Stěžejní část našeho putování po východním Bhútánu měly zabrat treky. Nejdřív čtyřdenní, vedoucí posvátnou oblastí, kterou doposud noha turisty neprošla, neboť se v ní důležití představitelé buddhismu kdysi oddávali meditacím. Místní agentura nám trasu připravila na míru, což obnášelo zdlouhavá jednání s úřady. Nakonec se podařilo potřebná povolení získat. Jenže večer před prvním dnem treku přišla nečekaná studená sprcha: přes zvolené území se přehnala vichřice a poničila řadu domů. Vesničané usoudili, že šlo o znamení bohů, aby nás tam nepouštěli. Zalekli se, že bychom místní duchy mohli ještě více rozzlobit, a tak se z permitů staly jen bezcenné cáry papíru. I tohle je součást bhútánské kultury, kterou nezbývá než respektovat.
Z kómatu do Khomy
Nicméně vyvstala potřeba vzpamatovat se z cestovatelského kómatu a upravit program na následující čtyři dny. Když už jsme se dokodrcali tak daleko, nemělo smysl se zase hned vracet, tudíž jsme pokračovali dál na sever. Po úzké cestě vydlabané do skal hlubokého říčního kaňonu jsme zamířili do vesnice Khoma. Minuli jsme odbočku k největší soše Padmasambhavy (Lhuentse Takela či Takila), jejíž zlatý lesk nás oslnil alespoň zespodu a z dálky, byla by to k ní přece jen dlouhá zajížďka. Z mostu přes řeku Kuri Čhu podobným stylem zaznamenáváme i vysoko v lesích usazený dzong Lhuncche a hned za ním, přímo pod námi kremační čhörten, jehož název Khoma Crematorium už naznačoval, že jsme se blížili do cíle.
V Khomě vznikají ty nejpropracovanější a nejkrásnější bhútánské látky|Honza Čermák
Ve vesnici právě mniši prováděli rituál žehnání nově stavěnému domu, který má z pozemku vypudit zlé duchy. Konkrétně sledujeme druhou fázi ze tří. První se odehrává po vybudování základů, druhá ve chvíli, kdy vznikají okna, a závěrečná se vztyčením dveří. Následovalo pozvání do dvoupatrového komunitního chrámu Khoma Zangdo Pelri, kam nás výjimečně pustili i v šortkách, a to i do svatyně v patře, zasvěcené rituálu s dýkou kíla (též phurba). Cítíme tu zkrátka liberálnější přístup a připadáme si jako vítaní hosté, kterým se dostalo i milého pohoštění a nefalšovaných úsměvů.
Naše průvodkyně Lilia Khousnoutdinova tvrdí, že právě v téhle odlehlé vesnici vyrábějí nejlepší bhútánské tkadleny ty nejkvalitnější a nejdražší látky. Neváhali jsme se o tom přesvědčit na dvorku náčelníka vesnice. I mé neznalé oko laika muselo uznat, že to tvrzení nebude přehnané. Dlouho jsme se ale nezdrželi, čekal nás výšlap na přilehlý kopec s chrámkem Sangaj Daru Nej, který je počátečním bodem poutě k nesmírně posvátnému Singje Dzongu, kam se cizinec prakticky nemá šanci legálně dostat.
Chrámek s jeskyní nad vesnicí Khoma|Honza Čermák
Chrámek nám otevřela ochotná mniška, která nám nejen nabídla osvěžující nápoje, ale také nás zavedla do jeskynní svatyně pod chrámem, v níž údajně šest měsíců se svou partnerkou meditoval legendární Guru Rinpočhe. Zanechal tu po sobě otisky rukou a hlavy, jak se snažil nízký skalní strop nadzvednout. Mohli jsme si to sami vyzkoušet a prohlédnout si i některé posvátné předměty. Cestou zpátky jsme si ještě od laskavé místní sedmdesátnice vysloužili téměř nekonečný příděl čaje z citronové trávy a sušenek. Ryzí pohostinnost a naprostá absence turistů dávaly tušit, že se máme v následujících dnech na co těšit.
Na treku
Po pětihodinové jízdě na východ jsme po setmění přijeli do hotelu Druk Deothjung u města Tašigang. Měl výzdobu v čínsky kýčovitém stylu a na pokoji největší koupelnu, jakou jsem kdy viděl. Až ráno jsme zjistili, že jsme vlastně na docela hezkém místě – z postele jsem měl výhled na skupinku místních a pasoucí se dobytek, z vany na okolní kopce a údolí. Doopravdy jsem se ale na první pohled zamiloval až v městečku Tašijangcche (Trashiyangtse). Ze vzduchu i z lidí tu sálala příjemná energie, jeden mladík si nás dokonce fotil. Přišlo mi až líto, že se tu skoro ani (obrazně) neohřejeme a vyrazíme na trek, který měl nahradit původně plánovaný.
