Turecko: Od bílých teras k růžovým horám
Vypůjčit si auto vyšlo až napotřetí, našly se i hotely, kde bydlet bylo utrpením, bolelo mě srdce při pohledu na opuštěná zvířata, ale sečteno a podtrženo, tahle jízda Tureckem stála za to a odhalila zážitky, které překvapily a na které se nezapomíná.
Šlapu bosky ve společnosti početných, stejně bosých davů. Jinak se tady chodit nesmí, abychom přírodní div neponičili. Travertin je někdy příjemně hladký, jindy kouše do holých chodidel jako kolonie zuřivých mravenců. Stejně jako kdekoliv na světě, kde se nějaká památka těší snad až příliš velkému turistickému zájmu, i tady se najdou pochybné služby všeho druhu. Je třeba libo zapůjčení andělských křídel? To bude teprve to pravé pro vaši fotografii z dovolené.
Vstupenka v Pamukkale zve nejen na terasy, ale i k troskám starověkého lázeňského města Hierapolis, vystavěného mezi vývěry horkých pramenů. Z nich ostatně antická metropole čerpala svoji slávu. Chvilku to vypadá, že až ke starým troskám amfiteátru, chrámů, lázní či pohřebišť, které jsou rozeseté v krajině jako bludné kamenné duše, davy nedošly. Mumraj nahrazuje zdánlivá samota, dokud k jednomu ze starodávných oblouků nepřisviští kolona elektrických vozítek podobných golfovým. Z každého vyskáče několik pasažérů, společně vletí mezi zdi jako hladová sarančata na úrodu, obsypou každý šutr v překotné snaze najít vhodný úhel a pózu pro svá instaselfie.
Tradice tančících dervišů
Po pár dnech v Turecku musím konstatovat, že mám vážně chuť na něco, co neobsahuje žádný chleba nebo placku. Ani bazlama, ani lavaš (lavaş), natožpak pide nebo ekmek nebo jak se všechny druhy jmenují. Takže když někde na půl cesty do města Konya sjedu vpravo do obce Bozkurt, na jejímž náměstíčku se skví docela obyčejná restaurace, v níž nabízejí kuře s bramborem, připadám si jako v gastronomickém nebi.
Konya je pak v první řadě městem tančících dervišů, respektive členů súfijského mystického řádu Mevlevijů. Světem tančí už dobrých osm století a touto metodou se dostávají do transu a spojení s bohem. V dobách prvního prezidenta Atatürka, který coby správný zastánce sekularismu rušil jejich kláštery, měli namále a zdálo se, že jejich duchovnímu víření odzvonilo. V posledních letech se z něho ale zase stává jeden ze symbolů země, což jistě souvisí i s rozvojem turismu.
Není ale derviš jako derviš, a tak mířím přímo do sídla nadace, která studuje učení Džaláleddína Rúmího neboli velkého Mevlany, dávného zakladatele řádu, jenž do Konye přišel z území dnešního Afghánistánu. Pak žil a zemřel právě v tomto městě a najdete tu také místo jeho posledního odpočinku. Nadaci v dnešních době řídí mystikovo přímé potomstvo, pravnoučata z dvaadvacáté generace. Starají se o osvětu, udržování zvyklostí tohoto pozoruhodného bratrstva a spolupracují na tom s vládou i UNESCO, pod jejíž ochranu patří nejslavnější rituál Mevlevijů, zvaný sema. V Turecku jej dnes můžete zhlédnout na mnoha místech, většinou zaplatíte vstupné aspoň kolem dvaceti eur a pravděpodobně vůbec neuvidíte skutečné členy řádu, ale jen herce, kteří z obřadu dělají turistickou vějičku. Stavte se tedy v muzeu vystavěném kolem hrobky nebo v městském informačním centru a poptejte se, kdy a kde uvidíte opravdové derviše, a počítejte s tím, že by to mělo být za zlomek uvedené ceny.
