Ostrov Réunion: Cesta na outdoorový Olymp
Táhne mě to na místa, kde můžu prožít něco mimořádného. Exotický Réunion mi nabídl klid hornatého vnitrozemí, syrovost sopečné krajiny i divokost Indického oceánu. Ve spojení s nedalekým Mauriciem představuje dokonalé cestovatelské kombo.
Idylu v surfařském ráji utnul rok 2011, kdy na sportovce několikrát zaútočili žraloci. O nedaleké „žraločí dálnici“ mezi Jihoafrickou republikou a Austrálii se vědělo, ovšem do té doby se žraloci nikdy nechovali tak agresivně. Surfaři a plavci, kteří přišli jen o končetinu, mohli mluvit o štěstí. Vláda Réunionu proto v roce 2013 zakázala vodní sporty i koupání s výjimkou několika střežených pláží. Zatímco z ostrova začali mizet turisté, na vlnách zůstala jen malá skupinka nadšenců, kteří se potěšení ze surfingu nechtěli vzdát. I když je policie na vrcholu covidových opatření dokonce naháněla po moři vrtulníkem.
Za osm let došlo k celkem 25 útokům, z nichž 11 bylo fatálních. Za poslední čtyři roky však nebyl zaznamenán útok žádný. Výskyt žraloků se snížil díky řadě opatření – od drastického vybíjení přes žraločí patroly a podvodní sítě až po elektronické žraločí odpuzovače, které si surfeři připínají na kotníky. Na plážích se sice ještě setkáte s cedulemi varujícími před žraloky, ale lidé se jimi už příliš neřídí. Nemusíte se bát, že se na Réunionu nevykoupete. Hlavně na západním pobřeží je spousta krásných veřejných pláží, které jsou chráněné podvodními sítěmi. Olympijské závody v surfingu se nicméně budou konat na Tahiti ve Francouzské Polynésii.
I trojlístek znamená štěstí
Přiznám se, že při odjezdu v květnu 2023 jsme na koupání v moři ani nepomysleli. Pobřeží ostrova nepochybně oplývá velkou krásou, ale hlavním důvodem návštěvy Réunionu bývá pro většinu dobrodruhů hornaté vnitrozemí. Je jedinečné, do jisté míry nedotčené a před koupáním má logicky přednost. Navíc, pokud nás má sežrat žralok, ať jsme při tom plní zážitků.
Jedinečnost vnitrozemí Réunionu zosobňují tři hluboká údolí řečená cirque – Cilaos, Mafate a Salazie. Plochými dny a téměř svislými stěnami připomínají ledovcové kary, ovšem na rozdíl od nich vznikly vulkanicky, poklesem sopečné kaldery. Prostor tedy není vytlačený do ledovcové vany, nýbrž jde o jakýsi obří hrnec, do kterého dramaticky vystupují další ostré vrcholy. Údolí se k sobě tisknou do outdoorového trojlístku štěstí, v němž můžete přecházet z jednoho údolí do druhého přes horská sedla. Dvě údolí mají svoji přístupovou silnici, do třetího musíte pouze pěšky nebo vrtulníkem. Automobilová doprava tam nevede.
Silnice jsou ale jinak na Réunionu výborné a připomínají vám, že jste pořád v EU. Ačkoliv nás na nich zpočátku trochu mrzela naprostá absence exotiky, nakonec jsme byli rádi, že nám umožnily rychlý přesun po ostrově. Už hodinu po příletu jsme atakovali první turistický cíl – vyhlídku Cap Noir na západě. Kvůli sesuvu půdy jsme se sice dostali pouze na jinou vyhlídku opodál, ale i ta nám potvrdila, že Réunion je vysoká liga. Ostré, zelení porostlé štíty na okraji Cirque de Mafate nám poprvé představily charakteristický ráz nitra ostrova.
Abychom se dostali přímo do údolí, museli jsme sjet mnohem jižněji. Minuli jsme pláže a hotely západního pobřeží a s obavami pozorovali zatahující se oblohu. O kousek dál, nad divokými útesy u města Saint-Leu, už lilo jako z konve a ke všemu se zvedl silný vítr. Jak se však ukázalo, pro návštěvu zdejší atrakce – přírodního gejzíru – jsme si nemohli vybrat příhodnější počasí. Když jsme vyběhli z auta nad útesy, moře bylo řádně rozdováděné a vlnobití se tříštilo o černé skály na miliony kapek. Nevěděli jsme, jestli tolik prší, nebo jde o mořskou vodu, živel na nás útočil v několika svých podobách zároveň. A pak najednou za mocného syčení vytryskl z útesu před námi proud vody. Menší, prvotní výstřik následoval hned další, který rychle sílil a rozprskl vodu do epického třímetrového kornoutu. Vzduch už beztak přesycený vlhkostí naplnily další čerstvé kapky slané vody.
V Cilaosu dostanete čočku
Z našeho auta možná ještě pořád kapala voda, ale už nepršelo. Jeli jsme po neuvěřitelné silnici do údolí Cilaos, která vede roklí plnou zvláštních skalních útvarů. Světla ubývalo a po dešti zůstala ve vzduchu spousta mlhy, ze které se skály před námi tajuplně vynořovaly. V hluboké rokli se všechno kolem zdálo obrovské a naše autíčko tím projíždělo jako mrňavý angličák.
Cesta nahoru trvala dost dlouho na to, abychom si ji chtěli zopakovat už maximálně jednou. Až pojedeme zpátky. S převýšením přes tisíc metrů a 400 zatáčkami je silnice do Cilaosu na Réunionu pojmem, čehož nejlepším důkazem je i její vlastní magnetka. Zážitek je to skvělý, ale přece jen trochu zdlouhavý. Až vám někdy přijde vaše práce ubíjející, uvědomte si, že do Cilaosu jezdí po téhle klikatici několikrát denně autobus, který musí někdo řídit...
Byla by však chyba si myslet, že jedete někam do neobydlené džungle. V obrovské kaldeře Cilaosu stojí normální malé město s náměstím, kostelem, fotbalovým hřištěm a restauracemi. Sedíme na terase jedné z nich, díváme se, jak se nad kostelem mračí obloha. Před sebou máme talíř s jednou ze zdejších kreolských specialit – kachnu na vanilce s rýží a k tomu ještě nezbytnou cilaoskou čočku. V 19. století ji na Réunion přivezli Indové a právě v tomto údolí se nejvíce uchytila. Nejsem odborník na čočku a nedokážu říct, jestli je lepší než ta česká, ale klidně bych si ji dal znovu.
Vysvěcení v Kapli
Cilaos obklopují vysoké hory, takže město působí docela útulně. Nejvyšší na obzoru je vyhaslá sopka Piton des Neiges, z jejíhož 3000 metrů vysokého vrcholu jsou prý skvělé výhledy. Ovšem, kdo je chce vidět, musí zvládnout velmi náročný výstup, a ještě kvůli oblačnosti vyrazit brzy ráno. Což jsou dobré důvody pro to, že jdeme jinam.
Skalní průrva La Chapelle neboli Kaple je nepochybně jedno z nejkrásnějších míst Réunionu. Za přírodním vysvěcením se chodí asi pět kilometrů za město, do kaňonu mělké říčky Bras Rouge, kterou je třeba kousek před cílem přebrodit. Už když do kaňonu sestupujete, všimnete si čedičové skály na konci rokle, která má zvláštní kovovou barvu a uprostřed velkou puklinu. Řeka právě tam protéká horou a vymývá v ní pozoruhodný přírodní svatostánek, jakoby zakrytý před očima nechtěných návštěvníků velkými balvany. Za nimi se otevírá pohled na malé ústí řeky, která se vylévá ze skály rozevřené jako obrovitý kamenný závěs. Celé místo skutečně působí určitou sakrální intimitou.
Je poledne a slunce je schované kdesi za Kaplí. Škoda, říkáme si, tohle místo by bylo se slunečními paprsky určitě ještě krásnější. Jenže pak se podíváme dovnitř Kaple a zůstaneme stát s otevřenou pusou. Zlatý kotouč visí přímo nad skalní puklinou a přes balvan zaklíněný mezi stěnami skály vysílá do prostoru jeskyně biblické kužely světla. To už ale stojím po pás ve vodě, fotografuji očima celou scénu a snažím se vše si zapamatovat včetně těch nejmenších detailů. Zelená hladina se žlutým kuželem světla. Skály s jemnými tahy obřího štětce v barvách zlaté, stříbrné i bronzové. Fantasticky zvlněné linie kamene. Chlad vody po těle, teplo slunce ve tváři. Ani mi v tu chvíli nevadí, že je tu s námi asi deset dalších lidí. Z téhle seance u přírodního božstva jsme všichni u vytržení.
