Zimní návštěva indického údolí Spiti aneb Vítejte v Zemi středu
Indie vyniká rozmanitostí etnik, náboženství a kultury, které se mísí a vzájemně ovlivňují. Tentokrát se vydáváme do izolovaného údolí Spiti, které bývá někdy označované jako „Země středu“, tedy země mezi Tibetem a Indií, a které má s tou „pravou“ Indií společného opravdu jen málo.
Pohled na údolí Spiti a městečko Kaza
Údolí Spiti leží v Himálaji v severovýchodní části severoindického státu Himáčalpradéš a patří k nejméně osídleným oblastem Indie. Místní obyvatelé mluví jazykem skupiny bhótí a vyznávají tibetský buddhismus. Vzhledem své krajiny, jazykem i kulturou Spiti připomíná sousední Ladákh a podobně jako jemu i této oblasti se někdy přezdívá „Malý Tibet“. Panuje tu poměrně velké sucho, jelikož se údolí nachází v monzunovém dešťovém stínu Himálaje. Jako ideální období pro návštěvu se udává léto, kdy teploty přes den dosahují příjemných 20 stupňů a kdy bývají sjízdné zdejší silnice. My sem vyrážíme netradičně v zimě a doufáme, že nezmrzneme a spatříme zdejší velkolepou krajinu zasypanou sněhem.
Cesta do údolí Spiti
Naše putování začíná v moderním městě Čandígarh v blízkosti podhůří Himálaje. Ačkoliv se řadí mezi nejbohatší a nejčistší města Indie, z pohledu zhýčkaného Evropana to není příliš znát. Nad městem se vznáší smog, někteří lidé se choulí v bundách nad malými ohníčky a my jsme rádi, že odtud odjíždíme pryč do hor. Do údolí Spiti vedou z Čandígarhu dvě přístupové cesty. Kratší a rychlejší trasa prochází přes město Manali, ta však bývá od poloviny října do konce května uzavřená. Musíme jet tedy jižní, zhruba 450 kilometrů dlouhou cestou přes města Šimla, Narkanda, Rámpur Bušahr a Reckong Peo, která nám zabere minimálně dva dny. Cesta se klikatí neuvěřitelným způsobem a my postupně z 350 metrů nad mořem šplháme po úbočí kopců až do výšek okolo 2500 metrů. A budeme stoupat ještě výš. Kdo trpí závratěmi, neměl by se moc rozhlížet kolem sebe. Prudké svahy i nevyzpytatelnost zdejšího počasí budí respekt i ve mně. Ve vedlejším údolí nedaleko od nás dojde k sesuvu půdy, který zcela odřízne od civilizace několik vesnic v horách. Kameny se s rachotem řítí dolů do údolí, lámou stromy a berou s sebou vše, co jim stojí v cestě – včetně příjezdové silnice. Oblak prachu se šíří do okolí a mně hlavou proletí myšlenka, jestli přece jen neriskujeme příliš.
V srdci Kinnauru
Kvůli blízkosti čínské hranice potřebujeme pro návštěvu údolí Spiti povolení – tzv. Inner Line Permit. Vyřizuje se ve městě Reckong Peo, hlavním sídle okresu Kinnaur, který sousedí s údolím Spiti. Reckong Peo obklopují lesy s borovicemi a himálajskými cedry a vedle svatyní zasvěcených hinduistickým bohům se už objevují rovněž buddhistické chrámy. Prolínají se zde obě náboženství a pro nás Reckong Peo představuje jakousi vstupní bránu do údolí Spiti, i když nás od něj dělí ještě bezmála 140 kilometrů.
Povolení ke vstupu není nijak těžké získat. V podstatě se jedná jen o formalitu. V místní turistické kanceláři nám přidělí agenta, který si udělá kopie našich pasů, vyfotí nás a vyplní žádosti. Za hotové povolení platíme každý 500 rupií (asi 120 Kč) a máme vyřízeno. Sice jsme se úspěšně vypořádali s indickou byrokracií, v následujících dnech se však budeme muset popasovat ještě s jednou věcí – a to se zimou. Něco jako centrální vytápění, které ve střední Evropě považujeme za samozřejmost, totiž v Indii neexistuje. Vlastně to řešíme už od samého začátku naší cesty, ale společně s klesajícími teplotami se míra našeho tepelného komfortu snižuje čím dál víc. Ve vesnici Kalpa, která leží jen kousek nad městem Reckong Peo a proslula díky okolním sadům s jablky, v noci teplota padá k minus šesti stupňům. V hotelu, kde spíme, kvůli mrazu nefunguje vodovod, a tak si vodu na koupání nabíráme do kýble z plastových sudů. Vodu si pak ohříváme pomocí po domácku vyrobené topné spirály, která se zapojuje do elektriky. Asi nemusím zdůrazňovat, že všem odborníkům na bezpečnost elektrických zařízení by z tohohle vynálezu slezly vlasy na hlavě.