Je sobota, to se obvykle Mevlevijové k rituálu scházejí v kulturním centru. Vzal jsem na sebe to nejslušnější oblečení, které mám s sebou na cesty nabaleno, a kraťasy navzdory horku vyměnil za dlouhé nohavice. Zaplatím asi stokorunu a pak už se dávám zaujmout tóny tradičních nástrojů kapely, jež obřad doprovází. Předčítaným citacím z koránu ani Rúmího veršům samozřejmě nerozumím. Na parket nastupuje přes třicet chlapů v černých hábitech, z nichž dva znázorňují mistra a jeho pomocníka, a společně provedou, co jim rituál velí. Je v tom hromada symboliky. Pak shodí temný plášť a v bílých rubáších začnou vířit prostorem. Jejich sukně se vzdouvají, ale vysoké válcovité klobouky z velbloudí srsti jim drží pevně usazené na mírně nakloněné hlavě. Točí se kolem své osy, oči zavřené, s pravou dlaní otočenou vzhůru, čímž přijímají z nebes požehnání, a levou dolů, tak je zase předávají na zem. A všechnu váhu těla přenášejí na bříško jednoho chodidla, což nacvičují už od dětství s patou nad zatlučeným hřebíkem. Vydrží tak prý rotovat celé hodiny, ale představení není tak dlouhé, nemějte obavy.
Profesor přes koberce
Vezmu to pak ještě přes zdejší bazar. Stejně jako všechny v Turecku a vůbec v kraji Blízkého východu mámí smysly vůněmi, barvami a spoustou zbytečností, které si v labyrintu prodejních uliček můžete koupit. Člověku to nedá, aby si neprošel alespoň pár z nich a tu a tam se nedal zlákat k licitaci. Ostatně těžko byste mohli říct, že jste přijeli z takovéhle země a minuli všechny její bazary. To můžete zrovna zůstat doma. Tady se v poličkách práší na malé svaté tanečníky ze sádry, vedle se specializují na Aladinovy lampy bez džinů. A všude se vrství kupy koření, sytě žlutého šafránu a rudého chilli, a také čajů z růžiček, jasmínu nebo blahovičníku, jehož síla vyráží dech.
„Nejste z Ruska?“ urazí mě nejprve náhodný kolemjdoucí, těžko se mu ale divit. Chcete-li v zemi půlměsíce oslovit cizince, pravděpodobnost, že to bude Rus, je docela vysoká. „Česko. Československo,“ chci mu trochu pomoct historickým odkazem na náš dřívější stát. „Aaa ano, Havel, Dubček, pražské jaro,“ chrlí postarší muž s bílým plnovousem své vědomosti. Dost mě tím překvapí, zvlášť když se mě vzápětí pokouší zlákat k návštěvě jeho obchůdku s koberci. Jsou to snad pojmy a události, které zná v Turecku každý běžný prodejce tepichů? Běžný asi ne, ale Ali, jak se představí, je trochu z jiné kategorie. Univerzitní profesor v oboru lidských práv a sociální péče, který se prodeji tureckých koberců věnuje z úcty k rodinné i národní tradici.
„Můj táta obchodoval s koberci. A pro mě se z toho stala vášeň. Dneska se hodně vyrábí, ale často strojově, bývají to fejky, ale ty u mě nenajdete. Já si vážím tradiční ruční práce. Vlastně jsem spíš sběratel, hledám zajímavé a vzácné kusy u nás i ve světě. V našem obchodě jim dáme potřebnou péči a prodáme dál. Mě fascinuje právě ta historie, která je obrovská, vždyť nejstarší známý turecký koberec má skoro 3000 let a stále je v dobrém stavu,“ vysvětluje. A já vím, že každý Turek v kobercovém oboru se dušuje, že zrovna on nabízí ke koupi to nejpravější, ale zdá se mi, že zdejší prodejničku Kilimji Baba, kterou Ali vede se svým bratrem, vám můžu směle doporučit. Přivítají vás čajem, jak je tady zvykem poctít dobrého hosta, a o umu starých orientálních tkalců se těžko kde dozvíte víc.
A nejen o tom. „Po invazi vojsk v roce 1968 bylo Turecko důležitým korespondenčním partnerem Čechoslováků, kteří přes mimopražskou meteorologickou stanici tajně posílali zprávy sem k nám. Na základě těch zpráv turecká média psala o tom, co se u vás skutečně děje,“ zběhne Ali v řeči od koberců k politickým dějinám.
