Do detailu naplánovaná dovolená, kde přesně vědí, co chcete. Vítejte v Severní Koreji
Ano, a může to být hodně bizarní jízda. Klanění vůdcům kamenným i mumifikovaným, budovatelské příběhy, program naplánovaný do posledního detailu a průvodce, který přesně ví, co chcete. Pokud máte jiný názor, vaše smůla. Aleš Gill přesto tuhle záležitost doporučuje!
Po chvíli hledání jste našli asi pět cestovek, které mají web anglicky a jezdí do KLDR. Program na chlup stejný, odlet z Pekingu, týdenní pobyt, hlavní město, demilitarizovaná zóna, něco málo navíc a vlakem zpět do Číny. To celé za bratru patnáct stovek. Eur samozřejmě. Není co řešit, jdete do toho, posíláte peníze a pas dle instrukcí a čekáte na den D.
A ten je tady. Sedíte v letadle plném Korejců na pekingském letišti a nemůžete uvěřit tomu, že je TO konečně tady. Letadlo normální, letušky v lehce retrouniformách, pod vámi mraky a na stolečku hamburger. Když vám kontrolují pas a několik formulářů, kde deklarujete, že nevezete stoh biblí, krátkovlnná rádia a jihokorejské telenovely, dojde vám, že jste se dostali do dobrovolné zlaté pasti. Nedošlo? Budou vám ty bible v zavazadle hledat tak dlouho, že vám to dojde.
A pak už vás bude čekat čtveřice soudruhů, kteří vás mají na starost. Je úplně jedno, jestli si budou říkat průvodce, tlumočník, kameraman, nebo řidič; Kim, Li, nebo Pak. Jsou tady jenom pro vás. Pro vaši bezpečnost. Dohlížejí dnem a nocí na to, aby se vám nic nestalo. Nemohlo stát.
„Dostali jste se do země, v níž je svoboda. Vládne tu lid, který vše řídí a rozhoduje samostatně a spoléhá se sám na sebe.“ Toliko teorie, nebo spíše ideologie čučche (anglicky juche), jíž je všechno podřízeno. Ideologie na pomezí náboženství. Jak ale vaše svoboda funguje v praxi, zjistíte, když se pokusíte o něco, co není s touto věroukou kompatibilní.
Přesný program
Přijíždíte na hotel, dostáváte klíče nebo kartu, je šest a večeře je v osm. Chtěli byste se jít projít? Můžete. Kolem hotelu. Chcete jít dál? Někdo vás zastaví a přesvědčí o tom, že nechcete.
Korejská kuchyně je výborná. Budete ji mít třikrát denně, je to jeden z důvodů, proč jste sem jeli. Máte rádi kimčchi, skleněné nudle, rýži, ryby, mořské potvory? Jestli uvažujete, co si dáte k jubilejní, první večeři, tak tohle všechno. A to následně i každý den. Každá restaurace, do které zavítáte, vám připraví to nejlepší, co vaří: kimčchi, nudle, rýži, ryby, mořské potvory. Že jste to jedli včera a dnes byste si chtěli dát něco jiného? Nechcete, tohle je tradiční, specialita restaurace, to nejlepší.
Když vás ráno probudí revoluční hudba z ulice, pořád si ještě budete myslet, že se vám to jenom zdálo. Po snídani začne kolotoč, jenž se bude točit přesně tolik dní, kolik jste si zaplatili.
Nasednete do autobusu, kterým jste včera přijeli z letiště. Začnete se pomalu seznamovat se spoluvězni a se svými bachaři. Zjistíte, že jsou to taky jenom lidi, a pokud sami nemáte strach, že uděláte nějakou blbost, jež by mohla být negativně vnímaná, budou ho mít za vás. Příkoří, kterého se vám od nich dostane – nefoť tohle, tam nechoď, tady si nechceš nic koupit, tam dnes nemůžeme, až zítra… –, není z jejich hlavy.
Zpět ke kolotoči: muzea, památníky, památná místa. Postupně po malých krůčcích začíná nenápadná indoktrinace. Nikdo na vás první den a v prvním muzeu nevybalí holá fakta, že všechno, co jste dosud o Koreji znali, je americká propaganda. Že vlastně zaútočil Jih na Sever, nikoliv naopak, jak vám dosud vtloukali do hlavy. Možná se první den ani nebudete muset (protože chcete vyjádřit úctu, ne proto, že vám je to nařízeno) klanět sochám vůdců.
Přichází to až časem, nejdříve je dobré seznámit vás, zvídavé imperialisty, s výdobytky systému, jež na Západě nemáte: nemocnice, zoo, vysoká škola, střední škola, jenom škola, školka, farma. Sportoviště a hřiště. Sice tady z každého rohu koukají fotky dvou prvních z rodu Kimů, ale není to proto, že je tady mít musí. Je to proto, že je tady lidé chtějí, že je milují a vzhlížejí k nim jako k rodičům. Jsou tak vychovaní.
Po večeři stihneme ještě nějakou zábavu, bowling, pivko v baru. Pivo to jediné a pravé: Tedonggang, což je název korejské řeky. Chutnala by vám plzeň, kdyby se jmenovala „Berounka“ nebo budějovický ležák Malše? Chutnaly, když by jiné pivo nebylo, tak jako tady.
Pugét Kimovi
Další den, další kolotoč, dneska si přidáme jednu úroveň: uvidíme, co turisté vydrží. Už jste přece viděli, co naši vůdci dělají pro svůj lid, jak krásně pracuje (třeba zametá zametené chodníky a stříhá nůžkami trávu kolem cest), a tak je nejvyšší čas jít za pět deset eur koupit pugét a jít ho položit k nohám dvacetimetrových bronzových Kimů. Dvojice, seřadit, do řady, uklonit, kytky upevnit za provázek, vyfotit se – ale ne selfie, ne rozmazané, ne nekompletní, ne z dálky, ne moc zblízka, ne z boku. Viděli jste někdy tyhle fotky z památníku na kopci Mansu? Všechny vypadají stejně? Už víte proč.
