Syrská metropole Damašek: město, které mělo být rájem
Ulice kolem mě tepe životem, jako by nezaznamenala dlouholetý konflikt a krizi, v níž se země nachází. Desítky krámků s jídlem a suvenýry, prastaré kavárny i luxusní restaurace, hromady oblečení v súku al- -Hamídíja... Nic nesvědčí o situaci, v jaké se Sýrie ocitla. V centru Damašku se zdá, že se nic nezměnilo. Tepna starého města je ale jedním z mála míst, které ve městě žije. Jakmile ji člověk opustí, je vrácen zpět do syrské reality.
Město vzpomínek
Chrám stával v srdci Damašku odpradávna. Nejdříve se sem chodívali poutníci klanět mocnému bohu Hadádovi, aramejskému bohu deště, pak, po příchodu Římanů, nahradil Hadáda Jupiter. Jeho chrám měl dosahovat velikosti monumentálního chrámu v libanonském Baalbeku a měl být jedním z tří velkých náboženských center regionu. Po příchodu křesťanství byl Jupiterův chrám zmenšen a nahradila jej katedrála. Ty části chrámu, které se nevyužily, pohltilo město. Mezi uličkami stojí sloupy a brány, které se šestnáct století nikdo neobtěžoval zbourat. Když se Damašek stal městem muslimským, z katedrály se stala mešita. Zdobení, tak netypické pro muslimské svatostánky, však zůstalo a Umajjovská mešita je svým dekorem zcela unikátním místem. Podle tradice zde leží hlava Jana Křtitele a pod sklem je stále vidět původní křesťanská křtitelnice, kterou, podobně jako vzpomínky na Římany, nikdy nikdo neodstranil.
Mešita má v srdci muslimů velký význam – věří se, že až přijde konec světa, sestoupí Ježíš po jednom z minaretů na zem, kde se poté postaví Antikristovi. Proto je tento minaret nazván Ježíšovým, arabsky Ísův minaret.
Vedle monumentální mešity stojí výrazně menší stavba: hrob vojevůdce Saladina, slavného bojovníka s křižáky a hrdiny, jehož ctnosti byly obdivovány a opěvovány i znepřátelenými Evropany. Těmi, kterým vyrval z rukou jejich blízkovýchodní panství. Ostatně, obdiv Evropy si udržel – v jeho hrobce leží i honosný sarkofág, který mauzoleu daroval císař Vilém II. poté, co zaplatil jeho rekonstrukci. Saladinův hrob zdaleka neodpovídá jeho velikosti, poutníky a návštěvníky ale přitahuje odpradávna a ani dnes jej nikdy nenajdete prázdný. Saladinova citadela, bohužel dlouhodobě uzavřená, stojí nedaleko hrobky. Až se jednou otevře, z jejího cimbuří bude ten nejkrásnější výhled na město a tisíce jeho věží.
Další poklady starého města jsou výrazně méně dominantní. Slavný palác rodiny jménem Azm by člověk minul snadno. Tak se ale v Orientu staví – vysoké zdi a nenápadné dveře ukrývají poklady. Palác má tři nádvoří: pro služebnictvo, pro návštěvníky a obchod a konečně pro rozvětvenou rodinu. Právě toto poslední je nejkrásnější – zdobené vodou i stromy, které barevně kontrastují s černo--bílo-červenými stěnami, v nichž se barevné kamení prolíná ve stylu zvaném ablaq. Je poměrně běžným stylem, ale jen ty nejhonosnější stavby se mohou chlubit titěrnými detaily prolínání, které víc než stěnu domu připomíná miniaturní puzzle. Jen nejbohatší z bohatých si mohli dovolit takovou práci a v 18. století, kdy byl palác postaven, mezi ně rodina Azmových patřila.
Město tradic
Umajjovská mešita dělí napůl jednu z os města – ulice súku se kolem ní kroutí, aby pokračovala do ulice suvenýrů a jídla, ale také do místa, které ukrývá jeden z pokladů města. Vzpomínky Damašku nejsou jen hmotné a materiální, ale také ty nepsané. Arabská kultura byla vždy kulturou vyprávění, poezie a přednesů a ti, co do vyprávění vkládali život, požívali hluboké vážnosti. Hakáwatí, vypravěči, byli baviči měst více než tisíc let, nicméně s příchodem moderní doby jejich obliba zanikla. V damašské kavárně Naufra, Fontána, najdeme posledního z nositelů této okouzlující tradice.
