Píše se rok 1943 a já, vlastně náhodou, poprvé zůstávám v březnu na Bali. I když sem pravidelně jezdím už mnoho let, touhle dobou jsem vždycky byl někde jinde. Ať už na Filipínách, na Raja Ampat, nebo na Novém Zélandu. Nikdy jsem tak neměl šanci zažít na vlastní kůži balijské oslavy příchodu nového roku.
S příchodem nového roku se Balijci uchylují k modlitbám do chrámů|Jakub Freiwald
Možná vám už došlo, že onen rok 1943 se neváže k našemu kalendáři (ve kterém by odpovídal roku 2022), nýbrž k tomu balijskému. Bali se řídí dvěma, respektive třemi kalendáři. Vezměme to netradičně pozpátku. Na posledním místě stojí ten náš, gregoriánský. Místní ho povětšině znají, hlavně kvůli turistům.
Druhý, o poznání složitější, je Pawukon. Údajně vychází z tisíce let starých cyklů pěstování rýže a je výrazně komplikovanější. Rok se v něm skládá ze šesti měsíců po 35 dnech a má celkem 210 dnů. Zajímavé je, že kalendář obsahuje deset různých týdenních cyklů, které ale běží současně. To znamená, že stejný den má často jiný název podle toho, který cyklus zrovna běží. Pawukon určuje datum mnoha tradičních balijských svátků, jako jsou Saraswati, Pagerwesi, Kuningan a Galungan, které se slaví každých 210 dnů.
Modlí se všude, třeba na silnici protínající vesnici Kubu|Jakub Freiwald
Poslední kalendář se nazývá Saka. Váže se k lunárním cyklům, měsíc podle něj má 29 až 30 dní a začíná s příchodem novu, v angličtině zvaném „new moon“, tedy „nový měsíc“. Každých 30 měsíců je poté přidán jeden další, aby byla zachována návaznost se solárním rokem. Právě podle tohoto kalendáře se určuje přesné datum balijského Nového roku, kterému tu nikdo neřekne jinak než Nyepi, tedy den ticha.
Šetrně s přírodními zdroji
Dá se říct, že na Bali se něco slaví skoro každý den v roce. Všemožné oslavy tu probíhají prakticky neustále, a když tu chce člověk žít, musí si na ně zvyknout. Běžné jsou uzavírky silnic, vyhýbání nejrůznějším procesím a jiná omezení, která prostě k místnímu životu neodmyslitelně patří.
Kolem čtvrté odpoledne se vše dává do pohybu...|Jakub Freiwald
Některé oslavy jsou však větší než jiné. Přípravy na balijský Nový rok začínají s velkým předstihem. V útrobách početných chrámů hudebníci neúnavně den za dnem pilují pořád dokola tradiční skladby a jejich líbivé melodie se rozléhají přilehlým okolím. Začíná se také se stavbou mohutných soch, jejichž konstrukce lze čas od času zahlédnout kolem silnic.
Nazývají se Ogoh-ogoh a měří i několik metrů. Ztělesňují mytologické postavy v nadživotních velikostech a jsou většinou inspirované hinduistickou filozofií. Kreativitě se však meze nekladou. Velkým hitem loňského roku byla třeba obrovská socha vybotoxované dívky v bikinách, která si fotila selfie. Na Bali posledních let bohužel smutná realita, kterou samozřejmě vnímají i místní lidé.
Sochy se na každé křižovatce otáčejí třikrát proti směru hodinových ručiček, aby na sebe nachytaly co nejvíc negativní energie|Jakub Freiwald
Sochy jsou vyrobeny z dřevěných prken, bambusu, polystyrenu i dalších materiálů a na první pohled připomínají bez přehánění démony. Mají vykulené oči, vyplazený jazyk a působí děsivě. Vše má svůj důvod. Jejich hlavním účelem je očištění ostrova od jakýchkoli škodlivin vzniklých činností lidských bytostí. Dle hinduistické filozofie by totiž lidé měli s přírodními zdroji hospodařit, aniž by při tom ničili životní prostředí.
Ať žijí duchové
Bali je a vždycky bylo magickým místem. Právě ona magická, až mystická atmosféra, která na ostrově panuje, přitahuje návštěvníky z celého světa. Jsou sice místa, která už kvůli nejrůznějším hotelům, restauracím a obchodům mají s tím pravým Bali pramálo společného, o pár kilometrů dál však může být vše úplně jinak.
Kreativitě při tvorbě monumentálních soch se meze nekladou. Hlavním účelem je zmást zlé duchy, aby odešli a přestali ubližovat lidským bytostem.|Jakub Freiwald
Osobně Bali rád nazývám „voňavým ostrovem“. Důvodem jsou vonné tyčinky, které místní lidé, hlavně ženy, zapalují několikrát za den v malých pestrobarevných obětinách. Člověka tato vůně praští do nosu hned na letišti a na celém ostrově snad není místo, kde by nebyla cítit. Obětin je mnoho druhů a jsou nedílnou součástí veškerých balijských svátků a obřadů. Základní dělení obětin je následující: nahoru, nad zem, na nejrůznější oltáře a chrámy, se dávají obětiny pro dobré duchy, přímo na zem pro duchy zlé.
Není žádným tajemstvím, že Balijci na duchy věří. A nejen to, dokonce je dnes a denně vídají. Žijí s nimi v symbióze a berou je jako něco samozřejmého. Naprosto běžně se mi tu stává, že mi někdo z místních s klidnou tváří a bez mrknutí oka oznámí: „Vidíš ho, jak tam sedí?“ S duchy, těmi dobrými, se prostě naučili žít. Pokud je totiž prý my lidé respektujeme a žijeme s nimi v rovnováze a harmonii, nemůže se nám nic stát.
V každé vesnici či městě je vždy několik průvodů a časté jsou i soutěže o nejpůsobivější výtvory|Jakub Freiwald
Sám jsem nikdy žádného ducha neviděl, zároveň ale respektuji místní silnou víru. Dřív jsem se rozhodně nepovažoval za věřícího člověka, po osmi letech strávených v Indonésii se ale už dávno rozhodně neoznačuji za ateistu, tedy bezvěrce. S konceptem náboženství ve svém tradičním pojetí mám sice trochu problém, věřím však v to, že to, jak se člověk chová, se mu dříve nebo později vrátí. Což konkrétně tady, na Bali, funguje beze zbytku a velice rychle. A nebál bych se tvrdit, že tomu tak je i kdekoli jinde na světě.
Vyhnat zlé démony
Samotné oslavy Nového roku začínají už pár dní předem. Lidé se scházejí v chrámech, přinášejí bohům obětiny a dlouze se modlí. Poté, v předvečer svátku Nyepi, přichází na řadu samotné Ogoh-ogoh. Forma a způsob se velmi liší. Na jihu v turistických letoviscích bývají oslavy nejpompéznější. Z mohutných reproduktorů se line hlasitá hudba a sochy jsou ozařovány pestrobarevnými světly. Ulicemi proudí dlouhé zástupy lidí a člověk tu má chvílemi pocit, že bude ušlapán rozvášněným davem.
Obrovské kreatury v nadživotních velikostech bývají precizní do posledního detailu|Jakub Freiwald
Já své první plnohodnotné Ogoh-ogoh zažil na východním pobřeží na úpatí Agungu ve vesničce Kubu. V atmosféře o poznání klidnější a bez nejmodernějších technologických vymožeností jsem si odsud odnesl intenzivní vzpomínky, které jen tak neztratím.
Kolem čtvrté odpoledne se v malé vesnici vše dává do pohybu. Soch tu letos mají pět. Ta naše, připomínající něco mezi mužem a ženou, s dlouhými nehty a mohutným vyplazeným jazykem, nahání strach. Zhruba patnáct statných chlapů, ustrojených ve svátečním oblečení, najednou popadne bambusovou konstrukci a s velkým nadšením a za hlasitých výkřiků vyrážejí do ulic. Po dvou letech nucené přestávky, způsobené celosvětovou pandemií koronaviru, je ve vzduchu cítit velké vzrušení všech zúčastněných.
A i když je jejich život vlastně velmi krátký, kymácejí se ulicemi s notnou dávkou elegance|Jakub Freiwald
Jedinou hlavní silnici, protínající celou vesnici, lemují zástupy lidí. Někteří se přišli jenom podívat, jiní se účastní různých ceremonií, které tu dnes probíhají. Z pomyslné dopravní tepny se najednou stává duchovní svatostánek. Provoz utichá a sochy se jedna za druhou komíhají vesnicí. Na každé křižovatce se otáčejí třikrát proti směru hodinových ručiček, aby na sebe nachytaly co nejvíc negativní energie. Hlavním cílem totiž je zmást zlé duchy, aby odešli a přestali ubližovat lidským bytostem.
Pozorovat tuto unikátní oslavu je velkým zážitkem. Pochodující kreatury se kymácejí ze strany na stranu, vrážejí jedna do druhé, doprovázeny všudypřítomným bujarým řevem, který nahání hrůzu. Rozvášnění chlapi si neberou vůči přihlížejícím divákům jakékoli servítky a několikrát musím doslova uskakovat, aby mě nesrazili na zem. Jakmile sochy splní svůj účel, nečeká je nic jiného než totální zničení. Na hřbitově za městem jsou při západu slunce všechny spáleny jakožto symbol očisty před nadcházejícím novým rokem.
Na jihu bývají oslavy pompéznější, doprovázeny moderními technologiemi|Jakub Freiwald
Ogoh-ogoh, byť to tak na první pohled rozhodně nevypadá, je ovšem poměrně nedávným přírůstkem k obřadům Nyepi. Nejde o nijak dlouhou tradici: poprvé se tyto sochy objevily až na počátku 80. let minulého století v hlavním městě Denpasaru. Tou dobou byly oslavy pečlivě sledovány, zda náhodou nejsou formou kritiky režimu druhého a zároveň nejdéle vládnoucího indonéského prezidenta Suharta. Ten je dodnes považován za velmi kontroverzního vojenského diktátora a období jeho vlády za jedno z nejbrutálnějších v celém 20. století.