Ve snaze dotknout se svatého grálu, který je jistě schován kdesi uvnitř, se noříme hlouběji do jeskyně. A to doslova, protože cesta dál vedla pouze vodou, nyní už hodně studenou. Ovšem za výjimečné zážitky jsme ochotni zaplatit mnohem větší cenu než pouhé plavání třicet metrů s mobilem v zubech. Odměnou nám je další skalní komnata – jakási pokladnice, jejíž vlhké stěny a oblé kameny seřazené do malých zenových pyramidek se třpytí jako drahokamy. Křišťálově čistý vzduch je nasycený vlhkostí od malého vodopádu, prudce tryskajícího ze skály úplně vzadu.
Prostě Volcan
Skutečným důvodem, proč jsme vynechali Piton des Neiges, byla jiná sopka na jihovýchodě ostrova. Jmenuje se Piton de la Fournaise a místní jí říkají prostě Volcan. Patří mezi nejaktivnější na světě a naposledy vybuchla sotva před patnácti lety. Máme v plánu u ní pozorovat východ slunce a potom se vydat k hlavnímu kráteru. Bohužel, předpověď počasí i majitelé našeho penzionu nám tvrdí, že bude pršet a nic neuvidíme. Nedá se nic dělat, máme jediný pokus.
Musíme vstát opravdu brzy, protože přijet k sopce není jen tak. Jen dostat se k její kaldeře Enclos Fouqué z nejbližšího města trvá 40 minut. Neprostupná tma, mlha a vědomí, že se blížíte k činné sopce a nevíte, co bude za další zatáčkou, jsou velmi vzrušující. Musíte přejet i takzvanou Písečnou planinu, plnou hlubokých děr, kterým se v podstatě nelze vyhnout. Nekonečné drkocání končí krátkou asfaltkou do průsmyku Pas de Bellecombe, pojmenovaného podle bývalého guvernéra ostrova. Jsme tu právě včas. Zamračené nebe se rozjasňuje a za siluetou sopky se do mraků rozpíjí první sluneční záře. Přes hranu kaldery se valí vodopády mlhy a padají asi sto metrů pod nás. Kaldera je brzy téměř celá zakrytá oblačností a nad ní pozorujeme dramatický souboj slunečního světla a mraků. Matka Příroda zase pro jednou přimhouřila oko.
Ovšem jen na chvíli, protože když o něco později sestupujeme po dlouhých schodech do sopečného království, vidíme sotva patnáct metrů před sebe. Na zemi jsou namalovány bílé tečky, které slepě jako ovce následujeme. Procházíme středem lávového pole, obklopeni nehostinnou krajinou tvořenou ostrými hroty vyvřelin, a doufáme, že tahle cesta bude mít smysl. A přece, po nějaké době mraky ubývají a poslední výškové desítky metrů už svítí slunce.
Hlavní kráter se jmenuje Dolomieu, měří v průměru až kilometr a rozhodně není tak dramatický, jak jsme si představovali. Především nám připomíná, že pokud je sopka činná, neznamená to, že neustále chrlí lávu. Poslední větší událost se tu stala v roce 2007, kdy se dno kráteru náhle propadlo o 350 metrů. Od té doby se znovu pomalu zvedá nahoru, jak ho plní ztuhlá láva z menších průběžných erupcí. Podle informační tabule opodál by se však do něj stále vešla celá Eiffelovka. Snažíme se představit si, jak to tu asi vypadá, když se hora probudí, prozkoumáváme zbarvené kusy lávy v okolí a konečně máme možnost se pořádně rozhlédnout po kaldeře. Je skutečně obrovská a na několika místech registrujeme další malé krátery. Doslova roztomilý je malý dvojkráter Formica Leo hned pod Pasem de Bellecombe, který připomíná písečnou past mravkolva, podle něhož je skutečně pojmenován. Tvoří ho maličké kousky čediče černé a červené barvy, díky čemuž vypadá, jako by se sem zatoulal odněkud z pouště. Podle toho, jak fouká vítr, se mění i jeho barva.
