Hlavní předností Tipasy není zachovalost nebo zdobnost památek, nýbrž okouzlující umístění na břehu Středozemního moře

Hlavní předností Tipasy není zachovalost nebo zdobnost památek, nýbrž okouzlující umístění na břehu Středozemního moře Zdroj: Honza Čermák

U silnice před městem Tazoult nám mezi pozůstatky římské vojenské základny dělalo společnost jen několik čápů
Parádní výhled z toalety v Timgadu
Tiddis je volně přístupný...
...a ani z jeho vyšších poloh nedohlédnete do rušné civilizace
27
Fotogalerie

Alžírsko: Památkově úrodný sever nadchne všechny milovníky antické i arabské kultury

Ve městě Batna, které není turisticky nijak zajímavé, jsme ráno zašli na tržnici. Lokální průvodce nás upozornil, že k focení lidí bychom si měli předem vyžádat svolení. Jenomže trhovci nás sami přemlouvali, abychom je zvěčnili – nezištně, s úsměvem a radostí. Už druhé ráno naší cesty tak bylo jasné, že v téhle zemi se mi bude líbit.

Alžírsko je největší africká země, ale zhruba tři čtvrtiny jejího území pokrývá poušť. Většina obyvatel se tak koncentruje v úrodnější, severní části, především u pobřeží Středozemního moře. Není tedy divu, že právě v téhle oblasti se zalíbilo nejen Francouzům, ale také Římanům, kteří tu po sobě zanechali možná až nečekané množství památek. Zatímco v Evropě bychom za ně platili tučné vstupné a u pokladen se mačkali, v Alžírsku si za směšné částky (v přepočtu 20–30 Kč) užijete historické poklady většinou o samotě.

Latrína s luxusním výhledem

Před obyčejným městem Tazoult se kousek od silnice ve zlatavém podvečerním světle vyjímá kamenný oblouk. Policejní hlídku, která nás doprovází, žádáme o svolení sjet ze silnice na polní cestu, která k němu vede. Místo se dříve nazývalo Lambèse a Římanům sloužilo na začátku našeho letopočtu jako vojenská základna. Teď tu kromě několika čápů nikdo není. Ani pokladna nebo vstupní brána. Působí to jako surrealistická předehra před návštěvou podstatně známějšího místa pod záštitou UNESCO, kam se římští vojáci uchylovali za zábavou a odpočinkem.

U silnice před městem Tazoult nám mezi pozůstatky římské vojenské základny dělalo společnost jen několik čápů U silnice před městem Tazoult nám mezi pozůstatky římské vojenské základny dělalo společnost jen několik čápů | Honza Čermák

Poněkud kýčovitá výzdoba kolem silnice nás druhý den nemůže nechat na pochybách, že přijíždíme do Timgadu. Ačkoli se nachází v poměrně vyprahlé krajině obklopené pohořím Aurès, díky podzemní vodě tu odpradávna žili Berbeři. Z toho Římané usoudili, že je oblast dostatečně úrodná, a tak právě zde nechal císař Traianus kolem roku 100 postavit město se čtvercovým půdorysem geometricky přesné mřížky, nad níž odborníci jásají a laici žasnou. Sebevědomí Římanů bylo tak vysoké, že se ani neobtěžovali město obehnat jakoukoli formou opevnění. S Berbery se snažili nastolit symbiózu, aby se vyhnuli případným potyčkám, takže jim za vstup do armády umožnili přístup do města, kde mohli studovat a pracovat. Hlavní činností byla výroba keramiky, o čemž jsme se přesvědčili v muzeu, kde jsem si obrovské nádherné mozaiky na stěnách prohlížel s nevěřícným obdivem.

Parádní výhled z toalety v Timgadu Parádní výhled z toalety v Timgadu | Honza Čermák

Ze samotného Timgadu se dochovaly především Trajánův oblouk, divadlo pro údajně až 3500 diváků (zřejmě byli tehdy útlejší), stovky sloupů a pozůstatků domů, lázní, nevěstince (vstup označuje reliéf penisu na sloupku) nebo latrín. Stále váhám, co je pravdy na tom, že se tehdy na toaletách používaly žáby, aby přehlušily zvuky vydávané při vykonávání potřeby. Každopádně se člověku dnes při usazení na kamenný záchod naskytne nadmíru působivý výhled na ruiny, které přežily invazi Vandalů i Arabů a od 8. století zůstaly dalších tisíc let opuštěné a zasypané pískem.

