Jako dráp se zarývá Kapský poloostrov do chladných vod Atlantiku, které zpečetily život mnoha námořníků plujících kolem mysu Dobré naděje. Právě tady, na symbolickém konci Afriky, přicházela nejtěžší část celé trasy mezi Evropou a Asií a vlastně nikdo dlouho pořádně nevěděl, proč zrovna tady fouká zničehonic studený vítr a voda má stěží deset stupňů. Legendy o Bludném Holanďanovi, námořním kapitánovi, jenž uzavřel smlouvu s ďáblem, aby mys obeplul, strach z nejjižnějšího cípu Afriky umocnily. Jen kousek dál na východ, u Střelkového mysu, se znenadání vítr uklidní, voda oteplí a s každým dalším kilometrem máte pocit, že jste doslova utekli hrobníkovi z lopaty. Co se tady děje, pochopíte až ve chvíli, když si uvědomíte, že na plážích žijí tučňáci a pod mořskou hladinou na vás čeká jeden z nejunikátnějších světových ekosystémů – chaluhový les, jehož pestrobarevnost a nespoutanost vás ohromí natolik, že zapomenete i na všudypřítomný chlad. Konečně právě ten je na jihu Afriky zdrojem života pro podmořské plíce světa, o jejichž existenci mořeplavci vůbec netušili.
Antarktická Afrika?
Pohled na mapu umístěnou v potápěcím centru v posledním jihoafrickém městě před mysem Dobré naděje připomíná neúprosnou realitu, a sice, že další pevnina ležící přímo na jihu je Antarktida, vzdálená asi 4000 kilometrů. Jako suchozemci ze střední Evropy nejsme s perspektivou světa soustředěného kolem jižního pólu příliš spokojeni a pohled na jinak „vycentrovanou“ zeměkouli nám není příjemný i s ohledem na to, jak málo je na jižní polokouli souše. Najednou máme pocit, že jsme obklopeni nekonečným oceánem, na jehož konci je akorát pustina pokrytá věčným ledem, na kterou si konečně můžete zaletět v rámci jednodenního výletu z Kapského Města.
Relativní blízkost Antarktidy se propisuje do jedinečného klimatu jižní Afriky, které pokud nezažijete na vlastní kůži, neuvěříte, že by vám mohla být na nejteplejším kontinentu světa zima. Ne taková, jakou znáte třeba z vnitrozemí Etiopie či Keni, kde prší a vlhkost vám zalézá pod mikinu, aby ji za pár hodin vysušilo ostré slunce. Ani takovou, kterou zažijete při výstupu na Kilimandžáro, kde už proto, že na jeho vrcholu vidíte sníh, očekáváte, že asi bude pod nulou. Tady déšť provází ostrý vítr, takže pocitová teplota míří k pěti stupňům, zatímco vrcholky kopců pokrývá na pár dní sněhová pokrývka. Možná se i trochu zastydíte za svou neznalost, protože až do teď jste si mysleli, že v Africe vám zima prostě být nemůže.
Pozor, štěká! Lachtaní mládě vás překvapí nejen velkýma očima, ale hlavně hravostí a drzostí, se kterou na vás bude pod vodou dorážet. | Zdroj: Tomáš Vaňourek
Příčinou jedinečného klimatu na jihu Afriky je právě Antarktida, kolem níž po směru hodinových ručiček obíhá nejsilnější proud naší planety. Z něho se na jihozápadě od mysu Dobré naděje vyděluje chladný Benguelský proud, táhnoucí se podél západního pobřeží Afriky dále na sever. Jeho jméno odkazuje na historické označení pobřeží dnešní Angoly neboli portugalsky „Praia de Benguela“, což evokuje, že kromě oblasti Kapského poloostrova ovlivňuje také podnebí v Namibii a Angole. Studená voda z Jižního oceánu je doprovázena minimálními dešťovými srážkami, protože chladný vzduch v sobě neudrží vlhkost, a tak nemá z čeho pršet. Pokud je na vás meteorologický popis příliš abstraktní, podívejte se na některou z ikonických fotek nejstarší pouště světa Namib, jež leží v bezprostřední blízkosti pobřeží. Kontrast mezi oceánem a obrovskými písečnými dunami je výsledkem působení právě Benguelského proudu, jenž přináší chlad do jinak horkého afrického vnitrozemí. Fascinují vás pahýly stromů trčících z nekonečných písečných plání? Pak obdivujete výsledek eroze, za kterou nestojí nic jiného než mořský proud přicházející z Antarktidy.
