Bulharsko: Betonoví chameleoni aneb Neuvěřitelné památníky a stavby z éry socialismu
Do Bulharska se dlouho jezdilo výhradně k moři. Dnes si cestovatelé zajedou i do hor. Málokdo se však vypraví do bulharských měst. Retroatmosféra a nepřívětivá architektura nejsou pro každého. Zato otevírají kapitoly minulosti, před kterými je lepší neutíkat.
Vygumovat dočista
Poté, co v roce 1989 v Bulharsku padl režim, země začala úpěnlivě „gumovat historii“. Podobně jako jiné země, kde zápasili s traumatem předchozího systému, v plánu bylo zlikvidovat fyzické objekty, vymazat vzpomínky, začít od nuly. Hlavně rychle, ať ta minulost už nikoho nebolí. Náměstí se jmény komunistických lídrů se stala náměstími Svobody. Ulice tajemníků se přejmenovávaly na ulice Nezávislosti. A bagristé měli najednou plné ruce práce se stavbami poplatnými režimu... Historie mizela před očima.
Něco přes sto staveb z dob komunismu však zůstalo dodnes na svém místě. Už na první pohled je vidět, které byly postaveny s jakým úmyslem. Pozůstatky komunismu, které glorifikují režim a jeho vůdce, dnes zarůstají plevelem, bez výčitek či pokuty se do nich pustí sprejeři, jako například v roce 2016, kdy v Sofii přemalovali památník povstalců na superhrdiny.
Naopak ty, které sice postavili v době totality, ale neopěvují žádného vůdce ani systém – o ty se Bulhaři starají. Hlavně o památníky, které postavili na počest dubnového povstání v roce 1876, které vyvolalo rusko-tureckou válku (1877–1878). Odtud to byl už jen krok k tomu, aby se v roce 1878 obnovil bulharský stát.
Dnes kolem soch, které zobrazují povstání, Bulhaři vysazují květiny, dláždí k nim nové chodníčky a na výročí k nim nosí ve vyšívaných košilích květiny a bulharskou vlajku. Děje se tak zejména ve středu země, kde se povstání odehrálo: Stara Zagora, Magliž, Pleven, Šipka. Nikdo se ale nepostaví ve vyšívané košili před sochy, které slaví družbu se Sovětským svazem, nebo ty, co odkazují na zářijové povstání v roce 1923, kdy se komunisté pokoušeli dostat k vládě. Uspěli až o 23 let později. Tehdy soudruzi rozjeli stavbu mohutných budov a pompézních památníků, se kterými si dnes občas neví rady ani buldozer, ani developer.
„Světice“ s vystrčenými bradavkami
Sofie měla v rozpuku totality úplně jiný vzhled. Před strohým ústředím komunistické strany v centru kvetly červené květinové záhony, střechu zdobila rudá hvězda, která odrážela sluneční paprsky, a všemu přihlížela obligátní socha Vladimíra Iljiče Lenina. Někdejší centrála strany je součástí tzv. komplexu Largo, kde dnes sídlí úřad vlády, ministerstvo školství a vědy. K Largu patří také luxusní nákupní centrum a prezidentský palác, který se dělí o zdi s pětihvězdičkovým hotelem, kasinem a restaurací.
Largo je ikona města, která to dotáhla na pohlednice a suvenýry ze Sofie. Ukázková stalinistická architektura, která po válce vyrůstala ve východoevropských velkoměstech jako houby po dešti. Z plochy před Largem se stalo náměstí Svobody, kde se pravidelně protestuje před i po každých volbách v Bulharsku. V létě se zde na terasách pije silné espreso s výhledem na bulharskou vlajku a místo Lenina zdobí výpadovku z města socha Sofie s odvážným výstřihem a vytrčenými bradavkami. Sochu postavili u příležitosti začátku nového tisíciletí, a i když se architekt Georgi Čapkanov snažil prosadit, aby ji pojmenovali svatou Sofií, pravoslavná církev zaprotestovala... a vyhrála. Sochu však lidem nevzala.
Sovětské Largo má v hlavním městě „kolegu“ z 80. let. Palác kultury na opačné straně centra má tvar šestiúhelníku a postavili ho v roce 1981, u příležitosti 1300. výročí založení Bulharska. To byl rok, kdy bulharská města mezi sebou neoficiálně soutěžila o největší stavbu. Dnes přízemí paláce okupují kavárny, vnitřek slouží hlavně koncertům, výstavám a kongresům. Interiér dýchá lety, kdy stavbu dokončili.
