Mrazivý zimní večer v opevněné kamenné vesnici Ušguli

Mrazivý zimní večer v opevněné kamenné vesnici Ušguli Zdroj: Pavel Svoboda

Vyvážení hnoje z chlívků na saních symbolizuje mizející tradiční život horských obyvatel Svanetie
Gruzínský styl stolování a velkolepého pohoštění s velkým množstvím alkoholu
Gruzínským kostelíkům to v zimní krajině sluší
Vchod na tržiště v Kutaisi zdobí rozsáhlá plastika
Depresivní atmosféra opuštěných lázeňských komplexů ve městě Cchaltubo
23
Fotogalerie

Gruzie: Vřelá zimní pohádka

Gruzii se v poslední době daří lákat turisty, a přitom tu stále najdete místa, která neztratila svůj svéráz a působí autenticky. Zimní období s osobitým kouzlem navíc nahrává na smeč lidem, kteří rádi vychutnávají výhody cest mimo sezonu.

Hlavní městečko horské a čím dál populárnější Svanetie působí v zimě autenticky, jako malé ospalé začínající horské středisko někde na východě. Přichází konec prosince a venku leží překvapivě málo sněhu. Sjezdovka nad Mestií ani na svahu nedaleké, téměř pětitisícové hory Tetnuldi nejezdí. Většinu zimních turistů zde v tomto vánočním čase tvoří Rusové, které tu sice nemají moc rádi, ale tolerují jejich peníze, které, jak se říká, „nesmrdí“. Já ale naštěstí nepřijel lyžovat. Již při procházce po okraji Mestie sněhu lehce přibývá a zdejší unikátní kamenné věže úžasně vystupují z vločkami pocukrované venkovské krajiny. Zdejší nejstarší věže koši pocházejí již z 10. až 12. století, ve Svanetii jich stále stojí kolem 175. Miluji cestování v pastelových barvách podzimu, ale zimní cesty se nyní ukazují jako další možná úroveň putování mimo turistickou sezonu. Atraktivní Gruzii s vysokými horami, starobylými památkami, mořem i zajímavou gastronomií a svéráznými lidmi se během posledních let zdárně podařilo přilákat zahraniční turisty, kteří zachraňují zejména rychle se vylidňující horský venkov. Kdysi divoká, izolovaná a mysteriózní Svanetie postupně vyhlíží i zimní návštěvníky.

Nový rok v Ušguli

Večer si zamlouvám místo v terénním autě a ráno skutečně vyrážíme směr legendární Ušguli. Cesta je nyní již sjízdná často i v zimě, tatam je několikaměsíční zimní izolace zdejších odlehlých vesnic. Zasněžený Kavkaz je ještě krásnější než v létě, z panoramat vystupuje dramatická dvojšpice Ušby, místní horské ikony. Přestože opevněná skupina čtyř vesnic pod nejvyšší horou Gruzie, pětitisícovou Šcharou, leží o hezkých sedm set metrů výše než Mestie, tedy ve výšce 2100 metrů nad mořem, je zde sice hodně mrazivo, ale sněhu překvapivě ještě méně.

Gruzínský styl stolování a velkolepého pohoštění s velkým množstvím alkoholu Gruzínský styl stolování a velkolepého pohoštění s velkým množstvím alkoholu | Pavel Svoboda

„Na Nový rok tady vždy bývalo sněhu po pás,“ hodnotí v ruštině nezvyklé současné podmínky můj nový pan domácí, hrdý přátelský Svan a otec šesti dětí. „Zůstaň u nás i zítra, večer budeš slavit Nový rok s naší rodinou a trochu spolu popijeme,“ mrkne na mě s radostí v očích. Takovou nabídku nelze odmítnout. „Budeme pít víno,“ dodává. Bydlím s nimi v krásném kamenném domě přímo uprostřed vesnice Chazhashi (Čažaši), chráněné UNESCO, v srdci zdejších kamenných věží. Odpoledne ožije vesnice jízdou několika dětí po zledovatělé cestě na doma svařovaných sáňkách. Jinak se venku celé dny nic moc neděje. Lidé jsou zalezlí doma v teple. Topí se ve velkých kamnech v kuchyni, která pokračuje rovnou do společenské místnosti, dalo by se říci do obýváku. V pokoji na spaní mi sice běží malinký přímotop, ale teplo vypadá jinak. Naštěstí jsem vybavený kvalitním zimním péřovým spacákem s komfortní teplotou udávanou na minus dvanáct stupňů, díky čemuž spím jako v peřince. Paní domácí hlásí ranní venkovní teplotu dokonce minus šestnáct. To již naplno využiji i druhou silnou péřovou bundu a mezi focením i silné rukavice do extrémních podmínek.