Když zavře svůj krámek se stříbrem, přichází Ahmed al-Lahhám do kavárny, kde svoje civilní oblečení nahradí červeným fezem a světlým hábitem. Usedne na vyvýšené místo, před sebe položí kávu a meč a z police pod stropem vytáhne jednu z knih. Třiadvacet knih psaných osmanskou arabštinou, které málokterý Syřan dobře rozumí, bylo sepsáno před dvěma staletími a vyprávějí příběh středověkého hrdiny, sultána Bajbarse: o jeho dobrodružstvích, láskách a pádech. Ahmed usedne a naváže tam, kde den předtím přestal. Jeho hlas klesá a stoupá, šeptá i křičí, a když má pocit, že publikum nedává pozor, udeří mečem o kovový stůl. To spolehlivě probudí každého. Lidé kolem pokuřují vodní dýmky, popíjejí čaj a dekor kavárny otevřené na začátku 20. století návštěvníka zakrátko přenese do minulosti. Ahmed je poslední z generací vypravěčů a jeho umění se nikdo neučí. Mladá generace ale nezapomíná a vypravěčské umění mezi ní ožívá v kombinaci tradice a moderny, s novými příběhy a v moderních kavárnách. Touha udržet to „své“ je mezi některými mladými městskými Syřany patrná.
V uličkách města lze pozorovat i další tradice, které do 21. století připluly z minulosti. Na rohu malého náměstíčka obehnaného stánky s kořením sídlí apatykáři, jejichž krámky jsou zdobené želvími krunýři, rohy koz, svazky bylinek a věcí, které jsem nebyla nikdy schopná identifikovat. Z obskurního obsahu obchůdků míchají léky na všechny obtíže a trápení a podle počtu zákazníků se zdá, že slaví úspěchy. A to navzdory mnoha lékárnám, které lze ve městě najít. V uličkách není těžké potkat ani kaligrafy, krasopisce vyučující mladé studenty tajům arabského písma. Studují, jak linkami a tečkami vykouzlit poezii tvarovanou do obrysů tančícího derviše či řvoucího lva, ale také napsat oficiální či milostný dopis. A pak jsou tu výrobci šperků!
Nejlepšími šperkaři jsou tradičně Arméni, ale těch zde zbylo jako šafránu. Jejich výrobky ovšem pozná každý a jsou velmi oblíbené. Šperkařské dílny nepřestávají slavit úspěchy – nákup zlata i stříbra patří ke všem svatbám a muži jsou povinováni nakoupit pro své nastávající velké množství darů. A někdy i pro své budoucí tchyně. V tomhle tradice nezmizela.
Město náboženství
Na druhé straně starého města, než leží súk al-Hamídíja, se nachází Báb Túma, Tomášova brána. Z obou jejích stran se vchází do křesťanské čtvrtě, která se ze starých hradeb rozrostla do nového města. Křesťané byli nedílnou součástí komunity Damašku už odpradávna a jejich kostely lze najít zejména ve východní části města. A není jich tu málo. Některé se hrdě tyčí, jiné jsou nenápadně ukryté v zástavbě. Další jsou dokonce zakopané – jsou vzpomínkou na doby, kdy bylo křesťanství ještě za Říma zakázané.
Křesťané s muslimy a jinými tu žili (a žijí) celá staletí někdy spíš vedle sebe než spolu, ale většinou v poklidu a míru. Všichni vědí, že v pátky jsou zavřené krámy u muslimů, v neděli u křesťanů, a vyrazit na nákupy k jiné denominaci tu nikoho netrápí. A ačkoliv dějiny raději vzpomínají na konflikty a spory, napříč vírou podané ruce nebyly vzácností. Když se osmanská říše pokusila zakázat vzdělání v arabštině a nahradila ji osmanskou turečtinou, byli to františkáni, kdo otevřel tajné školy pro arabské děti všech vyznání, aby se u nich učily. Pro místní křesťany je arabština jedním z liturgických jazyků a ani oni sami o ni nechtěli přijít. Z druhé strany, když v roce 1860 začali drúzové masakrovat křesťany, byl to alžírský muslimský vůdce Abd al-Kádir, tou dobou v exilu v Damašku, kdo vyrazil na jejich obranu a se svými muži jich tisíce zachránil.
Křesťanských církví v Damašku najdeme celou řadu a právě jim přinesla nové obavy změna režimu. Starý režim Bašára Asada byl sekulárně orientovaný, režim nový pochází z radikálního islámského prostředí. Už v předešlých letech vnímali křesťané větší radikalizaci syrských sunnitských muslimů, teď to bude pod novou vládou. Do budoucnosti tedy nejen oni, ale i jiné skupiny hledí s mnoha nejistotami.
Město války
Starému městu se boje vyhnuly, nicméně i zde si lze všimnout jejich stop. Tři sloupy Umajjovské mešity, hned nalevo za vchodem, zdobí díry po šrapnelech. Střela sem spadla těsně před otvírací dobou a usmrtila několik uklízečů, jejichž jméno je dnes vepsané na památníku v místě jejich smrti. Bylo to ale štěstí v neštěstí. Kdyby střela spadla jen o deset minut později, místo by se už hemžilo věřícími, a počty zesnulých by byly větší. Starý Damašek ale nebyl cílem. Pro rebely proti režimu nebyl důvod útočit na hustě obydlenou historickou oblast bez sídel vlády a armády a na rozdíl od Aleppa se obyvatelé historického centra nevzbouřili, takže pro armádu nebyl důvod ho srovnat se zemí. Staré město tedy v porovnání s jinými částmi Damašku přežilo prakticky bez úhony. To však neznamená, že se jej válka nedotkla.
