Fotoreportáž Jany Ašenbrennerové: Šťastné dětství ve zdech kláštera
Získat vzdělání není pro leckteré barmské dítě snadné. Školy, státní i soukromé, stojí peníze, a tak zbývá další možnost – klášterní škola. Pobývat tady ale rozhodně neznamená smutek nebo nudu.
Získat základní vzdělání v Myanmě, zemi osídlené buddhistickou většinou, je možno několika způsoby. Vše často závisí na financích. Státní školy, kterých je v zemi nejvíc, jsou drahé, stejně tak školy soukromé. Alternativou pro sociálně slabší rodiny jsou tak školy klášterní. Tyto školy jsou finančně dostupné a zároveň umožňují nastoupení náboženské cesty, ta však není podmínkou přijetí ke studiu. Pokud ale student chce ve škole bydlet, musí nastoupit jako novic či jeptiška a kromě školní docházky dodržovat denní režim řízený mnichy a sestrami.
Česká nezisková organizace Člověk v tísni spolupracuje právě s klášterními školami. „Hlavním cílem nebylo pracovat v klášterních školách, ale spíše s dětmi, které pocházejí z chudých rodin. Klášterní školy fungují v Barmě jako záchytné sítě pro děti ze znevýhodněných rodin z celé země. Pro rodiče je to většinou jediná možnost, jak poslat své děti do školy, kde dostanou vzdělání, ale i přístřeší, často dlouhodobější ubytování. Naším největším cílem je systémová podpora škol a okolních komunit v přístupu k ochraně dětí tak, aby měly bezpečnější prostředí pro vzdělávání a zaručenu školní docházku. Ve školách navíc neexistuje žádné povědomí učitelů o tom, jak přistupovat k lepší ochraně dětí nebo k případům dětského zneužívání, i to se snažíme napravit,“ říká Tereza Grünvaldová.
Dřevěná budova připomínající letní altán stojí uprostřed rozlehlého dvora. Je tu klid, ticho, vzduch se tetelí horkem a slyšet jsou jen jemné zvuky z nedaleké venkovní kuchyně. Jsme v klášterní škole Tha Pyay Yoe ve stejnojmenné vesnici. Jako přísná pedagogická instituce však rozhodně nepůsobí.
Hlavní mnich, U Set Kain Da, je zároveň ředitelem školy. Sedí za stolem, za sebou má oltář se sochou zlatého Buddhy. Když se zde zrovna neučí, místnost slouží jako modlitebna a jídelna. Děti mnichovi ukazují věty, které jim nadiktoval, a on s úsměvem kontroluje jejich písmo a chválí je za dobrou práci, vše napsaly téměř bez chyby. Vtom zazvoní zvon z nedaleké kapličky. Je čas oběda.
Třináctiletý novic Sandi Mar bydlí a studuje v klášterní škole Tha Pyay Yoe nedaleko města Mandalaje. Denní režim ve škole prý má nabitý. Novicové vstávají kolem páté hodiny ranní, začínají den společnými modlitbami a poté jdou do ulic prosit o jídlo. V devět začíná škola, trvá asi do čtyř. Po škole mají krátký čas oddechu, pak uklízejí společné prostory a poté se opět modlí. Spát chodí kolem desáté. Jeho rodiče žijí ve vzdáleném státě Šan. Často je nevídá. Po studiích se vrátí domů a doufá, že se v osmnácti letech bude moci stát mnichem. „Jsem tu šťastný,“ uzavírá Sandi.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 12/2015.