Orknejské ostrovy jsou neuvěřitelně placaté (Velká Británie)

Orknejské ostrovy jsou neuvěřitelně placaté (Velká Británie) Zdroj: Aleš Gill

Sedět v první řadě za pilotem je tady trochu jiný zážitek
Odlet z ostrova Papa Westray (Orkneje, Velká Británie)
Jedna scenerie je všem Orknejským ostrovům společná
Výstup z vrtulníku v Ceutě (Španělsko)
Za dobrého počasí je z vrtulníku vidět Gibraltar i pobřeží Španělska
13
Fotogalerie

Evropská unie: Letadlo jako MHD? Jde to!

Obvykle je cesta do kouzelných destinací tak trochu nuda spojená s nepohodlím a špatným jídlem. Pořád jsou ale na světě místa, kde je cestování zábava a kde jsou místa propojena malými letadly nebo vrtulníky pro deset nebo patnáct pasažérů. Na tři svá bizarní dobrodružství vás zvu.

Létání mnoho z nás vnímá jako nutné zlo, ale chcete-li cestovat, jinak to moc nejde. Na dlouhé hodiny se dobrovolně stáváme rybičkami v konzervě, čekáme na letištích, stojíme ve frontách a nezřídka jsme nedůstojně vyslýcháni, vysvlékáni a vzhledem k cenám na letištích i vyhladověni. Z letecké dopravy se tak stává spíše nepřítel, kterého se každý z nás trochu děsí. Přesto zkuste sebrat odvahu a podívejte se se mnou do oblak – trochu jinak, příjemněji a zábavněji. Vezmu vás na tři výlety: do Francie, Británie a do Španělska. Žádná velká exotika, říkáte si, co tak zajímavého se dá zažít v zemích křížem krážem propojených sítí nízkonákladových aerolinek? Všechno ale nemusí být nudné a jednotvárné.

Trocha Francie v Severní Americe

Francie je koloniální velmoc, která jen nerada pouští svá zámořská území do víru demokratické nezávislosti a raději si je, často s vysokými náklady, nechává připoutané hezky k sobě. V době revolucí a Napoleonů měla Francie obrovské území v Americe – Louisianu. Jenže postupně část prodala a postoupila USA a Kanadě, až z kdysi proslulé kolonie zbyly dva malé ostrovy: Saint-Pierre a Miquelon u břehů kanadského ostrova Newfoundland. Pokud zrovna nemáte kliku na termín (v letní sezoně sem létá zhruba jeden let týdně z Paříže), dostat se na tyto ostrovy je poměrně nesnadný úkol. Musíte se nějak přepravit do jednoho z kanadských velkoměst, Toronta či Montrealu, a pak absolvovat tříhodinový let směr Evropa. V podstatě se budete kus vracet, až narazíte na město Saint John’s, metropoli ostrova Newfoundland. Ten sám o sobě stojí za vidění a týden tam strávený rozhodně nikdy nezapomenu, nicméně hlavní důvod se sem vydat je jednoduchý: využít francouzskou leteckou MHD mezi zmíněnými ostrovy Saint-Pierre a Miquelon.

Budova letiště na ostrově Miquelon nepatří k největším (Francie) Budova letiště na ostrově Miquelon nepatří k největším (Francie) | Aleš Gill

Do Saint-Pierre se dostáváme z Newfoundlandu trajektem a ocitáme se v úplně jiném světě. Ze země fastfoodů, supermarketů s mlékem v galonových kanystrech a tříkilových baleních cereálií připlouváme na povědomě známou půdu plnou baget, sýrů, a hlavně levného a chutného červeného vína. Kombinace, která mě nikdy nenechá chladným. Po vydatné snídani tvořené kávou, croissanty a výbornými rolkami s čokoládou, které nám zařídila paní domácí (ve městě není žádný hotel, pokoje ale pronajímají někteří z místních), vyrážíme pěšky na asi půlhodinku vzdálené letiště. To je spolu s přístavem srdcem místního spojení s okolním světem. Týdně maximálně jeden let do Paříže, něco málo do Montrealu a Saint John’s a pak můžete letět ráno a večer na Miquelon. To je všechno. Čtyři destinace, obvykle ale maximálně dvě denně.

