Kopeček přede mnou lze vlastně jen stěží nazvat kopečkem. Převýšení patnácti metrů je spíše hroudou, směsí hlíny, písku a kořenů rostlin, které za patnáct staletí pokryly jednu ze zdí přístavu v libyjské Leptis Magně. Po vratké pěšince dekorované antickou keramikou lezu nahoru a i toto minimální převýšení mi nabídne to, co hledám. Výhled do všech stran – vidím moře, ze kterého stále trčí antické základy domů, vidím moderní město al-Chums a vidím i to, proč jsme sem přijeli. Obrovské, nekonečné římské ruiny, největší zachovalá lokalita svého druhu, takřka vyrazí dech svou rozlehlostí. Navzdory vší nádheře jsme tu sami. Libye turisty neláká už třináct let. Navzdory tomu pro mnohé cestovatele, včetně mě, je splněným snem.
V Leptis Magně
Jako mnoho jiných měst jižního břehu Středomoří i Leptis Magna byla svého času punským přístavem, který Řím získal po pádu Kartága. Svou moc a nádheru by město nikdy nezískalo, kdyby se v něm ve 2. století nenarodil císař Septimus Severus (146–211), který na své severoafrické dědictví nikdy nezapomněl. Samotnou Leptis Magnu dekoroval novými stavbami a bílým mramorem zdobeným nádhernými řezbami, ale postaral se i o rozvoj jiných měst kontinentu. Dnes bychom řekli, že Septimus Severus byl srdcař. Vítězné oblouky nesoucí jeho jméno totiž kromě Leptis zdobí mnoho římských ruin od Maroka po Libyi.
Leptis Magna nabízela výhled na herce i na moře | Zdroj: Lenka Hrabalová
Nejnádhernější z oblouků je právě v jeho domovině, kde krátce za vstupem dekorují křižovatku a vítají návštěvníka v zaniklém starověkém světě. Dvě monumentální dlážděné silnice jsou základní osou. Jedna z nich, stále kvalitně dlážděná, spojuje město s východem a západem a dodnes její stopy, lépe či hůře znatelné, vedou podél celého severoafrického pobřeží. Dokáži si ji v lepších časech představit jako unikátní dálkovou trekovou trasu z marockého Atlasu do egyptské Alexandrie, vedoucí přes berberské vesnice, arabská města a římské ruiny. Nechala bych jí její historický název – Via Nova Traiana. Nechme ale snění a vraťme se zpět do reality, ve které mnoho severoafrických silnic stále kopíruje ty římské, a místy je dokonce možné se projít po starém římském dláždění.
Čím Leptis Magna své návštěvníky dostane, krom rozlohy? Je tu obrovské fórum, které nemá obdoby. Lázně, chrámy, trhy, špatně viditelný hipodrom a zakopaná aréna s monumentálním podzemním vstupem a možností zaplavení pro bitvy lodí. Je to cesta do minulosti a ochutnávka velikosti Říma – nikdy nepřestavěná, neupravená, opuštěná obyvateli a zapomenutá.
Cesta pro gladiátory, Leptis Magna | Zdroj: Lenka Hrabalová
Krom toho, že byla největší a nejvýstavnější, nemá Leptis Magna ale samé primy. V nádheře amfiteátru ji strčí do kapsy nedaleká libyjská Sabráta, jejíž divadlo nechá návštěvníka v úžasu. V mozaikách trumfuje marocký Volubilis s výhledy na nekonečná pšeničná pole, dědictví římské ekonomiky. V pravoúhlosti a plánování alžírský Timgad. A v modrosti moře a neuvěřitelnosti barev alžírská Džamíla. Každé z měst, která dnes ohromují návštěvníky, má co nabídnout.
Kam s legionáři?
Sever Afriky si Římané připojovali postupně, ale obrovský kus si ukousli po porážce (a důkladném posolení) Kartága v roce 146 před Kristem. Severoafričtí Berbeři, zvyklí na punskou kulturu, byli romanizováni a z některých jejich velkých center se stala centra římská. Musela být ale přestavěna tak, aby vyhovovala římskému životnímu stylu a byla opravdovou odměnou pro nově příchozí. Po letech služby a válek v koloniích sem byli posíláni na odpočinek legionáři. Některá města, jako například Timgad, tedy odpovídala vojenskému vzoru. Lidé si zde byli rovni. Všichni chodili na veřejné latríny (jen jeden dům místního boháče měl vlastní toalety), domy byly prosté a nezdobené, bylo zde dost lázní i veřejných domů. Ty v zástavbě poznáte často – zdobí je reliéfy penisů. Bylo zde zkrátka vše, co mohli muži znavení někdy i dekádami bojů potřebovat ke spokojenosti.