Ještě možná víc vás překvapí počasí v Kapském Městě, nejjižnějším místě světa ležícím ve stejném časovém pásmu jako Praha. Budete-li tady od října do března, máte prakticky jistotu, že neuniknete poryvům prudkého větru, při kterých občas budete mít co dělat udržet se na chodníku. Jeho poetické označení „Cape Doctor“ vzniklo z přesvědčení, že suchý svěží vzduch čistí město a smog usazený v údolí pod Stolovou horou rozmetává stovky kilometrů daleko. Ač o „zdravotním“ efektu „kapského doktora“ můžeme polemizovat, faktem je, že díky němu spatříte na obloze jedinečné mraky ve tvaru obrovského prostěradla, jak doslova prostupují skrze kopce. Během mžiku se obloha zatáhne tenkým mlžným oparem, aby za chvíli s dalšími poryvy bylo nebe nad vámi dokonale modré. Vítr, který mj. nedávno způsobil zrušení mezinárodního maratonu, vzniká v důsledku velkého teplotního kontrastu mezi teplou pevninou a studeným mořem a vám na vlastní kůži připomene, že tady, na jihu Afriky, je něco trochu jinak.
Velký africký mořský les
To pravé překvapení však čeká pod mořskou hladinou, pod níž se ukrývá jeden z největších ekosystémů světa – Velký africký mořský les – táhnoucí se jako had v délce tisíce kilometrů od Střelkového mysu až k Namibii. Studený Benguelský proud vynášející z hlubin oceánu množství živin umožňuje růst hnědým mořským řasám či, chcete-li, chaluhám, jež vytvářejí souvislý podmořský porost připomínající les. Zelenohnědá masa dosahuje výšky klidně několika metrů a díky schopnosti vyrůst o více než půl metru za den se mění doslova před očima. Zásadní je schopnost chaluh pohlcovat CO2, což z „lesa“ vytváří jakousi podmořskou přírodní uhlíkovou banku, která svou efektivitou překonává i Amazonský deštný prales, a to až údajně 20násobně na jeden m2! Zatímco Amazonie naráží na své limity v důsledku odlesňování, požárů a sucha, kvůli čemuž se „plíce světa“ mění v některých místech na čistého producenta CO2, pod vodou se odehrává docela jiný příběh. Jeho podstatou je ukládání CO2 v samotném moři, v tomto případě v kelpech, kde zůstává „uzamčen“ stovky až tisíce let. Díky schopnosti rychlého růstu pojmou kelpy za relativně krátkou dobu velké množství CO2, který se společně s odumřelou masou usadí na dně oceánu.
Proud. To, že jste narazili na silný mořský proud, poznáte pouhým pohledem na chaluhu, která bude tažena jedním směrem. | Zdroj: Tomáš Vaňourek
Vznik afrického kelpového háje je výsledkem působení několika faktorů, které se ve stejné míře nekoncentrují nikde jinde na planetě. Benguelský proud, nesoucí z mořských hloubek bohatý plankton, přitahuje rybí populace a současně díky teplotě kolem 15 stupňů vytváří ideální podmínky pro vznik chaluh, jež jsou na teplotní výkyvy velmi citlivé. Skalnaté žulové pobřeží umožňuje kelpům snadno se uchytit a růst do délky 10 až 20 metrů, ne dále než jeden kilometr od pobřeží, a vytvářet přirozený ochranný val před mořskou erozí. Energie z vln je velmi efektivně tlumena kelpovým kobercem, díky kterému se vysoké vlny z otevřeného oceánu nedostávají k pobřeží, kde tak mohl vzniknout jedinečný ekosystém. Právě klid, množství úkrytů pro drobné živočichy, rychle rostoucí chaluhy, voda plná živin a relativní odlehlost od velkých dopravních tras způsobily vznik unikátního habitatu jak pod vodou, tak na pobřeží.