Odložili jsme vám Lenina
Pamatuji si, jak v Kyjevě i ve Lvově demolovali sochy Lenina. Veřejnost tleskala, někteří si to fotili, jiní potají ukořistili kousek roztříštěného nosu nebo kabátu Vladimíra Iljiče. Ne v Bulharsku. Aby si příští a možná i ta minulá generace pamatovala na důsledky totality, sesbírali po Bulharsku 77 soch Lenina i dalších vlivných činitelů a rozestavili je do velké zahrady za městem. Sjezd, ze kterého se neodchází.
V Muzeu socialistického umění si kromě soch můžete v interiéru prohlédnout půlhodinový dokumentární film o komunismu v Bulharsku, který tam běží ve smyčce. Nebo výstavu dobových plakátů propagandy z celého světa, ba i Československa.
Poslední vyzvánění
Sofie má ještě jedno tajemství, skryté v lese za městem. O to se na rozdíl od Muzea socialistického umění nikdo nestará. Objekt Kambanite (= zvony) postavili v roce 1979 u příležitosti vyhlášení Mezinárodního roku dítěte OSN. Na hlavním sloupu se houpe sedm zvonů, symbol sedmi kontinentů, kolem nichž na dvou půlkruhových stěnách zavěsili přibližně sto zvonů z různých zemí.
S projektem přišla Ludmila Živkovová, tehdejší ministryně kultury a dcera bývalého lídra komunistické strany Todora Živkova, což vysvětluje, že je městu šumafuk, co se s památkou děje. Některým zvonům chybí informační tabule, jiné mizí úplně, zato přibývají odpadky kolem. A nepomáhá ani ochranka v rozpadající se budce u vstupu.
Betonové trofeje
„Vidíš ten památník tam nahoře? Ten musíš vidět zblízka!“ radí mi 74letá paní ve vlaku ze Sofie do Varny. Šedou hmotu ve městě Šumen je vidět do 30km vzdálenosti. Postavili ji v roce 1981, při stejné příležitosti jako Palác kultury v Sofii.
O měsíc později k památníku kráčím přes rozestupující se mlhu po symbolických 1300 schodech. Je nedělní ráno, narazím jen na veselou sestupující skupinku penzistů. Betonový kolos nespouštím z očí a na finálním úseku zpomalím. Nevěřícně si prohlížím paralyzující stavbu, před kterou si připadám jako zrnko písku. Sochy měří padesát metrů, marně se snažím dohlédnout na jejich vrchol při vycházejícím slunci. Nic podobného jsem neviděla nikde v Evropě. Konkurují možná sochy Buddhy v Asii.
Jsme nejtěžší, jsme nejlepší
Památník zakladatelů státu není jen jeden z megalomanských projektů soudruhů. Tohle byla soutěž. V 80. letech země bývalého východního bloku závodily v tom, kdo to postaví výše, těžší, za méně času a za více peněz. Architekti v Šumenu vzali zadání vážně. Památník z betonu má objem 50 000 m3 a stal se tak jedním z nejtěžších památníků komunismu na světě.
Podíváte-li se na památník zblízka, celý se slije do betonového tetrisu. Hranaté kusy jednotlivých soch rozeznáte, jen pokud poodstoupíte. Objekt tvoří dva obrovské bloky, na kterých jedenadvacet soch chronologicky dokumentuje historii Bulharska od 7. do 10. století.
Mě do očí udeří chán Asparuch se zapíchnutým mečem do země. Hned vedle do jeho tvaru zapadnou jako dobře postavená stavebnice sochy chánů z 8.–9. století: Tervel, Krum a Omurtag. Oči každého z nich jsou sice nehybné, ale v nedělním tichu a při jejich mohutnosti mám pocit, že sledují každý můj krok.
Zapomenutý slib
Šumen má v rukávu ještě jedno překvapení. Rozestavěný objekt uprostřed hlavního náměstí. Město slíbilo lidem reprezentativní hotel, nákupní centrum, oddací síň, kavárny a poštu. Tu jako jedinou dostavěli do konce. Přece jen, poslat balíček je praktičtější než si vyměnit prstýnky. Hutnost stavby a pochmurná atmosféra, kterou je cítit i přes oplocení, jsou silné sousto. Město se jí nezbaví. Budova je příliš velká na to, aby do ní někdo investoval, a demolice nepřichází v úvahu.
Zachráněná vlajka
Jeden z mála památníků, který byl postaven za komunismu, ale bez servilní povinnosti slavit stranu, je komplex Ochránci Staré Zagory 1877. Objekt na kopci Čadur Mogila ve Staré Zagoře je uhlazený, schody k němu bez puklin. Dostanete se jimi k patnáctimetrovým sochám ruského důstojníka a šesti bulharských vojáků.
Komplex byl postaven v roce 1977, u příležitosti stého výročí rusko-turecké války (1877–1878), kdy Turci spálili Starou Zagoru a o život přišlo přes 14 500 obyvatel. Bulharsko-ruské jednotce se podařilo zachránit samarskou vlajku, jejíž repliku zvěčnili do mozaiky pod pomníkem. Každý rok, 3. března (Den osvobození), se plocha pod sochami vojáků zaplní lidmi s kyticemi.