Starobylý klášter Tabo
Za městem Reckong Peo postupně mizí stromy, ubývá doprava a sortiment v obchůdcích řídne. Na dvou check-pointech nám kontrolují Inner Line Permit. Na dně údolí se modrá krásně čistá řeka Spiti a podél silnice se ve větru třepotají modlitební praporky. Ocitli jsme se v buddhistickém kraji. Údolí Spiti ukrývá také řadu významných buddhistických klášterů. Nachází se tady klášter Tabo, který je podle legendy starý více než tisíc let a proslavil se jako nejstarší nepřetržitě fungující buddhistický klášter v Indii a Himálaji. Dokonce Jeho Svatost dalajlama vyjádřil touhu sem odejít na důchod, protože tento klášter patří mezi zcela nejposvátnější. Zvenčí klášter působí docela nenápadně, uvnitř však jeho zdi zdobí úžasné nástěnné malby, dřevěné řezby a fresky, které odolaly času a dodnes vyprávějí příběhy minulosti. Malby pokrývají téměř každou stěnu, takže interiér připomíná barevnou svatyni, a mnozí klášter Tabo dokonce přirovnávají k jeskynním chrámům Adžanta v indickém státě Maháráštra. Fotit se tu nesmí, a tak si tenhle zážitek odnášíme jen ve vzpomínkách. O výjimečnosti kláštera diskutujeme i s naší hostitelkou paní Dolmou, která provozuje s manželem malý homestay jen pár metrů od zdí kláštera. Potvrzuji, že jsem takhle propracovanou a krásnou výzdobu ještě v žádném jiném buddhistickém klášteře neviděla, a myslím, že ji moje slova chvály potěšila.
Skromný život na svazích Himálaje
Městečko Tabo se rozkládá ve výšce zhruba 3280 metrů. Kromě normálních hotelů a guesthousů tady své místo mají právě homestaye. Mnoho lidí nabízí k ubytování pokoj u sebe doma a my toho rádi využíváme. Je to skvělý způsob, jak nahlédnout do běžného života místních a jak je přímo podpořit. Paní Dolma pochází ze 14 kilometrů vzdálené vesnice a homestay provozuje od loňského léta. Usadí nás na zem na koberec v kuchyni, my odpočíváme a přihlížíme, jak se připravuje naše dnešní večeře. Ve středu místnosti stojí velká kamna, na kterých se ohřívají nádoby s vodou. Budeme mít dhál ze žluté čočky jako polévku, pak alú gobi (brambory s květákem, kořením a bylinkami) a rýži. K pití dostaneme teplou vodu. Krčíme se blízko kamen. Z celého domu se topí jen tady, v kuchyni. Dřevem se totiž šetří, přiváží se sem z oblasti Kinnauru. Paní Dolma s milou starostlivostí plní naše talíře. Jídlo chutná znamenitě a můžeme si přidat, kolik se do nás jen vejde.
Voda ani tady neteče. V koupelně funguje tzv. kyblíkový systém. Při koupání se stojí ve velkém lavoru a místo sprchy se používá plastový kýbl s vodou a menší nádobka na polévání. Jsem vděčná i za tuhle možnost hygieny. Místní se během zimních měsíců koupou jen jednou za týden. V ložnici na nás kromě tlustých peřin čeká luxus v podobě elektrických deček, takže nám dnes v noci zima nebude.
Křehké klima
Vstávání do chladu však už tak příjemné není. Naštěstí slunce rychle prohřívá ledový vzduch na snesitelnější teplotu. V kuchyni se podává kořeněný čaj masála a alú paratha (v Indii oblíbená chlebová placka plněná brambory). Těšíme se na pokračování cesty údolím. Jediné, co mě mrzí, je absence sněhu, který jsem si tolik přála vidět! „Počasí se v posledních letech změnilo a sníh přijde až později. Tedy snad…“ vysvětluje mi se starostlivým výrazem ve tváři paní Dolma, když nás vyprovází ze dveří jejich domu. Méně sněhu a rychleji tající ledovce ohrožují zemědělství a snižují kvalitu pastvin v údolí. Z hlediska změny klimatu patří zdejší lidé k jedněm z nejzranitelnějších na světě.