Ve tři čtvrtě na dvanáct v noci jsem pozván k rodinné hostině, pod kterou se celý stůl doslova až prohýbá. Navařeno a napečeno je jak pro desítku lidí. Vrcholem velkého pohoštění je domácí pečené selátko. Tohle nemůžeme nikdy sníst, i kdybychom zde hodovali týden! Takové jsou i zdejší snídaně a večeře, host by nikdy neměl zvládnout vyjíst celý stůl do prázdna. Místní si velmi zakládají na kvalitních domácích produktech a často to zde uslyšíte. Stejně jako tolik oblíbené přípitky tosty, které pronáší hlava oslavy či sešlosti, tzv. tamada. „Kamar džos,“ připíjíme si další sklenicí až do dna. Dle zdejších tradic se jakkoli velká sklenice s jakýmkoliv alkoholem pije na ex. Alkohol vždy tekl na Kavkaze proudem. K místním novoročním zvykům patří výměna bonbonů mezi členy rodiny a přáteli navzájem. Vrcholným číslem oslavy Nového roku bude pití vína z kravích rohů. Ty se naneštěstí nedají odložit, pití do dna se tak bohužel nedá vyhnout.

Sněhová túra

V mrazivém ránu vydýchám kalichy vína v těle, rozloučím se s přátelskou rodinou, několika novými psími kamarády i unikátní atmosférou celého zamrzlého Ušguli a vyrážím k silnici vyhlížet nějaké svezení stopem. Za úplatu si přisedám do terénního auta s turisty a přes dvoutisícové sedlo Ughviri přijíždím do vesnice Cvirmi (Tsvirmi). Zde to chvíli trvalo, ale nakonec přes několik sousedů seženu ubytování v malém samostatně stojícím apartmánu, kde si sám musím topit v kamnech. Ceny jsou nyní trochu vyšší než v létě. „Jídlo ti sem budeme nosit, dřevo ti nasekám vzadu u psa a dáme si víno, nebo čaču?“ usměje se na mě hubený pan domácí s cigaretou na rtech.

Vyvážení hnoje z chlívků na saních symbolizuje mizející tradiční život horských obyvatel Svanetie Vyvážení hnoje z chlívků na saních symbolizuje mizející tradiční život horských obyvatel Svanetie | Pavel Svoboda

Sněhu je sice takto začátkem zimy pomálu, ale o to více nahrává současný stav pěší turistice namísto jindy potřebných lyží či sněžnic. Podél krásného kostela Panny Marie stoupám borovým lesem po žlutých turistických značkách. Stejně ale dle zkušeností s letním trekováním zde na Kavkaze raději co chvíli kontroluji správný směr džípíeskou v telefonu. Při stoupání v lese sněhu pomalu přibývá, míjím salaš, čímž jsem se dostal na vrcholové pastviny horského hřbetu Zuruldi. Horské slunce praží, bořím se po kolena do panenského prašanu, rozeklané kavkazské výhledy se otevírají všemi směry, široko daleko nikde nikdo. Takto chutná ona horská delikatesa, pro kterou jsem přijel. Finální etapu výletu se brodím sněhem dokonce až do půli stehen, ale na 2332 metrů vysoký vrch Zuruldi s kamennou kapličkou se přece jen vyškrábu.

Gruzínským kostelíkům to v zimní krajině sluší Gruzínským kostelíkům to v zimní krajině sluší | Pavel Svoboda

Po týdnu ve Svanetii se mi plní přání, když potkávám ve vsi Žabeši (Zhabeshi) povoz dřevěných sání tažených býky. S jejich pomocí se v zimě vyváží trus zvířat z chlívků na přilehlá políčka. „Tady pak porostou výborné brambory,“ směje se jeden z horalů při vyhazování hnoje vidlemi z nákladních saní. Nakonec vyrážím zpátky do Mestie pěšky. V zimě zde několikrát potkám nepříjemně agresivní psy horlivě hlídající stavení svých páníčků. Po zdejších stezkách přes zimu nikdo cizí neprojde, a psi jsou proto mou přítomností překvapeni. Jako správný poutník zimní krajinou jsem vybavený dřevěnou holí, která pomáhá nastavit mezi námi smír.

Dosti již asi bylo silného horského slunce. Předpověď počasí hlásí v horách na několik dnů rapidní zhoršení počasí s hustým sněžením, naštěstí to přesně vychází na můj plánovaný ústup do nížin.

