Serra da Lousã: Tmavé, hrubě opracované břidlicové kameny byly základním stavebním materiálem pro zdejší domy.

Serra da Lousã: Tmavé, hrubě opracované břidlicové kameny byly základním stavebním materiálem pro zdejší domy. Zdroj: Richard Grégr

V horském Talasnalu chodíte nahoru dolů, nic pro sváteční výletníky
Čtyři a půl století starý akvadukt
Předsunutý portál před kostelem  Santa Cruz je podstatně mladší stavbou
Kostel Santa Cruz. Klášter patřil k významným kulturním centrům Coimbry.
Úzké uličky historického města
17
Fotogalerie

Portugalsko: Z Coimbry do břidlicových hor

Jsme v Portugalsku a vjíždíme na most přes Rio Mondego. Na druhém břehu leží město Coimbra. Na ostrohu se bělají budovy univerzity, která je nejstarší v portugalsky mluvících zemích. A v okolí města jsou malebné, byť nevysoké hory s vesnicemi postavenými z břidlice. O tu tady nikdy nebyla nouze. Na rozdíl od možností práce.

Coimbra je město historické. Už legendární staří Římané jej nazývali Aeminium. A když tady bloudíme úzkými uličkami kolem pěkných domů i chrámů ve čtvrti Baixa, kterou poznamenávaly povodně z Mondega, je zřejmé, že to bylo město významné. Více než sto let – až do roku 1256 – byla Coimbra dokonce centrem tehdy vznikajícího Portugalska, než tuto roli převzal Lisabon.

Po porážce Maurů

Zastavíme se na náměstí před klášterem a chrámem Santa Cruz. Vznikl v roce 1131. To jsme v době počátků Portugalského království. Měl na něm zásluhu jeho první král Afonso Henriques (Alfons I. Dobyvatel). Nakonec tady byl pochován i se svým následovníkem synem Sanchem I. Chrám se tak stal jakýmsi národním panteonem, kde odpočívají první dva portugalští králové. V té době, na počátku 13. století, tady studoval i (později kanonizovaný) svatý Antonín z Padovy. Poněkud honosná novogotická stavba před vchodem do kostela Santa Cruz přibyla až v 19. století.

Předsunutý portál před kostelem Santa Cruz je podstatně mladší stavbouPředsunutý portál před kostelem Santa Cruz je podstatně mladší stavbou|Richard Grégr

Afonso Henriques L. P. 1139 zvítězil v bitvě s muslimy u Ourique. Jeho válečníci ho už před bitvou vyzdvihli na štíty a provolali svým králem. Možná i to byl důvod, proč záhy nechal postavit další chrám, románskou katedrálu Sé. A také od té doby byla Coimbra přes sto deset let hlavním městem. Teprve v osmnáctém století převzala úlohu staré katedrály nová katedrála Svatého jména Ježíš, kdy se sem přestěhoval biskup.

Kostel Santa Cruz. Klášter patřil k významným kulturním centrům Coimbry.Kostel Santa Cruz. Klášter patřil k významným kulturním centrům Coimbry.|Richard Grégr

A opodál najdeme budovy jedné z nejstarších univerzit na světě, která vznikla už v roce 1290, a to 1. března v Lisabonu, odkud se do Coimbry přestěhovala. Budova slouží dodnes.

Pokud se chceme do horní části města podívat, máme na náměstí před Santa Cruz na vybranou: doleva po Rua Martins de Carvalho je to k Elevadoru do Mercado kousek. Byl postaven teprve na počátku našeho tisíciletí. Nejdříve stoupá jako výtah svisle vzhůru, pak vyjede jako lanovka po nakloněné rovině.

Nebo pěšky rovně po Rua Visconde da Luz, na kterou navazuje Rua Ferreira Borges, až dojdeme k bráně ve vysoké věži Almedina. Tady kdysi tvořila hradby maurského města. Obě ulice jsou dnes pěší, plné drobných krámků, kde si koupíte i nahrávky místní hudby – fada. Čeká vás ulička vzhůru. Chodí tady dívky a chlapci v dlouhých černých talárech.