Třetí level, je na čase vzít vás na hranici s Jižní Koreou (tedy správně by se to mělo psát s malým „j“, je to přece jenom imperialisty okupovaná část země, ne samostatný stát) nebo do muzea korejské války (neboli správně Muzea Vítězné války za osvobození vlasti). Je čas se dozvědět, jak to skutečně bylo, jak hrozná zvěrstva páchali Američané a jejich vazalové na Korejcích (ono trošku pravdy a ještě víc napalmu na tom bude) a páchají pomocí vojenské přítomnosti a loutkového režimu na Jihu dodnes. Ryba, kimčchi, když budete mít štěstí, kokakola z tuzexu, ani vám pak nebude vadit, že letitý asfalt a beton vás nenechají usnout a autobus liduprázdnou dálnicí uhání sotva osmdesátkou.
Klanění mumiím
Stále jste v pohodě? Je načase vytáhnout z šatníku sako a kravatu (nebo prostě to nejlepší, co máte), jde se klanět mumifikovaným generálům. Tisíc kontrol, čištění bot, ofuk vzduchem a po hodině různých procedur jste v mramorovém sále paláce Kumsusan, kde odpočívá Kim Ir-sen. Pokloníte se u nohou, u pravé ruky, hlavu obejdete, u levé ruky a jdete ven. Prohlídnout si medaile, diplomy a řády od spřátelených komunistických pohlavárů. Stačilo? Kdepak, v úplně stejné místnosti o patro výše či níže leží Kim Čong-il. Opět stejné kolečko, stejné úklony, ideálně v pase o devadesát stupňů, to je největší respekt. A vydržet to nejméně dvě vteřiny. A pak vzhůru na prohlídku medailí, řádů a diplomů, teď spíše od pohrobků komunistických stran a mladých fanoušků srpů a kladiv.
Dostalo se vám nejvyšší pocty, které se může turistovi dostat: viděl vůdce a mohl jim vzdát hold. Hlavní důvod, proč jste sem přijeli. Odteď už jen samá pozitiva a sociální jistoty: Můžete jít třeba do zábavního parku, na střelnici nebo do akvaparku. Nebo se projet metrem s místními či tramvají bez nich.
Jedeme na venkov
Pátý den v KLDR, co tak zavolat domů? Můžete, jistě, z hotelu. Z odposlouchávaného telefonu. Za pár eur na minutu. Chcete internet, místní simku, neomezená data a volání? Ale nechcete. A pokud přesto, připravte si pár set dolarů.
Pokud to máte na programu, je fajn opustit Pchjongjang a vydat se na venkov nebo do provinčních měst. Do Kesongu, Čchongdžinu nebo třeba Rasonu. Tam teprve poznáte, jak jste se měli v Pchjongjangu dobře. Víc restrikcí, víc zákazů, víc nesvobody. A ještě víc revolučních památek. Na velké monumenty tady nezbývá moc peněz, ale turistické „revoluční“ místo lze vytvořit všude. Je potřeba (= chcete) navštívit místa, kde Kim Ir-sen radil rybářům. Vlaky a nádraží, kde se na svých cestách zastavil, nebo kameny, na nichž rád četl noviny. Domek, kde jako pětiletý Kim Čong-il zkoumal, proč slepice zaklánějí hlavu, když pijí. A pak místa s rudou tabulkou, jež – pokud umíte alespoň korejské písmo a trošku korejsky – prozradí, kterýže z rodu navštívil tu či onu školu, třídu, seděl u tohoto počítače a přespal v tomhle hotelovém pokoji. Když vtom tma, výpadek proudu. I to se stává.
Nejlepší je dostat se do hor. I tam jsou ve skalách sice vyryty citáty z nesčetných děl vůdců, ale příroda je v Koreji opravdu nádherná a na Severu hezčí. Stojí za to si připlatit pár set eur za pár dní v přírodě a program s výlety do hor. Pektusan, Mjohjangsan, Čilbosan, Kumgangsan (Diamantové hory), tam všude se tak můžete dostat, ale kdybyste šetřili, uvidíte jenom pohoří Mjohjangsan. Důvod je prostý, je tam muzeum darů, které světoví státníci věnovali Kimům. Desítky místností, desítky, možná stovky tisíc exponátů. A pár žertovných předmětů, hrnečků, propisek a přívěsků na klíče, jež v žertu zaslali nejrůznější vtipálci.
Jiný svět
Co jídlo? Chcete si zajít do směnárny a večer po programu dojít do obchůdku naproti přes cestu od hotelu pro sladkosti, párek v rohlíku… Zapomeňte. Nechcete. Chcete nejdál do hotelového obchodu a maximálně jednou, když budou vaše úklony vůdcům ve správném úhlu a budete se u toho tvářit dostatečně uctivě, budete moci do obchoďáku. Za jüany, eura nebo dolary. Zmrzlina, hotdogy, pizza, všechno to je, přinejmenším v Pchjongjangu, poměrně dostupné. Ale ne pro vás. Vy přece za své peníze chcete k obědu a večeři to nejlepší, co umí restaurace uvařit: kimčchi, rýži, rybu…
KLDR je prostě jiná. Jiná země, jiná planeta. Jiná pravidla. Všechno, co víte o cestování, zapomeňte. A jeďte tam jedině v případě, že jste dočetli až sem, a nejste tím voděním za ručičku a nesvobodou znechuceni. Protože KLDR nabízí přesně to, co nikdo z nás cestovatelů nechce. Nebo ano?
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: