Na malém ostrůvku Skiáthos zažijete menší dobrodružství ještě dřív, než se dotknete země. Zdejší letiště je totiž mezi piloty vyhlášené. Pak už je to jen na vás – můžete jít zblízka zkontrolovat, jak jim to jde, vyzkoušet si pravoslavnou mši nebo najít pár míst jako vystřižených z minulého století.
Na Skiáthu není snad ani kilometr rovné země. Když inženýři potřebovali rovinu dlouhou víc než kilometr a půl, museli si ji vydobýt zpátky z moře. Zavezli sutí úžinu, která Skiáthos spojovala s bývalým leprosáriem na bývalém ostrůvku Lazareta. Stejně je však vzniklý pás asfaltu proklatě krátký na úkol, který musí splnit – udržet na suché zemi dopravní letadlo, do kterého se vejdou asi tak dvě stovky turistů natěšených na letní sluníčko. Na celém ostrově Skiáthos najdete jeden jediný semafor. Nebliká však u krajnice kvůli autům, ale kvůli letadlům. Silnice, která se protahuje mezi letištní dráhou a mořem, je od místa dosednutí boeingů či airbusů sotva dvacet metrů daleko. Semafor tedy musí při vzletech i přistáních zastavit provoz, aby si řidiči nemuseli nechat přestříkávat ožehlou kapotu.
Adrenalin na přistávací dráze
„Nesmíte stát až u svodidel – ustupte na druhou stranu silnice. Může vás to sežehnout!“ požaduje policista. Na řecké poměry až podezřele nekompromisně. Patrně ví, co říká. Nepomáhají ani novinářské průkazy, ani naše odhodlané výrazy ve tvářích. Na Skiáthu má zkrátka lidi opalovat slunce, nikoli kerosin. Hlídka však po chvilce odjíždí pryč – a my se vracíme do první linie. „Piloti musejí před přistáním na našem letišti absolvovat speciální výcvik. Přistávat navíc může jen kapitán letu. Kdyby musel řízení převzít druhý pilot, odkloníme letadlo na pevninu,“ vysvětluje letištní dispečer, u kterého jsme si kvůli focení vyprosili seznam letů na dnešní den. Kvůli sklonu se prý navíc ranvej jeví ještě kratší, než ve skutečnosti je. Ještě že tohle pasažéři obdivovat nemůžou.
„Tak už víte, proč se skiáthoskému letišti přezdívá evropský Sint Marteen. Až na to, že karibské letiště, které se pravidelně umisťuje v žebříčcích nejtěžších přistávacích drah světa, má ranvej ještě o půl kilometru delší než my,“ směje se dispečer a ukazuje na letecký snímek letištní dráhy na stěně kanceláře. Pro letecké fanoušky je to však skvělá zpráva. Letadla musejí dosedat těsně za plotem, takže při přistávání křídly skoro hladí stěžně jachet ukotvených v přístavu. A přelétávají nad silnicí ve výšce dvoupatrového domu, což je pro milovníky létajících strojů nezapomenutelný zážitek.
Opařený nepřítel
Držet krok s časem, nebo se radši držet starých tradic? Pro mnoho lidí v Řecku je to v posledních letech otázka každodenního života. Na Skiáthu existuje místo, kde mají jasno už minimálně jedno desetiletí. „Přidali jsme pár deštníků a trochu vyspravili tady tuhle zídku,“ ukazuje Anasthasia. Pochází z Albánie, vzala si Řeka ze Skiáthu a už patnáct let provozují plážovou tavernu sbitou z naplaveného dříví.
V jejich odlehlém království se nezměnilo skoro vůbec nic. Můžeme to dosvědčit sami. Před deseti lety jsme to tu poprvé viděli na vlastní oči. „Všechno, co potřebujeme, vozíme dolů na hřbetech dvou oslů. Nebo si to nosíme sami,“ ukazuje na odložené sedlo „samari“. Vyrobit oslí sedlo je učiněná věda. Nesmí soumara dřít na těle, musí ideálně rozložit váhu nákladu a navíc se na něj musí vejít dost věcí tak, aby se osel cestou nahoru a dolů neuběhal k smrti. „Dnes už tradiční sedla na Skiáthu vyrábí jediný člověk. Je to jako všude jinde – většina lidí si radši koupí auto,“ krčí rameny Anasthasia.
Je to tak trochu příznačné. Oáza starých časů se krčí na úpatí kopce, který dávné doby skutečně pamatuje. Stávalo tu opevněné město, kde se skiáthoští obyvatelé bránili nájezdům pirátů skoro čtyři staletí. S pomocí na tu dobu moderních vynálezů. Kromě opevnění a padacího mostu měli na hlavní bráně dokonce káď s horkou vodou, kterou lili přímo na hlavy útočníků.
Pozůstatky hrůzné zbraně tu najdete i dnes. Z původních dvaceti kostelů Kástra, jak se bývalé město jmenuje, ale stojí jen dva. Protože měli obyvatelé na skalním ostrohu málo místa, je opravdu s podivem, že sem tolik svatostánků vůbec nacpali. A to je třeba ještě připočítat mešitu z dob turecké nadvlády a nezbytné nádrže na vodu. Tohle se může podařit snad jen v Řecku. Dnes jsou ruiny dávného města turistickou atrakcí číslo jedna a skvělým místem, kde můžete obdivovat výhledy na Egejské moře.