Smutek a ničitelka zad

Ke Coimbře i k Lisabonu neodmyslitelně patří fado. Jde o projev portugalské hudební kultury, někdy se přirovnává k americkému blues. „O“ na konci se čte spíše jako „u“. Coimberské fado je ovšem trochu jiné než fado v Lisabonu. Muzikant hraje na kytaru a také zpívá – v Coimbře to jsou zejména muži, často právě vysokoškoláci.

Coimbra: staré kostely i novostavbyCoimbra: staré kostely i novostavby|Richard Grégr

Máte smutek na duši, deprese, právě jste se rozešli s partnerem, nebo vás naopak někdo okouzluje? Tak to je ten stav, kdy vám fado bude ladit. Však je slovo odvozené od latinského fatum ve významu osud, předpovězený úděl, který nelze změnit. Fado je chápáno jako nemateriální kulturní dědictví chráněné UNESCO.

Projdeme věží Almedina a vydáme se vzhůru. K hornímu městu i románské katedrále stoupá Rua Quebra Costas, o které se mluví jako o „ničitelce zad“. Stoupá totiž nekompromisně a pády prý nebyly výjimkou. Nám se ale ani s bágly na zádech tak strašná nezdála. Možná i proto, že dnes tu nechybí dlažba. Na náměstí však socha Tricany připomíná dívky ve střídmých šatech se zástěrou, které tudy chodily do Mondegy s putnou pro vodu. Pro ně to musela být skutečně dřina a rády na místě sochy poseděly. Dnes na ulici Rua Quebra Costas spatříme zpěváka s kytarou, sedícího na trojnožce, před sebou nádobu na peníz… Právě tady naleznete lokál, kde si večer dáte čaj nebo dvě deci a budete rozjímat s fadem. Dodejme, že u nás měla fado ráda Zuzana Navarová.

Univerzita na vrchu

Mohl za ni básník i další král Dinis I. Portugalský, zvaný Rolník. To už byl hlavním městem od Maurů osvobozený Lisabon. Ale ještě párkrát se univerzita mezi oběma městy stěhovala – leckdy i proto, aby se vyhnula morovým epidemiím. Od první poloviny 16. století sídlí v Coimbře v dávném královském paláci. Na nádvoří univerzity před knihovnou to připomíná socha krále Jana III., který měl na jejím usazení v Coimbře významnou zásluhu. Do podoby, v jaké ji dnes vidíme, byly univerzity upraveny za šestatřicetileté vlády portugalského diktátora Salazara, odkdy také shlíží z univerzitního vrchu na město i socha krále a zakladatele Dinise.

Každopádně jde o jednu z nejstarších dosud činných univerzit na světě, bezmála o šedesát let starší než Univerzita Karlova a nejstarší v portugalsky mluvících zemích. Před deseti lety, v roce 2013, se dostala na seznam světového dědictví UNESCO. Zdejší mladí si studentský život užívají v pohodě. Je mezi nimi i Jitka z Česka, která se k nám přihlásí později na výletě v kopcích Serra da Lousã. „Slyším češtinu,“ říká. „V Coimbře studuji ekonomii.“ Její tři kamarádky, se kterými vyrazila na výlet, nám ovšem nerozumějí.

Univerzitní náměstí se sochou krále Jana III.Univerzitní náměstí se sochou krále Jana III.|Richard Grégr

K městu patří i historické koleje, tzv. Republicas, vyhlášené svobodným studentským životem. Na domově vidíme transparenty i třeba boty visící z okna. Bývaly také centrem odporu proti diktátoru Salazarovi. Vždy to byla republika v republice…

Při závěrečných zkouškách chodí studenti v dlouhých černých pláštích přehozených přes ramena. Mnohdy dosahují až téměř k zemi a při chůzi se na postavě studenta pěkně pohupují. Vypadá to velmi impozantně. V podpaží si odnášejí univerzitní diplomy opatřené širokými pentlemi v teplých barvách. Jiné mají lékaři, právníci, filozofové či nastupující ekonomové. Potkáváme je po celém městě.

