Lötschberg - stoletá železnice, kterou museli stavět dvakrát

Lötschberg - stoletá železnice, kterou museli stavět dvakrát Zdroj: Profimedia.cz

Lötschberg - stoletá železnice, kterou museli stavět dvakrát
Podél zavlažovacích kanálů zvaných suonen vedou skvělé turistické trasy.
3 Fotogalerie

Lötschberg - stoletá železnice, kterou museli stavět dvakrát

Kamila a Petr Fero

Švýcarská Lötschberská dráha je stará více než jedno století. Horská trať vede z Bernu do Brigu a její stavba nebyla snadná – vyžádala si 26 mrtvých. Dnes ale protíná kanton ideální pro letní i podzimní výšlapy.

Wallisem nevede žádná dálnice a ze tří světových stran ho obklopují velehory. Proto zde důležitou roli v dopravě hraje železnice – především tunely. Od jihu z Itálie se do Wallisu jezdí už víc než sto let skrze slavný Simplon, který délkou bezmála 20 km platil po tři čtvrtě století od otevření v roce 1906 za světového rekordmana. Od východu se podařilo Wallis spolehlivě zpřístupnit teprve v roce 1982 otevřením tunelu úzkokolejky pod průsmykem Furka. V obou případech lze sice jet i po silnici přes hory, ta ovšem bývá otevřena jen na pár teplých měsíců v roce.

Zato ze severu, od švýcarské metropole Bernu, nevede do Wallisu vůbec žádná silnice. Jedinou šancí, jak zdolat oblast nehostinného průsmyku Lötschen (2690 m n. m.), je právě železnice, která se tu poprvé rozjela před více než sto lety. Lötschberským tunelem, dlouhým 14,6 km, projel první vlak 3. června 1913 a slavnostní zahájení provozu se uskutečnilo 15. července téhož roku. Předcházela tomu však tragická bitva s přírodními živly, které donutily projektanty i stavbaře začínat po dvou letech znovu.

26 obětí stavby

Práce po startu na podzim 1906 přitom postupovaly slibně, v létě 1908 už byla ve stavebním deníku lötschberského tunelu zanesena kóta 2,67 km od severního portálu. Stavbu nikterak zásadně nezbrzdila dokonce ani únorová lavina, která smetla stavební barák poblíž jižního portálu a pohřbila třináct lidí. Snad měla být výstrahou před 24. červencem téhož roku. Tehdy se provalil strop tunelu a dovnitř se nahrnuly tuny bahna a kamení z údolí Gasterntal. O život vmžiku přišlo 26 mužů, z toho 25 těl se nikdy nenašlo. Stavba se na půl roku zastavila.

Muselo se začít znovu a jinak. Znamenalo to vrátit se na kótu 1,43 km. V oblasti závalu neexistovala cesta k nápravě, a tak byl tunel přepažen 10 metrů tlustou bezpečnostní zdí a začalo se stavět nanovo. Místo původní, prakticky ideální přímky nejkratším možným směrem ze severu na jih vzniklo kvůli nutné objížďce závalu v útrobách skal jakési esíčko, což stavbu natáhlo bezmála o kilometr a prodražilo náklady 52 milionů švýcarských franků o několik statisíců.

Byly to však dobře vynaložené peníze, dráha se stala na bezmála sto let jedním ze základních kamenů železniční dopravy přes Alpy. Do plného provozu byla uvedena v roce 1913. V případě problémů daleko slavnějšího Gotthardu nejednou posloužila coby záložní spojení severu s jihem Evropy skrze Alpy. A v zapomnění neupadla ani s otevřením nového expresního Lötschberského úpatního tunelu, který měří přes 34 km. Dolů se přestěhovaly osobní rychlovlaky, jimž odpadlo zdlouhavé šplhání po přístupových rampách k horskému tunelu ve výšce přes 1200 metrů nad mořem, stará trať zůstala doménou autovlaků, které tu pendlují v pravidelném půlhodinovém intervalu, ve špičkách dokonce po čtvrthodině. Cesta z jedné strany Alp na druhou zabere pouhých patnáct minut a přijde na 22 franků.

„Autovlak je náramně pohodlný, ale pořád musíte vyjet horskými silnicemi k tunelu a zase dolů,“ vysvětluje mi zdejší manažer David. Proto víc a víc lidí vyjíždí na cestu horským vlakem Lötschberger. Ten krátce po otevření expresního tunelu jezdíval sice poloprázdný, ale to už dávno neplatí. Za jeho nezvykle obrovskými okny se rozprostírají z luxusního nadhledu náramná panoramata walliského údolí řeky Rhôny, aniž se člověk musí obtěžovat řízením auta.

Stezky kolem vodních kanálů

Jízda z Brigu do Bernu zabere necelé dvě hodiny, ovšem už pár minut nad Brigem stojí za to udělat si pauzu. Nejlépe celodenní. Jižní svahy nad Rhônou jsou protkané hustou pavučinou pozoruhodných zavlažovacích kanálů zvaných suonen. Tyhle až tisícileté akvadukty rozvádějí vláhu z tajících ledovců vysoko v Alpách po vyprahlém kraji, který se i díky minerálům rozpuštěným ve vodě mění v nečekaně úrodnou krajinu. A navíc podél nich vedou fantastické pěší trasy.

Jedny z nejkrásnějších suonen najdete hned poblíž kolejí staré Lötschberské dráhy, na túře mezi nádražími Hohtenn a Eggerberg. Trasa z Hohtennu zprvu převážně kopíruje koleje, byť se vlaky cestou kromě 166 mostů místy schovávají v tunelech (těch je na trati celkem 51). Kus po startu, jen co obejdete kamenný obloukový viadukt, uvidíte lehce visuté vodní vedení v dřevěném žlabu. Mnohem častější (a trvanlivější) jsou však suonen vedené v terénních žlabech na strmých skalních úbočích. Kolem takových kanálů ponejvíc vede dramatická stezka údolím Baltschieder mezi nádražími Ausserberg a Eggerberg. Celá pouť z Hohtennu zabere nejméně pět hodin. Místy si možná lehce pocucháte nervy, až budete balancovat na úzkých skalních římsách a pěšinkách vedle kanálů. Ovšem za odměnu vás dost možná potěší setkání tváří v tvář s kamzíkem – toho tady potkáte kupodivu spíš než lidské turisty. Třebaže Švýcaři zejména o víkendech nesmírně rádi chodí po horách, krásu tohoto surového kraje výletníci teprve zvolna objevují.

Jen pozor, trpíte-li závratí – pak na pěší výlet podél suonen raději zapomeňte. To si budete muset při obdivování nádher stoleté Lötschberské dráhy vystačit s pohledem z okna vlaku.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 8/2013.