se s respektem hovoří o vlašské magii a tamních ženách, jež ji praktikují. Vesnice obývané Vlachy se markantně liší od srbských. Rozvětvené vlašské rodiny převážně pracují na západě Evropy a výdělky přetavily do pompézních vil, proti kterým je podnikatelské baroko našich devadesátek úplné nic.
Výzva pro objevitele
- Jak objevíte autentické Srbsko? Jednoduše! Zapište si do paměti pojem izletište (výletiště). Ta se převážně nacházejí v blízkosti pozoruhodných přírodních zákoutí či u lokálních historických pamětihodností.
- Obvykle tam najdete ohniště a přístřešky s posezením. Často je k dispozici pramen pitné vody.
- Bývají přístupná autem a fungují jako východiska značených cest.
- S rozvojem infrastruktury je obohatily infopanely i naučné stezky.
- Největší nápor tradičně zažívají na prvního máje, kdy celou bývalou Jugoslávii zachvátí „prvomajski uranak“, tedy jeden nezřízený piknik.
- Odehrávají se na nich rodinné oslavy a kulturní, církevní i sportovní akce.
