Údolí Květin na východě země je ve srovnání s jihozápadem zalesněné a populárnější

Údolí Květin na východě země je ve srovnání s jihozápadem zalesněné a populárnější Zdroj: Ivana Grešlíková

Volně pasoucí se jaci mohou při treku na Avicennův štít (v pozadí) překvapit stejně jako proměnlivé počasí
Pohled na údolí během treku přes Travellers Pass poblíž hranice s Tádžikistánem
Jurtový kemp u jezer Tulpar. Oranžový kontejner sloužil jako kantýna.
Malá tečka nad Kirovskou přehradou je ve skutečnosti hlava Lenina o velikosti pětipatrového paneláku
Vyschlé jezero bývalého odpočinkového resortu u Kirovské nádrže
22
Fotogalerie

Kyrgyzstán: Terapie duše, magie a legendy

Příroda je pro Kyrgyzy terapeut, místo pikniků a kolébka legend. Každý štít, jezero či skála jsou spojeny s dávným příběhem. Hory tu nazývají pány nebe a země, nomádům říkají „svobodné děti hor“ a koně jsou jejich křídla. O prostor „k létání“ tu nouze není. Plochu o rozloze 199 951 km2 obývá jen 6,5 mil. Kyrgyzů – v Česku více než dvakrát menší plochu (78 870 km2) sdílí 10,7 mil. obyvatel.

Až 94 procent rozlohy Kyrgyzstánu pokrývají hory o výšce nad tisíc metrů nad mořem a 41 procent vrcholů je tu vyšších než tři kilometry. Většinu najdete v pohoří Ťan-šan a Pamír. Čísla, která potěší zdatné turisty, ale varují před výškovou nemocí ty, kteří si potřebují na řidší vzduch zvykat postupně.

Díky rozloze Kyrgyzstánu jsem se během pěti týdnů mohla v letních měsících přesunout různými ročními obdobími a diametrálně odlišným terénem. Barvy a povrch připomínající Mars střídaly duhové kamenně-travnaté úseky či tyrkysová jezera, ze kterých jsem dostávala mrákoty. Z nich mě probraly „obyčejné“ jehličnaté lesy. Skoro jako doma. S tím rozdílem, že v Tatrách vám během treku nepřeběhne před očima stádo divokých koní a z jurty vám nemávají nomádi čekající na své ovečky.

Z města rychle pryč

Věta, kterou jsem si řekla v Kyrgyzstánu pokaždé, kdy jsem do některého zavítala. Barevné balonky a cukrová vata na neútulných náměstích, sochy starověkých bojovníků na koních, holohlaví lídři ze žuly, kterých se jiné země bývalého SSSR zbavily již v 90. letech… Města Kyrgyzstánu potěší jen fanatiky doby minulé, ostatní mají příležitost zažít vizuálně mnohem přitažlivější část země – přírodu.

Pohoří Ťan-šan, které na 2500 km spojuje západní Čínu, Kyrgyzstán a Kazachstán, rozděluje zemi nomádů na severní a jižní část. Podobně jako v minulosti i dnes jsou nejhustěji obydlena údolí. V Kyrgyzstánu je to Čujské údolí na severu s největším městem Biškek a Ferganská kotlina na jihu s městem Oš, v jehož okolí leží většina zemědělské půdy. Během mé cesty však více registruji rozdíly v přírodních místech východu a západu. Čím blíže východu, tím více se podobají Evropě a chybí jim wow efekt. Naopak krajina na jihozápadě má díky Pamíro-alajskému pohoří svérázný, až exotický charakter.

Konec asfaltu

Právě v této části země zažívám symbiózu příznačných elementů Kyrgyzstánu: jurt, hor a koní. Několik telefonátů do místní kanceláře CBT (Community-based Tourism) v Oši a vyrážím. Spolu s taxikářem a třemi cestovateli míříme do jurtového kempu Lenin Peak. Během 3,5hodinové cesty zastavujeme jen dvakrát. Nadýchat se čerstvého vzduchu v průsmyku Taldyk, kde už cítíme nadmořskou výšku, a ve vesničce Sary Mogol. Místní potraviny jsou záchranou pro ty, kteří pokračují ke štítu Avicenny (dříve Pik Lenina). Tam už kolu, hrušky ani balené perníčky neseženete.