Zážitky zejména intenzivní
Co naopak nemůžu v Konyi doporučit, je hotel Bakis, jistě to musí být nejšpinavější ubytování ve městě. Trochu divní chlapi na recepci vypadají, že o svém přístřešku toho sami moc nevědí (určitě ne, kde mají čisticí prostředky), a v poskytnutém pokoji nic nefunguje, jak by host čekal. Vypínač světla, splachování toalety, již zdobí mocná vrstva černých usazenin na odtoku, ani šuplík, kterému chybí dno. Terasa slouží jako odkladiště harampádí, ve stěnách jsou vysekané díry, v mističce na mýdlo popílek z cigaret a zažloutlé povlečení vypadá, že z něho dostanete filcky. Do lednice nemám odvahu se podívat.
Zážitky musí být intenzivní, znáte to. Za dalšími mířím dál na východ. Po cestě míjím trhy s keramikou a vodními melouny a po pár hodinách přijíždím do Uchisaru. To je skoro nejzazší bod téhle cesty. I tady mají kobercové centrum, tentokrát obří a moderní, jaký rozdíl oproti Kilimji Babě. Vyrábí se tu tradičně i strojově, ale netají se tím a každému příchozímu se věnují specialisté, jako byste přišli do nejlepšího módního podniku. Mě, po obvyklé otázce na ruský původ, u vstupu předali na starost Michaele, Slovence, která se před lety vdala do Turecka. Svět nikdy není dost velký, aby v něm člověk nenarazil na kousek střední Evropy.
Neskutečná krajina Kappadokie
Pěkné je to, nejsem tu ovšem kvůli tkaninám, ale abych viděl okolní krajinu, naprosto neskutečnou, jako by se stvořila ze sna. Přitom je vystavěná z vulkanického prachu, eroze a trochy lidského důvtipu. To se stane tak, že sopka zanese údolí popelem, který ztvrdne, ale ne zase tak moc, takže se z něho zrodí měkká a poddajná hornina. Pak do ní foukne vítr nebo vletí voda a vymodeluje tak neobyčejné útvary, kužele a komíny podobné čepicím trpaslíků nebo mužským údům. Ty jsou k vidění v příznačně nazvaném Love Valley. Když se tu a tam přidá příměs oxidu železa, začne všechno hrát barvami a vznikne z toho plazivé pohoří s červenými a růžovými lemy rýsovanými skoro jako podle pravítka. Tak se geologické děje udály pro změnu v Rose Valley. A pak přijde člověk a, vědom si těch zvláštních vlastností takzvaného tufu, vezme své nástroje a dá se do kutání skrýší, jeskynních příbytků, hradů a celých vesnic a měst. To všechno je Kappadokie.
Obrázky z této oblasti nechybějí snad na žádné pohlednici z Turecka, měl jsem proto trochu obavu z přebujelého turismu, ale nezdá se to tak zlé. Asi proto, že přímořská letoviska, kam cestovky „vozí“ plná letadla lidí, jsou odtud vzdálená tak 500 kilometrů a to už je porce, která se ledaskomu nechce překonávat. Na mnohých kappadokijských stezkách se dá ztratit v osamocení, pokud se ale chci zúčastnit zdejší nejvěhlasnější akce, sám na to rozhodně nebudu. Další den ráno ještě za tmy stoupám v nedalekém Göreme na skálu poskytující nejlepší výhled na událost, jež se tu denně odehrává. Někdo se účastní přímo, já na straně početného zástupu pozorovatelů. Hučení a záblesky v širokém okolí napovídají, že se tady za chvíli, jak vysvitne slunce, vznesou k nebi stovky horkovzdušných balonů.
Já vím, je to velký kýč, ale zároveň spektakulární podívaná. Piloti musí být velmi zkušení vzduchoplavci, zdá se, že poroučejí větru, natolik přesně své koráby ovládají. Pasažéry straší náletem na jeden z oněch mnohých kamenných kuželů, jen těsně se vyhnou. Další pak pluje jen decimetr nad našimi hlavami, někteří si z košů podávají ruce s lidmi na skále. Při konci představení jiný balon dosedá přesně na korbu doprovodného auta.