Konstantní nadšení

Měl jsem lehké obavy, že mi budou alžírské památky z římské éry postupně splývat. To ale vůbec nehrozí, čehož dokladem byla hned ta následující. Tiddis vznikl převážně ve 3. století jako opevněná bašta na ochranu 30 km vzdáleného města Constantine (dříve Cirta, „město ve skále“). Nálezy ostatků v jeskyních prokázaly, že tu lidé žili už v prehistorickém období, kulaté hrobky bazinas svědčí o lidské přítomnosti v období paleolitu a neolitu. Ačkoli mi okolní, sytě zelená zvlněná krajina připomínala úrodné Toskánsko, tentokrát si Římané museli vodu zajistit pouze ze srážek, které sbírali do dodnes dochovaných cisteren, a rozváděli ji systémem kanálů. Tiddis rozhodně nepatří k nejzachovalejším římským památkám, ale na rozdíl od Timgadu se rozkládá v přírodě, na kopci daleko od civilizace, takže procházka mezi ruinami příbytků, studní, strážní věže i nerozpoznatelných objektů v naprostém tichu a pod sytě modrou oblohou ve mně vzbudila slastné pocity, které rostly s každým výškovým metrem.

Nadšení neuhasilo ani třetí největší město Alžírska, Constantine – město univerzit a mostů, bývalá metropole Numidského království. Příjezdová cesta byla lemovaná stánky a obchůdky s neskutečně lákavým ovocem a zeleninou (větší brambory a mrkve jsem snad v životě neviděl), strmé ulice vedoucí do centra mi připomněly nedávno navštívenou Madeiru. Město se totiž rozprostírá po stranách hlubokého kaňonu, jímž protéká řeka Rhumel, což mu dodává jedinečný ráz. Nejvíc si to uvědomím při procházce po ulici Youcefa Zighouta, vedoucí na impozantní skálu Le Rocher, odkud s otevřenými ústy zírám na scénu jako z fantasy filmu. Hluboko pode mnou překlenuje silniční obloukový most (Pont des Chutes) divoké kaskády širokého říčního toku, sevřeného z obou stran vysokými útesy. A hned za tunelem už s dalším údivem hledím na visutý Pont Sidi M’Sid, který byl svého času se 175 metry nejvyšším mostem na světě. Pokud se vám na něm nezatočí hlava, dohlédnete na další mosty. U visuté lávky, které se říká výtahová (oficiálně Pont Mellah Slimane), mám dojem, jako kdyby někdo na vrcholcích skal Českého ráje, mezi nimiž se divokou soutěskou prodírá řeka, postavil vysoké domy. V Evropě by z nich byly luxusní hotely s fantastickým výhledem, jaký si užíváme z terasy restaurace Igherssan s poněkud výstředním interiérem, ale výborným jídlem.

Pont Sidi M‘Sid přes kaňon řeky Rhumel. Velmi brzo pochopíte, čím si Constantine vysloužilo označení Město mostů. Pont Sidi M‘Sid přes kaňon řeky Rhumel. Velmi brzo pochopíte, čím si Constantine vysloužilo označení Město mostů. | Honza Čermák

Centrum města s koloniální architekturou je během dne velmi rušné, a to i v uzounkých bočních uličkách s ještě užšími jídelnami a ještě užšími stolky, na které se servíruje tradiční cizrnová polévka nebo burek. Po setmění ale ulice takřka zejí prázdnotou. Klid se dá najít i v impozantní mešitě Emíra Abdelkadera z roku 1994, druhé největší v Alžírsku, mimo čas modliteb volně přístupné i nemuslimům. Naopak v nedaleké nenápadné uličce s garážemi se od rána ozývá tepání klempířů, kteří ve svých potemnělých dílničkách vytvářejí plechové domácí potřeby od hrnců přes čajové konvice až po obrovské podnosy. Upřímně řečeno je to pro mě poutavější zážitek než prohlídka Ahmedova paláce s pomerančovníkovou a palmovou zahradou.

Horská kráska

Když už jsem si myslel, že mě nemá co překvapit, ocitl jsem se na jedné z nejkrásnějších a největších římských památek světa. Ačkoli Římané město v nadmořské výšce kolem 900 metrů založili koncem 1. století pod názvem Cuicul („úpatí hory“), mnohem příhodnější je současné arabské pojmenování Djémila (Džamila), tedy Krásná. Dech mi opět vyrazily rozměrné mozaiky v muzeu. Neumím si vysvětlit, jak se povedlo je sem přenést. A pak to přijde: rozlehlé rozvaliny města obklopené kopci a horami. Původně se mělo jednat o město pohraniční, které by žilo z daní vybíraných od obchodníků využívajících místní řeku. Vojenským veteránům se tu zdarma poskytovaly pozemky k výstavbě domů. K první, pohanské části s fórem, Venušiným chrámem a tržištěm, na němž lze dodnes obdivovat důmyslný systém dávkování sypkého a tekutého zboží, přibylo ve 2. století divadlo, velmi vhodně zakomponované do terénu. Křesťanské období přispělo katedrálou, dvěma bazilikami a křtitelnicí, nesměly chybět ani veřejné lázně se třemi hlavními oddíly s odlišnými teplotami (tepidarium, caldariumfrigidarium), tělocvičnou (gymnasium) a místem k odpočinku (solarium).

Djémila si své jméno (v překladu Krásná) rozhodně zaslouží i po staletích Djémila si své jméno (v překladu Krásná) rozhodně zaslouží i po staletích | Honza Čermák

Při ničím omezovaném bloumání (žádné provazy či jiné zátarasy nebo hlídače jsem v podobných areálech v Alžírsku neviděl) se snad ani nejde ubránit snaze představit si, jak to tu v době největší slávy vypadalo. A také postesknutí nad tím, že se na tak úžasném místě zastavil život už v polovině 6. století. Je s podivem, že se vzácné kouzlo Djémily začalo znovu odkrývat až na začátku minulého století. Ale možná je to dobře…

Kolem pijící lvice

Všeho moc škodí, a tak není od věci na chvíli si od antických památek odpočinout, třeba u moře. Důležitým obchodním přístavem a zároveň největším městem regionu Kabýlie je Béjaïa (Bidžája) u stejnojmenného zálivu Středozemního moře. Jeho historie se začala psát už za Féničanů, ale patrný je vliv zejména francouzské kolonizace. Každopádně tu žije jedna z největších berberských komunit v celém Alžírsku, takže nepřekvapí hojnost nápisů v berberštině, která neznalým připomíná spíš obrázkovou šifru plnou koleček, křížků a ještě podivnějších znaků.

Hlavním tahákem je ovšem národní park Gouraya (Kuraja), a především procházka kolem mysu Carbon. Nenáročná trasa vede po upravené stezce vytesané do skalních útesů, která se nad mořem vine tak trochu jako leváda. Jako magnet přitahuje zrak výběžek s majákem, z určitého úhlu připomínající lvici, která se z moře napájí. Celou scenerii si pak prohlížíme z nadmořské výšky 430 metrů, v níž se tyčí Le Pic des Singes, tedy Opičí hora. Za normálních okolností se tu prý prohánějí desítky opic, ale tentokrát je nejspíš odradilo větrné počasí. Aspoň si můžeme parádní výhledy na okolní hory i pláže vychutnat bez obav z toho, o co nás přidrzlá zvířata oberou. Z parčíku s občerstvením se dá ještě vyrazit na vysoko usazenou zříceninu hradu Yemma Gouraya.

Cesta na vyhlídku na Cap Carbon není vůbec náročná a stojí za to Cesta na vyhlídku na Cap Carbon není vůbec náročná a stojí za to | Honza Čermák

Ubytováni jsme v nedalekém letovisku Tichy, což je v podstatě jedna dlouhá ulice lemovaná restauracemi s grily a hotely. Právě tady jsme objevili malý zastrčený krámek s pivem (180 dinárů, tedy asi 30 Kč za půllitrovou plechovku), které se báječně hodí k procházce po dlouhé a široké písečné pláži, nad níž se tyčí hory, některé se zasněženými vrcholky. Zamyšleně se dívám na domky a domy, z nichž by se při určité snaze a dostatečné péči mohly stát nádherné hotýlky, kavárny nebo restaurace. Zároveň váhám, jestli by to byl krok vítaným směrem.

Čarokrásná zastávka

Moje obavy posiluje už od pohledu laskavý průvodce na naší poslední římské zastávce. Ačkoli je jen pár týdnů po chemoterapii, rozohňuje se nad tím, že se Alžírsko zaměřuje jen na těžbu surovin a v posledních letech i hojnou bytovou výstavbu (paneláky tu skutečně rostou i na neobvyklých místech), zatímco zemědělství a turismu se stát řádně nevěnuje. Zmínka prvního oboru mě překvapila, protože cestou do Tipasy (podle místních často nesprávně označované jako Tipaza) jsem obdivoval úrodnost krajiny, kterou jsme projížděli – rozkvetlé ovocné sady, skleníky, vinohrady, louky poseté koberci žlutých květů… A pokud jde o cestovní ruch, bojím se, že jeho rozvoj může za pár let připravit Alžírsko o punc země, kterou turismus ještě naštěstí nesemlel.

V Tipase stávala ve své době největší křesťanská stavba v římské Africe V Tipase stávala ve své době největší křesťanská stavba v římské Africe | Honza Čermák

Právě Tipasa na mě působila jako (na alžírské poměry) nejturističtější místo během celého putování, přestože naprostá většina návštěvníků byla očividně místní. Co taky čekat od římské památky, která je v Alžírsku považovaná za nejkrásnější? Nejde ani tak o její historickou nebo archeologickou hodnotu, jako o prostředí, v němž se nachází – jediná je prorostlá vegetací, a především se rozléhá na břehu moře. Město vzniklo díky Féničanům, kteří si tu po založení Kartága udělali jednu ze svých zastávek během plavby – odtud název Tipasa („zastávka na cestě“), který odolal staletím a jako jediný se od té doby nezměnil. Stávala tu ve své době největší křesťanská stavba v římské Africe – bazilika zasvěcená 14leté dívce Salse, ukamenované za to, že přijala křesťanství v době, kdy bylo považováno za nebezpečné náboženství, a rebelsky hodila do moře pohanský symbol hadí hlavy. Dodnes jsou tu také zřetelné pozůstatky hřbitova, divadla a nymfea. Zajímavé jsou i kádě, do nichž se uložily sardinky proložené dvojitou vrstvou soli, nechaly se 15 až 20 dnů fermentovat, až vznikla pálivá omáčka garum s nelibým odérem, která se používala v podstatě ke každému jídlu. Největší devízou Tipasy je ale opravdu nádherná poloha a fotogenické výhledy s mořem a horou Chenoua v pozadí.

K výletu do Tipasy neodmyslitelně patří i zastávka u Královského mauzolea Mauritánie, což je oficiální název hrobky, kterou Alžířané podle křížů na vstupních dveřích nesprávně považovali za stavbu křesťanskou. Vznikla ale někdy kolem narození Krista a zřejmě uchovávala ostatky krále Juby II. a královny Kleopatry Seleny II. To je ovšem pouze domněnka historiků. Proslýchalo se totiž, že se v hrobce nachází poklad, takže byla vypleněna. V Alžírsku jsou další dvě podobné stavby z numidského období (navštívili jsme Medracen), ale tahle je z nich s 30 metry nejvyšší.

Od nenávisti ke smíření

Tolikrát už padla zmínka o Římanech, ale kde jsou Francouzi, pod jejichž koloniálním jhem trpělo Alžírsko 132 let? Největší stopu po sobě zanechali v hlavním městě. A musím poznamenat, že ačkoli mě velké metropole čím dál méně baví, Alžír mě naprosto nadchl. Když jsem stanul před bělostnou budovou hlavní pošty, musel jsem se štípnout. Nádherná stavba je jen zlomkem koloniální architektury, která v mých očích snad dokonce předčí tolik opěvovaný duch Paříže. Honosné vysoké, bílé a často bohatě dekorované stavby tu tvoří rušné bulváry. Pak nastane střih a rázem se ocitnu ve čtvrti, která je sice ošuntělejší a pocitově konzervativnější, ale sálá z ní ta pravá arabská energie, nejpatrnější na barevných a voňavých tržištích. Tohle není turistická past, to je autentický život. Jedno z nejpoutavějších zákoutí nacházím mezi Pražským parkem (Jardin de Prague) a mešitou Sidi Abder Rahmana. Člověk má pocit, jako by putoval mezi několika městy.

Constantine a typická koloniální architektura Constantine a typická koloniální architektura | Honza Čermák

A co teprve spleť křivolakých uliček, zchátralých domů a dílniček, které tvoří nejstarší část Alžíru, tzv. kasbu? Žili tu původní obyvatelé (Ziridové), Berbeři, Féničané, Byzantinci, Římané, Vandalové a Turci, kteří její podobu ovlivnili nejvíc. Jenomže pak sem vtrhli Francouzi a většinu staveb zlikvidovali. Smutným symbolem jejich počínání je mešita Ketchaoua, kterou místní chránili hradbou z vlastních těl. Kolonizátoři je ale všechny zavraždili a z mrtvol sestavili kříž na znamení toho, že se do Afriky vrací křesťanství. Teprve v roce 2018 se mešita opět otevřela muslimským věřícím.