Nejmladší pláž světa
Vracíme se zpátky na pobřeží, abychom mohli pokračovat v okružní jízdě ostrovem. Majitelé penzionu pod sopkou nám řekli o nádherné pláži na jihovýchodním pobřeží, která je prý nejnovější pláží planety. Pláž Tremblet vznikla po erupci sopky de la Fournaise v roce 2007 a stále je poměrně neznámá. Tyhle skryté klenoty jsou přesně něco pro nás. Při pohledu do mapy sice zjišťujeme, že Google už pláž objevil, ale skutečnost, že k ní musíte jít 30 minut lesem, nám dává naději, že nás na ní moc nebude. Místo u silnice navíc není nijak označeno, takže pokud o pláži dopředu nevíte, bez povšimnutí projedete kolem.
Cesta končí po třiceti minutách na útesech a my začínáme mít obavy, že z koupání nic nebude. Ale nevzdáváme se a po kamenech skáčeme ještě dalších sto metrů. A pak ji vidíme. Malou, asi 300 m dlouhou pláž s černým pískem a divokými vlnami, které se přelévají přes hranu pláže a vytvářejí za ní malé jezírko. Abychom se na ni dostali, musíme se spustit po otesaném kusu dřeva opřeném o skálu a kvůli stoupající hladině vody si dát boty a oblečení na dostatečně vysoké kameny. Nejsou tu žádné převlékárny, přístupové cesty, parkoviště, lehátka, zmrzlináři... jen vy a pár dalších šťastlivců. Ač nejsem zrovna koupací typ, tady jdu ochotně do plavek a dovádím ve velkých vlnách. Trochu mě překvapuje, že jsem sám a ostatní si drží od vody odstup, ovšem situace vypadá bezpečně. Po žraločích ploutvích ani stopy.
Startuji dron, abych se proletěl nad vlnami. Ještě než udělám otočku, zůstanu zírat na displej a nevěřím svým očím. Na černém útesu ohraničujícím pláž je napíchnutá loď! Žádná malá. Velká moderní loď! Barevný tanker Trista Star leží bokem na okraji lávového pole sopky de la Fournaise, která se tyčí někde nad námi, a vlny do něj narážejí tak divoce, že z otvorů na palubě stříká voda v malých vodotryscích. Nikdy jsem nic takového neviděl. Později se dozvídám, že mauricijský tanker tu ztroskotal během cyklonu Batsirai v únoru 2022. Naštěstí byl v té době bez nákladu a ani posádce se nic nestalo. Ale protože majitelé tankeru nehodlají platit náklady na odklizení vraku, zůstává Trista Star na místě své poslední plavby.
V srdci hor
Pokračujeme v jízdě po pobřeží, přímo středem šedého lávového pole. Stavíme u populárního parku Anse s další spoustou vodopádů a u kostelíku Notre-Dame, z půlky obklopeného ztuhlou lávou, která ho tu kdysi málem sežehla, ale proud se jakoby zázrakem na poslední chvíli zastavil. Ve městě St-André zatáčíme znovu do vnitrozemí, abychom navštívili údolí Salazie.
Příjezdová silnice nám opět nabídne pohled na pozoruhodně krásné a vysoké vodopády, až nás dovede do údolí, v jehož téměř dokonalém středu se tyčí jako monument špičatá skála věnovaná legendárnímu otroku Anchaingovi. Silnice se před skálou větví, přičemž vlevo vede do městečka Hell-Bourg s nádhernou vyhlídkou na údolí, vpravo do Grand Ilet, které je skvělým výchozím bodem pro hike do vedlejšího údolí Mafate.
