Pohoří plné hlubokých lesů a starých kapliček aneb Na vandru bavorskými Smrčinami
Do nejzápadnějšího výběžku naší republiky zasahuje okraj pohoří Smrčiny. Jádro horstva ale leží v sousedním Bavorsku, německy Fichtelgebirge. U nás Smrčiny nastavují přívětivou tvář zvlněné vysočiny, německá strana je mnohem divočejší.
Docela nízké, ale proklatě drsné
Smrčiny jen nepatrně přesahují magickou tisícovku nadmořské výše. Avšak drsné klima nejvyšších partií odpovídá horám. Nezřídka tam i v srpnu chumelí. A jestliže se tamní zima doopravdy vydaří, vítr nafouká šestimetrové závěje.
Smrkové porosty chvílemi zpestřují enklávy s buky, jeřáby a roztroušenými jedlemi, které indikují čisté ovzduší. Stále se tu drží populace tetřeva hlušce. Dále ve Smrčinách žijí rysi, aktuálně fotopasti potvrdily návrat vlků. Symbolem rostlinstva Smrčin je nenápadný sedmikvítek evropský. Cestovatele sem ale nejvíce lákají bizarní žulové útvary.
Tajemný oltář keltských druidů
Zastavujeme na výletním parkovišti Wanderparkplatz Silberhaus u stejnojmenného hostince, jehož předchůdce občerstvoval formany už v předminulém století. Bohužel kultovní hospoda je teď mimo provoz. I parkoviště zeje prázdnotou. Na dveře klepe první listopadový víkend. A o něm se spíše objíždějí hřbitovy.
Silberhaus slouží jako východisko k výstupu na nejvyšší vrchol Smrčin. Dále se u něj křižují stezky pro pěší, včetně dálkové magistrály Fränkischer Gebirgsweg (Franská horská stezka). I my se na ni připojujeme. Chvilku nám trvá, než se přizpůsobíme místnímu způsobu značení. Ten oproti našemu geniálnímu systému působí lehce chaoticky.
Barevný podzim se již zlomil. Ovšem pořád se držel. Listí buků a bříz stále zářilo křiklavými odstíny ostře oranžové barvy i hřejivé sluneční žluti. A přestože obloha nasadila nevlídnou šedivou tvář, tak potemnělé lesy doposud nepohltila depresivní vlna inverze.
Mapa nám ukázala, že ihned za parkovištěm se schovává tajuplný útvar Druidenstein (Kámen druidů). Na první pokus jsme ho pochopitelně minuli. Ale vzápětí u cesty objevujeme ohromný žulový placák. Mnohatunový kolos rafinovaně zasypalo listí. Povrch kamene zdobí hluboká skalní mísa vystlaná svěže zeleným mechem a způle naplněná vodou. Bujná fantazie amatérských badatelů si kámen spojila s keltskými rituály, při kterých namísto dešťovky do skalní mísy stékala krev obětí sadistických obřadů.
Křest žulou
Kus cesty za Druidensteinem se před námi vynořilo skalní město Prinzenfelsen (Skály princů). Název útvaru je novodobý. Místní turisté tak vzdali hold princům Ludvíkovi a Leopoldovi z bavorské královské dynastie Wittelsbachů. Prinzenfelsen si oblíbili horolezci. Na jejich vrchol vedou kovové schůdky. Příkré, úzké a vzdušné. Tady jsem absolvoval křest smrčinskou žulou. Zatažené nebe bohužel potlačilo výhled. Proto si více všímám zákoutí kolem úpatí skal, kde kombinace gigantických kamenných bloků, ohnivého listí, masivní žulové hradby i černých skulin dodala Prinzenfelsenu mystický ráz. A ten vygradoval sousední formací Girgelhöhle. Höhle německy znamená jeskyně. Girgel je zase lokální přezdívka pro Jiřího. Takže překlad zní „Jirkova jeskyně“. Pojmenování tohoto útvaru pochází z dob, kdy zdejší území dočasně patřilo Prusku a hranice s Bavorskem procházela severním okrajem blízké obce Nagel. Tam jistý Jirka, alias Girgel, na bavorské straně zamordoval vojáka, jelikož se domníval, že mu chodí za milenkou. Po vraždě přeběhl do Pruska a tu se v žulové jeskyni sedm let ukrýval před zákonem. Nakonec ho spravedlnost dostihla a skončil v rukách kata.
Těsnou branou jsem vstoupil do prostorné sluje. Po pár krocích mě obklopila tma. Pouze tenkými škvírami dovnitř dopadala trocha světla. Přímo do jedné z nich vedl kovový žebřík. Škrábu se po něm nahoru. A ocitám se uprostřed hromady hladkých žulových kolosů. Girgel se ve zdejším kraji opravdu vyznal, protože si našel dokonale maskovaný úkryt.
