Bulharsko: Mystika starodávných rituálů aneb Kdo tančí s ohněm
V zapomenutých vesničkách málo přístupného bulharského pohoří Strandža se odedávna konají tajemné obřady chůze po rozžhaveném uhlí. Jakmile padne soumrak, ohnivé uhlíky lákají thráckého boha Slunce. Ale pouze ti, kdo umějí s ohněm tančit, mohou využít sílu jeho návštěvy. Na toulkách v okolí černomořského pobřeží si nesmíte nechat tenhle zážitek ujít.
Každoročně, v den svatých Konstantina a Heleny, který podle nového kalendáře připadá na 3. a 4. června, se rozhoří ohně a konají rituály očisty svatých ikon a pramenů. Tito svatí jsou považováni za patrony tanečníků ohně, a proto hlavně v tento den je možné spatřit tajemné obřady, které přečkaly staletí. Možná někdo namítne, že komerční představení pro turisty viděl i během léta, ale ta nemají příliš společného s událostmi v malých obcích v pohoří Strandža. Nejautentičtěji se rituál praktikuje ve vesnicích Kosti, Rezovo, Brodilovo a Bulgari. Obec Bulgari, která má asi sto obyvatel, se v den svátku rázem zaplní tisíci diváky, kteří touží spatřit obřad zapsaný v roce 2009 do seznamů nehmotného dědictví UNESCO. Před samotným zápisem byl obřad spíše komorní událostí, ale smysl zajištění blahobytu a plodnosti vesnice zůstává stejný.
Dostat se do Bulgari v předvečer svátku není jednoduché. Místní doprava se skládá z několika mikrobusů, které několikrát do týdne jezdí z přímořského Careva, pamětníci si možná vybaví název města v nedávných dobách – Mičurin. Zjistit jízdní řády je docela oříšek, a tak se vyplatí taxík, pěší pochod nebo autostop. Ten je v Bulharsku často jedinou alternativou do zapadlých vsí. V době oslav je jindy pustá silnice docela zaplněnější, a tak možná stopařům bude přát štěstí.
Příprava
Už od brzkého svítání se všichni v Bulgari připravují na svůj mimořádný svátek. Na návsi je připravena hranice dřeva ohraničená kruhem, kde se večer bude odehrávat magický okamžik. To hlavní se ale děje skrytě v konaku – obydlí, které spravuje průvodce celého obřadu. Tady se scházejí účastníci události, které se tu říká nestinarstvo, prastarý pohanský rituál tance po žhavém uhlí. Mám to štěstí, že zdejší bývalá starostka mluví česky, žila a pracovala několik let nedaleko Prahy. Jsem uveden do konaku, kde se chystají tanečníci, muži i ženy a také nosiči ikon. Panuje tu přátelská atmosféra, účastníci pojídají banice – pečivo z velmi tenkého lístkového těsta s ovčím sýrem. Nechybí ani hlt vína nebo rakije. V rohu je připraven magický buben, bez kterého by obřad nemohl být výjimečný, a za konakem jsou uvázána dvě jehňata určená k obřadu.
Všichni vzpomínají na slavnou nestinarku babu Zlatu, která se zapsala do srdcí obyvatel celého kraje a zemřela v roce 1970. Hlavní osobou, která pečovala o průběh rituálu podle pravidel, byla nejčastěji žena v pokročilejším věku, která už nemohla mít potomky. Někdy se tradice dědila v rodině. Vysvětlení, proč nejčastěji vedou obřad ženy, je prosté – daleko snadněji než muži upadají do transu. Jsou citlivější a v tomto stavu dokážou tančit mnohem déle po uhlících. V tom okamžiku prý cítí hlas svatého Konstantina, který jim ulehčuje od bolesti a přesvědčuje je k tanci. Během celého obřadu s ikonami světec tanečníky sleduje…
Cesta k ajazmu
Nedílnou součástí obřadu je návštěva ajazma – malých obezděných posvátných pramínků, o kterých se věří, že mají zázračnou moc. Bývá u nich postavena kaplička a prostor na odkládání ikon. Nejčastějším místem, kde se scházejí nestinari před samotným svátkem, bývá Goljamoto ajazmo asi šest kilometrů od Bulgari, kde jsou tanečníci v kontaktu s přírodou a připravují se na rituál. Podle legend na tomto místě vybral Bůh svého zástupce.
Průvod začíná v kostele, i když vznik svátku pochází z dob pohanských. Odsud začínají svoji pouť nosiči ikon vedeni mužem s kadidlem, kterému se říká epitrop. Všichni hrdě kráčejí za doprovodu bubnů a gajd (dudy) z vesnice do údolí ke svatému prameni. Nechybějí ani sledující a lidé z okolních vsí, kteří s radostí následují průvod. U pramene s kapličkou se zapalují svíce a přináší oběť, tzv. kurban, patronům svatému Konstantinovi a svaté Heleně. Smyslem je udobření božstev, aby pomáhala živým a odpouštěla hříchy. Nejčastěji se jako obětina podávali vaření berani a jehňata a po posvěcení knězem se pokrm rozdal přítomným. V dnešních časech se kurban vykonává až po návratu do konaku. Po slavnostní chvíli modliteb a zapalování svící se koná „rozdávání vody“, které se v tento den přikládají mimořádné léčivé účinky. Dalším bodem je tanec, kdy se všichni chytí za ruce a v kruhu tančí choro za doprovodu dud a bubnů. Neuvěřitelná atmosféra propojení lidí z různých koutů světa a prastarých obřadů. Když se průvod vydá zpět do vesnice, při každém zastavení se přihlížející vrhají do kruhu tančit opět za doprovodu nástrojů.
Původ obřadu
Vystopovat kořeny tradice není jednoduché. Vědci se domnívají, že vše možná začalo jako starověký thrácký rituál, kdy uhlíky symbolizovaly teplo a světlo slunce. Někteří spojují obřad s dionýskými kulty starověkého Řecka. V období křesťanství byl rituál transformován, aby odpovídal novému náboženství, a tak se do něj dostala i ikona se svatými. Možná nikoho nepřekvapí přítomnost světce Konstantina, za kterého je také často považován císař Konstantin Veliký, který se zapsal do historie tím, že oficiálně uznal křesťanství za rovnocenné ostatním náboženstvím v Římské říši. Přestože nestinari uctívají ikony a zahajují svou pouť v kostele, s pravoslavnou církví toho nemají moc společného. Ta pohanské zvyky vždy pronásledovala, a tak až díky přítomnosti světců a ikon došlo ke vzájemnému propojení a toleranci. V období socialismu bylo praktikování zakázáno, ale v zapadlých vesnicích se obřad stále vykonával.
Kult ohně a tanec na doutnajících uhlících znaly už starověké národy a kultury, jako Řekové, Římané, Číňané, Peršané, hinduisté a mnoho dalších. Věřilo se, že zapálení ohně chrání lidi, přírodu, a dokonce i slunce před zlými silami. Věří se také, že oheň zvyšuje božskou sílu slunce.
Čekání na soumrak
V podvečer se Bulgari proměňuje z opuštěné vsi ve středobod světa. Přijíždějí zvědavci, televizní štáby, nadšenci i příbuzní z okolních obcí. Spousta stánků nabízí pivo, rakiji a další občerstvení v horkém dni. Na grilech se pečou oblíbené karbanátky kjufte a válečky kebabči z kořeněného mletého masa. Uprostřed návsi stále dohořívá oheň a na improvizovaném pódiu se představují tanečníci v krojích.
Když nastane úplná tma, zhasne se pouliční osvětlení, muž starající se o oheň rozprostře „koberec“ ze spáleného dřeva, dva metry široký a šest až osm metrů dlouhý. To už dav zvědavců nemůže vydržet a mnozí cvakají fotoaparáty a mobily v naději, že brzy vypukne ten správný okamžik. Hudebníci, ikononosci a nestinari opouštějí konak, celý průvod třikrát obejde kostel a třikrát také obejdou ohniště. Tím zajišťují lidem zdraví a blahobyt. Poté hudebníci spustí tradiční nestinarskou melodii a dav okamžitě zmlkne.
Lidé, kteří provádějí ohňový tanec, musí být čistí fyzicky i duchovně. Podle tradice oheň otevírá dveře do onoho světa a tanečníci jsou obdařeni schopností předpovídat budoucnost, jsou přece v kontaktu s bohy. Tanečníci za zvuků bubnu a dud pomalu upadají do transu a pozvolna naboso vstupují na rozprostřené uhlíky. Jakmile se dostanou do vytržení, berou do rukou posvátné ikony světců svatého Konstantina a svaté Heleny a tančí, jako by nevnímali okolí. Za hlasitého a prudkého křiku přecházejí uhlíky ve znamení kříže a poté několik minut tančí s posvátnými ikonami v rukou, aniž by se popálili. Mají ve tvářích nepřítomný výraz, a nestinarka baba Vesa se dokonce sklání k uhlíkům a bere je do dlaní, jako by se nic nedělo. Tanečníci vzpínají ruce k nebi a zcela oddáni svému poslání stále tančí v ohništi. Jakmile nestinari odevzdají ikony a opouštějí obřadní prostor, mizí v konaku. Několik turistů vchází odhodlaně mezi uhlíky, později je odváží záchranka. Chtěli to jen zkusit. Bohužel jim chyběla příprava a mystický rozměr.