Život ve „Falešné“ zátoce
Nic vám nezprostředkuje zážitek z chaluhového lesa lépe než vlastní cesta pod mořskou hladinu, která může proběhnout v kteroukoliv roční dobu a prakticky za jakýchkoliv podmínek. Je typicky jihoafrické, že ani déšť nebo teplota atakující deset stupňů nejsou překážkou pro výměnu péřové bundy za plavky či neopren, takže výmluvy na nepříznivé počasí tady nenajdou pochopení. Plavání v otevřeném moři je běžnou denní aktivitou bez ohledu na věk, přičemž zatímco ve False Bay dosahuje v létě teplota vody „až“ dvaceti stupňů, na západní straně Kapského poloostrova je to přinejlepším patnáct.
Ideálním místem pro první vstup do vod jižního Atlantiku je nenápadné městečko Simon’s Town, ležící na samém okraji False Bay na východě Kapského poloostrova. Malý zapadákov na konci Afriky je domovem námořníků, potápěčů a vědeckých pracovníků, kteří svůj život zasvětili jednomu z nejbohatších ekosystémů naší planety, jehož jedinečnost vám vezme dech už s prvními kroky ve vodě. Za vznikem zdejší jedinečné biodiverzity stojí kombinace studeného Benguelského proudu ze západu a teplého proudu přicházejícího z oblasti Střelkového mysu a právě tady, ve „Falešné zátoce“, kde se oba proudy střetávají, vzniká na prostoru lemovaném asi 30kilometrovým pobřeží svět sám pro sebe.
Lucy. Chobotnice na místě našich pravidelných ponorů si vysloužila vlastní jméno. | Zdroj: Tomáš Vaňourek
Organizace ponoru je tady o dost snazší a vlastně i levnější než v místech, kam vyrážejí „tropičtí“ potápěči. Ačkoliv je voda ve False Bay o něco teplejší než na opačné straně poloostrova, pořád má v létě maximálně 20 stupňů, čímž spolehlivě odradí většinu turistů lačnících po barevných korálech. Ti tady nejsou, takže řada z těch, kteří zjistí, že pod vodou uvidí zpočátku zelenohnědou bažinu plnou žraloků a chobotnic, znejistí a ponor vzdají. Věřte, že to je dobře, protože to, co znáte z Rudého moře, kde výletní lodě kotví jedna vedle druhé a pod vodou narazíte možná i na své známé, tady nezažijete a vaše setkání s divokým podmořským světem bude o to autentičtější. Kelpový les ve False Bay je skutečně mnohem živější než korálové útesy, jen možná jeho prozkoumání bude trochu náročnější. Vstup do vody totiž probíhá přímo z pláže, kam si musíte přinést veškeré vybavení a přes obrovské balvany se doslova dobelhat na mělčinu, kam se zanoříte mezi nevábně vypadající chaluhy.
Pod hladinou…
První minuty ve vodě máte pocit, že jste se ocitli na akupunktuře a tělem vám procházejí tisíce jehliček, takže bude chvíli trvat, než si začnete víc všímat života ve vodě než vlastního třesoucího se těla. Když se však uklidníte, otevře se před vámi doslova nová dimenze přírody. Dlouhé řasy vyrůstající ze dna vytvářejí místy neprostupný prales, v němž se snadno zamotáte a ztratíte orientaci na pár metrech. Jednotlivé stvoly směřují vzhůru tak rovně, jak jim to jen proud dovolí, a těsně u hladiny vytvářejí nepropustný baldachýn. Nadýchané kanopy nad vaší hlavou vytvářejí pocit poklice, a ačkoliv jste těsně pod hladinou, cítíte, jak si s vaším tělem pohrává mořský proud, který vás klidně může za 50 minut ponoru odtáhnout kilometr daleko.