Jazykový chaos
Po domnělém krvavém oltáři keltských druidů a doupěti žárlivého vraha následuje skála nazvaná Totenkopf (Smrtihlav, Umrlčí lebka). Totenkopf je nízká žulová plotna. Rovněž do ní zvětrávací procesy vymodelovaly skalní mísy. Ty se svým rozmístěním podobají otvorům v lidské lebce. Totenkopf uzavřela morbidní etapu výletu, kterou zvýraznil fakt, že před pár dny kalendář ohlásil Památku zesnulých.
Od Smrtihlava nás hřeben dovedl na vrchol Hohe Matze (též Hohe Mätze). Traduje se, že tam mezi skalisky kdysi stál tajuplný hrad. Ale to je jen pověst. Hohe Matze ukazuje skvělý příklad nynějšího digitálního zmatku: webový překladač název vrcholu do češtiny nesmyslně tlumočí jako „Vysoký maces“, případně „Vysoké bludiště“ či „Vysoké sazby“. „To je všechno špatně,“ sdělil mně kolega, který v Německu vyrůstal. „Rozhodně jde o dialekt,“ podotkl. „Variant překladu je víc. Na Wikipedii, která dala jméno vrcholu do souvislosti s vrbami, bych moc nespoléhal. Slovo matze zřejmě přibližně odpovídá výrazu alm. Ten se užívá hlavně v Alpách a znamená horskou pastvinu,“ uzavřel. Takže česká verze Hohe Matze by asi zněla Vysoká pastvina či Vysoká louka. Hrátky němčiny jsou evidentně makačka i pro Němce. Na Hohe Matze potkáváme prvního výletníka. Méně frekventované stezky Smrčin osiřely.
Spektakulární labyrint
Spousta úchvatných divů přírody se vystavuje na obdiv již z velké dálky. Jiné naopak až do posledního okamžiku zůstávají skryté. To je i případ úchvatného skalního labyrintu (Felsenlabyrinth) Luisenburg. Navenek jde o tuctový kopec pokrytý lesem. Koruny stromů ale pod sebou tají geologický unikát. Bedekry tvrdí, že tamní bludiště je největším skalním labyrintem Evropy. K superlativům z turistických prospektů bývám dost skeptický. A beru je s nadsázkou. Tentokrát však vůbec nepřeháněly a přesně vystihly realitu.
Na rozlehlém úbočí kopce je rozsypána změť gigantických žulových bloků. Mnohé balvany se v minulosti posunuly, zřítily a navršily na sebe. Mezi nimi vznikla pavučina škvír, slují, jeskyní a úzkých temných štěrbin. Ty svírají vysoké hladké stěny, na jejichž vrcholech zůstali zaklíněni další žuloví giganti. A tímto bludištěm, kde po patnácti minutách člověk doopravdy ztratí orientaci, se probíjí úzká stezička prošpikovaná schůdky, žebříky a dramatickými průrvami. Uvnitř škvír to místy dost dře. Korpulentnější postavy zde čekají problémy. Hodně velké problémy. Ovšem cesta labyrintem báječně protáhne zatuhlé tělo. Ikonickou formaci bludiště tvoří soubor viklanů výstižně nazvaný Tři bratři. Se stísněnými partiemi zase kontrastují otevřené vyhlídky.
Tento mimořádný přírodní fenomén sem přilákal cestovatele už během 18. století. První návštěvníci se rekrutovali z řad aristokracie, dobových celebrit i přírodovědců. Alexander von Humboldt zanechal o labyrintu vědeckou zprávu. Kamenné bludiště též ohromilo proslulého vymetače západočeských lázní Johanna Wolfganga von Goetha. Návštěvy osobností dokládají ozdobné reliéfy s citáty vytesané do povrchu balvanů. Na časy šlechtických kratochvílí navazuje divadelní scéna umístěná pod širým nebem. První představení se v nespoutané kulise Luisenburgu odehrálo roku 1794. Teď skalní divadlo každoročně ožije letním festivalem.
Standardně je labyrint přístupný do půle listopadu, s ohledem na aktuální počasí. Když namrzne dříve, dočasně se zavře. V létě tady bývá dost masakr. Infomateriály zdůrazňují nutnost pevné obuvi. Naprosto oprávněně. Vůbec se nedivím, že přes sezonu u vstupu funguje ošetřovna s první pomocí. Spotřeba dlah a ortéz tam bude vysoká.