O psích tulácích
V Uchisaru si pak chci dopřát snídani. Na okraji městečka objevím zastrčenou otevřenou kavárnu a se mnou se u vchodu zjeví štěně třesoucí se jako osika ve větru. Dovnitř vcházíme společně, malá zatoulaná fenka se mi uvelebí u nohou, po chvíli se zklidní pocitem bezpečí a nakonec usne. Tohle jsou na cestách těžké chvíle. Potkal jsem už tolik přátelských němých tváří, které bych nejraději odvezl s sebou a našel jim snad lepší domov – v Turecku by to vydalo na letecký speciál. Co třeba ten bílý pes s pochroumanou packou, který si vedle mě prve lehl na skále pod balony. Těší mě, že mnoho místních se o chlupáče stará. Když jim prý dají obojek, přísné úřady si jich pak už nevšímají, od té chvíle patří třeba k dané restauraci. Tahle kavárna už má dva takové čtyřnohé tuláky. Putují volně po světě a občas se zastaví na jídlo, vodu a na kus řeči, a tak domlouvám se šéfem, že přibere do party i tuhle slečnu, jež se ke mně připojila.
Místo pro happy end
Jenže já to otáčím zpátky na jihozápad, tentokrát k pobřeží, směrem k letoviskům, kterým jsem se dosud vyhýbal. Nebude od věci nechat se na závěr ošplouchnout vlnami. Jen kdybych našel kousek pláže neobsazené davy s hotelovými ručníky a předplacenými lehátky. Nebude to jen tak. Vezměte si třeba Side, přímořské město oplývající antickými památkami. Nikdo je nedokázal zničit po tisíce let, dokud se tu neusadil konzum. Starobylé stavby tu sice stále stojí, ale málokdo si jich všímá. Zato obchody, jeden vedle druhého opatřené nápisy outlet a cenovkami v eurech namísto lir, se plní k prasknutí. Prý je tu ráj levných nákupů, ale to může říct jedině ten, kdo odtud nevystrčil nos. Tak jako tak si ráj představuji jinak a prchám dál, třeba směrem do Kemeru, kde to není o moc lepší. Ani píď písečného pobřeží není pocestným k volnému užití, zato na mě každý haleká rusky a všude dlí nápisy v azbuce a cenovky pro změnu v rublech. Podle mého by se Kemer mohl klidně přejmenovat na Kremel.
Dá to práci, ale jistěže se najdou místa ke klidnému odpočinku. Já ovšem nakonec sedím v pohodlné plyšové sedačce u zátoky v plážovém mumraji, který jsem si nepřál. Zase mám ale před sebou hrnek docela dobré kávy a raduji se už z toho, že tu můžu pobýt za útratu a nemusím platit speciální poplatek jen za místo k sezení. To se vám všude nestane. A tak při vzpomínce na komplikace na samém začátku celé cesty nakonec tohle beru jako docela slušný happy end.
Súfijský slovníček
- Súfismus – nejednotný mystický směr islámu, jenž má své kořeny již v dávném starověku. Cílem stoupenců je splynutí s Bohem skrze asketismus, meditaci, poezii, hudbu a rituály. Existuje několik súfijských řádů.
- Derviši – obecné pojmenování pro členy súfijských mystických řádů.
- Mevlevijové – řád tančících dervišů, který uznává učení básníka a mystika Džaláleddína Rúmího, zvaného Mevlana, v překladu „náš pán“. Řád založil jeho syn Sultán Veled ve 13. století.
- Mevlana – jeho učení je založeno na toleranci a lásce, dokonce i k jiným náboženstvím než k islámu. Věřil, že všechny duchovní cesty vedou k jednomu zdroji a klíčem je láska, nikoliv romantická, ale duchovní. A také odhození ega a světské touhy, což v rituálu sema symbolizuje odhození svrchního černého pláště.
Podzemní město
Derinkuyu je podzemní město v Kappadokii, sahající do hloubky až 80 metrů pod povrch. Má nejméně osmpater, někdy se však uvádí až 18. Město bylo vytesáno pravděpodobně už v 8. století př. n. l. a dokázalo pojmout až 20 000 lidí. Sloužilo jako útočiště před nájezdy, zejména pro rané křesťany. V jeho útrobách se nacházejí sítě tunelů, sklady potravin, kuchyně, stáje, školy i kostel. Od roku 1985 je zapsané v seznamu UNESCO. Zpřístupněná je však jen malá část.
