Prašné ulice v městečku Bökönbaev v lednovém Kyrgyzstánu

Prašné ulice v městečku Bökönbaev v lednovém Kyrgyzstánu Zdroj: Pavel Svoboda

Divoká doprava po zimních horách je dobrodružstvím sama o sobě
Mrazivé ráno na zvířecím trhu v Karakolu
První paprsky slunce rozehřívají zmrzlé tváře
Sekce koní na nedělním trhu
Prodavačky lehce alkoholického nápoje bozo
27 Fotogalerie

Zimní výprava do Kyrgyzstánu aneb Nový rok s Kyrgyzy

Pavel Svoboda

Kyrgyzstán se právem stal oblíbenou destinací pro milovníky divokých hor a turistiky. Jaký ale bude v zimě, kam se dá vyrazit a co tam vůbec budeme dělat?

Po letních zkušenostech jsem se odvážil tvrdit, že hlavní město Kyrgyzské republiky Biškek, dříve též nazývané Frunze, se svou šedí a sovětskou architekturou není v podstatě ničím zajímavé. Nyní to je o fous lepší, panují zde díky kontinentálnímu klimatu výrazné mrazy a samotný život ve městě se pro nás stává zajímavějším. Naskočíme do maršrutky a starým minibusem ujíždíme podél severních břehů jezera Issyk-kul do města Karakol (dříve Prževalsk), oblíbené základny pro výpravy po hornatém východním Kyrgyzstánu. Při naší první návštěvě v roce 2011 zde bývalo jen několik málo ubytování, možná jen dvě oblíbená mezi zahraničními baťůžkáři. Nyní je na výběr z několika desítek možností a někde se domluvíme i anglicky. Ruština ale stále dominuje a na následující týdny nám otevírá lepší možnosti než angličtina.

Na dobytčím trhu

Je brzké nedělní ráno, temným mrazivým vzduchem vyrážíme na severní okraj města na jedny z největších dobytčích trhů ve Střední Asii, na které se během noci sjíždějí pastevci ze širokého okolí. Nabalení v silných péřových bundách se prodíráme sekcí ovcí a krav až ke koním. Prostor je zahuštěný, k sobě svázané ovce bečí, atmosféra je opravdu intenzivní. Mrzne, až praští, ale postupně se rozednívá a my nedočkavě vyhlížíme slunce, které se snad každou chvílí přehoupne přes vysoké hřebeny pohoří Těrský Alatau. Rozměry trhu jsou neskutečné. Díky silným kabátům, ušankám, čepicím a sněhovému poprašku je zvířecí bazar ještě mnohem fotogeničtější než v létě.

Sekce koní na nedělním trhuSekce koní na nedělním trhu | Pavel Svoboda

I my samozřejmě vyvoláváme větší rozruch, protože turisty zde touto dobou nevídají. Místní kluci se během chvíle perou v sedle na koních: k místní pastevecké kultuře jízda na koni nerozlučně patří a ke Kyrgyzům divokost také. Paprsky slunce se konečně přehouply přes horskou bariéru a světlo rozsvěcuje mrazivé obláčky páry jdoucí od úst lidí i tlam zvířat. Obchod čile pokračuje. Před oslavami nového roku si mnozí táhnou k parkovišti ovci či berana, kde je naloží do kufru či na zadní sedačky svého auta. Podobně jako v létě i nyní tento svérázný frmol brzy dopoledne utichá a my vyrážíme posnídat do jedné z jídelen na bazaru.

Nový rok v horách

Konečně směřujeme do hor. Dodávka se postupně plní ženami s nákupy a z malého stanoviště maršrutek vyrážíme do vesnice Šacht Džergalan. Tato zapadlá sovětská hornická osada hluboko v horách východního Kyrgyzstánu je známá jako lehce dostupný startovací bod treku k ledovci Inylček, který leží u čínských i kazašských hranic v oblasti nejvyšších velikánů Ťan-šanu. Postupně stoupáme do hor, přibývá sněhu i ledu na vozovce. Džergalan leží téměř 2500 metrů nad mořem a je místem, kde končí silnice. Těžba černého uhlí zde sice v menší míře funguje dodnes, ale nyní vše skrývá vrstva sněhu. Okolní svahy i celá vesnice jsou snově zasypány krásně bílou peřinou. A ta je právě zdejším zimním lákadlem pro dobrodružné lyžaře. Ubytujeme se na několik nocí v rodinném penzionu v posledním domě ve vesnici a těšíme se na zdejší pohádkovou zimu. Pro milovníky jízdy volným terénem zde mají dvě rolby, které vozí lyžaře vysoko do hor na následné freeridové sjezdy. Divočejší variantu představuje jízda do kopce na lyžích na laně za sněžným skútrem, to už je takový svéráznější středoasijský styl. My na začátek volíme klidnější variantu, kdy se na vypůjčených sněžnicích boříme do krásného hlubokého a sypkého sněhu v okolním lese i na pláních s výhledy. Krása zimních hor i krajiny je nepopsatelná.