Bezpečnostní prohlídka se nekoná, jen klasické odbavení. Nemáme ale co odbavit, jedeme na Miquelon na otočku. Poprvé v životě někam letím jenom s peněženkou a mobilem. Nebereme si ani pasy, proč taky – jsme v EU, letíme z Francie do Francie. Nic nepotřebujeme, jenom nepromokavou bundu – počasí je tady, na severu Kanady, tedy v EU blízko severu Kanady, značně nestálé.

Za pár minut nastupujeme, let je nabitý do posledního místečka – všech osm pasažérských sedaček Cessny F406. Teoreticky by mohl někdo letět na volné sedačce druhého pilota, pro čtyřicetikilometrový přeskok z ostrůvku na ostrůvek asi jeden pilot stačí. Letíme deset, možná patnáct minut. A nízko, jen pár set metrů nad krajinou, mořem a pak zase krajinou ostrova Miquelon. Ten v podstatě tvoří tři ostrovy spojené úzkými přesypy z navátého písku. Na ostrově nežije ani tři sta obyvatel, ale má spojení do civilizace – asfaltovou ranvej a letiště, budovu velikosti nádraží v Horní Dolní. Je tu WC, čekárna pro právě osm lidí a malá věž pro řízení letového provozu. Tedy spíše provozu na letišti. Ten letový se řídí pro půlku severního Atlantiku ze stovky kilometrů vzdáleného Ganderu.

Přístav v Saint-Pierre (Francie) Přístav v Saint-Pierre (Francie) | Aleš Gill

Po prohlídce ostrova, jehož největší atrakcí je místo, kde místní Francouzi zahazují hromady vyjedených mušlí zpět do moře, a možná ještě kostel se zavěšenou indiánskou lodí uprostřed, sedáme do jedné ze dvou restaurací a dáváme si sendviče a šneky. Počasí se zhoršilo, prší a není zrovna krásně. Fouká, takže prší spíš ze strany, a... Už jsem psal, že prší? Hodinová návštěva kostela nám pomůže uschnout a míříme na letiště, kde se dozvídáme zákeřnou informaci: je hnusně, dnes na Saint--Pierre nic nepoletí.

Co teď? Co teď tady? Co teď tady bez nabíječky a náhradního oblečení. „Můžete jet lodí,“ říká paní na letišti, která se nás chce zbavit, aby mohlo letiště zavřít. Ale jak? Není tu žádný přístav. „No on tu sice není přístav, ale loď sem jezdí. Kotví na pláži asi patnáct kilometrů od města. Zkusím obvolat pár lidí, třeba vás tam někdo hodí.“

A taky hodil. Šéf místní truhlárny za nikoliv malý poplatek zmermomocnil jednoho ze svých zaměstnanců, který ovládal pouze francouzštinu a nebál se ji využít. Za neustálého vyprávění, kterému jsme nerozuměli, nás tam hodil. Udělal nám trochu poznávací výlet a pak nás vyklopil na pláži s budkou. Nepravděpodobnou budkou, uprostřed písku, kde byla pokladna, pokladní, lístky a brali tam karty. Místo, které by nemělo existovat. Jenže ono existuje. Za půl hodiny už naskakujeme z písečné pláže do gumového člunu, který nás vlnami celé mokré v záchranných vestách veze k lodi, která jede do Saint-Pierre. Vlnami většími, než je sama loď. Připadáme si jako v dokumentu z prostředí drsných rybářů na stanici Discovery Channel.

Nejkratší pravidelná letecká linka na světě

Mé nadšení z létání malými stroji, které připomínají začátky letectví někdy ve dvacátých letech minulého století, zkušeností z francouzské Kanady určitě neutrpělo. Naopak spíše zesílilo. Hledám další místa, kde je provozována letecká MHD za rozumnou cenu. A jedno takové je skoro za humny: ve Velké Británii.

Sedět v první řadě za pilotem je tady trochu jiný zážitek Sedět v první řadě za pilotem je tady trochu jiný zážitek | Aleš Gill

Skotsko není jen Edinburgh, Glasgow a Loch Ness. Skotsko je taky hromada ostrovů tvořících v podstatě tři velká souostroví: Hebridy, Orkneje a Shetlandy. Doteď mi tahle informace k životu stačila. Jenže pak jsem zjistil, že mezi ostrovy létá společnost Loganair. Kromě řady jiných linek provozuje nejkratší pravidelnou leteckou linku na světě. Lákadlo pro cestovatelské youtubery, nicméně naprosto nezajímavou linku z pohledu 99 % populace. Asi jako by lítala letadla z Pardubic do Lázní Bohdanče. Nejspíš by to opravdu vůbec nikoho nezajímalo, jenže pak je tu to jedno procento zvídavých magorů, jako jsem já. A tak kupuji levné letenky do Edinburghu, půjčuji si na letišti auto a přesouváme se na úplný sever do města Thurso, odkud po vydatné večeři a noclehu pokračujeme trajektem na hlavní orknejský ostrov Mainland. Trochu nešikovný název pro ostrov, na který jedeme z „pevniny“, tedy z ostrova zvaného „Velká Británie“, která sama o sobě ani pevninou není.