Povstalci velmi záhy, už v roce 2011, obsadili předměstí zvané Ghúta a části provincie Ríf Dimašq, odkud útočili na město, sídlo a symbol režimu. Části těchto oblastí zůstaly v jejich rukou až do roku 2018. Za války se zde lidé naučili fungovat a ostřelování z předměstí se stalo součástí každodennosti. Například po ulicích se chodilo jen po jedné straně, která byla proti střelám stíněná. Raději jít v davu než riskovat život. Stopy šrapnelů a kulek dodnes zdobí ty části ulic, které byly otevřené směrem k útočníkům.
Nakonec byli povstalci vytlačeni a jejich základny se setkaly se stejným osudem jako jiná syrská města. Syrská armáda s pomocí Rusů a Íránců zanechala předměstí Damašku zcela v troskách. Nekonečná postapokalyptická krajina rozbitého betonu a trčících roxorů lemuje silnice na výjezdech z města už skoro dekádu. Sýrie donedávna nedisponovala technikou, aby mohla začít trosky rozebírat, ani financemi, aby je mohla začít obnovovat. Nový režim přinesl mnoha lidem naději, že se situace změní a že více než dekádu těžce zkoušená země zažije zlepšení. Inšalláh, Dá-li Bůh, jak Syřané s oblibou říkají, se tyto naděje vyplní. Jeden z nejlaskavějších národů Orientu si nezaslouží nic jiného než lepší budoucnost.
Čtvrť Alžířanů
- Abd al-Kádir byl mezi lety 1830–1847 největším vůdcem odboje proti Francouzům v Alžírsku. Přes počáteční úspěchy byl nakonec poražen, zajat a skončil v exilu v Evropě a nakonec v Damašku. Za záchranu damašských křesťanů v roce 1860 si tento největší bojovník proti Francouzům nakonec od Francie za své činy vysloužil Velký kříž čestné legie, nejvyšší francouzské státní vyznamenání. A Francouzi nebyli jediní, kdo ho vyznamenal – vyznamenání mu zaslal i americký prezident Abraham Lincoln a v USA je po něm pojmenované město Elkader.
- Za svůj život získal obdiv jako intelektuál a charismatický vůdce nejen mezi muslimy, ale i mezi mnoha evropskými vůdci a intelektuály. Ti ho v jeho domě v Damašku často navštěvovali. Těmito slovy jej popsala žena slavného cestovatele Burtona, Isabela: „Obléká se výhradně do bílé... zahalený v obvyklém sněhobílém hábitu... Kdybyste ho viděli na koni, aniž byste věděli, že je to Abd al-Kádir, ihned byste ho poznali... má držení gentlemana a vojáka. Jeho mysl je stejně krásná jako jeho tvář; je sultán každým coulem.“
- V Damašku je po něm a jeho Alžířanech, jejichž potomci tam stále žijí, pojmenovaná čtvrť.
Turismus a dnešní Sýrie
Změna režimu nakrátko otevřela dveře k bezvízové návštěvě, čehož samozřejmě řada cestovatelů využila. Spolu s konsolidací nového režimu lze očekávat, že zase dojde k větší kontrole cizinců. Turističtí průvodci a organizace nyní ve velkém lobbují za návštěvu země – samozřejmě, ne celé její území je přístupné. K turistickým trasám patří Damašek, Bosra, Homs, Hamá, Aleppo, Palmýra a pobřežní města Tartús a Latákíja. Severní (Kurdy držené) oblasti a některé oblasti pouště přístupné nejsou.
Sýrie očima autorky
Když v prosinci začala Sýrie zase plnit stránky světového tisku, málokdo si pomyslel, že zanedlouho syrský režim padne rukou těch, kteří proti němu před více než dekádou povstali. Syřané na několik dní zaplavili ulice měst v oslavách a pustili se do ničení připomínek režimu Bašára Asada. Děsivé zprávy z vězení šokovaly svět, zatímco byly vysílány záběry z luxusních sídel vůdce státu. Sekulární režim byl nahrazen novými strukturami vzniklými v radikálním náboženském prostředí a svět zanedlouho znovu zaplavily temné zprávy o čistkách alávitů. Mnohým členům náboženských menšin se začala plnit jejich noční můra, současný vůdce země nicméně nepřestává mluvit o Sýrii pro všechny… Co bude dál? Má země vůbec naději na lepší budoucnost? Nikdo nedokáže říct. Sýrie je roky divoká karta plná překvapení a zvratů. A mezi nimi jsou sevřeni její obyvatelé, jedni z nejlaskavějších lidí, jaké mohl cestovatel poznat.