V zasněžených ulicích DžergalanuV zasněžených ulicích Džergalanu | Pavel Svoboda

Vesnicí volně procházejí krávy i koně, nákupy se vozí na sáňkách a děti na nich nadšeně jezdí po prudších úsecích ulic. Dnes se slaví příchod nového roku a z naší kuchyně se linou lákavé vůně. Dostáváme misku se salátem i laghman, polévku se širokými a dlouhými nudlemi vycházející z ujgurské kuchyně. Na stole následují další chody: uzené ryby, kuřecí křídla, bramborový salát s granátovým jablkem a napečené sladkosti. Domácí rodina s několika dětmi sedí u vedlejšího stolu. My ten náš sdílíme s další trojicí zahraničních lyžařů, ale překvapuje nás, že se nerozjíždí žádný divoký večírek, který by se dal očekávat. Přijímáme pozvání na půlnoční vyjížďku rolbou vysoko na hřeben s vyhlídkou až na Karakol. V rolbě se netopí, jízda je hlučná a divoká. Přesně o půlnoci vystupuje na hřebenu za svitu měsíce a vítáme nový rok! Teploměr v rolbě ukazoval venkovní teplotu jen minus osm stupňů, po několika nočních fotkách mám ruce promrzlé a sjíždíme společně do nového roku 2024.

Tlustá lýtka

Ráno hlásí minus dvanáct stupňů. Ve velkém vedlejším guesthousu si půjčujeme skialpové lyže, dlouhé a široké do zdejšího hlubokého sněhu. Ani největší boty mně bohužel nesedí přes moje tlustá lýtka, ale i tak na skialpech za dva dny vyšlápneme několik lehkých svahů přímo za naším domem a užíváme si sjezdů ve zdejším prašanu, který jen tak někde nezažijeme. Žádní další lidé na svazích a žádná pravidla, takové je ježdění v Kyrgyzstánu. Mnohem lepší skialpové vybavení lze zapůjčit v obchodu u Igora Chanina v Karakolu, ale ani po dávných nepříjemných zkušenostech s tímto „turistickým oligarchou“ se s ním domluva vůbec nezlepšila. Vybavení nám zapůjčí jen oproti úschově našeho cestovního pasu, což nepřipadá vůbec v úvahu, anebo oproti záloze ve výši přes tisíc dolarů za vybavení pro jednoho. Takovou hotovost s sebou nemáme a nechtěli bychom mu ji ani dávat. Jiná půjčovna v Karakolu skialpy bohužel nenabízí.

Na jednom ze svahů nad Džergalanem to nějak žije, je tam snad celá vesnice! Funguje tady totiž minivlek, který vás vytáhne na velkém nafukovacím kruhu do mírného kopce a ledovým korytem se poté sjíždí dolů. Jízdy vypadají zběsile a až bláznivě rychle. S nadšením jezdí nejen snad všechny místní děti, ale i dospělé dámy a pánové. Pokud to pustili z kopce moc rychle, turbulence je katapultují z kruhu ven. Partnerka vyráží také, já raději jen fotím četné karamboly v cíli. Celé to působí hodně srandovně a provedením vleku se nostalgicky vracíme ve vzpomínkách do našich dětských let na staré sjezdovky, které již v Česku dávno nefungují.

Zima v horách Střední Asie nabízí exotické scenerie.Zima v horách Střední Asie nabízí exotické scenerie. | Pavel Svoboda

K snídani i k večeři je v ubytování každý den jiný chod. Paní domácí se snaží a je vidět, že už má s turisty zkušenosti. Místo nám přirostlo k srdci, vesnici jsem prochodil několikrát křížem krážem a zdejší život byl v zimě neuvěřitelně fotogenický. Šacht Džergalan má veliký turistický potenciál a ti šikovnější již chytají nové šance obživy za pačesy. Trošku nám zdejší příběh vedoucí od skomírající těžby uhlí až k turistům připomíná vesničku Eibenthal v českém Banátu v Rumunsku.