Odlet z ostrova Papa Westray (Orkneje, Velká Británie) Odlet z ostrova Papa Westray (Orkneje, Velká Británie) | Aleš Gill

Druhý den ráno z poměrně normálně vypadajícího, byť minimálního letiště v „hlavním městě“ Kirkwallu letíme na náš životní let: na letiště na orknejském ostrově Westray (terminál o velikosti garáže) a dále na Papa Westray nebo, jak říkají místní, Papay. Pouštíme stopky. Ze štěrkové ranveje jsme se odlepili přesně minutu a padesát čtyři vteřin před přistáním na Papay. Letiště jsou na dohled – bez nadsázky, jsou od sebe jen čtyři kilometry, z jednoho je vidět to druhé a rekord po větru je pod minutu. Minutový až dvouminutový let za bratru 500 Kč.

Orknejskému lítání není konec. Procházíme si ostrov Papay. Je tu pošta, malý hotel, a dokonce jedna kavárna. Toho času zavřená. Majitel je nicméně v pohodě a uvařil nám alespoň čaj. Kavárna je velikosti panelákové kuchyně a posezení je ještě venku. Nic moc, ale na ostrov obývaný kravami, ovcemi a devadesátkou obyvatel to asi stačí. Vracíme se na letiště a pokračujeme na ostrov ještě zapadlejší než Papa Westray. North Ronaldsay je díra i z pohledu místních. Kavárník na Papay se ptal, proč tam letíme, nic tam prý není a on sám tam nikdy nebyl. A proto tam letíme. Všude něco je, a pokud tam nic není, tak je tam to nejlepší: klid. Žádní turisté, žádné turistické pasti, normální lidi a normální ceny.

A taky je tam ptačí rezervace. Žádné ptáky jsme v ní sice neviděli, ale nám to nevadí. Pokecali jsme s Angličanem, co tam o Orknejích píše knížku. Lepší místo si vybrat nemohl. Dlabeme v malém hotelu u rezervace zákusky a zapíjíme je kolou. Nic moc jiného tady není. Vlastně, můžete si objednat pizzu. Ano, je tu pizzerie. Co na tom, že peče jen v úterý od osmi do desíti. Na ostrovech to tak prostě funguje. Každý se tady živí zemědělstvím a přivydělává si, čím se dá. Ten vypomáhá dvacet minut na letišti, když zrovna přiletí letadlo, lidi vystoupí, odejdou, přijdou další a nastoupí. Ten zase rozváží poštu. Jiný pro změnu vypomáhá v přístavu, když přijede jednou denně loď z Kirkwallu. Jinak v přístavu celý den nikdo není. Stejně jako na letišti – bouda velikosti garáže je zamčená, otevírá tak patnáct minut před odletem. Není nic zvláštního, že máte za deset minut odlétat, ale letadlo nikde, ani na obzoru. Mysleli jsme, že je konec. Že tentokrát prostě na čas neodletíme. O to víc nás překvapilo, že jsme dvě minuty před plánovaným odletem ve vzduchu. Letíme zpět do civilizace, do našeho dočasného orknejského domova nedaleko hlavního města – Kirkwallu.

Jedna scenerie je všem Orknejským ostrovům společná Jedna scenerie je všem Orknejským ostrovům společná | Aleš Gill

Orkneje jsou krásné. Najdete tu vodopády, byť pomálu, útesy, papuchalky, zeleň, a hlavně klid. Nikam se tu nespěchá. Orkneje jsou pro všechny, kterým už i Island přijde přelidněný, příliš komerční a objevený. Protože na Orkneje kromě místních zatím téměř nikdo nejezdí. Není proč. Nic tam není. A právě proto jsme tam byli. A právě proto zkusíme příště Shetlandy.