Stalo se tak severně od městečka, v nadmořské výšce 2150 metrů, kterou jsme v podstatě každým krokem zvyšovali. První zásadnější odpočinek představoval až oběd z várnic donesených dvěma útlými chlapíky ke klášteru Čugom, od něhož jsme pokračovali jedním z nejstrmějších stoupání v mém životě. Louku pod nejvyšším bodem trasy jsem musel vystoupat kličkováním, přímo bych to asi nezvládl. Na jejím vrcholu nás uvítala obětavá skupinka místních, kteří nám další část treku od brzkého rána klestili mačetami. Vedla totiž bujnou džunglí s obrostlými a povalenými stromy, kapradinami, bambusy a potůčky. Přes opuštěné meditační centrum a následně kolem ojedinělých zemědělských usedlostí jsme nakonec doputovali do improvizovaného kempu.
Před naším příjezdem nám trasu džunglí prosekávali místní chlapíci mačetami|Honza Čermák
Ještě před ulehnutím jsme přes dlouhou visutou lávku a pěšinkou mezi políčky a chatrčemi vyrazili k nedalekému klášteru Tečhen Phodrang, ukrytému v divoké přírodě na břehu bouřlivé říčky. Už pohled z můstku sliboval nevšední zážitek. Nevěděli jsme, co dřív: zalehnout do náruče rozložitého kmene obřího cypřiše, pokusit se na neméně obrovském balvanu dosáhnout devíti dlouhými kroky nirvány, nebo se snažit dostat do zamčených svatyní? Působivá byla především ta přízemní, jejíž část tvořila skála s údajným otiskem meditujícího Gurua Rinpočheho. Do toho všeho pobíhající mladí mniši, které jsme pak ještě na zpáteční cestě potkali, jak po visuté lávce přinášejí potřebné zásoby.
Magický polední čaj
U snídaně mi kdosi vnukl, abych se podíval na předpověď počasí. Díky tomu se vytvořila skupinka, která se rozhodla nepodstoupit v očekávaném dešti druhý, podstatně náročnější den treku. Sympaťákem, který tu prý provázel i Reinholda Messnera, jsme se nechali zavézt zpátky do Tašijangcche. Cestou na nás mávali lukostřelci a my chvíli marně hledali jejich terč. Nacházel se přes cestu a několik domků asi sto padesát metrů od místa střelby! Není divu, že v téhle zemi dochází při národním sportu k vážným zraněním, či dokonce úmrtím.
Velmi posvátný chrámek Gongza Nej nás okouzlil nejen odlehlostí a divokou krajinou, ale především nepopsatelnou energií a atmosférou|Honza Čermák
Zpět v městečku jsme si najali offroadový taxík a řidiče požádali, aby se co nejvíc přiblížil k chrámku Gongza Nej, který jsme si vyhlédli na mapě. Asi hodinová cesta po oficiální silnici potvrzovala, že východ země zůstává tak trochu divočinou, ovšem to nebylo nic proti tankodromu, po němž jsme se vlekli za stádem krav k místu u řeky, odkud už jsme museli pokračovat pěšky. Zhruba na čtyřech kilometrech v teple a dusnu kolem řeky Dangme (nedalekou Indií protéká jako Mánas) jsme kromě zmíněných krav nepotkali živou duši. Kochali jsme se okolní drsnou přírodou, než se naše strana břehu začala proměňovat v rýžová políčka. Hned u první chatrče mezi nimi nám dali místní napít. A po další chvíli už jsme došli k chrámu ukrytému tak, že kdyby nebyl naším předem daným cílem, možná bychom ho minuli. Což by byla nesmírná škoda.
V chrámku nás přivítal muž, který působil, jako by tu byl snad odjakživa|Honza Čermák
Název Gongza Nej je nejspíš zkomolenina přesnějšího Gongdža Nej, kdy gongdža znamená polední čaj. Legenda totiž praví, že když Guru Rinpočhe vyháněl v oblasti zlé duchy, právě tady mu kolem poledne nabídli čaj. Následně tu meditoval a místu požehnal. Proto patří chrámek v Bhútánu mezi nejposvátnější a jsou v něm uchovávány i vzácné náboženské poklady. Pro nás to byl jeden velký poklad. Průvodcem nám byl roztomilý stařík, který jako by vypadl z tibetské pohádky. Snad jeho stařenka nám na uvítanou nakrájela čerstvou papáju. A my nasávali neuvěřitelnou atmosféru zdánlivě prostého místa s magickou svatyní a skalními útvary a převisy, které spouštěly fantazii na plné obrátky. Člověk nemusí být buddhistou, aby tu vnímal cosi silného, co se nedá slovy popsat a vysvětlit. Z náhodného výletu, který měl být jen alternativním programem, se vyklubal jeden z nejpůsobivějších momentů celé cesty.
