Hora Damávand

Hora Damávand Zdroj: Profimedia.cz

Hora Damávand je neaktivní sopka nacházející se v pohoří Elborz s výškou 5609,2 m n. m.
Damávand je nejvyšším vrcholem Íránu i všech zemí Blízkého východu
Horská útulna Bargah
Vesnice Nandal
Při cestě na vrchol můžete potkat mnoho íránských žen
9 Fotogalerie

Na návštěvě v sídle perských bohů aneb Výstup na mytickou horu Demávend, nejvyšší vrchol Íránu

Jiří Sladký

Starý muž s vousy a profilem perských králů Šaliker připravuje čaj. Konečně je hotov a nalévá se do šálků. Opakujeme po něm a namočenou kostku cukru přeléváme přímo v ústech. Čaj jako každý v Orientu chutná. Už proto, že sedíme v horské útulně ve výšce 4150 metrů a v mracích nad námi tušíme Demávend.

Z plochého kotouče země rostla hora Hará 800 let, až se vrcholem dotkla nebes, a hvězdy, měsíc a slunce obíhaly kolem jejího vrcholku. Tak to alespoň stojí v Avestě, posvátné knize staroperského náboženství - zoroastrismu, takový je obraz pohoří Elborz v perské mytologii. Devět set kilometrů dlouhý horský řetěz rozděluje Írán na dvě nestejnoměrné části a zároveň vyhraněné kulturní oblasti - vlhké kaspické pobřeží, víc otevřené vnějším vlivům, a pouštní nitro, staré civilizační jádro Persie. Kompaktní horstvo vrcholí vyhaslou sopkou Demávend, nejvyšší horou na západ od horského uzlu Himálaje, Pamíru a Hindúkuše.

Pusté hřebeny pohoří Elborz tvoří takřka neprostupnou hradbu, přes kterou šplhají silnice od Teheránu bezpočtem serpentin až na hlavní hřeben - do výšek 2850 a 3000 m. Nejvyšší sedlo Kandován (3050 m) zpřístupňuje v poslední době tunel. Tam, kde je jen trochu místa, krčí se pod skalním převisem u nezbytného pramene čajovna či perská restaurace s otevřenou verandou a již zdálky o sobě dává vědět vůní kebabu, opékaného skopového. Hned u čajovny tak dvanáctiletí kluci nabízejí kytice dlouhých kavylů jako horský suvenýr. Silnice odvážně zbudovaná v 30. letech za pomoci německých inženýrů ubíhá od zatáčky k zatáčce, od čajovny k čajovně až do míst, kde je terén tak prudký, že místa nezbývá a druhý pruh vede tunelem. Na krátkém úseku se vozovka zvedá rázem o tisíc metrů nad úzkou dolinou, která připomíná rokliny Slovenského ráje. Jaký asi byl úděl velbloudích karavan, které tudy po dávných stezkách táhly už ve starověku? Obě silnice provází značný provoz, jaký se dá čekat na nejkratší spojnici hlavního města s rekreačním zázemím. Tudy směřují ke svým vilám na kaspickém pobřeží také bohatí Kuvajťané a zvláště o íránských víkendech plní horský přejezd takřka souvislá šňůra aut.

Elborz je klimatickým předělem a doslova odděluje dva světy. Severní úpatí obrůstají nejrozsáhlejší lesy Íránu. Silnice k moři vede k zelené džungli, jež se nečekaně zjevuje doslova naproti dosud bezútěšné horské pustině. Ve svých reliktních, třetihorních porostech skrývá medvědy, dikobrazy a možná ještě i poslední zbytky populace kaspického tygra. V raném středověku se stala útočištěm neblaze proslulých Haššašínů, muslimské sekty, jež terorizovala celý Přední východ politickými vraždami.

Výprava začíná modlitbou

Je noc a měsíc intenzivně svítí. Dole poblikává horská magistrála čarami reflektorů a girlandami žárovek nad čajovnami. Naše cesta začíná nad městečkem hluboko ukotveným ve strmém svahu ještě dost vysoko nad dnem zpěněné řeky. Herázpel míří na sever, kde končí ve vlnách Kaspiku.