Zlaté prameny

Cestou zpět do Karakolu vystupujeme ve vesničce Ak-Suu a těšíme se do hezky opraveného areálu venkovních termálních bazénků Kench v údolí nad námi. K našemu velkému zklamání je ale zavřeno a nikdo prý až tak do desátého ledna pracovat nebude, je přece nový rok a všichni si dávají volno. Další den vyrážíme na dobrodružnější výpravu, za termálními prameny v údolí Altyn Arašan. Máme to nějakých 15 kilometrů pěšky po namrzlé a trochu uježděné horské cestě. Je mrazivo a zasněženým lesem i horami se jde hezky. Asi v polovině naší túry nás za divokého řevu motoru dojíždí místní oblíbený nezničitelný teréňák UAZ, přezdívaný buchanka. Svezou nás, řidič si říká o 2000 somů, ale spokojí se i s mou nabídkou tisícovky (250 korun). Několik Kyrgyzů se jede vykoupat, cesta by tedy měla být sjízdná, i když zde opravdu hodně záleží na úhlu pohledu. Buchanka se divoce komíhá ve sněhových kolejích, až nadskakujeme ze sedaček, či z nich dokonce padáme. Opouštíme relativně bezpečnou cestu podél řeky a vjíždíme do svahu nad ní. Držíme se zuby nehty, taková jízda už je opravdu za hranou. Před námi se objevuje hladká ledová plocha zamrzlého brodu, na kterou řidič vjíždí, led praskne a auto do něj zapadává. Zkušeně se ho ze zajetí ledu naštěstí podaří vyprostit díky lopatám, které jsou nezbytnou výbavou na takovou cestu. Při následné jízdě do prudkého svahu definitivně uvízneme ve sněhu. S radostí dojdeme zbytek cesty opět bezpečně pěšky. Před námi se otevírá bílá planina „Zlatých pramenů“ s výrazným vrcholem Palatka na horizontu. Ten dostal svůj název z ruštiny, protože tvarem připomíná klasické stany „áčka“. Od minule, za těch 12 let, tady ale přibylo staveb: nové chatky a jurtové kempy. Poslední velká chata je naštěstí otevřená i v zimě a domluvíme si tady nocleh. Sice v ne moc hezkém pokojíku, ale zase s tolik potřebnými kamny.

Noční koupel v Altyn ArašanuNoční koupel v Altyn Arašanu | Pavel Svoboda

Celodenně podnapilý správce chaty, takový věkem i alkoholem ošlehaný drsný chlap ruského vzhledu v maskáčích, nám i uvaří večeři, ale nakonec ji s díky potajmu necháváme celou místním štěňatům, kterým na rozdíl od nás udělá velkou radost. V zasněženém svahu u řeky stojí pět domečků, ze kterých se v mrazivém odpoledni kouří. Uvnitř totiž čeká náš cíl a odměna: bazénky s horkou vodou. Rychle sundat péřové bundy a už se rochníme ve vroucí vodě. Stěny jsou namrzlé, na dveřích rampouchy. Postupně zkoušíme všechny různě teplé až velmi horké lázně. Romantika graduje při noční koupeli, kdy otevřenými dvířky koukáme na hvězdnou oblohu. Mokré plavky jsou na venkovním mrazu do minuty naprosto zmrzlé. Zatímco v letním vedru místní koupele až tolik neoceníte, teď, v zimě, se stávají tím nejlepším možným lákadlem a já už v mapách vyhlížím další termály po okolí.

Sedm rudých býků

Cestou z hor sněhu opět výrazně ubývá, ale naštěstí okolí slavných červených skal v údolí Džety-Oguz je alespoň lehce pocukrované. Rudých „Sedm býků“ kontrastuje se sněhovou bělobou, v zimě je zde ticho a klid. „Sníh bývá právě tak od Džety-Oguz směrem na východ,“ vysvětluje nám zdejší podmínky pan domácí, u kterého se necháme zlákat na projížďku na koních. Ti nyní nosí zimní podkovy s ostrými zuby, stejně jako mají horolezci mačky, tak jim to snad nebude moc klouzat, uklidňuji se. Mé zkušenosti s jízdou na koních nejsou moc růžové, ale na sněhu to má své kouzlo. Naším průvodcem je sotva desetiletý klučina a dva volně pobíhající psi, kteří si dovádění ve sněhu náležitě užívají. Sníh křupe pod kopyty, vyjíždíme na hřeben s výhledem před pískovcové skalní útvary až na břehy jezera Issyk-kul. Koně jsou zpocení, necháváme je odpočinout a děkujeme jim za nezvyklou zimní projížďku.

Sáňkovačka v barevném údolí Džety-OguzSáňkovačka v barevném údolí Džety-Oguz | Pavel Svoboda

