Mosambik: Pobřeží, kde keporkaci zpívají na dobrou noc
Mosambik – místo, kde se tyrkysové vody Indického oceánu setkávají s nekonečnými plážemi a pulzující energií života. V srdci této exotické země leží pláž Praia do Tofo, perla pobřeží provincie Inhambane, kde vás čeká neopakovatelné přírodní divadlo: keporkaci tančící ve vlnách a jejich magický zpěv, který naplní vzduch.
Co ale dělá Mosambik skutečně jedinečným, jsou příběhy, které se skrývají za každým koutem – od tajemství opuštěných míst po chutě netradičních jídel, které vás překvapí svou pestrostí. Nechte se unést na cestu plnou objevování, která vám ukáže, že Mosambik je víc než jen tropický ráj.
Po přibližně čtyřiadvaceti hodinách cesty jsme konečně dorazili do Mosambiku. Po rychlém ubytování v hotelu na pláži jsme zamířili k oknu našeho pokoje. To, co jsme viděli, nám na okamžik vzalo dech – přímo před námi se rozprostíral oceán plný života. Keporkaci, ti nádherní mořští obři, se vynořovali z vody, skákali vysoko do vzduchu a s dunivým zvukem dopadali zpět na hladinu. Jejich mohutné ploutve švihaly o moře a vytvářely vodní gejzíry, které zářily v odpoledním slunci. Byla to až neskutečná podívaná – tolik těchto majestátních tvorů na jednom místě, téměř na dosah ruky!
Unikátní zpěv
Hned druhé ráno jsme vyrazili na loď, plni očekávání, že spatříme keporkaky i pod vodou. Bohužel nám štěstí nepřálo – viditelnost byla tak špatná, že jsem si neviděla ani na vlastní ploutve. Přesto se mi podařilo zažít neopakovatelný okamžik. Při jednom ponoru jsem se k jedné z velryb přiblížila na pár metrů – pohnula ploutví, voda se pohnula a já zahlédla její majestátní siluetu. Bylo to jako setkání s obrem v jeho vlastním světě.
Kontrast mezi světy pod hladinou a na ní byl ohromující. Z paluby člunu jsme fascinovaně sledovali skupiny keporkaků, jak se pohybují kolem nás a předvádějí své ikonické akrobatické skoky. Být svědky takového divadla v srdci oceánu bylo neuvěřitelné štěstí.
Keporkaci jsou nejen mistři skoků, ale také zpěváci oceánu. Jejich melodie, složité a často opakované, mohou trvat až dvacet minut a doléhají na míle daleko. Tyto zpěvy jsou pravděpodobně nástrojem komunikace nebo přilákání partnera, ale vědci se stále snaží rozluštit jejich tajemství. Stejně tak zůstávají otázkou důvody jejich akrobatických skoků – jedni tvrdí, že slouží k odstranění parazitů, jiní, že ke snížení stresu či vzájemné komunikaci. Každopádně nás nechávají v úžasu.
A právě tento úžas připomíná, jak křehká je rovnováha přírody. Keporkaci, kteří dnes inspirují tisíce cestovatelů, stáli ještě před pár desítkami let na pokraji vyhynutí kvůli bezohlednému lovu. Díky intenzivním ochranářským opatřením se jejich populace začala obnovovat. Jaké příběhy však skrývá jejich návrat k životu a co se od nich můžeme naučit? Pojďme se ponořit do fascinující historie těchto majestátních tvorů.
Vývoj populace keporkaků a jejich krize
Keporkaci (Megaptera novaeangliae) patří mezi nejmajestátnější mořské savce, kteří vás okouzlí svou velikostí, ladností i fascinujícím chováním. Tito obři oceánů, známí v inuitštině jako qipoqqaq, dosahují délky až 15 metrů a váží kolem 40 tun – tedy zhruba tolik jako osm terénních vozů. Pokud byste je postavili na výšku, převyšovali by čtyřpatrový dům.
Keporkaci jsou symbolem naděje a důkazem, že ochrana přírody má smysl. Po desetiletích masivního lovu, který jejich populaci téměř zdecimoval, se díky přísným opatřením jejich počty začaly zvyšovat. Pojďme se ponořit do jejich příběhu a prozkoumat, jak se populace těchto obrů měnila v průběhu let.
Historický úpadek
Od 18. do počátku 20. století se keporkaci stali smutným symbolem lidské nenasytnosti. Loveni pro maso, tuk i kosti se stali obětí velrybářského průmyslu, který nebral ohled na udržitelnost. Odhaduje se, že během tohoto období bylo vybito až 95 procent všech keporkaků, což jejich počet snížilo na pouhých několik tisíc jedinců. Některé kolonie, například v severním Atlantiku nebo jižním Pacifiku, byly téměř zcela vyhubeny.
Tuk keporkaků, známý jako tran, měl v té době vysokou ekonomickou hodnotu. Používal se jako zdroj oleje pro lampy, maziva nebo při výrobě mýdla. Jejich kosti nacházely uplatnění v každodenních předmětech, jako byly korzety, deštníky nebo rybářské pruty, a maso sloužilo jako potrava. Keporkaci se navíc stali snadným cílem lovců – jejich pomalejší pohyb a časté vynořování z vody z nich činily ideální kořist, zejména v dobách, kdy nebyly k dispozici moderní technologie.