K pocitu ztracenosti přispívá i divadelní show, jejímiž účastníky se stanete v okamžiku, kdy svou přítomností přestanete rušit ty, kteří jsou pod vodou doma. Dno pokrývají mořské řasy, mezi nimiž se ukrývají mušle, mořští ježci nebo mořské okurky, na které si dělají zálusk chobotnice vykukující z kde-
jaké skrýše. Údiv, při kterém vám jen tak tak nevypadne automatika z pusy, nastává ve chvíli, když si všimnete malých, asi metr dlouhých pruhovaných rybek, které jinde na světě neuvidíte. Právě před sebou máte „pyžamového“ žraloka, endemický druh, žijící ve False Bay tak poklidně, že bude z vaší přítomnosti víc překvapen on než vy. To nejlepší však přichází v okamžiku, kdy uslyšíte štěkot psa. Zcela jasně, zřetelně a v hloubce asi 10 metrů… Otočíte se a v tu chvíli s vámi oční kontakt navázalo lachtaní mládě, které vydává podobné zvuky jako štěně! Lachtaní mládě „skáče“ nahoru a dolů, útočí, strká čumák k bublinám z automatiky a má radost, že má ve vodě společnost, což ovšem vy oceňujete trochu méně s ohledem na fakt, že se doporučuje udržovat si od nich aspoň 15metrový odstup. Hlavní je zachovat klid, a jakmile se objeví výhružné syčení a vyceněné zuby, je na čase zahájit ústup na pevninu.
Zahrada. Pod mořskou hladinou na vás čeká stejně barevný polštář jako v botanické zahradě. | Zdroj: Tomáš Vaňourek
Pokud je na vás kelpová džungle přece jen trochu moc, vyzkoušejte některé z „rock pools“ lemujících promenádu kolem celé zátoky. Malá přírodní koupaliště se při přílivu naplní čerstvou mořskou vodou plnou ryb, mořských hvězdic, krevet a chobotnic a vy si můžete bez obav z mořských proudů užít podvodní dobrodružství jen tím, že strčíte hlavu pod vodu. Na skalnatých okrajích malých tůněk pak určitě uvidíte malé mořské plže přisáté na kamenech takovou silou, že připomínají kamenný výčnělek. Nenechte se mýlit, jsou to živí tvorové a jejich tělo patří k nejpevnějším biologickým materiálům na planetě. Malé „přísavky“ (ang. limpets) si pochutnávají na mořských řasách, čímž „čistí“ skály a umožňují chaluhám uchytit se na hladkém povrchu. Plní roli jakéhosi „zahradníka“, bez kterého by pobřeží rychle zarostlo řasami, v nichž by chaluhy neměly šanci přežít, a celý ekosystém by se zhroutil. Konečně ať už budete mořské dno prozkoumávat v neoprenu, nebo plavkách, všimněte si, jak je čisté.
Mezi tučňáky
Nejen podmořským životem je False Bay živa, takže i na pobřeží na vás čekají jedinečné poklady. Doslova celý svět se od roku 1982 sjíždí na Boulders Beach v Simon’s Townu, kde se nachází největší a nejznámější kolonie tučňáka afrického na světě. Cedule „Pozor, tučňák“ na hlavní silnici není turistickým lákadlem, ale praktickým upozorněním, že malí opeřenci jsou tady pány a vy máte povinnost dávat při parkování pozor, jestli se vám pod kapotou náhodou nějaký neuhnízdil. Děje se to a případy přejetých tučňáků zběsilými turisty jsou smutnou připomínkou toho, jak se neumíme v přírodě chovat.
Na 3000 tučňáků si tady na písku mezi žulovými kameny užívá relativního klidu, který tu a tam naruší jen plavec, jenž odhodí své svršky na pláži a vydá se za nimi do vody. Legálně, protože strážci rezervace věří, že budete respektovat základní pravidlo, kterým je nedotýkat se jich. K omezení fyzického kontaktu trochu napomáhá fakt, že jakmile přestane být vzduch prosycen mořskou solí, zjistíte, jak moc tučňáci zapáchají, a touha pohladit si roztomilé mládě vezme za své.