Docela dost zeleně

Od sochy krále Dinise scházíme po širokém monumentálním schodišti; pokud jsme dobře počítali, má na sto dvacet pět schodů. Vzniklo během salazarovské přestavby a je odsud vidět i starý akvadukt, který nechal postavit D. Sebastião. Má po svém zakladateli jméno São Sebastião a zásoboval vodou nedaleký kopec, kde ještě na počátku 17. století stál klášter Santa Ana. Dnešních dvacet oblouků třináct metrů vysokého „vodního mostu“ se táhne přes kilometr daleko a jejich stavitel Filipe Terzi využil dispozice starého římského díla. Náměstí pod akvaduktem zdobí socha papeže Jana Pavla II.

Čtyři a půl století starý akvaduktČtyři a půl století starý akvadukt|Richard Grégr

Začíná tady rozsáhlá Botanická zahrada. Na Praça (náměstí) da República sedí lidé pod stromy za stolky bistra. Na druhé straně je vchod do zahrady Jardim de Sereia neboli Parku Santa Cruz, který kdysi patřil stejnojmennému klášteru. Vcházíte sem obloukem s třemi sochami Víry, Naděje a Lásky. „Študáci“ to sem nemají z univerzitního kopce daleko. V kašnách bublá voda, je to docela příjemné místo na posezení…

Malebná Serra da Lousã

Na jižním okraji města najdeme kemp. A také tady staví příměstský autobus do pětadvacet kilometrů vzdáleného městečka Lousã. Zvládne to za dvě eura devadesát, a máte--li vhodný věk, tak i za polovinu. Tak vysoká sleva nebývá v Portugalsku všude.

Serra da Lousã je malebné pohoří a začíná hned na okraji městečka. Dosahuje sice sotva výšky Orlických hor, ale na rozdíl od jejich pozvolných cest tady chodíte nahoru dolů. Pohoří tvoří křemence a břidlice. Tmavé, hrubě opracované břidlicové kameny tak byly základním stavebním materiálem pro zdejší domy. Nebývají nahozené maltou. Kamenné vesnice na svazích tak mohou připomínat horské stavby na Kavkaze.

Cesty v Serra da LousãCesty v Serra da Lousã|Richard Grégr

A tak vyrážíme z městečka s bágly na zádech. Není to právě typické: turisté obvykle přijedou autem na parkoviště u některé z dvaceti sedmi vesnic, pak vyrazí na okruh a posedí v restauraci. Ale i Jitka s kamarádkami sem dojely z Coimbry autobusem.

Na staré cestě jdeme kolem kaple i staré studny. Bíle natřené stavby na okraji stěn zdobí typicky portugalské barevné pruhy v pastelových barvách. K hradu nad údolím říčky Rio Arouce sice vede silnice, ale vedle ní na terase také povalový chodník. Na konci údolí čeká kamenný hrad z 11. století. Je zavřený, nikde nikdo.

Casal Nova před bouřkouCasal Nova před bouřkou|Richard Grégr

Ale v jeho okolí na turistických tabulích si lze vybrat trasu podle chuti i sil, a ještě si o místech můžete leccos přečíst. Portugalci propagují udržitelný rozvoj turistiky. Značení tvoří dvě různobarevné rovnoběžné čáry umístěné často na dřevěném sloupku. Pokud se jedna lomí, stezka zahýbá… Nakonec se tady rozcházíme. Dívky si vybraly trasu na vodopády Cascata do Candal. A chtějí se ještě dnes vrátit. Nás čeká ves Talasnal s dalším vodopádem v okolí.

Břidlicové vesnice

Teď nás povede cesta přes kamenný můstek kolem restaurace Burgo stále vzhůru do kopců. Míjíme kapličky i dřevěný kříž s výhledem a stoupáme až do Casal Nova. Domky osady najednou vystoupí z lesa.