Vánoce v Kutaisi

Přijíždím do třetího největšího města Gruzie, do téměř stopadesátitisícového Kutaisi. Počasí připomíná naši typickou vánoční oblevu. Leč chvílemi prší, možná to je zde nyní příjemnější než v rozpáleném létě, kdy v gruzínských městech vládne nepříjemné vedro. Katedrálu Bagrati si užívám jen s několika místními. Bazar ožil cvrlikáním nakupujících. Dle juliánského kalendáře, kterým se řídí i Gruzínská pravoslavná církev, přichází čas vánočních svátků až na začátku nového roku. Velké noční bohoslužby probíhají již 6. ledna, hlavní den vánočních oslav připadá na 7. ledna. K nim v Gruzii neodmyslitelně patří průvod Alilo, pojmenovaný podle tradičního vánočního zpěvu. Průvody Alilo se dnes odehrávají ve většině gruzínských měst, v největším rozsahu a pompéznosti v hlavním městě Tbilisi. Před polednem vyráží průvod vedený duchovními s náboženskými ikonami, kadidlem a velkými gruzínskými vlajkami na okruh centrem města Kutaisi. V davu následuje roztomilý dětský sbor v biblických kostýmech, jejichž podmanivý zpěv dodává události silnou vánoční atmosféru. Konec průvodu uzavírá volský povoz, na který se dávají dary pro potřebné v nouzi. Jako jediný, a navíc reportážně fotografující cizinec vyvolávám zvědavost i u fousatých duchovních a na rozloučenou od nich dostávám symbolický dárek.

Katedrála Bagrati ve městě Kutaisi Katedrála Bagrati ve městě Kutaisi | Pavel Svoboda

Lázeňské město Cchaltubo (Tsqaltubo) leží jen pár kilometrů od Kutaisi. Dle několika desítek opuštěných ruin sanatorií a hotelů ze sovětských časů jsem si myslel, že město bude v podstatě zcela opuštěné, ale žije zde stále více než deset tisíc obyvatel. V zarostlých lesoparcích skomírají chátrající léčebné a rekreační komplexy. Pompézní výzdoba, antické sloupy, zimní zahrady i divadelní sály. To vše postupně zabírá šeď zmaru a síla přírody. Atmosféra působí se všudypřítomnými štěkajícími psy v zimním pošmournu děsivě. Průzkum chvílemi provázejí až nepříjemné pocity strachu. Některé zachovalejší byty jsou dokonce obydlené a kouří se jim z roury vyvedené oknem. V ruinách hotelů často přebývají uprchlíci z Abcházie, části Gruzie okupované Ruskem. Nicméně pro milovníky opuštěných staveb je nejen tohle lázeňské město, ale i celá Gruzie přímo ráj.

Na Malý Kavkaz

Vstupní branou do regionu Malého Kavkazu se mi stává lázeňské město Bordžomi, proslavené svou minerální vodou. Při příjemné procházce po turistické promenádě potkávám i několik desítek exotických arabských turistů. Po zledovatělé cestě přicházím ke třem krásným termálním bazénům v zasněženém lese. Bohužel voda je pouze vlažná, což nyní při teplotě vzduchu okolo nuly není úplně přívětivé. Krásná voda v bazénu láká, ale termál, co není teplý, raději vynechávám. I pár koupajících se Rusů drkotá zuby. Bohužel dnes ještě horká koupel nebude. Mířím do informačního centra velkého národního parku Bordžomi--Charagauli. „Sněhu nahoře není moc a sněžnice na půjčení stejně nemáme, vloni se rozbily a nové nejsou,“ dostávám odpověď slušnou angličtinou a předplatím si rovnou dvě noci v chatkách národního parku, jak bylo nabízeno na jejich webu. „A máte nějakou mapu v telefonu, třeba mapy ,cýzet‘?“ dostávám otázku, na kterou každý Čech rád odpoví s hrdým úsměvem.

Při vstupu do lesa mrholení postupně ustává, vypadá to, že jdu vstříc krásnému počasí. Stezka je kvalitně značená a udržovaná, přece jen se jedná o nejbližší výlety v okolí významného lázeňského města. Sněhu přibývá, až přicházím k větší strážcovské chatě Čitachevi (Chitakhevi), jejíž odemčená polovina bude dnes mým nocležištěm. Dřevo čeká nařezané v dřevníku i sekera je na svém místě, připadám si jak na mém oblíbeném evropském severu. Rychle zatopím v kamnech a ve velkém hrnci již taje hromada sněhu na vaření. V kamnech praská, venku se po několika dnech trhají těžké mraky a zimním lesem prokukuje slunce. Po mrazivé noci ráno vylézá slunce do třpytivého lesa posypaného čerstvým sněhem z posledních dnů. Na druhou chatu Lomismta to je jen kousek, nachystám si tam dřevo a vyrážím hlubokým sněhem na výlet na hřeben. Trefil jsem se do skutečné zimní pohádky. Cestou na zasněženou salaš se bořím až po kolena a na hřebínku, ze kterého poznávám v dálce jednotlivé vrcholy Velkého Kavkazu, včetně toho nejvyššího, oblého Elbrusu, fučí jak o závod. Vracím se ohřát ke kamnům. Chatka je ráno vymrzlá na kost jak v ruském filmu, a ač nerad, postupně se vydávám k sestupu.