Na kamenité pastvině dobíháme oprýskaný automobil. Pěchujeme sebe a batohy k jehňatům v útrobách vozu. Perský řidič překvapeně sleduje, jak záď už tak přetíženého vozidla nebezpečně klesá o další centimetry. Jede se vzhůru cestou necestou, dokud motor nepřestane zabírat bezmála ve třech kilometrech výšky. Naštěstí i řidič-pastevec tu končí, a tak nečekaný stop provázejí ještě meloun a jablka, v tu chvíli víc než královské dary. Alav-Čin je planina s bílými stany a kamennými ohrádkami, uprostřed okrouhlé napajedlo. Všude kolem hoří máky - od oranžové přes červenou až po barvy nachu - symbolické květiny Demávendu. Z pastviny se zdvihá stavení - napůl mešita, napůl horská chata. Skutečně slouží horolezcům, o čemž svědčí černo-zelená vlajka jejich svazu. Tady začíná výstup domácích lezců, jak jinak než modlitbou Alláhovi za zdar výpravy. Na hoře je nezvykle živo. Zdravíme se s pastevci ženoucími kozy po úbočí. Chladivá voda z pramene, kterou dostáváme, musí postačit na celý den.

Zdálky hora nevynikne a zůstává dlouho skryta. Zastíněna proudy a hřbety lávy a paralelními hřbety pohoří jako by tajila svou skutečnou výšku. Až nekonečné srázy hory - ostré trachytové hřebínky a sypké stěny tufu vyvedou pozorovatele z omylu. K vrcholu se lze vydat z více směrů. Míříme z jihu s pražícím sluncem v zádech. Bezpočet lávových ostrohů, zespodu nevýrazných, se ukazuje jako nečekaně těžká překážka. Je už hodně pozdní odpoledne, když se snažíme dobýt ze žlabů alespoň trochu z prvního sněhu do dávno prázdných láhví.

Před večerem se ukazuje útulna. Teprve odtud se příkře zvedá majestátní kužel hory. Na oblé střeše z plechu vlaje íránská vlajka. Dvě řady paland a molitan na podlaze umožňují nečekaný komfort pro dobrých 50 lidí. Vodu z tajícího sněhu žene dovnitř naftové čerpadlo. Uvnitř je zpola zaplněno a my pociťujeme další dávku tradiční pohostinnosti Peršanů. Mezi příděly datlí a fíků zjišťujeme, že osazenstvo je víc než pestré. Vedle íránského světoběžníka je tu několik Kurdů, rozjaření Ázerbájdžánci, ale také zdatní výletníci z pobřeží. Řada horolezců má venku dobře ukotvené stany. Nevtíravě nabízejí své služby s poukazem na nebezpečí, jež číhají na zbývajících 1500 výškových metrech. Horský vůdce si pečlivě zapisuje náš věk, státní příslušnost a zaměstnání. Sděluje nám, že o víkendech chodí až k útulně celá procesí obyvatel hlavního města. Naprostá většina tu však cestu končí a nahoru si troufne jen zlomek.

K vrcholu míří i ženy

Bělovlasému Šalikeru Rahmetovi je jedenašedesát a pochází z Mah-múdábádu na pobřeží Kaspiku. Výstup na Demávend se svými syny je pro něj každoročním rituálem. Vrchol hory, říká, bývá vidět zpravidla ráno, přes den ho postupně halí mraky. Dlouho si prohlíží naše dost běžné batohy. Jeho vybavení je prosté, nic z evropských technických vymožeností, zato kondici mu můžeme závidět. Sama na balvanu nad útulnou sedí žena neurčitého věku. S ostře řezaným profilem, hlavou obalenou šátkem, ve splývavém plášti a s nepřítomným pohledem kamsi do daleka. Těžko říct, zda horolezkyně, nebo postava ze staroperských mýtů.

íránské ženy se demonstrativně snaží prosadit i ve ztížených podmínkách, jaké pohyb v předepsaném oblečení nezbytně přináší, a vykazují aktivitu i v jinak pro ně nemyslitelných oborech. Zatímco lyžařské sjezdovky se sice vstupu žen nebrání, pro jistotu jsou však rozdělovány zvlášť podle pohlaví, po svém se s úskalím pravidel oblékání ženy a dívky vyrovnaly v horolezectví. Ženy v íránských horách nejsou výjimkou, naopak lezení po skalách se stalo módou. I pro ně ovšem platí zásady islámu a požadavek halit postavu až po kotníky. Zdá se, že si s nařízením poradily, a i ve velehorských podmínkách lze potkat ženy, jimž na vlasy není vidět. Neskrývá je ovšem šátek ani čádor, nýbrž jakási kukla a přes ni ještě kapuce dlouhé větrovky. Pozoroval jsem skupinu dívek ve slušivých, navlas stejně pestře zbarvených úborech, nejspíš připomínajících pončo, kterak se zápalem a baseballovými čepičkami nebo slamáky na šátkem krytých hlavách slaňují skalku. Ne ovšem samy, nýbrž pod dozorem zkušenějšího, mužského člena oddílu.