Hrad LousãHrad Lousã|Richard Grégr

Až do konce 17. a počátku 18. století sem leda pastýři vyháněli z údolí dobytek. Teprve později se zde lidé usazovali natrvalo. Pěstovali kukuřici, brambory či fazole. V roce 1885 žilo tady, v horách, necelých deset procent obyvatel louské farnosti a přímo v Casal Nově 65 osob. Ještě ve čtyřicátých letech minulého století tady, v horách, stále pobývaly v obcích stovky obyvatel. Chyběla jim ovšem silnice i elektřina. Marně o ně místní žádali. Život v údolí byl prostě snadnější. Mnozí lidé s vysídlením dlouho váhali. Podle tragikomické historky se v roce 1975 poslední odcházející vesničan i se sbalenými věcmi minul s právě přijíždějícími asfaltéry i elektrikáři… Dnes květiny za okny napovídají, že sem lidé chodí. Pro zobrazení počtu těch, kteří v Casal Nově žijí trvale, ale stačí dva prsty na ruce.

Casal je původně starý portugalský termín pro shluk dvou tří chalup, ale tady je jich víc. Žene se bouře, déšť švihá do břidlicových domků. Kámen má výrazně tmavou barvu. Teprve v podvečer se ukáže teplé slunce. Spíme na pěkném velkém kamenném mlatu, možná tu kdysi chodili mula či osel do kruhu.

Dávná políčka po odchodu obyvatel zarůstajíDávná políčka po odchodu obyvatel zarůstají|Richard Grégr

Kolem obcí je však stále zřejmé, že lidé, kteří tady staletí žili, o krajinu pečovali. Vodorovná patrová a dnes už zarostlá políčka ve svazích oddělují břidlicové zídky. Z nich souběžně vystupují pečlivě usazené kameny schodiště. Scházíme po jednom z nich a opřeme se o ohmatanou prohlubeň v kameni. Kolik lidí tudy už prošlo?

Pokračujeme na Chiquero

Po cestě přibývají nově upravené vyhlídky do údolí  odpočinkové altánky. Chiquero – jak vyplývá z názvu – bývalo dříve místo pro pastevce vepřů. Do kaple jako do jediného kostelíka široko daleko lidé docházeli z okolních obcí. Dnes ovšem ve vesničce ve stráni mají výraznou převahu kočky.

V největší obci v okolí – v Talasnalu – se staví nový domek. Sice z břidlicových kamenů, ale vnitřní stěny jsou už z modernějších materiálů. Majitelé kdysi rozpadávajících se staveb zjistili, že půvab prostředí přitahuje turisty. Život se sem tak vrací. Většina návštěvníků se ovšem projde z parkoviště na náměstíčko a zpět. Funguje tady vyhlášená restaurace, která si už získala jméno i v průvodci ze série Rough Guides. Reklama u vchodu do restaurace zve na místní vyhlášené kančí pokrmy: divočáci se tu prý stále pasou na chutných místních bukvicích, a mají proto zcela výjimečné jemné a chutné maso. V hospůdce nám s úsměvem dají vodu, a dokonce sdělí, kde lze venku přespat. Je tady starý dřevěný olivový lis – a moderní stroj na zmrzlinu. Je možné, že za pár let bude třeba i na tento kout země už pozdě.

Vodopád na jednom z potoků pod Talasnalem dosahuje výšky několika metrůVodopád na jednom z potoků pod Talasnalem dosahuje výšky několika metrů|Richard Grégr

V lesích nepřehlédneme eukalypty, blahovičníky. Nejsou to stromy původní, do Evropy se dostaly až s námořními výpravami Jamese Cooka. Jsou velmi nápadné a v Portugalsku se dokonce vysazovaly. Rostou rychle, dorůstají až sedmdesáti metrů výšky… ale také snadno hoří a ovlivňují tak negativně místní požáry. Každopádně jeden takový mohykán je u talasnalského vodopádu.

Ještě jednu noc strávíme pod olivami a hvězdným nebem a úzkou cestičkou mezi kamennými zídkami sejdeme opět k hradu. Střední Portugalsko nás vzalo za srdce…