Když mám později šanci spatřit tanečníky už mimo okamžik transu, ukazují mi se smíchem chodidla, kde není žádný puchýř ani popálenina. Nemohu uvěřit tomu, co jsem viděl.
Může chodit každý?
Chůze po žhavých uhlících, tedy přecházení bosou nohou, bývá praktikována různými kulturami po celém světě. Asi nejstarší záznamy pocházejí z Indie z dob asi před 3000 lety. V samotné Indii jsem podobný rituál viděl u svatých mužů nebo během festivalu ve městě Bíkáner. Přechod žhavých uhlíků byl nejčastěji praktikován jako obřad zasvěcení, tedy zkouška odvahy a síly víry. V poslední době se podobně praktikuje jako součást teambuildingových seminářů, kdy je prostředkem k posílení důvěry. Úspěšný přechod bez popálení chodidel bývá označován jako mimořádná schopnost vítězství lidské mysli nad hmotou. Jedna z hypotéz celý „zázrak“ vysvětluje fyzikálně. Žhavé uhlíky mají okolo 500–700 stupňů a hůře odvádějí teplo. Zato lidská pokožka odvádí teplo velice dobře, a pokud člověk kráčí určitou rychlostí, neměl by se spálit. Jiné vysvětlení může být i takové, že chodidla nestinarů chrání popel, který se jim usazuje na nohou. Sami tanečníci, kteří se připravují na obřad v konaku a jsou přivedeni do transu, věří v ochranu dvou svatých, Konstantina a Heleny. Vysvětlení tedy může být jakékoliv, ale právě to dělá obřad záhadným a přináší mimořádný zážitek.
Jak se tam dostat
Od konce května létá řada nízkonákladových společností na pobřeží Černého moře do Burgasu nebo Varny. Příjemné ceny je možné zvolit z Prahy, Vídně nebo Bratislavy. Z posledních dvou měst létá také společnost Ryanair do Sofie za ceny už od 500 Kč. Z Burgasu vyjíždí několik autobusů do města Carevo blíže k turecké hranici. Z Careva necelých 20 km do obce Bulgari je to už tvrdší oříšek, přímé mikrobusy jezdí jen některé dny v týdnu. Výhodnější je zvolit taxi, jehož cena nemusí být vůbec závratná.
Atrakce v okolí
- Přímořská města – celá řada přímořských městeček, jako jsou Achtopol nebo i vzdálenější Sozopol, nabízí fantastickou možnost poznání historických center, prohlídku kostelů stejně jako korzování po promenádách.
- Pláž pro romantiky – kdo by toužil poznat jednu z nejromantičtějších pláží v Bulharsku, nesmí minout pohraniční letovisko Sinemorec, které se ze zapadlé vesnice proměnilo ve vilové centrum. Koho to neodradí, nebude litovat. Pod skaliskem se ukrývá klenot v podobě pláže, která připomíná kosu – z jedné strany ji omývají vlny Černého moře a z druhé naopak chladná voda řeky Veleka. Takže jednoduše můžete střídat slanou a sladkou vodu. Na začátku nebo konci sezony je ve všední dny pláž skoro opuštěná.
- Strandža – koho neodradí blízkost turecké hranice, bude hodně překvapený opuštěným pohořím Strandža. Tady se v kopcích porostlých duby a buky ukrývá klenot přírody. Přírodní park vymezený hranicí, městem Malko Tărnovo a přímořským Achtopolem nepatřil nikdy k navštěvovaným místům. V dobách socialismu byla oblast pohraničním pásmem, dnes je tu opět plot proti migrantům. K vidění jsou hluboká údolí a unikátní vavřínové porosty. Setkat se tu dá s jeleny, divokými prasaty, vydrami, vlky, a dokonce i se šakaly. Oblastí vede několik značených cest, které se pomalu ztrácejí v divoké přírodě, takže se někdy pěkně bloudí. Odměnou každému je divoká krajina, jež je i zdrojem energie pro nestinari, kteří se zde s přírodou propojují i před samotnými obřady.