Za Sary Mogolem končí asfalt a začíná dobrodružný offroad. Mizí stromy. Prašnou cestu lemují žluté úseky suché trávy, která kontrastuje s hnědooranžovými či šedozelenými kopci. Horizont je posetý drobnými hnědými tečkami skotu. Po pětadvaceti kilometrech jsme v jurtovém kempu Lenin Peak u skupiny jezer Tulpar. Vítá nás Sadat, majitelka kempu, jejíž dva malí synové pobíhají mezi jurtami a provizorním umyvadlem uprostřed.

Troufnete si na Avicennu?

Okolí Tulparu obývají polonomádi mezi dubnem a začátkem září, kdy si přivydělávají ubytováním cestovatelů. Vydatně jim navaří a v jurtách rozpálí kamna vysušeným jačím trusem. Údolí s jurtami objímají oblé kopce, na kterých se pasou koně a posedávají pastevci v plstěných kloboucích kalpacích.

Pro nedostatečnou výstroj odkládám vysokohorskou turistiku na jindy. I čtyřhodinový trek trasou Travellers Pass, který začíná nedaleko kempu, mi ale vyrazí dech. Každých pár desítek metrů se barva hor mění z šedé na červenohnědou. Suchou trávu střídají kamenné stezky, po kterých se řítí nomádi na koních s nákladem. Zpoza hustých mraků se občas vynoří permanentní sněžná „čepice“ štítu Avicenny.

Vrchol hraničící s Tádžikistánem (právě tam ho v roce 2006 přejmenovali z Piku Lenina na Ibn Síná neboli Avicennův štít), měří 7134 m. Je to jedna z nejjednodušších sedmitisícovek na světě, na niž se dostanete bez lana, ale mačky a cepín jsou samozřejmostí výbavy. Relativní lehkost terénu ovšem vyvažují nesnadné povětrnostní podmínky. Turisté zde často kvůli lehkovážnosti utrpí omrzliny. V horších, byť výjimečných případech dojde k zemětřesení. V roce 1990 zde přišlo o život 43 trekerů.

Pokud si netroufnete na Avicennu a procházka kolem Tulparu je vám málo, ze Sary Moglu se dá vydat na jednodenní trek k jezerům Beš-Köl nebo Koš-Köl.

Věčný strážce u přehrady

Hypnotizující modrá je to první, čeho si při příjezdu ke Kirovské vodní nádrži všimnu. Ticho vodní hladiny přehluší vodopád, nad kterým se do neznáma dívá kamenná busta Vladimíra Iljiče o velikosti pětipatrového paneláku. Výstavba nádrže připadla na rok, kdy se v Sovětském svazu slavilo století narození soudruha (1870–1970). Kyrgyzstán se nenechal zahanbit a nad přehradou vysokou 84 m postavili věčného strážce. Jakmile se přiblížím k oplocení, abych si lépe prohlédla sochu, strážník mě zuřivými gesty vyhání pryč.

Kirovská přehrada na severu země je 54 km od nejbližšího města Talas. Nádrž dlouhou 257 metrů napustili v roce 1976 a ona dodnes se svou kapacitou 550 milionů kubických metrů zavlažuje 55 000 ha zemědělské půdy Kyrgyzstánu i sousedního Kazachstánu, který je od Kirovské nádrže vzdálen 30 km.

Vodní nádrž je hluboká pouhých sedm metrů, na podzim můžete pod hladinou rozeznat ruiny města Šeldy, odkud se v šestnáctém století ve velkém vyvážely stříbrné výrobky do okolních regionů. Jiná místa byla pro změnu vysušena, jako resort několik kilometrů od nádrže. Vyprahlá půda se teď, v létě, zbarvila na zemitou duhu. Kdysi byste zde slyšeli šplouchat vodu, dětský křik a cítili vůni šašliků. Vystupujeme z auta, abychom si „duhu“ prohlédli zblízka. „Tamhle se dalo dobře najíst a tam byly kdysi houpačky, vidíš?“ ukazuje prstem na zarostlé hřiště moje známá Nurzada.