V mracích síry

Ještě je tma, když první nocležníci slézají z paland a pouštějí se do strmé sutě. Pro nás výstup začíná těsně po úsvitu a zima nás doslova vyhání vzhůru. Je hluboko pod nulou. Nikde teď není voda, zbývá nám jen ta, kterou jsme nabrali ještě večer. Všechno se změní, jakmile slunce rozehřeje sníh. Ač vysloveně lezecké partie chybějí, jde se ztěžka, jak jen výška dovolí. Skalní hřbety střídají traverzy úžlabin a firnovisek. Místy sílící vítr přináší v mrazu těžké okamžiky, kdy ani dvojité rukavice nepomáhají. Již dávno není kolem nic než haldy ostrohranného trachytu, poslední alpínky zůstaly nejvýše ve 4500 metrech. Zato dole, při úpatí, bují vlčí máky a divizny mezi trnitými polokoulemi astragalů. Odtud se jeví vrchol hory šedavě bílý, ale nikoli od sněhu - ten se na jižních svazích vyhřátých dohasínajícím vulkánem neudrží.

Nejvyšší část hory barví jemná tufová drť spolu s výkvěty a občasnými žlutými krystalky síry. Právě tady nastává rozhodující úsek výstupu: když už se sklon začíná s blížícím se okrajem kráteru zmírňovat a přichází zdánlivá úleva, čeká na chodce jiné překvapení. Současné stadium sopky provázejí totiž solfatáry - výrony sirných plynů - v podobě horkých par unikajících z neviditelných trhlin. Oblakům síry se nedá vyhnout, vítr je žene přímo do tváře. Nezbývá než přiložit šátek k nosu a ústům, ale často ani to nestačí. Žaludek už tak poznamenaný výškou neodbytně protestuje. Koncentrace sirných par představuje skutečné nebezpečí, zvlášť pro menší obratlovce. Dokládají to vybělené kosti hlodavců, ale i ovcí či kozorožců, které míjíme podél kritických míst.

Za normálních okolností je nahoru dobrých pět hodin a nám se daří přes potíže vejít do limitu. Konečně vrchol, tiskneme si ruce s íránskými přáteli. Na řadu přicházejí oříšky, datle a pistácie, jak je v Persii dobrým zvykem. Kruhový rozhled má daleko k dokonalosti. Cáry mračen se prohánějí kolem, na severním obzoru spočívá jako závěs hradba oblačnosti. Tam někde dole je mořské pobřeží. Malý kráter naplnil sníh, který pod vlivem silného záření nabývá podob pole ostrých hrotů, tzv. kajícníků. Na jeho kraji se bělá lebka kozorožce s ohromnými rohy. Změť rozervaných skalisek provázejí žlutavé výkvěty síry. Není třeba velké fantazie umístit sem scenerii útočiště duchů.

To je tedy bájný Demávend, na němž obdržel Zarathuštra Zákon. Někde tady by měl stát palác Ahura Mazdy v mytické krajině bez smrti a bez tmy, odkud vede most do ráje. Po Ahura Mazdovi jsme nenašli ani stopy. Kolem jeho trůnu se zato setkávají civilizace. Mumie ovce připomene ještě zbytek dávného, leč stále živého rituálu, obětování bohu hory, ať je to Órmazd nebo Alláh. Hned vedle symbolizuje dobu zcela novou současná ikona - „navštívenka“ isfahánské rafinerie, jakoby sponzora této hory a obrazně i celé země, neboť nafta je i v muslimském Íránu hlavním božstvem.

Nejen v horách se lze v Íránu setkat s prastarými rituály. Není to jen slavnostní otevírání novostaveb se zvířecí obětí. Kapesníky nebo stuhy zdobí stromy vzpomínek či stromy přání na posvátných místech u modliteben, jeskyní a pramenů. Útržky látek spletené do jakýchsi copánků pokrývají v horách celé svahy, podobně jako nápisy na kamenech. Tradice rozvíjející pohanské kulty a rituály původně z předislámského či předkřesťanského období je na Předním východě či Zakavkazsku dodnes živá.

Mezi včelaři

Ještě týž den večer zažíváme rozloučení s horou v bílém plátěném stanu. Včelař Alí Farkonde spolu s bratrem využívají záplavy květů na úbočí Demávendu. Pořídili si licenční pick-up a několikrát za léto svážejí světlý i tmavý med na pobřeží. Zpátky přivážejí v barelech vodu, neboť tady na lávové plošině je vzácností. Včelařství je prý dobrý byznys, říká Alí, když nás v kuklách provází mezi desítkami modrých bedýnek úlů. Kvalitou med rozhodně nepřekonává ten, na který jsme zvyklí z domova.

Příprava i toho nejjednoduššího jídla je v Íránu obřadem, který trvá desítky minut. Jí se jako všude v Persii na zemi, na velkém ubruse, který Alí rozložil na nezbytném koberci. Stanem zní z rádia tradiční hudba, do níž často zapadají populární písně ze sousedního Pákistánu. Alí jako pravý Peršan je hrdý na svou národní historii a řeč přichází na mytický Demávend a na ohňové chrámy vyznavačů zoroastrismu. Začíná další hvězdná noc pod Demávendem a v ní se snadno rodí představa ohňů planoucích na tamních vyvýšeninách. Alespoň pro tuto chvíli nám ukazuje Írán jako zemi posetou trůny bohů.


Jak pokořit horu Demávend

První historicky zaznamenaný výstup provedl rakouský botanik Kotschy roku 1843, nesporné ale je, že lidé dosáhli vrcholu hory dávno před ním. Zimní prvovýstup lze datovat do roku 1926. V oblasti Demávendu působili čeští vědci, technici a cestovatelé, a to už od poloviny 19. století. Byť se nejedná o ryze horolezecký terén (snad kromě zimních podmínek), trval po jistou dobu právě na Demávendu československý výškový rekord (krátce před druhou světovou válkou). Údaje o výšce hory v minulosti značně kolísaly mezi 5400-5600 m, donedávna uváděných 5671 m opravují současné íránské prameny na 5611 m.

K vyzdvižení pohoří do dnešní polohy došlo na konci třetihor. Další geologické období provázely vulkanické erupce, které daly vznik Demávendu. Přestože se počítá mezi vyhaslé sopky, ještě roku 1925 vyrazil v úbočí kráteru parazitický kužel. Doznívající vulkanismus dokládají výkvěty síry a únik plynů. Zalednění na jižním úbočí hory chybí, na severních a východní svazích je nevýznamné, uváděny jsou ledovce Dubisol, Siale a Džachar.

V místních horolezeckých kruzích se mluví o osmi přístupových trasách, z nichž nejpoužívanější je jižní. Nepříliš náročný výstup trvá z obvyklého východiska (kolem 2700 m) nad městečkem Rene za dobrého počasí dva dny. K noclehu před závěrečnou cestou k vrcholu slouží horská útulna Bargah. Mnohem náročnější je severovýchodní cesta, kterou usnadňuje ve 4400 m útulna Tochte Feridun. Značný problém při tak náhlé změně výšky činí nedostatečná aklimatizace. Pro výstup v letním období není třeba maček ani cepínů, v pohyblivé suti ocení chodci teleskopické hole. I když na jižním úbočí panují vedra, na vrcholu bývá běžně o 20-25 stupňů méně a k tomu čerstvý vítr. Ani uprostřed léta nelze vyloučit náhlé zhoršení počasí a příchod sněžení. V posledních letech s narůstajícím počtem zahraničních lezců přístup k Demávendu i vlastní výstup značně podražil. Kromě narůstající ceny dopravy k hoře pomocí taxíku nebo savarí (sběrné taxi mimo města) je od roku 2000 zástupci horolezeckého svazu vyžadována úhrada poplatku za výstup ve výši několika desítek dolarů.


Hora mýtů

Demávend (Kuh-e Damavand - 5609,2 m), nejvyšší íránskou horu, opřádá nejedná legenda. Není divu, jeho úctyhodný kužel o dvě hlavy převyšuje jednolitou hradbu pohoří Elborz (Kúhhá-yě Alborz), i níž se zvedá. Za jasných dní jej lze spatřit i v Teheránu, nad nímž se zvedá s nebývalým převýšením. Pro Íránce se stal podobným symbolem, jakým je pro Japonce Fudžijama. Sem umístili staří Peršané celý svůj pantheon. Perský překlad názvu napovídá, že považovali Damavand za domov duchů, kteří sesílají dolů vláhu. Platila jeho nedotknutelnost. Některé mýty označují horu za konečný přístav Noemovy archy. Podle eposu největšího perského básníka Ferdausí-ho-Šáhnáme (Knihy králů) z roku 1010, jenž vyšel z mnohem starších legend, žijí na Demávendu mytičtí hrdinové Džamšíd a Rostam. Sem dává Ferdausí přikovat tyrana Zóhaka. Podnes se mezi vesničany na úpatí vulkánu tradují legendy, podle nichž z hory vycházející dým a rachot hromu připomíná marnou Zóhakovu snahu osvobodit se z věčného zatracení.

Demávend sehrává významnou roli v zoroastrismu, za jehož proroka se snad před třemi tisícovkami let prohlásil Zarathuštra. Ústřední postava víry, bůh Ahura Mazda (starořecky Ormazd), stvořitel slunce, hvězd a světla, svádí na nejvyšší perské hoře věčný zápas se svým protivníkem Angra Mainju (pořečtěným Ahrimanem).

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: