Saské Švýcarsko: Procházka krajinou malebných pískovcových útvarů, krápníků a ledopádů
Příroda si vytvořila jiné hranice, než co si narýsovali lidé. Z jejího pohledu tvoří Labské pískovce jeden celek, bez ohledu na skutečnost, že se o něj dělí dva státy. Právě proto si nyní krátce odskočíme jen malý kousek za naše rodná humna. A přesvědčíme se, jestli rovněž sousední Saské Švýcarsko oplývá přitažlivými ledopády stejně jako pověstné okolí vesnice Brtníků na české straně, kam se v zimě hojně chodí.
Před deseti dny naplno pořádně udeřily holomrazy „suché zimy“. Pak spadlo i pár vloček, které jemně pocukrovaly sevřené rokle Labských pískovců. Následně už facebookovou skupinu Elbsandsteingebirge D/CZ, kde prezentují své fotoúlovky milovníci tohoto pískovcového ráje z obou stran hranice, zaplavily fantastické snímky, co potvrzovaly, že konečně zase po roce opět nadešel „Eiszeit“. To znamená „čas ledu“, kdy se spousta doposud bezvýznamných potůčků dočasně promění na dechberoucí galerii. S jeho příchodem klid pošmourného podzimu uprostřed ztichlých údolí vystřídal bláznivý mumraj, neboť osiřelé stezky náhle zaplavilo různorodé spektrum výletníků. Počínaje zkušenými horaly, pro které neexistuje pojem „špatné počasí“, přes rodinky až po fotografy obtížené teleobjektivy, stativy, reflektory a ostatními vychytávkami.
Ačkoli je Saské Švýcarsko oblíbenou destinací příhraničních výprav našich turistů, tentokrát jsme zde češtinu překvapivě uslyšeli zcela výjimečně. Přitom výhodná příhraniční jízdenka Labe-Elbe je snadno zpřístupní cestovatelům bez vlastního auta. A osobákem z Děčína do Dolní Poustevny se na východiska k túrám za ledopády dostanete zcela pohodlně, jelikož vlak v dlouhém úseku projíždí německým územím. A tam staví i na venkovských zastávkách.
Když zmrzne vodopád
První příjemné seznámení s ledopády německé strany Labských pískovců nás čekalo nedaleko dvojměstí Bad Gottleuba-Berggießhübel. Za ním se dravá říčka Gottleuba vnoří do údolí s nádechem kaňonu. Tam se na jejím bočním přítoku poblíž vesnice Langenhennersdorfu bělá zpěněná stuha vodopádu Langenhennersdorfer Wasserfall, který se pyšní prvenstvím nejvyššího přírodního vodopádu Saského Švýcarska. Těsně pod ní se klikatí úzká silnice. Na titěrné parkoviště se vejdou nanejvýš čtyři auta. To obvykle bohatě stačí, ale nyní vozidla stála všude. Takový zájem jsem nečekal. Někteří návštěvníci raději zastavili jen na pár vteřin, rychle vykoukli ven, bleskově pořídili fotku a pokračovali dál. Vodopád se totiž krásně odhalí již od vozovky.
Krátká obleva ze dvou předešlých dnů se projevila. Přišli jsme pár minut po dvanácté. Po obvodu vodopádu visel těžký rám silných rampouchů, které připomínaly ostré zuby tajemné mořské příšery i sintrové kaskády krasových jeskyní. Uprostřed pak hučel obnažený proud vody. A ten následně mizel uvnitř silné zprohýbané krusty kluzkého ledu, jehož splaz se táhl do propustku pod silnicí.
Vodopádu v sousední stěně sekunduje jeskyně Zwergenhöhle (Trpasličí jeskyně). Už na kamenných schodech, které se ztrácely uvnitř pekelně úzké štěrbiny, mně bylo dost těsno. První metry černé chodby jsem dal celkem na pohodu. Brzy jsem pochopil, proč infomateriály zdůrazňovaly, aby si návštěvníci do báglu přibalili čelovku. Záhy se chodba jeskyně dramaticky zúžila a poté snížila na plazivku. Dále mohli do nitra pískovcového útesu pokračovat doopravdy pouze pružní a ohební trpaslíci. Anebo děti. Pro nás, kteří jsme prostorově výraznější, závěrem 19. století majitel zdejšího panství před jeskyní instaloval kulatý kamenný stůl, abychom si raději odpočinuli a posvačili. Původně se okolo stolu nacházelo ještě sedm kamenných sedátek – přesně jako v legendární pohádce o Sněhurce.
