Danang: město mostů, digitálních nomádů a buddhistických obřadů
Tohle vietnamské město není prvním cílem návštěvníků, ale o to víc si zachovává autenticitu a buduje moderní tvář. Je plné expatů, zábavy a obyvatel, kteří vás rádi zapojí do svého života.
Batožinu nechávám na pokoji a vyrážím směrem k Dračímu mostu. Blíží se devátá hodina večerní a na břehu řeky se již scházejí stovky lidí. Silnice vedoucí přes most je uzavřena, a tak mají přihlížející možnost představení vidět z absolutní blízkosti. Dračí most je věrný svému názvu. Je 666 metrů dlouhý a vine se přes něj obří silueta draka. Každý víkend chrlí obří drak z tlamy plameny. Největší zážitek z toho mají samozřejmě děti, pro které je tento moment děsivým a zároveň vzrušujícím zážitkem. Sleduji světlo odrážející se v tvářích přihlížejících a nechávám se unášet nekonečnými přílivy pozitivní energie a štěstí. Lidé skandují, vzduchem se rozléhají temné a dunivé zvuky šlehajících plamenů. Jejich síla je dechberoucí. I přesto, že stojím od tlamy několik desítek metrů, cítím na obličeji žár.
Vytahuji z batohu fotoaparát a zaznamenávám situaci. Nevěděl jsem však, že zakončením celé show je obří vodní sprcha, která se stejně jako předtím plameny vyrojí z tlamy obřího draka. Rádius 50 metrů je rázem proměněn v kluzkou vodní plochu, přihlížející se radují a otírají si vodu z obličeje. Já tričkem zakrývám fotoaparát s nově zakoupeným portrétním objektivem. Výrobce propaguje, že je toto pracovní náčiní voděodolné, tak uvidíme.
Drak usíná, show je u konce. Lidé se rozcházejí a na scénu se pomaličku vrací chaotický provoz tvořený tisíci motorek a aut. Představení teď už připomíná jen mokrá silnice, která ale v místním horkém počasí rychle usychá.
Nenápadný domov expatů
Třímilionové „město mostů“ leží ve středním Vietnamu. Založeno bylo během 2. století a již od začátku své existence bylo významným místem díky své strategické pozici na břehu Jihočínského moře. V novém tisíciletí se z Danangu stala moderní metropole, která je charakteristická svým rozdělením řekou Han na dvě části: východní a západní.
Západní část si zachovává osobitý ráz podobný jiným vietnamským metropolím (rozuměj: vysoké budovy, velké neonové poutače, chodníky pokryté zaparkovanými motorkami, rušné ulice, buddhistické chrámy, osobitá bistra s výbornou vietnamskou kuchyní, a především nekonečně hustá doprava složená z tisíců motorek, kde i samotný přechod ulice se stává bojem o přežití). Když však přejdete po jednom ze šesti velkých mostů na stranu východní, ocitnete se v ráji pro digitální nomády a expaty. Východní část Danangu (někdy nazývaná My An) se v posledních letech stala sídlem pro množství lidí, kteří se rozhodli opustit své země a hledat ve Vietnamu jiný styl života. Nízké náklady na život, výborné jídlo, pláž, pomalý životní styl a dobrá letecká dostupnost jsou jen některé z výhod, které lákají cestovatele k usídlení v těchto končinách.
Samotné město není nijak zvlášť turisticky významné, a tak ho většina turistů při své cestě z jihu na sever přeskočí. Většinou dávají přednost nedalekým slavným městům Hoi An a Hue. Místní expati si libují v Danangu právě proto, že město zatím není tak proslulé jako jiné expatní destinace: třeba indonéské Bali nebo thajský Čiang Mai.
Žádná nuda
Přestože samotný Danang není prošpikovaný kulturními památkami a atrakcemi, najdete tu ve volném čase dostatek zábavy. Největším poutačem pozornosti je samozřejmě místní pláž, která se v letních měsících dá využít i pro surfing začátečnické úrovně. Expati zde vybudovali několik barů, klubů, jógových center, a dokonce je tu i lezecká stěna.
Mou oblíbenou aktivitou pro zpestření práce na dálku byla honba za nejrychlejší veřejnou wi-fi. K mému úžasu byly místní podniky dokonale zařízené pro digitální nomády. Prostorné stoly, sezení uvnitř i na zahrádkách vedle jezírka s kapry. A co se týče rychlosti – laťka se vyšplhala až na závratných 400 Mb za sekundu, což by převálcovalo leckterou veřejnou wi-fi síť u nás v Evropě. Třešničkou na pomyslném dortu je samozřejmě káva, která k Vietnamu neodmyslitelně patří. Tradiční překapávaná černá káva, ledová káva s kokosem nebo káva se žloutkem – prostě ráj pro každého kofeinového fanatika.
Danang ve svém nitru uchovává spoustu pokladů, jen je třeba hledat. Nu Do je restaurace doporučená samotným Michelinským průvodcem. Servírují se zde nudle mi quang. Za necelých sto korun tu ochutnáte pokrm, který je připraven samotnou majitelkou restaurace a vítězkou televizní soutěže MasterChef Vietnam. Pokrm z nudlí je to jediné, co si zde dáte. Na výběr máte z vegetariánské, kuřecí, vepřové anebo hovězí varianty. Domácí prostředí, masivní dřevěné stoly, vysoké stropy s prosklenými stěnami, vystavená zástěra z ikonické soutěže – v této restauraci si připadáte jako doma. A vskutku, šéfkuchařka ve vrchním patře této vily se svou rodinou i bydlí.
Na výlet?
Určitě bych doporučil výlet k Marble Mountains, Mramorovým horám. Široká silnice vedoucí na jih je jediným způsobem, jak se k nim dostat, a tak se zde můžete setkat s klasickými „naháněči turistů“, kterých je ve Vietnamu opravdu dost. Zleva mě nečekaně předjíždí starší paní na motorce, mává na mě a ze všech sil křičí: „Good driver, good driver!“ ve snaze upoutat moji pozornost. Následně mě láká, abych ji následoval, že prý u Mramorových hor zná výhodné parkování. Po zaparkování s předstíraným překvapením zjišťuji, že „shodou okolností“ je hned vedle „výhodného parkování“ také velmi výhodný obchod se suvenýry z mramoru. A aby těch náhod nebylo málo, tento obchod má samozřejmě nejlepší ceny široko daleko! To mám ale dneska kliku! Slušně děkuji a posouvám motorku na vedlejší značené parkoviště, kde parkování vychází asi na pět korun za den.
Marble Mountains jsou mramorové skály, které se tyčí k nebi v rovinaté oblasti na jih od Danangu. Legenda praví, že před dávnými lety vylezl z moře drak a snesl v této oblasti obří vejce. To po nějaké době prasklo a vyklubala se z něj nádherná panna. Z vejce zůstalo jen pět skořápek, které se postupem času proměnily v pět skal, tvořících dnešní Marble Mountains. Po výstupu po desítkách schodů zde mohou návštěvníci obdivovat pagody a malé chrámy, které dokonale splývají se skalnatými útvary a lesem.
Vstupuji do jeskyně, která v sobě ukrývá sochu Buddhy a malou svatyni. Paprsky světla pronikají skrze vodní páru a vytvářejí magický tanec světla v temnotě jeskyně, který tu a tam prořízne svými křídly malý netopýr. Pravidelný zvuk kapek zkondenzované páry s ozvěnou rozeznívá hlubokou jeskyni. Nad vším bdí obří nehybná socha Buddhy. Opravdový skvost středního Vietnamu.
Ještě dál na jih se nachází slavné městečko Hoi An s uličkami plnými výstavních domů bývalých obchodníků. Směrem na západ se tyčí vysoké hory s fotogenickým mostem Golden Bridge, který podpírají obrovské kamenné lidské dlaně. Směrem na sever vás čeká malebný průsmyk Hai Van a ještě dále bájné císařské město Hue.
Nečekané setkání
Vietnam, stejně jako většina států jihovýchodní Asie, má tu krásnou vlastnost, že se tu život odehrává hlavně na ulicích. Domy mívají otevřená průčelí a lidé volně přecházejí mezi prostorem domova a ulicí. Na ulici se dělá všechno: děti si hrají, dospělí tu brousí, pájí, natírají nebo prostě jen tak sedí se šálkem kávy a tráví čas. Během procházek dostáváte nesčetná pozvání na návštěvu nebo k prosté konverzaci. Fotoaparát zavěšený u boku se pak stává jakýmsi „bořičem bariér“. Každého totiž nesmírně zajímá, jestli náhodou nejste fotoreportér z časopisu. Jedna taková procházka vyústila v nečekané setkání.
