Battambang: Odvážní akrobati i velkolepý chrám
Ať už se ponoříte do úzkých uliček, nebo si vychutnáte rušné tržiště, všude poznáte upřímnou pohostinnost místních. Battambang je město, které stojí za pozornost. A určitě si motorkou vyjeďte na výlet k chrámu Vat Banan – podobá se ikonickému Angkor Vatu, a přitom tu budete téměř sami…
Na okraji města je obytná čtvrt s obchody, kde nabízejí, co člověk potřebuje do domácnosti, na opravu aut i na přípravu dětských narozeninových oslav. Tato část města je prašná a zdá se méně pohostinná než koloniální a turistické centrum Battambangu, ale opak je pravdou. Pohostinnost zde nechybí – najdete ji přímo u místních doma. Jen se k nim odvážit!
Z rušné hlavní cesty vedou úzké cestičky a chodníčky k tradičním khmerským domům. V jednom z nich bydlíme spolu s mou kamarádkou několik dní během jednoho z mých pobytů v Battambangu.
Dům z tmavého dřeva stojí na sloupech dostatečně vysokých na to, aby pod domem mohl být prostor pro soužití. Na rozložené podložce z palmových listů zde jíme, sdílíme s místní rodinou své životní příběhy, učíme se po khmersku krájet česnek i ananas – v Kambodži všechno čistí a krájejí jinak než my. Sitha a Sarin, kteří nabízeli své ubytování formou couchsurfingu, nám udělali prohlídku ovocných stromů ve své zahradě a uvařili tradiční kambodžskou večeři s několika různými jídly, včetně místního kari a ryb servírovaných s rýží. Mezi stromy stojí malý červený chrám na vysoké noze; podobný má kolem domu hodně Kambodžanů, kteří vyznávají v zemi nejrozšířenější náboženství – buddhismus.
Skryté uličky a rušný trh
Než ráno odjedeme z domu, Sarin se nabídne, že nám ukáže tajná zákoutí čtvrti, kde bydlí. O dvě ulice vedle je třeba továrna na rýžové nudle. Několik hubených Kambodžanů zde vaří rýži, pak ji zbavují vody, hnětou těsto a vyrábějí z něj dlouhé nudle, které opatrně vytahují z horké vody. Později si je místní vychutnají k snídani na místním trhu. Z továrny míříme rovnou do domu Sarinovy známé. Šedovlasá paní kolem šedesátky s kloboukem na hlavě sedí spokojeně na zemi u dřevěného stolečku. Pod ním je kupa čerstvě ubalených cigaret. Odskočí si od stolečku, aby našla fotku své rodiny a hrdě mi ji ukázala. V ústech přežvýkává tabák – ženy prý zde tabák nekouří, ale žvýkají. Návštěva je asi pětiminutová, ale ženě i mně vykouzlí úsměv na tváři. Sarin mě poté ze své čtvrti odveze k rannímu trhu. Jeho návštěvu nelze v Battambangu vynechat.
Motorky parkují ze všech stran tržiště Boeung Chhouk. Krytá budova je doslova v zajetí prodejců sedících na zemi, obklopených svými produkty. Jedna paní čistí východoindický chlebovník, další teprve rozkládá doma vyrobené pasty z různorodých chilli papriček. Malá Kambodžanka v klobouku se směje u svých čerstvých, přímo na trhu upečených muffinů. Mladá máma dřepící mezi zeleninou a ovocem má v náruči jen několikaměsíční miminko. Ráno ve třetím největším kambodžském městě zkrátka patří trhu. Šíří se jím vřava v khmerštině i směs vůní krvavého masa, jen před chvíli zabitých ryb i kávy servírované v místních stáncích s kondenzovaným mlékem. Zastavím se na kávu s kokosovým koláčkem připraveným v páře v banánovém listu. U vedlejšího stolu snídají místní rýžové nudle se zeleninou. Nakupující vybírají, dohadují ceny. Žabí nožky servíruje paní hned vedle nových kousků oblečení. Chvíli mi trvá identifikovat další místní jídlo: psí tlapky. Již očištěné od chlupů, samozřejmě. Těžké časy během období vlády Rudých Khmerů donutily Kambodžany jíst všechno možné. A mnohé z toho jedí dodnes. Prodejkyně jsou v pyžamech, že by místní móda? Na lýtka se mi lepí bláto, co zůstalo v ulicích po nočním dešti. Místní nakoupí, pak spokojeně nasednou s plnými taškami na jednu z desítek motorek a odfrčí domů. Ranní trh je příležitostí ochutnat místní ovoce, přivonět k bylinkám, popovídat si s místními, nechat se ovládnout rušnou atmosférou, která se dále od ranního tržiště rozplyne v širokých ulicích města.