Podmanivá atmosféra severu
Srdcem Smrčin je městečko Fichtelberg. To se stalo atraktivním letoviskem a klimatickými lázněmi. Návštěvníci nejvíce vyhledávají promenádu kolem jezera Fichtelsee, které se podobá vysokohorským plesům. Nicméně Fichtelsee vzniklo zčásti uměle, když přírodní rašelinné jezírko zaplavila nádrž, co sloužila potřebám vodních hamrů. Na nic jiného se jezero nehodilo. V temně hnědé kyselé vodě nežijí žádné ryby. Zbytek původního rašeliniště chrání přírodní rezervace. U něj již panuje severská atmosféra. Byť podél jezera korzovalo dost lidí, bylo jasné, že nápor turistů je pryč: šlapací loďky zakotvily u stylové horské chaty, uvnitř kempu ještě tábořily poslední dvě obytky a místní stezku bosých nohou pokryla vrstva zlatavého bukového listí. Zatímco opodál se beznadějně rozkládaly přerostlé václavky i ostatní podzimní houby, na padlém kmeni vedle stezky se zdravě kadeřily surrealistické plodnice rosolovky listovité. Vegetační období doopravdy končilo. Jediný, kdo to zatím nepochopil, byly rozkvetlé zvonky, které se na Luisenburgu modraly mezi spárami žulových bloků a zlidšťovaly chladný kámen.
Koníci z čediče
Původně jsme též plánovali výšlap do nejvyšších partií pohoří. Ale předpověď počasí slibovala vichřici. A dokonce hrozila listopadovou bouřkou. Připravený výlet tedy rušíme. Raději se obezřetně držíme úpatí. Přesouváme se do jižní půle Smrčin, kde se rozprostírá Přírodní park Steinwald (Kamenný les). Ačkoli Smrčinám nekompromisně vládne žula, tady místy natrefíme na horniny, které bychom intuitivně čekali jinde. Jihovýchodně od obce Hohenhard se za výletním parkovištěm černají skalní útvary Basaltpferdchen (Čedičoví koníčci). To napovídá, že se zde v dávné minulosti projevil vulkanismus. Dvě pitoreskní skalky to jasně potvrzují, poněvadž je tvoří úhledné sloupce čediče, jaké známe z kamenných varhan. Místním sedlákům prý připomínaly koňské hřívy. A dohromady oba výchozy čedičové žíly evokovaly dvouspřeží. Proto skalky obdržely milé lidové pojmenování.
Meteorologové se tentokrát fakt trefili: silně fučí, nepříjemně mrholí a po obloze se zběsile honí cáry olověných mraků. Přesto se škrábeme vzhůru k troskám hradu Weissenstein (Bílý kámen). Krátce zastavujeme u elegantní skalní brány Kiebitzstein (Čejčí kámen). Přirozeně že se jedná o nepravou skalní bránu, co vznikla, když se zvlněný balvan granitu opřel o nižší kamenný blok. Romantický Kiebitzstein podnítí představivost kolemjdoucích: první v něm vidí zobák, druhý čejčí chocholku a třetí důmyslnou pozorovatelnu, odkud lidé nenápadně a ostražitě jako plachá čejka sledovali, kdo se blíží na hrad.
Za „Matkou Zemí“
Náhle se les rozevřel a před námi vystoupily buclaté skalní věže, které jsou typickou ukázkou žokovité odlučnosti granitu. Ty navozují pocit, že tu kdysi nějaký obří silák na sebe naskládal ohromné kamenné pytle. Kombinace skalního útvaru a dominantní polohy zaujala středověké stratégy, co tady prvně zbudovali románský hrádek. Ten se postupně rozšířil na bytelnou pevnost. A nejvyšší skalisko pak ještě povyrostlo o hranol masivní věže. Vždyť poblíž se táhne horká hranice s Čechami. Za válek mezi Ludvíkem Bavorem a Janem Lucemburským Weissenstein utrpěl četné šrámy. O pár století později pyšný hrad kompletně zchátral. Avšak jako zřícenině mu to náramně sluší. Nově hradní areál osvěžila socha „Matky Země“. I když se jedná o soudobé dílo, autor se evidentně inspiroval starými mistry, jejichž tvorba korunovala noblesu vyšperkovaných zámků. A Matku Zemi ztvárnil jako sebevědomou smyslnou dívku s rozevlátou hřívou hustých kudrnatých vlasů. Nevlídné počasí odhalilo Weissenstein z úplně jiné dimenze: obvykle zde maximum pozornosti strhnou dechberoucí výhledy ze samého vrcholu věže. Teď se její plošina podobala stěžni korábu vystavenému bouři. Za clonou deštíku se do dáli rýsovaly vysoké černé vlny oblých hřebenů, přilehlé trosky bičoval severák. A naopak vynikly detaily, co jindy zůstávaly potlačené v pozadí. Například mistrovské propojení ohlazené žuly s pozůstatky zdiva.