Tučňáčí hlídka. Nedílnou součástí místního ekosystému jsou tučňáci, kteří neváhají prozkoumávat své nejbližší okolí a usídlit se třeba v podvozku vašeho auta. | Zdroj: Tomáš Vaňourek
Nízký výskyt predátorů v podobě žraloků či lachtanů v bezprostřední blízkosti Boulders Beach zajišťuje tučňákům možnost klidného hnízdění, což společně s kelpy bohatými na sardinky vytváří ideální podmínky pro to, aby kriticky ohrožený druh přežil i pár dalších let. Jakýkoliv výkyv ekosystému v podobě teplejší vody, jež vyžene sardinky od pobřeží na otevřené moře, pro ně bude stejně fatální jako neukáznění návštěvníci dychtící po instagramové fotce v jógové pozici s tučňákem v zádech. Mimochodem, při hledání vhodného místa na fotku se vám do záběru může vloudit ještě jeden domorodec, a sice vydra, která je pravděpodobně kvůli svému trochu obyčejnému vzhledu poněkud opomíjeným obyvatelem Falešné zátoky. Právě na stavu vydří populace je ale možné dobře poznat aktuální stav kelpového lesa, v němž malí predátoři loví drobné rybky, kraby a krevety. Čím hezčí vydru tedy uvidíte, tím lépe se životu pod vodou daří.
Když lvouni řvou a žraloci mizí
Jen pár kilometrů od Boulders Beach ve městečku Kalk Bay je dlouhé molo, na jehož stranách visí obrovská gumová kola. Nic zvláštního, řeknete si, až do chvíle, než na jednom z nich spatříte odpočívat zcela vyčerpaného neboli přežraného lachtana. Nejspíš se do místních kelpů vydal lovit ze své hlavní kolonie – Lachtaního ostrova (Seal Island) – ležící necelých šest kilometrů od pobřeží a čítající až 75 tisíc členů. Zatímco samci můžou mít klidně až 250 kilo, dámy nepřesáhnou metrák, a když se vzájemně nahánějí, jsou jejich hlasové projevy skutečně nepřeslechnutelné. Právě proto si vysloužili v češtině výstižné označení „lvoun“, protože svým řevem připomínají krále savany.
Lachtaní populace dokonale ztělesňuje podstatu místního potravního řetězce, na jehož konci o život bojuje jeden z největších predátorů planety – žralok bílý. Obávaný zabiják patřil a snad stále patří k nejznámějšímu osazenstvu zátoky a za jeho popularitou nestojí nikdo jiný než legendární Andre Hartman, jenž v podstatě vytvořil adrenalinový sport v podobě potápění v kleci se žraloky. Možnost mluvit s Andrem v jeho domě v Gansbaai na opačné straně zátoky však odhalila skutečnou hloubku toho, co znamená proměna ekosystému v praxi. Byla-li False Bay něčím celosvětově proslulá, byly to právě predátorské útoky žraloků bílých na lachtaní kolonie, které přitahovaly pozornost návštěvníků z celého světa. Poněkud morbidní podívaná sice nebyla pro každého, nicméně dokonale zachycovala celý životní cyklus oblasti: od příhodné vody bohaté na živiny vábící sardinky přes lachtany lovící v kelpech až po žraloky číhající na své oběti a trhající čtvrttunové obry na malé kousky. Všechno se změnilo asi před 15 lety, kdy se ve False Bay objevilo něco, co nikdo nečekal. Dvě obrovské orky či, chcete-li, kosatky s vlastními jmény Port a Starboard, označované za jediného přirozeného predátora žraloka bílého, jež dokonale přepsaly poslední článek potravního řetězce. Žraloci po několika útocích změnili chování a posunuli své migrační trasy dál na otevřený oceán, kde zpravidla zůstávají vždy rok po posledním „úspěšném“ útoku. Ústup žraloků způsobil krátkodobě nárůst počtu lachtaní populace, protože především mláďata najednou měla vyšší šanci na přežití. To ovšem znamenalo, že větší počet lachtanů měl vyšší nároky na sardinky a další menší ryby, čímž se změnilo složení rybí populace, a lachtani byli nuceni hledat potravu v místech, kam se dříve kvůli žralokům neodvážili. Až si zvykli na nová místa, vrátili se žraloci, kteří po několika měsících zapomněli na kosatky, které jim ovšem svou přítomnost opět připomenuly.