Silnice vede až na velké parkoviště přibližně sto výškových metrů pod sedlem Col de Bœufs, odkud už musíme po svých. Do sedla ve výšce 1936 m se jde snadno, ale za ním nás trochu zlobí bahno a kaluže. Včera pršelo, a navíc jsme dost vysoko, takže se co chvíli noříme do mraků a všude kolem je vlhko. Příroda je tu ale nádherná. Cesta přes náhorní planinu Plaine de Tamarins je jako vystřižená z outdoorové bible. Procházíme řadou malebných míst a háječků s neznámými druhy keřů a stromů zajímavých barev i tvarů. Na slunci se zdají lákavě exotické, ale jakmile padne mlha, zlověstně se kroutí a chtivě po nás natahují větve. Na samotné cestičce si dal někdo opravdu záležet, protože jdete po příčně poskládaných kusech dřev a dřevěných chodníčcích, které ale působí, jako by byly přirozenou součástí prostředí, a nijak nenarušují váš pocit dobrodružného putování. V kategorii lesních cest snad nelze najít nic lepšího. Na rozcestí se musíte rozhodnout, jestli se dáte do osady La Nouvelle uprostřed údolí, nebo zahnete na Marlu, která leží u jeho okraje, pod sedlem vedoucím do údolí Cilaos. Pokud nejste odkázáni na auto a dopředu zamluvená ubytování, můžete přespat v jedné z osad a docela snadno projít všechna tři cirques najednou. Jestli se sem někdy vrátíme, určitě zvolíme tuto variantu.
Protože v Cilaosu i v sedle na Marlu jsme už byli, sestupujeme prudce dolů do La Nouvelle. Osada je rozložená na velké plošině pokryté zelenými lesy, stráněmi a sem tam malými políčky. Odhadem tři desítky domů jsou roztroušeny dostatečně daleko na to, aby si nevadily, ale ne tak moc, aby se mezi nimi nedalo snadno procházet. Není zde žádná silnice. Jen zelený koberec. Pro turisty, kteří sem chodí buď na noc, nebo na otočku, tu je pár jednoduchých restaurací a penzionů, a dokonce i kaplička. Nebýt zvuku vrtulníku, který co chvíli přilétá s nákladem na místo, kde se staví další dům, připadali bychom si tu jako v turistické nirváně. Nejsme tu sice sami, ale několik desítek návštěvníků se na obrovském prostoru mezi horami ztratí. Na monumentální vyhlídce do rokle s třpytivou řekou za městečkem nikdo jiný není.
Stojíme na místě, kam jsme hleděli, když jsme sotva před týdnem poprvé spatřili vnitrozemí z druhé strany ostrova a snili o tom, co všechno v něm uvidíme. Teď jsme tady. V srdci ráje. Na pomyslném outdoorovém Olympu...
Ostrov olympioniků
Ačkoliv je od Paříže vzdálen více než 9000 km, má pro ni Réunion nemalý význam. A to nejen jako dovolenková destinace, ale i jako rodiště úspěšných olympioniků. Francouzští sportovní fandové jistě jen tak nezapomenou na rodáka z Réunionu Daniela Narcisse, který dovedl házenkářskou reprezentaci ke dvěma olympijským zlatům. Říkali mu Air France, protože dokázal doslova vylétnout vysoko nad hlavy obránců soupeře. Z Réunionu pocházejí také nejlepší francouzští gymnasté. Ve své době tvořili téměř polovinu gymnastické reprezentace a dodnes se každý třetí olympionik z Réunionu věnuje právě tomuto sportu.
200 let otroctví
- Historie Réunionu je spjata s otrokářstvím. Mnoho současných kreolských obyvatel je přímým potomkem otroků z Afriky, Asie nebo Indie, jež sem zavlekli Francouzi v druhé polovině 17. století.
- Ovšem už během jednoho z prvních případů se otroci vzbouřili. V roce 1663 sem dva Francouzi dovezli deset otroků z Madagaskaru, kteří utekli do údolí ve vnitrozemí a zůstali tam několik let. Pod vedením otroka jménem Anchaing vznikla v horách nová společenská zřízení v africkém stylu. Uprostřed údolí Salazie dnes stojí hora Piton d’Anchaing, kde Anchaing žil se ženou a dětmi, než je našel lovec otroků a odvlekl zpět k původními majiteli.
- Útěky otroků do hor byly poměrně běžné a otrokáři společenství v horách částečně tolerovali. Když v 18. století zaútočili na největší usedlost otroků v Cilaosu, nezničili ji. Připravili však o život významného léčitele Mafata, jenž se poté stal další legendou. Po Mafatovi bylo pojmenováno vedlejší údolí, ulice se jménem Anchainga najdete v několika městech. Utrpení otroků na Réunionu skončilo v roce 1848 společně se zrušením otroctví ve Francii.