Ke sněžnému levhartovi vás nepustíme

Okolí Talasu má naštěstí i nedotčená místa. „Sem chodím, když mi je smutno nebo toho mám hodně v práci,“ řekne Nurzada a rychlým krokem vyběhne na skálu, odkud je lepší výhled na údolí, kde právě zapadlo slunce.

Údolí Beštaš ve výšce 1100–3600 m n. m. znamená v překladu Pět kamenů. Jmenuje se podle kamenných útvarů umístěných ve vyšších polohách přírodního parku. Dostanete se sem jedině autem z Talasu (13 km). Téměř polovina 30 km dlouhého parku je pod přísnou ochranou, na mnohé vysokohorské pastviny turisté přístup nemají i kvůli vzácným zvířatům, jako jsou sněžný leopard, rys a medvěd hnědý. My procházíme prázdnou dolinou Čyčkan, odkud jsou nádherné výhledy na lesy, proudící řeku i vysoké štíty pohoří Ťan-šanu. Odtud dále pokračují stezky k tyrkysovému jezeru Beštaš a na čtyřtisícovky, například přes průsmyk Ašutor (3644 m) nebo Jarlu Tor Pass (3527 m). Jsou to treky na tři až devět dní, po svých i na koních.

Jezero, kam nevede GPS

Kdo má rád místa, co nejsou na mapě, doporučuji vysokohorské jezero Al-Köl. Ano, na mapě Kyrgyzstánu Al-Köl najdete ve východní oblasti Issyk-kul. Jedná se však o populární jezero na opačné straně země. Já se díky zaměstnancům guest housu ve městě Toktogul dostanu k jeho méně navštěvovanému jmenovci. Trek z výchozího bodu, kam vás doveze jen místní průvodce, trvá 5,5 hodiny.

Terén je strmější, ale nenáročný. Kromě teplé bundy, která se hodí na vrcholu, nepotřebujete žádnou speciální výstroj. Po cestě k jezeru je mi ale jasné, že bez doprovodu je zde člověk ztracený. Průvodkyně beze slova najde cestu-necestu, která nemá žádné značení, a čas od času ji podezírám, jestli ví, kam jdeme. Na mou dětinskou otázku: „Jak dlouho ještě…?“ totiž během celého výstupu opakovaně odpovídá: „Už to bude, tam za tím kopcem.“

Pohled na Al-Köl je za odměnu. Štít s ledovcovým jezerem a rozbředlou sněhovou pokrývkou utiší všechny svaly na nohou třesoucí se po strmém výstupu. Kromě stáda pasoucích se koní, pro které si přichází pastýř, jsme zde po celou dobu úplně samy.

Turbo smetana pro muže

Kyrgyzstánu sice chybí v porovnání se sousedním Kazachstánem poušť, zato má své „nej“ světového formátu: největší les ořešáku královského na světě. V údolí Arslanbob na západě země ve výšce 1700 m n. m. roste na 700 000 hektarech sto třicet druhů stromů. Kromě vlašského ořechu i třešně, hrušky a mandlovníky.

Arslanbob v oblasti Džalal-Abad byl obydlen již od třetího století př. n. l., kdy sem novousedlíky přilákaly bohaté lesy. Vlašské ořechy z Arslanbobu byly populární již v dobách Alexandra Velikého a byl to právě tento ořech, který se z Kyrgyzstánu jako první zboží exportoval do Evropy. A že bylo z čeho! Jeden strom urodí ročně 150–400 kg ořechů. Lesy jsou v soukromém lesnictví, což na první pohled nepostřehnete, protože vypadají jako velký les rozdělený polními cestami, na kterých polehávají krávy. Kyrgyzské rodiny sem více než les táhne 80 metrů vysoký vodopád, k němuž se vydávají na nedělní procházku ve svátečních šatech.

Těsně před odchodem z Arslanbobu si v místním CBT centru všimnu oznámení, že se zde lisuje olej z vlašského ořechu. Vstup do lisovny je 120 KGS (35 Kč). Vítá mě robustní pan Mychajlo, který mě zasype detaily výroby a nakrmí domácí smetanou.

„Víš, proč je ta smetana tak dobrá?“ S plnými ústy lepjošky a lahodné smetany vrtím hlavou, že netuším. „Protože mým kravkám dávám žrát vlašské ořechy.“ Dál žvýkám a jen přikyvuji. „A víš, k čemu je ten olej z vlašských ořechů dobrý? Pro muže... Chápeš, ne? Aby všechno fungovalo... Mám osm dětí, něco o tom vím.“

Smetanu ochutnáte u Mychajla celoročně, ale nejkrásnější je to tady v září a říjnu. Tehdy se sklízí úroda a koná se i festival vlašských ořechů.

Magický karavanseraj

Kyrgyzstán to umí s architektonickými památkami v pusté přírodě dokonale. Hodinu cesty autem z města Naryn se nachází jedna z nich – Taš-Rabat: karavanseraj z 15. století. V době rozkvětu Hedvábné stezky se zde nocovalo a obchodovalo. Dnes kamenná stavba v pohoří At-Baš ve výšce 3200 m n. m. vítá zvědavé cestovatele a kyrgyzské poutníky.

Zvenku vypadá karavanseraj jako obyčejný kamenný domek. Ve skutečnosti je to neuvěřitelný labyrint místností. V jedné z nich mi můj známý Talant hrdě ukazuje zázračný kámen. Velikostí není nijak monumentální, ale údajně jím nepohnuli ani čtyři silní chlapi. Tím magie Taš-Rabatu nekončí. „Zkus je spočítat,“ vyzve mě Talantův kamarád Syrgak při procházení místnostmi. Počítám. Jednou je to 39, podruhé 41. „Ani to nepočítej potřetí, bude to jiné číslo,“ směje se Syrgak. Nikdo neví proč, ale ještě se místnosti nikomu nepodařilo spočítat víckrát po sobě se stejným výsledkem.

O několik chodeb dále slyšíme rituální zpěv početné rodiny. Ve velké hale se její členové seskupili do kruhu, někteří dřepí, jiní sedí na kamenech. Modlí se. Původ stavby už odhadovalo mnoho expertů. Jedni tvrdí, že jde o nestoriánský klášter z 10. století, ale žádné stopy křesťanství nebyly v Taš-Rabatu nalezeny. Jiní zastávají teorii buddhistického kláštera, protože v oblasti žili buddhisté a našly se zde i buddhistické artefakty a nápisy na stěnách.

Asi 200 metrů od stavby je malý jurtový kemp, kde se u místních můžete ubytovat nebo se jen občerstvit lepjoškou s máslem a zapít to kobylím mlékem kumys. Záchodky jsou k dispozici. Máte-li osm až deset hodin nazbyt, vydejte se stezkou za karavanseraj. Nejenže budete mít Taš-Rabat jako na dlani, ale trasa vás dovede k ledovcovému jezeru Čatyr-Köl u čínské hranice.

Drak, který nelétá

Na konci své cesty Kyrgyzstánem už beru jako samozřejmost, že čím anonymnější je město, o to krásnější scenerie má kolem, jako například kaňon Skazka (v překladu kaňon Pohádka), půl hodiny z Bokonbajeva na východě země.

Skazku objevili teprve v 70. letech. Natrefil na ni horník-penzista, kterému se přírodní úkaz zalíbil natolik, že ho pojmenoval Skazka. Přivedl sem místní turisty a později se o pohádkových skalách dozvěděli i v zahraničí. Skalní útvary ve tvaru dračího hřbetu touží vidět hlavně místní. Neodradí je ani kluzký terén suchých pěšin, který zdolávají s asijským nadhledem – v gumových žabkách a s otevřeným balíkem chipsů.

I když je Skazka jen na dvouhodinovou návštěvu, nelitujte ani času, ani spropitného, které dáte taxikáři za to, že na vás počká, než budete procházet zády draka.

Outdoorový cirkus Žeti Öguz

Představte si, že se spojí slovenské Tatry s asijským karaoke a přidá se špetka australského Uluru. Výsledek: kyrgyzský Žeti-Öguz. Název pochází ze souboru stejnojmenných červených skal a v překladu znamená Sedm býků. Žeti-Öguz je znám i kamenným útvarem Zlomené srdce, ke kterému se váže legenda nenaplněné lásky. Rozpůlená skála ve tvaru srdce vznikla údajně poté, co se na ní poprali o dívku dva mladíci.

Skály Sedmi býků si všimnu hned po výstupu z taxíku u resortu Žeti-Öguz Kurort. Z města Karakol vás do hlavní vesnice Žeti-Öguz přiveze maršrutka označená #355, ale abyste se dostali k resortu a dále do hor, musíte si najmout už jedině taxislužbu.

Cesta od prodejny potravin, kde mě vysadí taxikář, není vlastně ničím zajímavá nebo výjimečná. Místy mám pocit, že jsem doma na Slovensku. Do momentu, kdy mě nepozve přisednout si na deku početná kyrgyzská rodina. Zatímco mě hostí koninou a pálenkou, přežene se kolem nás stádo divokých koní. Za chvíli se s místními vezu k údolí Květin (Kök Jayik), kde se děti nedokáží nabažit jízdy na poníkovi. Já pokračuji dál přes jedlový les k vodopádu Devičji kosy. Do patnácti minut se tam vytvoří fronta s čínskými a japonskými turisty, kteří mě po cestě dolů dojedou na koních s místním průvodcem.

Fakt, že Žeti-Ögüz je snadno přístupný, se podepsal nejen na počtu turistů v bílých teniskách, ale i počtu zábavných aktivit. Místní jurtový kemp totiž připomíná spíše plochu hudebního festivalu po odchodu fanoušků. Mezi jurtami se povalují plastové láhve od piva, minerálky, vedle se připravuje pódium na karaoke. Nechce se mi věřit, že jsem mezi oblastí s Avicennovým štítem a tímto outdoorovým cirkusem nepřekročila hranice a jsem stále v téže zemi.

A o tom Kyrgyzstán je. O krajině, kde příroda koexistuje s betonovými pozůstatky komunismu, o duhových odstínech půdy, které minimalisticky zdobí v dálce chlupatí jaci, i o legendách a matematických hádankách, které dodnes čekají na správné řešení.


Dobré vědět

Doprava: Autobusy, sdílená taxi (stanoviště obvykle na autobusových nádražích). Populární je stopování za symbolický poplatek. Z východu na západ létá nízkonákladový Air Manas a Tez Jet. Trasa Oš–Tamči (letiště u jezera Issyk-kul): 2250 KGS / 660 Kč za 45minutový let. Autobusem je to 12 a více hodin, cenově podobně jako let. Sdílené taxi Biškek–Talas (6hodinová cesta): 500 KGS / 150 Kč. Autobus: za polovinu, ale o jednu až dvě hodiny delší cesta. Sdílené taxi Oš – jurtový kemp Sary Mogol (3,5 hod.): 2000 KGS / 585 Kč

Ubytování: Přes kanceláře CBT (Community-based Tourism): jde o komunitu lidí, která v jednotlivých regionech pomáhá cestovatelům s ubytováním, horskými průvodci a dopravou do méně dostupných oblastí. Každý region má svůj web CBT. Pokoj se snídaní, společné WC: od 420 KGS / 120 Kč. Místo v jurtě se stravou 2x denně: od 1000 KGS / 300 Kč.

Jídlo: Porce v bufetu: od 35 KGS / 10 Kč; espreso: 80 KGS / 23 Kč; pivo: 50 KGS / 15 Kč

Aktivity: Průvodce k jezeru Al-Köl: 800 KGS / 235 Kč. Vstup do karavanseraje Taš-Rabat: 20 KGS / 6 Kč. Vstup do kaňonu Skazka: 50 KGS / 15 Kč

Jazyk: Angličtina v restauracích, kavárnách v Biškeku, Karakole a centrech CBT. Jinak převládá ruština. V pohraničních oblastech s Tádžikistánem a Uzbekistánem: celosvětový dialekt „ruce-nohy“.

Kdy vycestovat: Pokud neplánujete lyžovat, je ideální období od květen do konce srpna. Pak už v jurtových kempech nad 4000 m sněží, od října jsou uzavřeny i mnohé treky.

Extra tip pro ženy: Kyrgyzstán je muslimská země. Zahalte si kolena a ramena.

Články z jiných titulů