Planoucí svíce v horách
Nepříznivá předpověď zabrala. Cestou potkáváme jen pár spřízněných šílenců, kteří odvážně vyrazili do ospalé uplakané přírody. Od hradu chvíli pokračujeme po hřebeni. Ten dále okolo Vlčí jámy (Wolfsgrube), co sloužila jako past, do níž se chytaly divoké šelmy, vystoupá až na vrchol Platte (Návrší) s dřevěnou rozhlednou Oberpfaltzturm (Hornofalcká věž). Platte je nejvyšším bodem Steinwaldu.
Záhy se spouští liják. Před námi se u rozcestí rýsuje kaple Nejsvětější Trojice. Tam nacházíme suché přístřeší. Architekt svatyně dobře pamatoval na zmoklé výletníky. Přední půle budovy poskytne dostatek prostoru k odpočinku i svačině. Kaple je sice moderní, nicméně harmonicky srostla s přírodou. Na průčelí převládá dřevěná konstrukce, vzadu se diskrétně skrývá presbytář zbudovaný z hrubých žulových kvádrů. Bavorský venkov je konzervativní. Oproti severní půli Německa, kde jednoznačně vládne luteránství, Bavorsko zůstalo baštou katolicismu. S ním zde zůstala lidová forma víry: oltář v kapli ozdobili kýčovití sádroví andělíčci i pouťové sošky Panny Marie. Kolem nich plápolaly svíce. To znamenalo, že i v sychravém nečase se do pustých hor vypravili zbožní poutníci. A uprostřed ztichlé usínající přírody zažehli hřejivý plamen vzpomínky na své zesnulé předky.
Dva státy, dva názory
Smrčinám chybí jasný a kompaktní hlavní hřeben. Zároveň se skládají z více oddělených částí se samostatnými hřebínky. Při pohledu na mapu opisují oblouk. Ten vymezuje vnější západní Vysoké Smrčiny (Hohes Fichtelgebirge) a vnitřní Smrčiny, tvořené náhorními plošinami i vrchovinami. Naši odborníci řadí Smrčiny k České vysočině, respektive do Krušnohorské hornatiny. A dle jejich názorů ke Smrčinám plně náleží pahorkatiny u našeho Chebu, Hazlova i Aše, kde ještě Smrčiny nepatrným dílem zasahují do německého Saska. Naopak jejich němečtí kolegové české podcelky Smrčin často zpochybňují. A celé horstvo považují za součást Durynsko-franského středohoří (Thüringisch-Fränkisches Mittelgebirge).
Virtuální procházky Smrčinami otevírají tyto webové stránky:
O co jsme se ochudili
- Nejvíce výletníků pochopitelně směřuje na nejvyšší vrchol Smrčin, a to 1051 metrů vysoký Schneeberg. Tam ovšem horskou idylu ruší vojenské budovy.
- Parádními vyhlídkami se pyšní sousední Nusshardt s impozantní žulovou korunou a četnými skalními mísami. A nedaleký vrch Platte (Návrší – jde však o jiný vrchol než u hradu Weissenstein) okouzlí ohromným kamenným mořem.
- Gigantické mnohatunové viklany jsou hlavní atrakcí žulového útvaru Zigeunersteine (Cikánské kameny). Ty krášlí jihozápadní úbočí vrcholu Grosser Kornberg. Pod jejich převisy prý dříve tábořili kočovní Cikáni. Zigeunersteine leží nedaleko od příhraničního Selbu (zastarale česky Žleby), který proslavila výroba značkového porcelánu.
- Dále horskou krajinu Smrčin obohatily četné technické pamětihodnosti: poblíž Fichtelbergu se nachází bludiště opuštěného dolu Gleissinger Fels, kde se středověcí prospektoři pídili po stříbře a zlatu. Nakonec se zde těžilo pouze železo. Ohlazené štoly působí, jako by je v pevné hornině vymodelovaly přírodní procesy. Napříč pohořím též prochází stezka, která se věnuje historii sklářství.
- Smrčiny vábí i v zimě, neboť díky dostatku sněhu skýtají skvělé podmínky pro aktivní vyžití. Nejznámějšími centry sjezdového lyžování jsou Ochsenkopf, Oberwarmensteinach, Mehlmeisel a Grosser Kornberg. Oblý reliéf ze Smrčin zároveň učinil ráj pro běžkaře.