Zrození vlajky
„Klidně můžete fotografovat, jak potřebujete,“ kývá hlavou vousatý muž v kněžské komži. „Jsem otec Joseph,“ dodává smířlivě. Mile nás to překvapuje. Církevní hodnostáři v kostelech moc často takhle vstřícní nebývají. Jediný fungující klášter na Skiáthu jménem Evangelistrías tvoří čestnou výjimku. Stavba, kterou dnes obývá pouhá hrstka mnichů, je však výjimečná i v dalších věcech. „Podívejte se na tuhle vlajku,“ ukazuje otec Joseph. „Je to ve skutečnosti první novodobá řecká vlajka. Právě tady ji vymysleli ještě před válkou za nezávislost na Turcích a tady na ni také přísahali řečtí velitelé odbojových skupin před prvním opatem kláštera, který přišel ze samotné svaté hory Áthos.“
Vnitřek kostela postaveného přímo uprostřed klášterního komplexu se pomalu plní a ti, kteří přijeli do kopcovitého vnitrozemí později, musejí zůstat u dveří před svatostánkem. Prostě už není místo. Je neděle dopoledne a všechno se chystá ke mši, která patří k nejdůležitějším událostem týdne mnoha ostrovanů už od zbudování kláštera koncem 18. století. Kadidelnice v rukou ministranta předvádí věřícím svůj kyvadlový pohyb a vonný dým, stoupající jejími otvory, vytváří atmosféru dávno minulých časů.
Otec Joseph mizí v sakristii a v přesně stanovených chvílích se vynořuje s posvátnými knihami či ikonami v rukou. Lidé už se nemůžou dočkat, až z jeho rukou přijmou Kristovo tělo v podobě bílých oplatek. „Místní mniši se zdaleka nevěnují jen modlitbám. Kromě jiného třeba pěstují a vyrábějí zdejší klášterní víno Alypiakos. Vlastně tím udržují vinařskou tradici celého ostrova. Jinde na Skiáthu už vinice prakticky nenajdete,“ vypráví otec Joseph po mši. Při prohlídce kláštera zjišťujeme, že jeho obyvatelé neprovozují zdaleka jen vinařství. Kromě přípravy místních delikates ovládli i destilační proces a opojně bohulibé výsledky jejich snažení si dnes každý může opatřit v místním klášterním obchůdku.
Jediná osada
- Přístavní městečko Skiáthos je jedinou větší osadou na stejnojmenném ostrově. Přesto nabízí něco pro milovníky tradičního života i moderní dovolené.
- Hlavní ulicí je pěší tepna Papadiamántis vedoucí do přístavu s řadou obchůdků a také muzeem spisovatele, po kterém je pojmenovaná.
- Modernější „eurobary“ najdete hlavně nad starým přístavem, pokud po nich zatoužíte.
- Na konci zátoky starého přístavu čekají tradiční rybářské taverny, ty modernější otvírají v nové části přístavu za poloostrovem Boúrtzi.
Cestování po Skiáthu
- Hlavní tepnou ostrova je silnice na jihu. Jezdí tu autobusová linka (24 stanic, jednosměrné jízdné 1,5–2 eura podle délky trasy, interval asi 10 minut). Další dvě linky zajišťované mikrobusy jezdí několikrát denně k pláži Xaménos či klášteru Evangelistrías. V létě můžou být autobusy přeplněné. Není problém půjčit si auto či stopnout taxi (asi 10–15 eur z Koukounaries do města, jinak do 10 eur).
- Nejlepší možnosti ubytování jsou na jihu ostrova dále od městečka. Zkuste mezonetové apartmány Villa Pappas s bazénem u zastávky číslo 13 (Vromólimnos). Dojezd autobusem do města za 10–15 minut.
- Z přístavu jezdí trajekty na okolní ostrovy (Skópelos, Alónissos) a na pevninu do města Vólos. Délka plavby 1–2 hodiny. Prodejnu trajektových lístků i s jízdními řády a cenami najdete na konci ulice Papadiamántis v přístavu.
- Z přístavu také vyjíždějí výletní lodě na několik okruhů včetně plavby ve stopách filmu Mamma Mia!, plavby po okolních ostrovech či kolem Skiáthu. Námořníci na molu vám rádi podají veškeré informace včetně aktuálních cen.
- Typické proutěné židličky a modrobílé ubrusy najdete v malé taverně Kolios Beach přímo u moře. Nejlépe zde chutnají čerstvé ryby a dary moře.
Očima autorky
Markéta Foktová, cestovatelka a publicistka
Když na nějaké odlehlé místo přijede holywoodský štáb, říká se, že už věci nikdy nejsou takové jako dřív. Novinové články, které vycházely asi před pěti lety, popisovaly masový příliv turistů cestujících ve stopách filmu Mamma Mia! na Skiáthos a hlavně poklidný Skópelos. My jsme měli to štěstí, že jsme mohli posoudit stav věcí na vlastní oči. Před deseti lety jsme už na jedné cestě na obou ostrůvcích byli. Shodou okolností to byla naše cesta svatební. Z porovnání termínů premiéry a naší návštěvy jednoznačně vyplývá, že výběr destinace neměl s filmem pražádnou souvislost. Můžeme však dosvědčit, že se filmové šílenství ostrovů dotklo jen okrajově. Před kostelíkem na skále sice vyrostlo betonové parkoviště a moře brázdí výletní lodě hrající hity skupiny ABBA, jinak však plyne místní život stejně poklidně jako dřív.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 6/2014.