Třináct řemesel
Kouzelný chrámek nás namlsal natolik, že jsme si na další den naplánovali další pamětihodnosti v okolí – klášter Nangkhar se zlatou stúpou a chrám Óm Bha Nej, takovou miniaturní verzi Tygřího hnízda. Jenomže ráno jsme okusili další aspekt bhútánské kultury. Náš záměr, který jsme sdíleli jen s taxikářem, se nečekanou šuškandou dostal až k našemu místnímu průvodci Dordžimu, který zůstal na treku. A ten nám zakázal vzdálit se z města o víc než 15 kilometrů. Doneslo se k němu totiž i to, že jsme předchozí den navštívili Gongza Nej, aniž bychom tušili, že je k tomu zapotřebí speciální povolení a přítomnost průvodce. Chrámek je totiž nejen velmi posvátný, ale také leží v citlivé oblasti blízko indických a tibetských hranic. Naštěstí jsme nepotkali nikoho, pro koho by to byl problém, ale pokud bychom na dalším výletu takové štěstí neměli, průvodce by mohl dokonce přijít o licenci. A to jsme samozřejmě nemohli a nechtěli riskovat.
Vyjeli jsme tedy jen do kláštera Dho-Ngag Choeling nad městečkem (po kamenité venkovské cestě to zabralo kolem hodiny), kde panoval božský klid. Po následném shledání s trekaři a ujištění, že jsme o nic zásadního nepřišli, jsme pak zpátky v Tašijangcche společně zavítali do vysoké školy třinácti řemesel (College of Zorig Chusum), jedné ze dvou tohoto typu v zemi. Studium trvá podle náročnosti oboru od dvou do šesti let a díky královské podpoře je dostupné zdarma.
Ve škole třinácti řemesel můžete pozorovat studenty přímo při práci|Honza Čermák
Procházeli jsme od jedné dílny ke druhé a pozorovali při práci švadleny, vyšívačky, dřevořezbáře, kováře a kovotepce, sochaře či malíře. Viděli jsme, jak vznikají tradiční slavnostní boty, náboženské ikony, dřevěné masky či kovové meče… Nečekaně příjemný a silný zážitek jsme v centru města završili prohlídkou klasické vesnické dílny Sonam Dema Dapa, v níž vznikají dřevěné misky, například z námi tak oblíbených rododendronů.
Za yettim na konec světa
Před odjezdem z Tašijangcche na konec světa jsme ještě pro jistotu absolvovali kóru kolem bílé stúpy příznačně nazvané Chorten Kora. Aby toho nebylo málo, následovala zastávka u chrámového areálu Gom Kora. Upřímně řečeno, už se mi ani nechtělo vystupovat, protože jsem měl pocit, že chrámů bylo za uplynulé dny dost, ale samozřejmě jsem se přemohl. A nelitoval jsem: v malé svatyni právě probíhala energií nabitá púdža, kterou jsme mohli oknem po očku sledovat a dost dobře poslouchat; jeskyně, v níž (jak jinak) údajně meditoval Guru Rinpočhe, měla výbornou akustiku; mohli jsme vyzkoušet, zda jsme dost silní na to, abychom unesli kámen hříchů; a celkově bylo místo prodchnuté nefalšovaně mystickým nábojem.
Chrámový komplex Gom Kora je dalším příkladem místa, které není turistickou atrakcí, nýbrž ukázkou běžného života Bhútánců|Honza Čermák
Pak už jsem se ale opravdu těšil do oblasti, kam se turisté obvykle nevydávají – první z nich tak učinili až v roce 2009. I díky tomu si zachovává východ království svoji odlehlost, autenticitu a představuje „ten starý Bhútán“. Podle mnohých tu také stále žije legendární sněžný muž a rozléhá se tu jediný národní park na ochranu životního prostředí yettiho na světě. To všechno znělo lákavě, ale cesta celkem odpovídala slibované odlehlosti.