MHD mezi Evropou a Afrikou

I Španělsko má kromě několika souostroví zámořská území. Není jich mnoho a k těm významnějším patří dvě města v severní Africe: Ceuta a Melilla. Melilla má tu výhodu, že je tam letiště, a tak je spojení s „mateřskou lodí“ poměrně snadné a pravidelné. Ceuta ovšem na letiště nemá místo. Ceuta je poloostrov, vlastně v podstatě ostrov, takový pahorek skrčený pod horou Músá (Jebel Musa), které v Ceutě nikdo neřekne jinak než La Mujer Muerta, Mrtvá žena. Při pohledu z Ceuty tvar hory skutečně připomíná ležící ženu. Džebel Músá je považován za protipól skály na Gibraltaru a jeden z Herkulových sloupů, dobře viditelných kopců, orientačních bodů při plavbě mezi Středozemním mořem a Atlantikem.

Když jsem se dozvěděl, že mezi Ceutou a městy Algeciras a Malaga v Andalusii létá pravidelná vrtulníková linka za relativně přijatelný peníz, rozhodl jsem se, že tam prostě musím. Nedá se jinak, ještě nikdy jsem vrtulníkem neletěl a pravidelných vrtulníkových linek je málo. Vím ještě o lince Macao–Hongkong a to je tak všechno. Určitě existují i další, ale asi žádná není tak, lidově řečeno, „na občanku“. A tak jednoho krásného jarního dne bereme občanky a sedáme v Praze na letadlo do Malagy. Odpoledne už nás čeká ta velká věc. Tedy velká, vrtulník pro dva piloty a patnáct pasažérů. Ve třech řadách po pěti. Žádná příruční zavazadla, není na ně místo. Vše musí do nákladového prostoru. Není moc komfrotu ani pro lidi. Odlétá se z letiště, úplně stejně jako každý jiný let. Jen vás autobus místo letadla vysadí u vrtulníku. A ten si způsobně odjede odletět na ranvej stejně jako každé jiné letadlo. Ano, vrtulníky mají kolečka. Všechno, co jsem dosud o vrtulnících věděl, jsem se naučil u seriálu M.A.S.H. A už to zřejmě neplatí.

Za dobrého počasí je z vrtulníku vidět Gibraltar i pobřeží Španělska Za dobrého počasí je z vrtulníku vidět Gibraltar i pobřeží Španělska | Aleš Gill

Letíme v krásné výšce 1200 metrů. Vidíme lidem do zahrad, vidíme bazény, akvaparky na Costa del Sol, „pobřeží Slunce“, vidíme jednotlivá letoviska a vidíme Gibraltar, vidíme kontejnery na nákladních lodích. Pak kousek přes moře a najednou vidíme oba Herkulovy sloupy, za nimiž se podle Platóna měla rozkládat bájná Atlantida.

Heliport v Ceutě je vlastně malé letiště. Má svou přistávací dráhu, jen velmi, velmi kraťoučkou. Připomíná letadlovou loď. Teoreticky by tu asi malé letadlo dokázalo přistát. Při přistávání se vrtulník hodně třepe, stání téměř na místě způsobuje větší vibrace než let samotný. Nemáme sluchátka (místní, kteří neletí poprvé, mají špunty do uší) a je to celkem síla. Původní Ceuta je vlastně ostrov, který se Maroko pokusilo dobýt a ztratilo u toho trochu území. Španělé tak dnes obývají nejen ostrov samotný, ale hranice území je asi pět kilometrů od něj. Ceutu s Marokem spojují dva hraniční přechody. Jeden pro místní, pro pěší, hlavně gastarbeitery z Maroka, které Ceuta nutně potřebuje, druhý klasický, který používají hlavně Španělé k levným nákupům v Maroku. Nejbližší IKEA je odsud jen třicet kilometrů a za hranicí je levnější benzin i potraviny, takže to tady nefunguje o mnoho jinak, než jak jsme zvyklí třeba z česko-polského pohraničí. Prostě se vždy něco víc vyplatí na jedné straně. Přechod navíc nevypadá komplikovaný, dojeli jsme až k závoře a žádné kolony se tu nekonají.