Křehká rovnováha světla a tmy
Zatímco dobří duchové nepředstavují v místní kultuře větší problém, s těmi zlými si není radno zahrávat. Mnohými legendami, včetně té nejznámější, týkající se právě balijského Nového roku, je opředen i nedaleký ostrov Nusa Penida. Už od starověku tu vládla černá magie a dodnes tu prý žije mnoho démonů a čarodějů. Ostrov v minulosti sloužil také jako trestanecká kolonie, kde nebylo nutné odsouzené jakkoli věznit, protože Nusa Penidu omílají divoké vody Indického oceánu a útěk odsud je zhola nemožný.
V průvodu samozřejmě nechybí ani hudebníci...|Jakub Freiwald
Traduje se, že v minulosti žil na Bali mocný čaroděj Macaling, který praktikoval černou magii, a proto byl vyhoštěn právě na sousední Nusa Penidu. To ho rozčililo a chtěl se pomstít. Jednoho dne, když Balijci právě slavili Nový rok, se Macaling připlížil se svou armádou zlých duchů zpátky na ostrov a vzal na sebe podobu Baronga, boha dobra a strážce rovnováhy. Démoni pod jeho velením poté všechno zničili – domy, úrodu – a vyvraždili celé rodiny.
Následujícího dne navštívili bezradní lidé kněze a prosili ho o pomoc. Jediným způsobem, jak bylo možné Macalinga zastavit, bylo přivolání samotného Baronga. Ten jejich prosby vyslyšel a svou silou zahnal čaroděje i se všemi démony zpět. To však nebyl konec bitvy. Velekněží se vydali za ním, aby ostrov očistili od temných duchů a vyhnali Macalinga nadobro pryč. Právě tato nadpřirozená bitva světla a tmy dala podle legendy ostrovu název. Nusa Penida, v překladu ostrov Kněží.
...doprovázející démony na jejich cestě typickou balijskou hudbou|Jakub Freiwald
Barong se od té doby stal ztělesněním dobra a jeho masky, dodnes všudypřítomné na celém Bali, jsou symbolem ochrany proti zlým démonům. Macaling byl poražen, nikoliv však úplně zničen. Na Nusa Penidě dodnes existuje chrám Pura Penataran Ped, který jej udržuje při síle. Chrám je zdrojem energie pro ty, kteří praktikují černou magii, zároveň však poutním místem pro věřící hledající ochranu před zlem a nemocemi. Toto poutní místo by měl alespoň jednou za život navštívit každý balijský hinduista. Představuje totiž rovnováhu mezi světlou a temnou stranou světa – stejně jako je vesmír rovnováhou světla a tmy a jeden bez druhého nemohou existovat. Démoni a bohové tento křehký stav udržují, což ve výsledku přináší klid a harmonii lidského života.
Odpojit se od celého světa
Od dob velkého vítězství nad mocným čarodějem se podle legendy na Bali slaví Nový rok jakožto svátek ticha – aby zlí démoni obrátili svou pozornost k jiným ostrovům a Bali nechali na pokoji. Ať je reálný původ tohoto svátku jakýkoli, jeho forma zůstává dlouhé roky neměnná.
Být součástí průvodu je ctí i pro samotné Balijce a náležitě si to užívají|Jakub Freiwald
Po skončení Ogoh-ogoh od šesti hodin ráno Bali utichá. Během následujících 24 hodin na ostrov nepřiletí jediné letadlo, do ulic nevyjedou žádná auta ani motorky a zpomalí se i život v domácnostech. Je zakázáno pracovat, vycházet z domu či pouštět hudbu. Na mnoha místech po celém ostrově nefunguje internet a zakázáno je i používání jakéhokoli světla, které by zvenku mohlo být vidět. Toleruje se maximálně plamen svíčky. Aby zlí duchové v poklidu odešli a už nikdy nenašli cestu zpět na zem.
Poetický svátek klidu, míru a duchovní harmonie je skvělou příležitostí být s těmi nejbližšími. Přemýšlet nad vlastním životem, uklidnit roztěkané myšlenky a nasávat onen opojný klid. A když se slunce večer uloží ke spánku, zvednout oči vzhůru. Nyepi se vždy slaví na novoluní a na obloze tím pádem není takřka žádný měsíc. V kombinaci s absencí jakéhokoli světelného smogu se člověku naskýtá nezapomenutelný pohled na nekonečné moře hvězd vysoko nad hlavou.
Zatímco muži mají na starosti sochy samotné, ženy, oblečeny do elegantních balijských oděvů, spíše zpovzdálí přihlížejí|Jakub Freiwald
Občas si říkám, že bychom měli Nyepi zavést plošně po celém světě. Na jeden den v roce vypnout všechny moderní vymoženosti a na chvíli trochu zpomalit. Zavřít všechna letiště i nádraží a auta nechat zaparkovaná v garážích. Dám ruku do ohně za to, že by nám za těch 24 hodin nic neuteklo. Spíš naopak. Třeba by nám došlo, že méně je někdy více a chvilka klidu a duchovní očisty v onom pomyslném rozbouřeném oceánu 21. století vlastně přijde vhod.