Směrem na východ se mění nejen krajina, ale také počasí a kvalita cest|Honza Čermák
Po poslední možnosti vybrat hotovost a doplnit zásoby v malebném městečku Tašigang bylo potřeba vystoupat o zhruba 1700 výškových metrů do cílových 3500 m n. m. Kvalita povrchu i počasí klesaly nepřímo úměrně výšce, občas jsme museli vystoupit a jít chvíli pěšky, abychom autobusu odlehčili a umožnili mu projet kritickými pasážemi. Houstnoucí mlha dodávala štrapáci na mystičnosti, opice a pijavice na divokosti. Postupně přibývalo terasovitých políček na obrovských kopcích a od tří tisíc metrů také už obligátních rododendronů v ještě bohatší paletě odstínů než dřív, tentokrát zasazených do úplně odlišného typu krajiny.
Bezčasí v Meraku
Do vesnice Merak (me = oheň, rak = hořet) jsme doputovali ve čtyři hodiny odpoledne, ale připadali jsme si jako v jiném časoprostoru. Výrazně se ochladilo, mlha vytvářela pocit bezčasí, domy vypadaly odlišně než v předešlých částech Bhútánu, stejně tak jejich obyvatelé. Na první pohled byly patrné podstatně prostší a drsnější životní podmínky. I pro nás – po všech těch vyvoněných hotelech čekaly mužskou část výpravy matrace na prkenné podlaze v pokojíčku vystaveném nemilosrdnému klimatu, které naštěstí zmírnil alespoň donesený přímotop, ženské části jsme přenechali postele, ovšem topit se muselo dřevem v klasických kamnech. Toaleta s kádí na společné chodbě, koupelna venku u rozviklaného kohoutku. A k obědu poprvé dostáváme jačí maso. To ale rozhodně není stěžování, máme, co jsme chtěli!
Na uvítanou nám pětice mužů v krojích a maskách, doprovázená improvizovanou miniaturní kapelou, před pódiem v oplocené ohradě bosky předváděla tradiční tanec. Nevšední představení s námi sledovaly i místní děti, u kterých jsem postřehl tibetské rysy. Ještě výraznějším znakem téhle svébytné oblasti a polonomádského etnika Brokpa jsou ovšem čepičky cchipí čam či šamo z jačí srsti. Pětice úsměvně odstávajících cípů pomáhá k odvádění vody při srážkách, což na pastvinách přijde rozhodně vhod.
Tradiční tanec na uvítanou v Meraku|Honza Čermák
Ačkoli se tu buddhismus prolíná s animismem a šamanismem, nesmí chybět tradiční chrámek, po jehož návštěvě a večerní procházce úzkými uličkami jsme pozváni do domácnosti našeho místního průvodce. Dostalo se nám pohostinnosti v podobě tradičních nápojů: čaje s jačím máslem, který bych přirovnal k lehce osolenému čaji s mlékem, a pálenky ara (také arag). Ta se vyrábí z různých plodin podle jejich dostupnosti – z rýže, kukuřice nebo třeba prosa. Vybavení domu ve mně evokovalo filmy z 19. století. Hřejivé nápoje nechyběly ani při ukázce lidových písní, kterou si pro nás připravila čtveřice žen v typickém oblečení, včetně nápadných korálů a samozřejmě i jačí hučky.
Přes onen svět do Saktengu
Opět došlo na lámání chleba a skupiny: do „sousední“ vesnice Sakteng (sak = planina, teng = bambus) se lze dostat buď dlouhým trekem přes sedlo Nagčung (4100 m n. m.), nebo objížďkou ve vozidle. Stal jsem se součástí větší, motorizované skupiny, jež si mohla v pohodě užít cestu neskutečně proměnlivou krajinou, kterou jsme si v nejhezčích partiích vychutnávali po svých. V úseku, kde se mezi vysokými stromy, zlověstnými pahýly a rozkvetlými rododendrony převalovala mlha, v níž se náhle zjevilo početné stádo jaků, jsme si připadali jako na onom světě.
Cesta z Meraku do Saktengu nás na chvíli vrátila do úrodného údolí|Honza Čermák
Úzká a klikatá cesta vzhůru do Saktengu, plná hlubokých děr a výmolů, byla hodně drsná, často se mi při pohledu z okýnka na příkré srázy tajil dech a svíraly hýždě. Byl jsem vděčný za jakékoli odpoutání pozornosti – nádherný vodopád, koně, odlišný ráz krajiny… Po příjezdu se místní divili, že jsme dojeli autobusem, podle nich to totiž možné není. Aha.