Odlišnou tvář ledové krásy představí blízká přírodní památka Strudellöcher am Forellensteig (Obří hrnce na pstruhové stezce), která se schovává výše proti proudu za okrajem osady Zwiesel. Tam se říčka Gottleuba v krátkém úseku změní na divoký tok, za který by se nestyděla ani Šumava. Rozbouřená voda zde burácí mezi ohromnými balvany pokrytými zvlněnými ledovými krunýři, na okrajích kaskád se zase vlní závěsy průzračného ledu. V řečišti se ukrývají hluboké víry obřích hrnců, co do poddajné horniny vysoustružil štěrk unášený proudem. A s nimi kontrastují malebné tůně, kde se říčka náhle zklidní. Podobná zákoutí dobře známe z údolí ve vysokých horách, tady se ale pohybujeme v nadmořské výši okolo 250 metrů.
Kamenná mementa minulosti
Chladnému ledu konkuruje pouze studený kámen. Kromě přírodních útesů pískovce se u dvojměstí Bad Gottleuba-Berggießhübel vyskytují drobné kamenné památky, které po sobě zanechali lidé. K nim se též řadí smírčí kříže. Patří do typického kulturního dědictví střední Evropy, a proto se s nimi setkáme i v německém příhraničí.
První smírčí kříž se tyčí těsně vedle hlavního tahu do našich Petrovic, přímo naproti vyhlídkovému parkovišti Gottleubatalblick. Z městečka v údolí k němu vede trasa okružní turistické stezky Gottleubataler Panoramaweg. Tady jsme si dali krátkou pauzu již ráno. Avizovaná panoramata se nekonala. Všude kolem seděla nevlídná mlha inverze. Zato bezprostředně za příkopem se zvedal robustní kamenný kříž. Jednoduchý, prostý, ale mohutný. O jeho stáří či důvodu vzniku informační prameny mlčí, nedochovala se žádná pověst. Kříž postrádá jakýkoliv reliéf, nicméně uvnitř jeho horního ramene se černá prohlubeň „čarodějného důlku“. Ten do něj dříve vydlabali pověrčiví pocestní, jelikož prášku ze smírčích křížů se připisovala magická moc. Naopak o druhém kříži se vypráví řada příběhů. A pro nás znamenal závěrečnou tečku výletu.
Šlapeme za ním do kopce nad kostelem. Ostrý štiplavý vítr snižuje pocitovou teplotu hluboko pod desítku, i když je kolem nuly. Po sněhu, co se udržel v údolí u vodopádu, ani památka. Starobylé uličky lázní Bad Gottleuba tonou ve smutné šedi nedělního lednového podvečera. Turisté už odjeli a místní sedí v teple u kamen. Jen pestrá ochranovská hvězda, jejichž tradici založili naši pobělohorští protestantští exulanti v saském Herrnhutu (Ochranově), zdobí budovu luteránské fary. Připomíná, že nedávno byly Vánoce. Po chvíli se před námi objevil masivní kříž, jehož čelo zdobil jednoduchý reliéf meče či ohromné dýky s drobnými křížky po obou stranách. Místní ho odedávna nazývají Kříž čtrnácti pomocníků. Traduje se, že roku 1430 napadli město husité. Zatímco zoufalí obyvatelé prchali do okolních lesů, starosta se spolu se třinácti zdejšími chlapci pokoušel o obranu. A všichni prý na tomto místě zahynuli. Druhý příběh zmiňuje starodávnou hornickou kapli, která tady údajně kdysi stála. Patrony svatyně pak bylo Čtrnáct božích pomocníků. Poslední verze vzpomíná napoleonské války a zastřeleného saského vojáka.
K ikonickým varhanám
Kultovním epicentrem těch nejkrásnějších ledových útvarů na německé straně je údolí Polenztal, kde se pod pískovcovými velikány klikatí dravá říčka Polenz. Okolo ní jich v Saském Švýcarsku spatříme nejvíce. A i ona má horský ráz. Drtivá většina návštěvníků, co sem putuje za ledopády, se stahuje do blízkosti výletního penzionu Polenztal, kde obsadí nejbližší parkoviště. My ale do údolí vstupujeme nedaleko železniční zastávky u Porschdorfu a prošlapáváme si cestu v křupavém prašanu. Zatím jsme tu úplně sami. Vysoko nad korunami borovic se zubí pískovcové stěny. Brzy ve skalách pozorujeme první křehké ledové závěsy. Pak po půvabném kamenném mostě u mlýna Waltersdorfer Mühle překračujeme řeku. Zde již počet výletníků narostl, neboť poblíž do údolí vedou stezky z parkoviště Wanderparkplatz Füllhölzel.