Oblouk Septima Severa (LM) | Zdroj: Lenka Hrabalová
Samozřejmě, přítomnost vojáků i mnoha dalších příchozích z celé Římské říše pořádně zamávala genetickým rybníčkem. Římané si často brali místní Berberky (nebo s nimi alespoň plodili potomstvo) a dnešní obyvatelé zejména pobřeží v sobě nesou genetické stopy tohoto mísení. Zejména velká obchodní centra, jako tuniské Kartágo nebo Leptis Magna, doslova propojily populace celého Středomoří a není vzácností, aby se místním rodinám rodily děti s modrýma očima nebo světlými vlasy. Stejně tak je běžné, aby se zde rodily děti takřka černé: ty jsou zase potomky otrokářského systému. Jak toho římského, tak pozdějšího arabského a osmanského.
I dnes do pestrobarevného rybníčku stále přibývají noví lidé. Ne ze severu, ze Středomoří, ale z jihu, ze saharské a subsaharské Afriky. Někteří sem přicházejí za prací, jiní za snem o Evropě.
„Přichází do této části Libye hodně migrantů?“ ptám se našeho průvodce v Sabrátě, nedaleko hranic s Tuniskem. Do této chvíle rozšafnými gesty mával rukama kolem sloupů a dlouze básnil o mozaikách vystavených v zavřených muzeích. Otázka na libyjskou současnost ho ale nerozhodila.
Medúzy střežící Septimovo fórum (LM) | Zdroj: Lenka Hrabalová
„Hodně. Milice je pak převážejí přes moře.“
„A ty víš, odkud se na tu cestu vypravují?“
„Jeden přístav je tamhle za tím kopečkem, další z druhé strany Sabráty a ještě jeden asi patnáct kilometrů.“ Ukazuje rukama napravo a nalevo.
„Počkej, to víš ty, nebo o tom vědí všichni?“
„Vědí to všichni. Nemůžeš tu žít a nevědět.“ Odpovídá s klidem, než ho zaujme reliéf obličeje, symbol pro šatny herců, a zase se vrátí k antice.
Příchod křesťanů a dál
Nedílnou součástí měst jsou i kostely a baziliky, které se objevily spolu s tím, jak říše začala přijímat křesťanství. Někdy stojí za městem, tam, kde se nevešly do center, postavené z červených cihel, zářící mezi světlým kamenem, jindy stojí přímo v městské zástavbě, kde pro ně bylo zbouráním jiných budov vyčleněno místo. Mezi troskami potkáváme křtitelnice i náhrobky zdobené tu malými, tu velkými kříži. Křesťanství zde mělo silnou pozici, a zejména Pentapolis, Pětiměstí, ležící mezi Tuniskem a Libyí, se stala významným centrem církve, do které přinesla vlastní myšlenky a ideje. Podobně jako egyptská Alexandrie, domovina církve svatého Marka.
Alžírská Džamíla neboli Krásná | Zdroj: Lenka Hrabalová
Co přineslo těmto velkolepým centrům zánik? Nezmizela s pádem Římské říše ani s příchodem Vandalů, přežila ji. Byly to nemoci, zemětřesení, záplavy a nakonec i příchod Arabů, které vyhnaly obyvatele do jiných center. Někdy tato nová centra stála jen několik kilometrů vedle, ale odpovídala novým požadavkům na životní styl. Jindy byla vzdálená. A v nemálo případech nová centra překryla ta stará.
Jedním z nejúchvatnějších ukázek přestavby města punského na římské, arabské, francouzské a (znovu) arabské je alžírský Constantine, dříve starobylá Cirta, hlavní město Numidie. Procházka zde je neuvěřitelným zážitkem.
Džamíla byla domovem legionářů na odpočinku | Zdroj: Lenka Hrabalová
Město je postavené na vrcholku a po obou stranách hluboké rokle a jeho dvě strany spojuje řada větších, menších, novějších i starších mostů. Na dně rokle je most římský, nad ním výš osmanský a nahoře francouzský. Vše v jednom záběru objektivu foťáku. Na dně rokle vede nyní zavřená trekovací a lezecká trasa, na vrcholcích lze z boků tunelu pozorovat ústí divoké řeky i kouzelný venkov hluboko dole. Monumentální francouzská architektura už dostala za šedesát let nezávislosti tu správnou arabskou patinu, Řím zde ale, kromě pár artefaktů v muzeu, už nepřipomíná nic. Tedy kromě jména, které je vzpomínkou na císaře Konstantina Velikého.
Dnešní stopy Říma
Když zamíříte z Alžíru do Constantine, což je povinností každého návštěvníka, zvolte auto, ne letadlo. Alespoň v jednom směru. Stojí to za to. Jízda krajinou severu Alžírska s jeho pohořím Atlas, vlnitou krajinou s roklemi, archaickým venkovem i chaotickými městy je okouzlující. Návštěvník velmi rychle pochopí, proč si dobyvatelé od Punů přes Římany po Francouze toužili tuto část světa přivlastnit. Úrodnost místní půdy je legendární a byli to právě Římané, díky komu tato krajina získala svou dnešní podobu – rozlehlá nekonečná pole, která vidíme na severu Alžírska či kolem marockého města Volubilis, jsou obdělávána už od dob kolonií.