Žádné retro
Když se řekne umění a kavárny, v Bulharsku jednoznačně vede Plovdiv. Na kávu si můžete sednout v centru, v parku, na římských ruinách i u staré pošty v centru města. Hlavní zdi pošty sice vztyčili už v roce 1937, ale její aktuální podoba se finalizovala až v 70. letech. Dodnes je patrná hlavně v interiéru, ve vstupní hale s dobovými květináči a dřevěnými stěnami.
Další stavba do sbírky „zachovalé, ale nenápadné“ je okresní soud, někdejší ústředí komunistické strany. Tehdy to byla nejvyšší budova na náměstí, dnes ji schovávají za reklamní billboardy na sázkové kanceláře. Stopy po komunismu dnes již nenajdete ani v sousedním hotelu Ramada z roku 1954 na hlavním náměstí. Developeři si dali záležet na přestavbě, a to bez retro nádechu.
Nerozbitná družba
Jsou místa, kam vás místní z Varny nepošlou. Ne proto, že by si je hlídali před turisty. Za „ruský památník“, jak jej přezdívají, se stydí. Betonový kolos kdysi vítal i vyprovázel rekreanty, co mířili na populární Zlaté Písky. Dnes ho zastiňují novostavby.
Památník bulharsko-sovětské družby na hoře Turna je jeden z utopistických projektů ambiciózních soudruhů. Po výšlapu 305 schodů se dostanete k objektu vysokému 23 a širokému 48 metrů. Na „šumenský tetris“ to sice nemá, ale na památník ve Varně použili 10 000 tun betonu, ze kterého během sedmi měsíců vykřesalo 27 000 dobrovolníků reprezentativní megasochu.
Družba je zobrazenou scénou, kde tři švarné Bulharky v krojích vítají čtyři ruské vojáky. Symbolicky, chlebem, solí, a jak jinak, bulharskou růží. Památník z roku 1974 nebyl gestem směrem k Sovětskému svazu. Celý objekt byl strategicky promyšlený. Uvnitř se konaly ceremonie přijímání nových členů strany, byly zde kanceláře, muzea, knihovna. V podzemí byla dokonce nemocnice s moderní technikou, márnice a protibombový úkryt pro tisícovku vyvolených. Kdysi se dalo do objektů proklouznout přes rozvalenou bránu, dnes je to nemožné. Odzvonilo i věčnému ohni, který kdysi hořel na vrcholu schodů, a také nápisu „Družba na věky věků“. Z objektu jsou nadšeni jedině sportovci, co si sem chodí odběhnout tři stovky schodů. Půda pod památníkem se pod tíhou betonu pozvolna sesouvá, ale na demolici je pozdě. Okolí je prorostlé obytnými domy, které by podobný zásah neustály.
Více šancí na záchranu mají po pádu komunismu funkční budovy. I dnes potřebují lidé knihovny, které se úspěšně zrenovovaly, třeba Státní knihovna Ivana Vazova v Plovdivu, ve Staré Zagoře či vlaková nádraží, jako to v Sofii.
UFO výjimka
Bulharské pomníky a památníky z dob komunismu nevynikají futuristickými prvky, jako například v Srbsku, Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Až na jednu výjimku – „komunistické UFO“ Buzludža.
Jde o Památník Bulharské komunistické strany z roku 1981. Postaven je na stejnojmenném vrchu Buzludža, ze kterého pro výstavbu museli „ukrojit“ osm výškových metrů. Stavba ve tvaru UFO patří ke světlé výjimce památníku, který se dnes i přes jeho minulost pokoušejí zachránit: Bulhaři i zahraniční odborníci a dobrovolníci. Obnovují se hlavně mozaiky v interiéru monumentu, jejichž velkou část tvořily říční kameny sbírané po celé zemi.
Zachraňuje se tu příběh stavby, očišťují se křivdy. Během renovace Buzludže se i přes uzavření objektu pořádaly koncerty se sbírkami na podporu její obnovy. Objekt je natolik originální, že všichni zavřou oči nad tím, že kdysi patřil straně. To, zda zrekonstruují jen mozaiky pracujícího lidu, nebo i původní velkoplošné podobizny Marxe a Lenina, si budeme muset počkat, až Buzludžu znovu otevřou veřejnosti.
Z komunistických památníků se v Bulharsku pozvolna stávají betonoví chameleoni. Ty zanedbané nenápadně splývají s plevelem kolem, jiné se přemění na billboard kasina. Zbylo jen málo těch, které zde mohou být za deset dvacet let. Nebo tak dlouho, jak bude Bulharům záležet na zotavení a přímočarosti více než maskování minulosti.