A pak už ukrajujeme další kilometry. Kolem nás se rozprostírá vysokohorská chladná poušť, která hraje všemi odstíny hnědé. Zhruba na polovině cesty mezi městy Tabo a Kaza se na vyvýšenině nad soutokem řek Spiti a Pin vypíná buddhistický klášter Dhankar. Stojí přilepený na útesu mezi skalními věžemi a do zdejší měsíční krajiny zapadá s takovou přirozeností, až se zdá, že tu stojí odnepaměti. Na terase zalité sluncem si dáváme rychlý skromný oběd a se zaujetím hledíme směrem ke klášteru, v jehož podobě se snoubí krása neživé přírody s dílem člověka. „Julley,“ zní směrem k nám z úst dvou starších dam v pletených svetrech s tvářemi ošlehanými větrem. Navzdory drsnému životu tady, ve výškách, neztratily srdečnost ani úsměv na tváři. „Julley“ znamená „ahoj“, „děkuji“, „prosím“ nebo i „měj se hezky“ a používá se jako pozdrav i v sousedním Ladákhu a Zanskaru.
Hvězdná obloha
Po sněhu tu není ani památky. Mráz však čaruje a my můžeme obdivovat nádherný zamrzlý vodopád na řece Lingti jen kousek od jejího ústí do řeky Spiti. A před sebou máme ještě jeden výjimečný zážitek! Za městem Kaza jsme si zamluvili ubytování ve zvláštních domečcích ve tvaru úlu s prosklenou střechou. Tato oblast totiž vyniká minimem světelného znečištění. Zdejší řídký a čistý vzduch má pozoruhodnou průhlednost, která návštěvníkům umožňuje pozorovat hvězdy, planety, a dokonce i galaxie s mimořádnou jasností. Kromě toho slibují kamna a přímotop přímo na pokoji!
Jenže jsme v Indii. I když údolí Spiti už tu pravou Indii moc nepřipomíná, tohle ubytování spravuje pán, který mluví hindí a pochází odněkud z Ándhrapradéše. Skla na střeše nikdo neumývá, takže přes ně na oblohu není vidět. Elektřina kvůli výpadku nefunguje, tudíž přímotopy nejde použít. A naše kamarády ve vedlejší boudičce zlobí i kamna, a tak mají místo vytouženého tepla uvnitř místnosti štiplavý kouř. Nedá se nic dělat. Přece jen se nacházíme uprostřed zimy na jednom z nejdrsnějších míst v Indii, a tak se snažíme být shovívaví. Za velkolepou noční oblohou musíme ven. Jasné nebe nad našimi hlavami se třpytí nekonečným množstvím hvězd – světýlko vedle světýlka, stovky, tisíce, miliony, jedna vedle druhé! Nechce se mi věřit, že jich je tam opravdu tolik! Tohle u nás ve střední Evropě nemáme šanci vidět!
Světová „nej“ ve stínu Himálaje
Za ty měsíce v Indii jsem si všimla jedné věci. Indové rádi vynikají a upozorňují na svou jedinečnost. Chlubí se největší sochou na světě, největší bustou, největším filmovým studiem, nejvlhčím místem, největší sochou mořské panny a tak by se dalo pokračovat. A my se tady – v údolí Spiti – vydáváme po stopách takovýchto míst. Hned ráno ve městě Kaza tankujeme na nejvýše položené benzinové pumpě na světě. Odtud pokračujeme do vesnice Hikkim, kde se ve výšce 4440 metrů nad mořem nachází údajně nejvýše položená pošta na světě. Byla založená v roce 1983 a dopisy se odtud nosí pěšky do 15 kilometrů vzdálené Kazy. Posíláme pohledy a kousek za vesnicí pozorujeme stádo divokých nahurů modrých, kterým se lidově říká modré ovce, i když blíže než k ovcím mají ke kozám. Následuje zastávka v nejvýše položené kavárně na světě a pak už se ocitáme ve vesnici Komic, která se s výškou 4587 metrů nad mořem pyšní titulem nejvýše položené autem dostupné vesnice na světě. Jméno Komic znamená doslova „oko sněžného kohouta“ a stojí tu 500 let starý buddhistický klášter obývaný mnichy. Dnes nikam nespěcháme. Všichni pociťujeme lehké příznaky výškové nemoci. Procházíme se kolem sochy Buddhy ve vesnici Langza pod šestitisícovou horou Chau Chau Kang Nilda a nakonec ještě ochutnáváme momo knedlíčky u mostu Chicham, který byl postaven v roce 2017 a proslavil se jako (světe, div se) nejvýše položený most světa. Most překonává 150 metrů hlubokou roklinu a působí skutečně monumentálně. Teď už jen litujeme, že nestihneme v Kaze navštívit nejvýše položenou posilovnu.