Co by to bylo za výlet do tradičně pasteveckého Kyrgyzstánu, kdybychom nepřespali v jurtě, tradičním nomádském stanu? Vypadá to, že i přes zimu funguje v oblasti celá řada jurtových kempů, ale nakonec nám to dává trochu zabrat, abychom nocleh v jedné z nich domluvili. Přesouváme se o jedno údolí dále na západ, do Kyzyl-Suu. V ospalé vesničce rozvášníme místní taxikáře, kteří v zimě turisty určitě nečekali. Dle našich instrukcí nás opravdu starým osobákem dovezou po ledovaté cestě až k pěšímu mostku přes řeku, odkud dojdeme ke třem zimním jurtám a maringotce, kde se již kouří z komína. Přiběhne nás přivítat nejdřív pes se štěnětem a poté vycházejí i pan a paní domácí. Jurty jsou hezky zdobené zvenku i zevnitř, kde leží dokonce podlaha z dřevotřískových desek a uprostřed stojí malá kamínka, která se za chvíli byť žárem nerozskočí, když jsou plně navalena uhlím. Máme připravené dvě matrace s dekami. Použijeme ale stejně raději své osvědčené zimní péřové spacáky, které se už několikrát hodily, protože i na pokojích bývá chladno. Jako v každém navštíveném údolí se vydáváme na pěší výlet hlouběji do hor. Zde ale míříme ke speciálnímu cíli, kterým jsou po pár kilometrech termální prameny Ayuu-Tor. Chvíli se rozkoukáváme po opuštěném areálu malých lázní, až ve zchátralé budově nacházíme snově vykachlíčkovaný bazének, do jehož vroucí vody se ihned ponoříme. Nohama cítíme, jak horká voda pramení přímo ze skalního podloží naší soukromé lázně. Jak mohou nechat takto idylické místo zpustnout? I díky tomu má naše koupačka až lehce strašidelnou atmosféru. Celí rozmočení se vracíme křupavým sněhem do naší vytopené jurty. Večeře se podává v maringotce, dostáváme silný vývar šorpó s velkým kusem masa a bramborou, následují kotlety z mletého masa s rýží a zelný salátek. I přes náš nesouhlas přichází pan domácí v pět hodin ráno znovu naložit do našich kamen uhlí, jako by nás chtěl upéct v péřových spacácích zaživa.

Na lyže i za sokoly

Konečně skončily místní novoroční prázdniny, a tak můžeme vyzkoušet snad již klidnější lyžařský areál Ski base Karakol, který se nachází přímo nad městem. Čekali jsme na čerstvou sněhovou nadílku, ale ono bohužel ne a ne na-

sněžit. Bulvár ulice Karasajeva v Karakolu překvapuje několika moderně vybavenými půjčovnami sjezdového vybavení a již míříme džípem do areálu. Celodenní permanentka přijde na 1500 kyrgyzských somů, tedy kolem 400 korun. Postupně se skamarádíme s půjčenými lyžemi a míříme vleky stále výše. Dříve zde trénovali sovětští atleti, dnes na sjezdovce samozřejmě potkáte také cizince, ale na nejlehčím spodním svahu se učí lyžovat především místní Kyrgyzové a objevují tak kouzlo tohoto sportu. Zákaz alkoholu v restauraci u sjezdovky je určitě chvályhodný nápad. Sedačkové lanovky pocházejí z druhé ruky z Francie, vše je na evropské standardy zastaralé, ale funguje to. V poledne se spouští další vlek, a přichází tak možnost vyjet i na nejvyšší bod areálu, na vyhlídku v nadmořské výšce 3040 metrů. Otevírají se krásné výhledy nejen na oblast jezera, ale i do okolních vysokých hor a hlouběji do Karakolského údolí. S výškou přibylo i sněhu a nakonec si užijeme hezkou kyrgyzskou lyžovačku.

Ukázka tradičního sokolnictví na jižním břehu jezera Issyk-kulUkázka tradičního sokolnictví na jižním břehu jezera Issyk-kul | Pavel Svoboda

Podél krásného jižního břehu jezera Issyk-kul, kterému zde místní přezdívají „moře“, vyrážíme za posledním důležitým cílem našeho zimního výletu, a to za sokolníky, tedy orlolovci, jejichž komunita sídlí v městečku Bökönbai. Před očima vidím zimní záběry tradičních orlolovců na koních, na takové focení se těším již několik let. Sníh ale zcela zmizel a krajina je najednou taková ponuře smutná. Ráno na nás v prastarém pomačkaném volkswagenu čeká místní sokolník se synem a chudák orel s námi jede naložený v kufru. Cestou výská a roztahuje křídla. Na malé planině za městečkem nám obtloustlý strejda prezentuje techniku lovu s orlem, něco málo nafotíme a dnešní fiasko je rychle u konce. Asi jsme měli příliš velká očekávání a bez sněhu to prostě není ono.

Vykoupeme se v nedalekých, tentokrát fungujících a pro nás již posledních termálních lázních v Kadži-Saji. V chladném Biškeku nakoupíme na trhu pohodlné mongolské ponožky z velbloudí vlny a v jídelně poobědváme poslední šorpó na zahřátí. Naše mrazivé dobrodružství je u konce. Zimní cesty otevírají nové výzvy a musím přiznat, že Kyrgyzstán byl v zimě opravdu krásný. A třeba nám příště napadne i nějaký ten čerstvý sníh a té nádhery bude ještě více.