Zaujala mě hlasitá hudba z nedalekého domu. Nakoukl jsem dovnitř do otevřeného stanu postaveného před obchodem. Uvnitř byla velká společnost lidí. Členové rozvětvené rodiny se mezi sebou bavili, děti pobíhaly kolem a panovala velmi vřelá, přátelská atmosféra. Muž středního věku si mě po chvíli všiml a rukama naznačil, ať jdu dovnitř. Po krátkém zaváhání jsem odložil boty na hromadu ostatních a vstoupil. Bravurní angličtinou mi nabídl pohoštění a ujistil mě, že jsem vítaný host – a že si klidně mohu udělat pár snímků.
Spustil jsem fotoaparát a pomalu se rozhlížel po místnosti. Byla plná lidí v bílých oděvech, kteří stáli seřazeni jako svatební hosté a hleděli k mnichovi pronášejícímu modlitby. Atmosféra byla klidná, žlutě odění mniši hlubokými hlasy recitovali modlitby a shromáždění po nich opakovalo. Po chvíli jsem se neudržel a zeptal se svého hostitele, co se vlastně slaví. Na mou otázku, kdo že se to dneska žení, mi s naprostým klidem odpověděl: „To není svatba, to je pohřeb.“
V ten moment se mi rozklepala kolena a v hlavě mi zněla jediná myšlenka: Co tu vlastně dělám? Proč nikomu nevadí, že se tu mezi truchlícími prodírá cizinec s fotoaparátem? Můj hostitel se pobaveně usmál a ujistil mě, že to vůbec nevadí. Pohřby v buddhistických kulturách jsou často otevřenými událostmi, kde přítomnost cizince nevyvolává rozpaky. Naopak, rodina bývá hrdá na to, jak důstojně dokáže pohřeb uspořádat, a ráda přivítá i další hosty.
Vietnam je silně věřící země. Vedle rozšířeného buddhismu tu najdeme i mnoho křesťanů, především na jihu. Pro mě osobně je buddhismus fascinující a zároveň velmi složitý. Existuje mnoho škol a směrů. Během čtyřměsíčního pobytu ve Vietnamu jsem slyšel hned několik rozdílných výkladů jeho podstaty i tradic. Můj hostitel mi vysvětlil, že pohřeb je v životě buddhistů mimořádně významná událost. Trvá tři dny: první dva jsou zasvěcené modlitbám a shromáždění kolem rakve, třetí pak samotnému převozu nebožtíka na hřbitov. Rodina tráví tyto dny společně a každý rok se pak schází znovu, aby si připomněla výročí úmrtí.
Já jsem se ocitl právě u prvního dne obřadu. Když jsem se vzpamatoval z počátečního šoku a viděl, že nikomu nevadí moje přítomnost, pokračoval jsem v dokumentování tohoto výjimečného okamžiku. Nálada v místnosti se proměňovala jako na horské dráze: chvíle pláče a nářků střídaly okamžiky smíchu a veselí. Veselé momenty byly podporovány nesčetnými přípitky panáků místní pálenky. Velké obětní dary a předměty členové rodiny vynášeli ven a pálili přímo na ulici, mezi projíždějícími motorkami. Nikdo se nerozčiloval, nikdo netroubil. Všichni se navzájem respektovali.
Během dvou dnů se u obřadu vystřídá několik mnichů z různých danangských chrámů. Nakonec dorazil i zpívající mnich se svými pomocníky a jejich rytmické zpěvy, bubny a tance vytvořily téměř hypnotickou, meditativní atmosféru. Prosili bohy, aby přijali duši zesnulé a umožnili její postupnou reinkarnaci.
Nakonec mě moji hostitelé pozvali i na druhý den této „slavnosti“. Měl jsem tak možnost sledovat tento jedinečný rituál celé dvě odpoledne. Lidé ve Vietnamu jsou opravdu nesmírně vřelí. Důkazem toho bylo i to, že mě rodina pozvala na následné komorní posezení v místní kavárně o týden později. Tentokrát už nešlo o smuteční setkání, ale o oslavu života.