Označení „lvoun“ odkazuje ke hlasitým projevům savců, kteří žijí v koloniích podél Atlantického pobřeží až k Namibii | Zdroj: Tomáš Vaňourek
Jenže, jak řekl Andre, přírodě poručit nelze, takže žraloci se vrátí tehdy, až budou mít orky dost. Do té doby se můžete při procházce po panoramatické stezce Boyes Drive, táhnoucí se nad False Bay, zastavit u vyhlídkové budky, ve které hlídač každý den sleduje, zda kosatky Port a Starboard nemají cestu kolem. Měla jsem to štěstí, že zrovna měly, a já viděla tu několikaitunovou masu pohybu na vlastní oči. A ačkoliv se traduje, že kosatky na člověka neútočí, myslím, že je bezpečnější si pohled na ně užít na pevnině než pod mořskou hladinou, kde jejich přítomnost vycítí lachtan, ale člověk rozhodně ne.
Zajímavosti
„Běžící“ sardinky
Každoroční migrace sardinek podél jižního pobřeží JAR je excelentní ukázkou významu teploty vody pro zachování biodiverzity. Sardinky putující podél pobřeží hledají svůj komfort v chladnějších vodách ovlivněných Benguelským proudem, kam je následují jejich predátoři. Kelpový les pak poskytuje ideální úkryt těm, kteří na pravidelně migrující sardinky čekají. Jakákoliv klimatická změna související s oteplením oceánu by se dramaticky promítla na migrační strategii sardinek, a tím negativně ovlivnila celý potravní řetězec.
Jednodenní Antarktida
Z Kapského Města lze podniknout jednodenní letecký výlet na Antarktidu. V ceně kolem 16 tisíc USD máte zpáteční letenku, přistání na Wolf’s Fang Runway na Antarktidě a krátkou obhlídku místa. Let trvá kolem 5,5 hodiny a lze si jej komerčně zakoupit u jihoafrické cestovky.
False Bay
Za pojmenování mohou námořníci, kteří si při svých cestách mezi Evropou a Asií pletli Table Bay na západní straně Kapského poloostrova a jinou „bay“ na východní straně. Právě proto pro tuto zátoku zvolili název „false“ neboli falešná, aby svým následovníkům dali najevo, že si mají dávat pozor a nejsou tam, kde si myslí, že mají být.
My Octopus Teacher
Celosvětově oceňovaný jihoafrický dokument z roku 2020 natočený ve False Bay poprvé zprostředkoval jedinečnost místního ekosystému široké veřejnosti, a to prostřednictvím příběhu mezi Jihoafričanem a malou chobotnicí. Film získal množství ocenění za zdokumentování života jedinečného predátora, který patří k vůbec nejinteligentnějším podmořským tvorům a zpopularizoval kelpový les jako žádný jiný snímek předtím. Hlavní hrdina – Craig Foster – zvládl potápění bez neoprenu ve vodě kolem 12 stupňů, za což si zaslouží obdiv.
Tučňák africký
Jedná se o jediného zástupce tučňáků žijícího trvale v Africe, jehož populace se za posledních 100 let snížila z asi 1,5 milionu na současných necelých 20 tisíc. Dospělý jedinec měří kolem 70 cm a váží maximálně čtyři kila. Tučňáci mají své kolonie od Namibie až po False Bay, nicméně většina z nich se nachází na ostrovech a je špatně přístupná.