Za mlýnem se údolí dramaticky zúží a změní se na malebný kaňon, kterým si temná říčka odvážně probila cestu. Chvílemi se řítí přes peřeje, vzápětí se zase schovává pod podemletými převisy a tam se rozlévá do temně zelených tůní. Stezku vroubí ladné pískovcové věže, z přilehlých stěn se lesknou mohutné nánosy ledové polevy i tenké záclony rampouchů, jejichž špičky zčeřily říční hladinu. Poté znenadání naproti zazářily rozvětvené ledové jazyky, jejichž silné sloupy navzájem srůstaly do zvlněných záclon a stupňovitě klesaly dolů, až se propojily s řekou. A my jsme stanuli u ikonického ledopádu, pro který se vžilo výstižné pojmenování Varhany. Stal se zdejším symbolem zimy. Opravdu připomíná píšťaly varhan uprostřed mrazivé katedrály přírody. Tu již bylo turistů dost. Další pak přibyli u lesního penzionu Polenztal, který je důležitou křižovatkou hlavních výletních tras.
Bizarní hrad nad divokou roklí
Impozantními varhanami ale magické hrátky ledu neskončily. Hned za penzionem na protějším břehu řeky otevřela bránu ledového království romantická soutěska hrůzostrašného jména Schindergraben (Rasova rokle). Tam se krápníky i závěsy ledopádů leskly na každém útesu, které obklopovaly úzkou stezku. Led byl úplně všude a samozřejmě i na povrchu pěšiny, co se strmě klikatí vzhůru. Takže místy je to celkem adrenalin a u exponovanějších míst se o víkendu tvoří zácpy. Nesmeky, ideálně ty s hroty, se šiknou, zejména pokud jdete opačným směrem.
Značenou cestu tu zároveň doprovází naučná stezka, která tvoří okruh okolo hradu Hohnstein, jehož silueta zasvítila nad holými korunami stromů. Hohnstein už zdáli působí dost zvláštně, neboť tvoří bizarní koktejl architektonicky silně nekompatibilních staveb: v hradním areálu se ukrývají pozůstatky středověkého sídla, reprezentativní palác renesančního zámku i moderní budovy z 20. století. Neméně pestrá je i jeho historie. Ve středověku si tu vybudovali opěrný bod Berkové z Dubé. Pak hrad dlouho střídal majitele. Během druhé půle devatenáctého století se změnil na vězení, v meziválečném období se z něj zase stala největší mládežnická ubytovna Německa. Následně nacisté uvnitř zřídili koncentrační tábor pro své politické odpůrce, poté Hohnstein nakrátko zabrala Hitlerjugend. Za druhé světové války sloužil jako zajatecký lágr, naopak po ní tam byli provizorně ubytováni odsunutí Němci.
Nakonec se Hohnstein opětovně vrátil do role turistické ubytovny mládeže, kterou ještě obohatilo přírodovědecké centrum i expozice. A tak funguje dodnes. Byť závěrem socialistické éry si němečtí funkcionáři znovu pohrávali s myšlenkou adaptace hradu na vězení, kam by soustředili protistátní živly a disidenty. Aktuálně v srpnu roku 2024 vypukla kompletní rekonstrukce hradu. Nejkrásněji se Hohnstein odhalí z vyhlídkové plošiny útesu Ritterfelsen (Rytířské skály). Ty se vypínají nad závěrem soutěsky Schindergraben. Slunečné počasí by nám určitě naservírovalo úchvatný pohled. Ovšem v lednu jsou dny krátké a pohyb v zasněženém zledovatělém terénu pomalý. Takže šlapeme dál.
Spektakulární představení se nekoná
Poslední soubor ledopádů zdobí okolí stezky, která se vine nad údolím Polenztal ve směru k Porschdorfu. Tam uzavřeme náročný okruh. Doposud většina ledopádů působila, jako by je třeskutá zima vymodelovala z mléčného skla nebo vybrousila z nejčistšího alpského křišťálu. Tu se ale ve větší míře také objevily barevně zakalené rampouchy se žlutým, rezavým i okrovým odstínem. O neobvyklou kulisu se prvně postaraly přilehlé porosty exotických dřevin. Dychtivě spěcháme ke Gautschgotte. Název útvaru sice evokuje jeskyni, nicméně v reálu jde o kolosální převis, z jehož klenby na nejvyšším místě stéká dolů rozptýlená tříšť nepříliš vodnatého vodopádu. Tady se za mimořádně příznivých podmínek zrodí spektakulární ledový sloup. Tento ohromný stalagnát čistého ledu dosahuje výšky úctyhodných dvaceti metrů. Podobá se přerostlé sloní noze. Naposledy se vytvořil v roce 2012 a předtím roku 1997. Ale ani letos se ledové divadlo nekonalo. Přesto nás zde přivítal shluk výletníků. Na stropě převisu se leskly čiré ledové girlandy. Dole se zvedal surrealistický robustní nátek ledvinitých agregátů ledu, co přecházely do vrásčitého kompaktního závěsu. Vzbuzovaly dojem díla šíleného sochaře, který svoji abstraktní fantazii rozpumpoval koňskou dávkou halucinogenů. Mě i moje parťáky však naprosto zarazila totální bezstarostnost rodičů, když jejich dítka zběsile řádila uvnitř slují v nestabilních blocích těžkého ledu. To už byla fakt aktivita na hranici rizika.
Další ledopády nás překvapily v mělkých bočních roklích. Parádní rozloučení nám připravil vodopád Wasserfall am Räumigtweg. Také on má málo vody. Za horkého léta pak úplně vyschne. Tentokrát se do jeho zimního kouzla naplno opřelo odpolední slunce. Elegantní ledová výzdoba se pomalu rozpouštěla. Napevno se držela jen ve stinných zákoutích a svou pomíjivostí nastavila zrcadlo vápencovým krápníkům krasových jeskyní. Ty vydrží navěky, zato ledopády nadobro zaniknou s první vydatnou oblevou či hřejivým nástupem předjaří. Avšak příští rok se znovu zrodí. A pochlubí se novou, nepopsanou tváří.
Kam ještě za ledopády v saských pískovcích
Nejrozsáhlejší ledopád Saského Švýcarska se za příznivých podmínek vytvoří v jeho předhůří na řece Wesenitz za městečkem Lohmen. Tady ale vznik zapříčinil člověk, neboť gigantické ledové sloupoví obalí náhon a stupňovitý jez historické vodní elektrárny, která náleží mezi technické památky. Pohádkové ledopády se dále zformují v nádherném údolí Bielatal, které začíná za naším Ostrovem. Tamní ledové útvary často hýří pestrými barvami. Mohutné kaskády ledu během mrazů zkrášlí rozeklané soutěsky Teufelsgrund a Uttewaldergrund u pitoreskního městečka Stadt Wehlen. Zároveň se do ledového šatu zahalí vodopády v rázovitém údolí Křinice (Kirnitzschtal), a to Lichtenhainerfall i Beuthenfall. Totéž platí i pro dříve nejnavštěvovanější vodopád Saského Švýcarska – Amselfall. Nicméně ten už je několik sezon uzavřený.
Nejasná situace
Ledopády přirozeně lákají také horolezce. U těchto aktivit panuje nejasná situace. Na území národního parku horolezectví na ledopádech pochopitelně nepřichází v úvahu a je zakázáno. Tam není co řešit. Zbytek saské strany Labských pískovců se nachází v šedé zóně. Jedná se například o údolí Bielatal. Před deseti lety nebylo lezení v ledu oficiálně zakázáno, ovšem ani povoleno. Většina pískovcových stěn je chráněna minimálně jako přírodní památka. Horolezecká pravidla v Sasku zakazují použití technických pomůcek. Při lezení po ledu se používají mačky a cepín. Zároveň platí zákaz poškozování pískovcových útvarů. A i když se primárně neleze na skále, ke kontaktu pomůcek s pískovcovou stěnou občas dochází. Nové internetové podklady neprezentují takřka žádné zdejší aktuální snímky ledopádového lezení. Pravděpodobně tedy došlo k jeho definitivnímu zákazu. Tato informace je však bez záruky.