Francouzská koloniální architektura
Ty lemují nízké budovy ve stylu francouzské koloniální architektury. Jimi je město známé, mnohé se totiž zachovaly ve velmi dobré kondici. I díky tomu stejně tak jako i díky dalšímu kulturnímu a přírodnímu bohatství města vedla Kambodža v minulosti debaty s představiteli UNESCO o zapsání Battambangu na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Důvodem bylo i přilákání více turistů, jelikož město a jeho okolí mají co nabídnout.
Velkolepé chrámy i smrticí jeskyně
Půjčili jsme si skútr. Několikrát jsem okolí města prozkoumala na kole, pronajmout si lze také tuk-tuk s řidičem, ale možnosti, které se otevřou při jízdě na motorce, jsou bezkonkurenční. Chlapík v hotelu, odkud skútr máme, využil příležitosti a prohlásil, že se s námi sveze domů a ukáže nám hezčí cestu k chrámu Banan. Tři dospělé osoby na motorce, to není v jihovýchodní Asii žádný výjimečný či zvláštní jev. Muž nás svezl podél řeky Sangkae, na jejíchž březích Battambang leží. Doslova jsme prosvištěli rybářské vesničky i stezky kolem polí s fazolemi, kukuřicí a rýží. Jeli jsme tichými cestami, až jsme dorazili k mostu přes řeku. „Je to jako most v San Francisku,“ nadšeně zahlaholil náš průvodce na motorce. Téměř. Tento most byl z dřevěných latí, kývajících se ve větru, širokých asi metr a půl. Ne více. Čím rychleji po něm projedeš, tím lépe, zastával názor Kambodžan. Hned za mostem se s námi rozloučil a my jsme pokračovali dál sami. Vstříc chrámům, které sice nejsou majestátní jako ty v Angkoru, ale mají svoji osobitou, poklidnou atmosféru.
Není jasné, kdy Vat Banan postavili, ale mnoho historiků se shoduje, že to bylo mezi 11. a 12. stoletím. U vstupu vítají návštěvníky prodejci suvenýrů, ale nejsou tak neodbytní jako v Angkoru. K chrámu sice vede kolem tří set schodů, ovšem pro výhledy na všechny strany stojí za to schody zdolat. Chrám tvoří pět věží podobně jako známý Angkor Vat. Dnes zde naleznete jakýsi labyrint ze stojících i již popadaných pískovcových i lateritových kusů skal i budov. Ve výklencích vidíme sochy tanečnic apsar – mnohdy bez hlav. Kdysi mi průvodce v Angkor Vatu řekl, že hlavy kradli Rudí Khmerové. Jestli je tomu tak, jsou připomínkou smutné části historie země, která návštěvníka pronásleduje, ať chce, nebo ne. Kromě uloupených hlav mystických tanečnic o tom vypovídají příběhy z období vlády Rudých Khmerů i jeskyně, kde tehdejší establishment nutil lidi pracovat. Mnohdy za jedinou misku rýže denně.
K jeskyním pokračujeme na motorce, jsou asi deset kilometrů jihozápadně od města, na kopci zvaném Phnom Sampeau. Sloužily původně jako buddhistické chrámy. Rudí Khmerové zde však na vrcholu kopce vraždili ty, kteří nevyhovovali režimu, a mrtvá těla shazovali právě do jeskyní. Motorku necháme na parkovišti, podívám se nahoru a v třiceti pěti stupních se vylekám schodiště, které spatřím. Jeho konec je příliš vysoko. Nejezděte do Kambodže v dubnu. Nejteplejší měsíc v roce dá lidskému organismu nezvyklému na horko zabrat. Odhodlaně zahájíme výstup k několika stúpám ve zlatě a chrámu s malovanými buddhistickými výjevy. Od něho sestoupíme po jiném schodišti dolů, do jeskyně, v níž je dnes památník krvavého období. Za sklem jsou umístěny lebky i kosti těch, jejichž mrtvá těla skončila na dně jeskyně. Vedle leží zlatý Buddha, rukou si podepírá hlavu. U jeho hlavy pozoruje život mnich v tureckém sedu zahalený do tmavě oranžového hábitu. Kambodžané zde na chvíli usednou s nohama pod sebou – nikdy ne směrem k Buddhovi! Odříkají mantry a pokračují v prohlídce. Přemýšlím o tom, jak se asi cítí, když se dívají na lebky předků svého národa.
Temná léta a vzpomínky
Když jsem byla v roce 2009 v Kambodži poprvé, každý, s kým jsem mluvila, vyprávěl příběh o některém předkovi, který utekl nebo umřel, když se Pol Pot snažil zavést v zemi svou podobu komunismu. O patnáct let později je situace odlišná. Mnohem méně lidí mluví o této temné části kambodžské historie, přesto ale žijí důsledky dění v sedmdesátých letech. Projížďka přes vesnice mezi chrámy a městem je nahlédnutím do života Kambodžanů, žijících dnes v jedné z nejchudších zemí Asie. Rýžová políčka jsou pod vodou, poblíž chlapík opravuje svůj traktor. Hodně domů je ze dřeva, mnoho je jich vyvýšených. U jednoho z nich jsou na podložce rozložena kolečka rýžového papíru. Suší se na horkém slunci, než ho paní domu se synem přijdou posbírat. Ochutnáváme. Lépe chutná naplněný rýžovými nudlemi a zeleninou s tofu. U školy v jedné z vesnic se nahlas smějí děti v uniformách. Přestávka.
Lepší vyhlídky do budoucna
Moje battambangské přestávky trávím nejraději u černé kávy a muffinu v jedné z mnoha místních kaváren se sociálním zaměřením. Muffiny zde pečou ženy, které si prošly domácím násilím. Kromě nich však v Battambangu můžete podpořit i lidi se sociálním postižením v obchodě s módou, kterou sami vyrábějí, nebo třeba nevidomé, když si k nim zajdete na masáž. A pak je zde cirkus, kde svá těla trápí kambodžská mládež ze znevýhodněných rodin, nebo dokonce z ulice. Jejich trupy působí, jako kdyby neměly kosti, tak dokonale ohebné jsou.
Do jedné z okrajových čtvrtí nás dovezl tuk-tuk. Dveře do umělecké školy se otevírají v šest, představení začíná v sedm, ale už teď můžeme mladé Kambodžany sledovat v tělocvičně, kde se připravují na vystoupení. A třeba u toho vychutnávat pivo ze školní kavárny. Cokoliv zde utratíte, půjde na podporu neziskové organizace Phare Ponleu Selpak, což v překladu znamená Jas umění. Kořeny místní organizace sahají do osdmdesátých let a na kambodžsko-thajskou hranici, kde francouzská humanitární pracovnice Véronique Decrop pracovala prostřednictvím kresby s dětmi, které utekly před režimem Rudých Khmerů. Terapie měla malým uprchlíkům přinést úlevu, ale později přerostla do projektu s mezinárodním přesahem. Když uprchlický tábor u hranic zavřeli, hodiny malby pro mládež se přesunuly do Battambangu. Zanedlouho se k nim přidaly hodiny hudební i divadelní výchovy a také cirkus. Organizace postupně vytvářela kampus, ve kterém se Kambodžané vzdělávali v různých uměleckých žánrech.
Nastal čas vystoupení. Návštěvníci jsou zváni dovnitř. Usadili jsme se v hledišti, před nímž stálo jednoduché pódium. Za ním visely plachty, bílé a modré, nad nimi osvětlení. Po straně leželo několik hudebních nástrojů, na které představení hudebně doprovázeli studenti školy. Pokud jste někdy viděli vystoupení známého Cirque du Soleil, nás v té chvíli čekalo něco podobného – samozřejmě s mnohem menší výpravou a akrobaty, kteří byli na začátku své kariéry. Mimochodem, několik akrobatů z Phare Ponleu Selpaku v mezinárodním Cirque du Soleil opravdu působí.
Světla zhasla, před nás předstoupilo několik mladých dívek a mužů. Akrobatické kousky se prolínaly s prvky tradičních khmerských tanců apsara. Chvíli visel mladík ze stropu na bílé stuze, pak další ukázkově udržoval rovnováhu na věži z válců. Všichni šikovní, herecky nadaní. Silní a odvážní. Přeskakovali hořící švihadlo, dělali přemety odrazem jen z jedné nohy. Všechny triky dělali bez jištění. Jednoduchý příběh lásky jsem sledovala se zatajeným dechem i se smíchem.
Battambang
Dnes třetí největší kambodžské město. Vzniklo v 11. století, během Khmerské říše. Více než sto let byl hlavním obchodním centrem. Provincie Battambang je dodnes nejvýznamnějším regionem v pěstování rýže. Město spojuje hlavní město Kambodže Phnompenh s thajskou hranicí.