První ochranná opatření
Když se situace stala kritickou, začala se přijímat první opatření na ochranu keporkaků. V roce 1946 byla založena Mezinárodní velrybářská komise (IWC), která začala zavádět regulace lovu velryb. V roce 1986 vstoupil v platnost úplný zákaz komerčního lovu keporkaků, přijatý většinou členských států. Některé země, například Japonsko, Norsko a Island, si však ponechaly výjimky – Norsko pokračovalo v lovu pro vědecké účely a Island si vyjednal povolení pro omezený komerční lov. Po schválení moratoria na všechny formy komerčního lovu bylo vydáno povolení na necelých 11 000 velryb pro domorodý způsob lovu a přibližně 20 000 pro tzv. vědecké účely.
Současné výzvy
I přes tento významný úspěch v ochraně druhu keporkaci stále čelí řadě vážných hrozeb. Mezi ty nejzásadnější patří třeba kolize s loděmi: keporkaci se často pohybují v námořních trasách, což může vést k jejich zranění nebo smrti. Také jde o zachycení v rybářských sítích: ztráta v důsledku nechtěného zachycení stále ovlivňuje jejich populace. Ovlivňují je i klimatické změny, které mohou ovlivnit dostupnost potravy, jako jsou kril a malé ryby, na kterých keporkaci závisí.
Praia do Tofo před patnácti lety a dnes
Výhled na keporkaky z hotelového okna byl jen začátkem překvapení, která na nás v Inhambane čekala. Po patnácti letech jsme se vrátili do této oblasti a nestačili se divit, jak se změnila. Malé tržiště u pláže, které si pamatujeme, se proměnilo v pulzující vesničku s pevnými zděnými domy a ubytovacími kapacitami, které lemovaly pláže. Přibyly bary, kavárny a restaurace, které byste zde rozhodně nečekali.
Samotné centrum skrývalo doslova gastronomický ráj. Strávili jsme celý týden, než jsme prošli všechny podniky, které jsme si vytipovali. Nabídka je tu neuvěřitelně pestrá – od vynikající pizzy pečené na exotickém dřevě až po dokonalou japonskou kuchyni. V nenápadném plechovém domku jsme si dopřáli místní specialitu: tuňáka připravovaného přímo na rozžhavené betonové desce a o pár kroků dál nás ohromilo čerstvé sašimi a suši rolky, které se vyrovnají těm nejlepším z Tokia. Skutečnou závislost jsme si ale vypěstovali na ceviche, podávaném v plážovém baru, kde se kombinace čerstvých ryb a citrusů stala naším denním rituálem.
Neděle na pláži Praia do Tofo v Mosambiku
V neděli ožívá pláž Praia do Tofo pestrým životem. Místo turistů ji zaplavují místní obyvatelé – rodiny, přátelé i jednotlivci, kteří si přišli užít volný den. Děti s nadšením skáčou do vln, mladí surfují na prknech a skupinky nadšených hráčů se věnují plážovému fotbalu. Narozeninové oslavy doplňuje smích a hudba, zatímco drobní prodejci se pohybují mezi dekami s pestrobarevnými nabídkami suvenýrů a občerstvení.
Plážový fotbal je tu opravdovým fenoménem, který nezná věkové ani genderové hranice. A místní ženy? Ty jsou na hřišti často sebevědomější a techničtější než jejich mužské protějšky. Některé z dívek ovládají míč s takovou lehkostí a elegancí, že by snadno mohly soutěžit s evropskými hráčkami. Skauti ženského fotbalu, Mosambik je místo, kde by vaše cesta měla začít!
Ještě větším překvapením je však vztah zdejších obyvatel ke zvířatům. V mnoha rozvojových zemích bývá osud toulavých psů a koček neveselý, ale v Inhambane je tomu jinak. Na pláži pobíhají psi, kteří se zdají být téměř členy rodin, smočí tlapky ve vlnách a pak se natáhnou vedle svých lidských společníků. Kočky tu hrají roli neoficiálních manažerů místních restaurací – sledují každý pohyb v kuchyni, pečlivě „dozorují“ hosty a zjevně netrpí hladem.
Keporkaci: Návrat k životu
- 18. století – Doba před průmyslovým lovem: populace keporkaků byla odhadována na přibližně 750 000 jedinců po celém světě.
- 19. a začátek 20. století – Vrchol velrybářství: intenzivní komerční lov vedl k vyhubení až 95 % populace. Kolem roku 1900 zůstalo jen asi 100 000 jedinců.
- Polovina 20. století – Těsně před zavedením regulací: lov pokračoval a populace klesla na historické minimum. V 60. letech žilo jen 10 000 – 15 000 keporkaků.
- Rok 1985 – Zákaz komerčního lovu: Mezinárodní velrybářská komise (IWC) zavedla zákaz komerčního lovu, což znamenalo začátek pomalého zotavení populace.
- Současnost (2020): Díky téměř 70 letům ochrany se populace zotavila na přibližně 135 000 jedinců. Některé regionální skupiny, například v severním Atlantiku, se přiblížily počtům z doby před komerčním lovem.