Měsíční krajina studené pouště
Noc trávíme v Kaze v homestayi u paní Pemy, kterou nám doporučila paní Dolma z města Tabo. Zažíváme tady zatím největší zimu. V koupelně regulérně mrzne, umyvadlo pokrývají kusy ledu. Ráno venku naměříme minus 14 stupňů. Na chladnou noc, kterou jsem strávila s čepicí na hlavě, ale rychle zapomínám. Posilnění výborným rakytníkovým čajem míříme dál na sever a konečně spatříme nadpozemsky krásný klášter Ki, který znám z pohlednic, plakátů i z nabídek cestovních kanceláří. Svým umístěním na výběžku nad řekou a osobitým vzhledem představuje jasný symbol údolí Spiti. Znovu překračujeme most Chicham, po hrbolatých nezpevněných cestách stoupáme do výšek a pak zase sjíždíme dolů k řece. Naskytne se nám ohromující pohled. Kaňon řeky vypadá v těchto místech impozantně a naprosto neuvěřitelně. Kdosi zdejší krajinu popsal jako terén na Marsu nebo marťanské hory. Prudký svah klesá až na dno údolí a jeho stěny zdobí rýhy, záhyby a sem tam i skalní věže. Dramatický ráz krajiny podtrhuje hra světel a stínu. S očima navrch hlavy pokračujeme až do ospalého městečka Losar, kde se nadobro rozplývá můj smělý plán dojet až do průsmyku Kunzum a konečně vidět sníh. Výmluvná cedule s nápisem „Stop – road closed – till summer“ nás sice neodradila, ale o kousek dál se přes silnici rozlil potok, který zamrzl a vytvořil po celé šířce i délce vozovky souvislou vrstvu ledu. Přes tohle nemáme nejmenší šanci projet.
Zpátky v Tabu
Otáčíme se a vydáváme se údolím zpět. Když přijedeme k paní Dolmě do Taba, panuje už tma. Paní Dolma nás vítá horkým čajem a sušenkami. K večeři chystá tradiční momo knedlíčky. Těsto na ně se připravuje jen z mouky a vody. Nejdříve se těsto vyválí na placku, pak se pomocí skleničky vykrajují kolečka, která se plní zeleninovou směsí a rukou se vytvarují do podoby rohlíčku. Můžeme si to vyzkoušet. Jde nám to ale pomalu, takže veškerou iniciativu zase přebírá paní Dolma s manželem. Nakonec se knedlíčky vaří na páře ve speciálním hrnci s děrovanými vložkami. Mezitím ujídáme sušené meruňky a jablka, které pocházejí ze stromů ze zdejších sadů. Po večeři ještě dostaneme každý jako dezert gulab jamun, kuličku z měkkého těsta přelitou přeslazeným sirupem, která se v Indii, Nepálu a Pákistánu těší velké oblibě.
Loučení
Paní Dolma se o nás stará až s dojemnou péčí. Na snídani kromě palačinek s jogurtem a marmeládou peče ještě spiti bread, asi jeden centimetr tlustou kynutou chlebovou placku, která se potírá máslem. Nemohla by dopustit, abychom opustili Spiti a neochutnali ho! Totéž se týká i tradičního čaje s máslem a se solí! Od snídaně se sotva odvalíme. Tentokrát nás s manželem vyprovází až k autu a jako dárek dostaneme malé modlitební praporky, které slouží k zavěšení do auta a mají chránit na cestě. Vůbec se mi z tohoto tichého, klidného a přátelskou atmosférou oplývajícího ráje nechce. Ne nadarmo se říká, že na horách a na místech s extrémním podnebím žijí ti nejlaskavější a nejsrdečnější lidé. V údolí Spiti to platí stoprocentně a já doufám, že budu mít příležitost se sem ještě někdy vrátit – třeba zase v létě!