K Meraku a Saktengu neodmyslitelně patří pěticípé hučky z jačí srsti|Honza Čermák
Sakteng působil jinak než Merak. Okolí bylo otevřenější, procházka kolem řeky mezi jaky, koni a psy připomínala zdivočelou zemi, potkali jsme tu víc dětí, které se nám úslužně klaněly – obecně tu bylo živěji. Ochutnali jsme neskutečně dobrá vajíčka se sýrem či tvarohem. Jačí tanec pro hosty, jehož plná verze trvá pět až šest hodin, byl tentokrát doprovázen podrobným výkladem jeho významu a zpěv žen vypilovanější. Nejzajímavější ale byly návštěvy domácností, v jedné jsme pozorovali náročnou ruční výrobu zmíněných plstěných čepiček, v jiné jsme si nad čajem vyslechli obavy z budoucnosti. Dřív se tu lidé myli jednou týdně, veškeré jídlo se vyrábělo z dostupné kukuřice, místní byli silní a odolní, dožívali se klidně i devadesátky. Se změnou klimatu, přísunem nekvalitních potravin, elektrifikací, která přitahuje hmyz ničící zásoby, se všechno změnilo. Mladší generace touží po vzdělání, rychlejším cestování a snadnějším životě. Z toho mají starousedlící obavy. Snad jsou zbytečné.
Poletíme?
Na zpáteční cestě za námi snad dvanáct kilometrů urputně pelášili s jazyky na vestě tři psi z vesnice. Dojemnější rozloučení si snad ani nelze představit. Stejně jako větší kontrast v posledním ubytování v Bhútánu. V resortu Lingkhar Lodge jsme si připadali jako v ráji. Zbývalo už jen věřit, že včas odletíme zpátky do civilizace. Prťavé letiště Yonphula je totiž pověstné nebezpečnou přistávací dráhou mezi skalami, takže kvůli časté mlze se řada letů ruší. Když na ranvej dosedl letoun, kterým jsme měli následně odletět, propukli jsme v takřka dětinský jásot. Ovládly mě smíšené pocity. Ulevilo se mi, že se nemusíme vláčet víc než dvacet hodin přes celou zemi, zároveň se mi nelehko loučilo nejen s neskutečně šikovnými a milými řidiči, ale také s krajem, který mi svou divokostí a ryzostí přirostl k srdci. Tak snad zase někdy budu mít příležitost s úsměvem zvolat Kuzuzangpo!
Drastické pohřbívání
Vzhledem k tomu, že těsně před posledním trekem jeden z doprovodných koňáků nečekaně zemřel, přišlo v Saktengu na přetřes i téma pohřbů. Ačkoli se po příchodu nové sekty mnichů před 10–15 lety přistoupilo ke kremacím se sypáním popela do vody, někteří starší obyvatelé se tu i nadále dožadují tradičníhopohřbu. Při něm zůstává tělo nebožtíka dva dny doma, pak se přenese k řece, kde leží sedm dní zatížené kameny. Následně se odřízne hlavaa zbytek těla se rozseká na víc než tisíc kousků. Vše pak odnese řeka.
Dobré vědět
- Pro vstup do Bhútánu je nutné vízum (40 USD) a úhrada denního poplatku za udržitelný rozvoj (aktuálně 100 USD za osobu), který již nezahrnuje další náklady (ubytování, doprava apod.) jako dříve.
- Na řadu míst je nutné speciální povolení a také přítomnost bhútánského průvodce. V regionech Paro a Thimphu je sice turistům od roku 2022 umožněno cestování bez přiděleného průvodce, vozu a řidiče, ale podmínky nejsou zcela jednoznačné, určitě se vyplatí služby místní agentury.
- Připravte se na to, že se většinu času budete pohybovat v nadmořské výšce nad 2000 metrů.
- Uvnitř svatyní platí zákaz focení a natáčení. Jeho porušením se nejen vystavujete riziku, že vás do dalších chrámů a klášterů nepustí, ale také můžete místnímu průvodci přivodit vysoké tresty nebo ztrátu licence.
- Bhútánský ngultrum (BTN, Nu) je navázaný na indickou rupii v poměru 1 : 1. Přepočet na koruny: 1 BTN = 0,28 Kč. Výběry z bankomatu podléhají poplatku. Smlouvání není obvyklé, ale do 10 % se ještě dá považovat za důstojné. Pivo v restauraci (lahvové/v plechu) stojí většinou kolem 200 Nu, v méně turistických místech jsme mok pořídili i za 80 Nu.
- Jediné mezinárodní letiště je ve městě Paro, kam létají pouze společnosti Drukair a Bhutan Airlines.
- Jezdí se vlevo.