Pohostinnost u klášterního města

U silnice hned chytnu stopa do Achalciche (Akhaltsikhe), odkud odjíždí maršrutka do slavné Vardzie. „A kde budeš spát? U nás budeš,“ přisedá si ke mně muž ve středních letech. Dostávám u jeho rodiny vymrzlý pokojík a jdeme na večeři do vytopené kuchyně. Dva bratři mají slinu, a tak prokládáme maso s chlebem a okurkami stakany domácí silné pálenky. U kamen sedí bábuška, venku hlídají a štěkají psi, mrzne. Atmosféra jako za starých časů.

Zimní idyla gruzínských hor Zimní idyla gruzínských hor | Pavel Svoboda

Rozsáhlé jeskynní klášterní město Vardzia si procházím a prolézám několik hodin o samotě. Komplex z 12. století vytesaný do měkkých sopečných hornin má silnou atmosféru. Jen po sněhu zde bohužel není ani památky. Mnich mi otvírá i kostel s freskami celý vytesaný a zapuštěný do skály. Přijel jsem však do Vardzie z ještě trochu jiného důvodu. Tím jsou zdejší termální prameny. Cítím to jako potřebnou tečku za pobytem v mrazivých horách. Za deset let se tady u zchátralého domečku nic nezměnilo, jen ke gruzínštině a ruské azbuce přibyl i název bazén v angličtině. Napodruhé se dovolám majiteli, který přijíždí autem a za úplatu odemyká kouřící lázeň. Vrhám se do bazénku. A dokud se nevypařím horkem, nasávám teplo do svého těla.

Zasněžená salaš na Malém Kavkaze Zasněžená salaš na Malém Kavkaze | Pavel Svoboda

Stopem projíždím v blízkosti arménských hranic přes město Ninocminda (Ninotsminda) na náhorní planiny Džavachetie. Přibývá sněhu a mozaika sopečných kuželů připomíná velké homole cukru. Břehy zamrzlého jezera Paravani, ležícího přes dva tisíce metrů vysoko, pokrývají rozsáhlá ledová návrší. Led na jezeře co chvíli nepříjemně zaduní a zapraská. Úžasná zimní podívaná na závěr této výpravy. Levné turistické hostely v Tbilisi jsou plné mladých Rusů, kteří utekli před hrozbou válečné mobilizace a nelehkých životních osudů. Tbilisi má i v zimě příjemnou atmosféru, kterou umocní návštěva horkých sirných pramenů ve staré čtvrti Abanotubani, která dává v zimě konečně smysl. Rozmočený a napařený se loučím s touto zimní cestou, která mi otevřela oči pro nové možnosti cestování. Jen to chce být na zimu dobře vybavený, trochu plánovat a zároveň se nebát improvizovat.


Zima v Gruzii

  • Cestování v zimním období rozhodně není pro každého. V zimě panuje v Gruzii kromě několika lyžařských středisek úplná mimosezona. Turistické služby jsou hlavně v horách omezené, ale jsme v regionu, kde se vždy všechno nějak vyřeší.
  • Doprava: V horách velmi závislá na počasí, nutno počítat s delšími časy dojezdu a  možnými uzavírkami silnic. Některé horské lokality jsou v zimě zcela nedostupné. Systém minibusů zvaných maršrutky funguje, i když v nižší četnosti. Autostop je v zimě jen pro otrlejší, ale funguje perfektně.
  • Ubytování: Nabídka je v zimním období menší, ale vždy se najde někdo, kdo vás rád ubytuje. V zimě je vhodná rezervace den předem, aby mohli hostitelé pokoj pro hosty vytopit. Ceny jsou v zimě lehce vyšší než po zbytek roku. Stravování je stejně jako v jiných částech roku v Gruzii nejlepší domluvit přímo v ubytování. Domácí strava je vynikající.
  • Doporučené zimní vybavení: Teplá péřová bunda, vysoké pohorky, kvalitní a náhradní rukavice, teplý spacák i pro spaní v ubytování v horských vesnicích. Termoska, powerbanka, na pěší turistiku návleky a nesmeky.

Články z jiných titulů