Constantine, město mostů a rokle | Zdroj: Lenka Hrabalová
Sever Afriky byl doslova sýpkou Říma a hlavním dodavatelem olivového oleje. Olivovníky se zde pěstují stále tak jako před dvěma tisíciletími. Rozlehlé olivové háje kombinované s nekonečnými poli pšenice jsou němým svědkem nutnosti zásobování stolů impéria. Římanům zde vděčí i za vinnou tradici, rozšíření fíků a datlí. Vzpomínky na dobu obilnice Říma jsou i jiné – například libyjské město
al-Chums nese římské dědictví v názvu. Pětina. Pětina úrody byla vysílána jako povinná daň z tohoto místa.
Nejen že dávní vládci přinesli některé zemědělské produkty, ale také zemědělské praktiky, jako je například zavlažování sofistikovaným systémem akvaduktů, cisteren a teras. To je bohužel dnes také známkou úpadku – staré zemědělské praktiky v době menších srážek a vln horka krajině už nevyhovují, ale přijetí nových technik je na vysychajícím severoafrickém venkově pomalý proces.
Chutě nové doby
Samozřejmě, impériem rozšířené plodiny se zákonitě musely odrazit také ve změně místního jídelníčku. Dokážete si dnes představit tento region bez olivového oleje, kuskusu nebo datlí? Nemožné. Před Římany ale musela vypadat místní strava zcela jinak – bohužel, moc informací o ní nemáme. Příchod nových plodin, ale také nových lidí s jinými chutěmi ovlivnil i samotnou kuchyni a recepty, a tak právě zde lze nejsilněji vycítit starobylé chutě antiky.
Pozůstatky marockého Volubilis | Zdroj: Lenka Hrabalová
Jaké římské pochoutky si tedy můžete vychutnat, až na sever Afriky vyrazíte? Rozhodně vyzkoušejte semolinové sladkosti plněné datlemi (makrúdh), polévku z červené čočky (čorba), pálivou pastu (harísa), pozůstatek po pastě ze sušených ryb (garum) nebo celozrnnou polévku (haríra). Vedle toho snad každé jídlo s olivami, které okusíte, v sobě nese vzpomínku na Řím a jeho dávnou slávu. Směle do ochutnávání!
Památky a válka
Během občanské války následující po tzv. arabském jaru hrozilo libyjským ruinám několikanásobné zničení. V jeden moment chtěl Západ ostřelovat pobřeží a jeho armády byly šokovány, že právě na březích moře jsou nějaké památky. V jiný moment místní archeologové v obavách před zaminováním nahnali stáda ovcí a koz mezi starověké sloupy, aby tak zabránili položení min. Bojům se ale vyhnout nepodařilo a stěny ruin zdobí díry po kulkách, šrapnelech i větších střelách.
Augustin z Hippa
- Tento libyjský romanizovaný Berber byl jedním z církevních otců a biskupemPentapole. Multináboženská a multikulturní Římská říše pobízela myšlenkový kvas a díky vlivu Levanty se i do Pentapole dostala stará božstva Sýrie a Íránu.
- Augustin byl původním náboženstvím manichejec, což je víra vzniklá z íránského zoroastrismu. Tato víra jej učila o tom, že svět je dobrý a zlý. Dobrý je nehmotný svět idejí, hmota je zlá.
- Tyto myšlenky si Augustin přinesl i do křesťanství, které svými knihami a učením transformoval a zanechal v něm onu stopu duálního manichejského učení, ve kterém jsou fyzické a hmotné radosti hříchem.
Jak do Libye?
Není to snadné ani levné – potřebujete místního partnera, který cestu zaštítí svou identitou a zvacím dopisem. Ty pak spolu s vašimi údaji nahrajete do elektronického systému (nesmírně mizerně udělaná věc, mně se to povedlo na 24. pokus), který do dvou týdnů víza udělí. Pak můžete v zemi cestovat – za dohledu policie a místního průvodce. Jejich rady a instrukce je dobré pro vlastní bezpečí dodržovat.
Punové
- Punové, známí také jako Kartaginci, byli starověký národ fénického původu, který se usadil v severní Africe, především na území dnešního Tuniska.
- Jejich hlavní město Kartágo, založené kolem roku 814 př. n. l., se stalo jedním z nejvýznamnějších obchodních a kulturních center Středomoří.
- Punové byli zdatnými námořníky a obchodníky, kteří ovládali důležité obchodní trasy a soupeřili s Římany o nadvládu ve Středomoří.
- Tento konflikt vyústil v tři punské války, během nichž bylo Kartágo nakonec v roce 146 př. n. l. zničeno. Navzdory tomu jejich kultura a dědictví ovlivnily vývoj severoafrického regionu na dlouhá staletí.