Ceuta je město soch. Nejznámější jsou Herkulovy sloupy. Ceuta je město soch. Nejznámější jsou Herkulovy sloupy. | Aleš Gill

Okolí města si můžete prohlédnout z taxíku: mají tu speciální vyhlídkový tarif za osmatřicet eur. Taxikář s vámi projede asi třicetikilometrovou trasu podél pobřeží a hranic a na chvíli vám zastaví na zajímavých místech a vyhlídkách. Uvidíte vše, co tu je k vidění, kromě centra, které si během hodinky dvou projdete pěšky. Obyvatelé se počítají na desetitisíce a žije tu kromě Španělů a Maročanů i několik minorit, etnických i náboženských. Je tu kromě křesťanské a muslimské komunity i komunita hinduistů a i malá židovská obec.

Velkým oživením pro město jsou obrovské výletní lodě, které křižují Středozemní moře a občas se tu některá zastaví a vysype tisíce turistů. Zatímco velká města, jako Barcelona, Split a ostatně i Benátky, tuto nálož bez větších problémů zpracují, Ceuta není na podobný příliv úplně stavěná. Není tu dostatek autobusů, taxíků a ostatně ani restaurací a památek. Ve městě je jedna zajímavá pevnost, která chrání průliv, v podstatě průplav mezi původním ostrovem a pevninou. A chrání obě jeho strany. Zvláštní místo. K tomu několik kostelů, pár zajímavých domů, a hlavně místní koupaliště. Nic podobného jsem asi ještě neviděl. Lehátka pro tisíce lidí, v krásné přírodě, veliké bazény s mořskou vodou, žádné atrakce ani skluzavky nebo tobogany, dokonce ani vířivky či jiné vychytávky z kategorie wellness. Ideální místo pro relax, které není součástí žádného hotelu, ale vzhledem k lidovému dennímu nebo týdennímu vstupnému je vlastně dostupné všem. Místním i turistům. A chodí se na tu krásu dívat i skupiny ze zájezdních lodí. Už jste někde viděli koupaliště, které je turistickou atrakcí nikoliv nutně na koupání, ale třeba i jenom na koukání?

Nejkrásnější koupaliště široko daleko (Ceuta, Španělsko) Nejkrásnější koupaliště široko daleko (Ceuta, Španělsko) | Aleš Gill

Z Ceuty odlétáme zpět do Malagy, opět z místního heliportu. Z deseti prodaných letenek se dostavilo jen pět cestujících, všichni tak máme místo u okénka. A letíme celou stokilometrovou trasu ve výšce jen osm set metrů. Nádhera.

Kam příště?

Letecká doprava nemusí být nutností a utrpením, stačí se jenom vydat někam, kde je létání i zábavou nebo atrakcí pro turisty i místní. Jistě, mezi Saint-Pierrem a Miquelonem jezdí loď, mezi Orknejskými ostrovy jezdí malé trajekty a i mezi evropskou pevninou a Ceutou nebo Marokem se za hodinku za dvě můžete přeplavit přes moře. Odedávna mě lákaly lety netradičními společnostmi mezi netradičními destinacemi a vždycky jsem chtěl letět třeba nákladním letadlem, se slepicemi nebo kozou na palubě, tak jak jsem to viděl ve filmu s Budem Spencerem a Terencem Hillem. To se mi v dnešní, přeregulované době asi už nepodaří. Tak po letech alespoň zpět na Havaj. Věděli jste třeba, že mezi Havajskými ostrovy nejezdí trajekty? Můžete se mezi nimi přepravovat klasickými letadly pro dvě stě lidí. Ale také malými, lehkými letadélky pro osm devět lidí, bez čekání, bez kontrol a se stokrát lepším výhledem. Ale podobnou cenou. Jestli je pro vás létání synonymem airbusu a boeingu se třiceti řadami pro šest a uličkou, zkuste letět malým letadlem. Je to úplně jiný zážitek. I běžná linka se změní ve vyhlídkový let.


Aerolinky v hledáčku

Jakou společnost vyhledat, pokud se chcete vydat na velkou cestu malým letadlem nebo vrtulníkem?

  • Air Saint-Pierre: Lety mezi ostrovy Saint-Pierre a Miquelon u pobřeží Kanady a několika městy v Kanadě
  • Loganair: Lety spojující velká britská města se Skotskem a lety po Skotsku
  • Hélity: Lety vrtulníkem přes Gibraltarský průliv
  • Sky Shuttle: Ne zrovna levné lety vrtulníkem mezi Hongkongem a Macaem
  • Mokulele Airlines: Lety malou cessnou mezi Havajskými ostrovy
  • Inter Iles Air: Lety mezi Komorskými ostrovy, ostrovem Mayotte, Tanzanií a Madagaskarem

Články z jiných titulů