Bazilika Matky Afriky ční v Alžíru vysoko nad hladinou moře Bazilika Matky Afriky ční v Alžíru vysoko nad hladinou moře | Honza Čermák

kasbě bývalo 157 fontán k očistě před modlitbou i pro další potřeby, po řádění Francouzů jich zbylo pět. Ale i po získání nezávislosti tu začalo ubývat lidí, dnes je tu obydleno pouze 250 domů. A z toho nejkrásnějšího se stalo muzeum. Mustafa Pacha chtěl dát najevo své bohatství, a tak si nechal na výzdobu paláce přivézt dlaždice z Itálie, Španělska, Tuniska, Turecka a Nizozemska. Ty nizozemské poznáte okamžitě, mají typický modro-bílý dekor s lodičkami. Majitel jimi nechal záměrně obložit lázně. Pod vlivem horké páry se vám totiž může zatočit hlava a získáte dojem, že se loďky (každá jedinečná!) houpou ve vlnách. V kontrastu s palácem je pak třeba ulička démonů, která se dřív osvětlovala svíčkami, jejichž plameny na temných stěnách vypadaly jako démoni, což dospělí využívali ke strašení dětí. A podobných koutů, příběhů a legend je nejstarší část Alžíru plná.

Na závěr jsem si ale nechal – tak trochu jako symbol smíření – baziliku Matky Afriky (Notre-Dame d’Afrique), usazenou vysoko na kopci, naproti vatikánské ambasádě. Její interiér není o nic zdobnější než jiné katolické svatostánky, neobvyklé jsou hlavně nástěnné nápisy ve francouzštině, v arabštině a berberštině. A i moje chabá znalost francouzštiny stačila na přeložení výrazného textu nad oltářem: „Modleme se za nás a za muslimy.“ Nejsem katolík ani muslim, ale v tu chvíli jsem pocítil dojetí. Stejně jako teď, když si připomínám chvíle strávené v zemi, která mě zasáhla až do morku kostí.


Římské slasti

Římané dbali na hygienu, neboť se díky ní považovali za nadřazenější ostatním. Spolu s divadlem a zápasy gladiátorů byly lázně jejich nejoblíbenějšími kratochvílemi, ostatně v Timgadu jsme si všimli rytiny se symboly čtyř základních slastí: lov, jídlo, hry a koupel. Proto se každý vládce, který toužil po oblibě, vždy zasadil o to, aby svým poddaným tuhle radovánku poskytl. A neopomněl nechat u vchodu vytesat své jméno. Divadla i lázně byly přístupné všem vrstvám obyvatel (s výjimkou masáží a podobných služeb zdarma), kteří v lázních často trávili celý den. Byla to pro ně nejen otázka fyzického potěšení, ale i duchovního obohacení, protože součástí lázeňského areálu bývaly také knihovny.


Ochrana, nebo kontrola?

Většinu času nás na cestách doprovázela policejní, případně vojenská hlídka. Není to povinnost, ale domluva s policií se doporučuje. Hlídky se během dne, řádově po desítkách kilometrů, střídají. Nastala tak třeba situace, kdy jsme museli sjet z dálnice, aby mohlo k výměně posádek dojít, pak teprve jsme se na dálnici vrátili. Přítomnost policie nám přišla vhod zejména při dopravních zácpách, kdy nám houkající vůz prorážel cestu. Velmi sympatická a moderně smýšlející průvodkyně mi k tomu v Alžíru, při procházce botanickou zahradou, kde je mimochodem slavný strom z prvního zvukového filmu o Tarzanovi z roku 1932, řekla: „Vy si asi myslíte, že to dělají pro vaši bezpečnost, ale hlavním důvodem je to, aby vás měli pod kontrolou. Turismus tu máme tak omezený právě proto, že si chce vláda hlídat, koho si sem pustí. Ještě než jsi přiletěl, měli tě pořádně prolustrovaného. Ochranka tady v zahradě policii hlásí, kde jste a co děláte. A nemysli si, že poznáš tajného. Obvykle jsou to ti nejmíň nápadní chlapíci, vypadají třeba jako bezdomovci. Tohle umějí výborně.“ Na můj doplňující dotaz, zda se mi může vymstít, že jsem v žádosti o vízum neuvedl přesnou informaci o svém zaměstnání (novinář znamená v mnoha zemích stopku), mi dívka odpověděla: „Jsi tady, takže se nic nestalo. Ale vědí to.“ Důležité je, že i bez přítomnosti policie jsem ani na vteřinu nepocítil sebemenší náznak jakéhokoli ohrožení.