Objev v Modré laguně a rozkvetlá Sahara aneb 10 zajímavostí z pouští a pralesů
Místa jsou to často nevlídná, nebezpečná a člověku se v nich nežije lehce. Když se ale vydáte do horké pouště nebo do hloubi vlhkého pralesa, zjistíte spoustu bizarních skutečností.
Žirafy na Sahaře?
Dnes byste na Sahaře těžko hledali sušší oblast, než je pohoří Tadrárt Akákús v západní Libyi u hranice s Alžírskem. Z navátého písku tu vystupují k nebi bizarní skalní jehly, oblouky či skalnaté pahorky. A právě zdejší skály už nějakých dvanáct tisíc let nesou svědectví o bohatství, které dávno vysušilo pouštní horko. Na skalních malbách tu defilují žirafy, sloni, zebry nebo třeba pštrosi – a také postavy lidí, které je pronásledují nebo pro ukrácení času tančí a hrají na hudební nástroje. Žirafy či sloni však potřebují zelenou pastvu a dostatek vody k pití. To znamená jediné – v místech dnešního mrtvého ticha se kdysi musela rozprostírat zelená savana podobná té, kterou dnes najdete třeba v Keni na úrovni rovníku. Nálezy lidských pozůstatků v pouštní oblasti Nigeru zase vyprávějí příběhy rybářů brázdících dávno vyschlá jezera. Na zdejších pohřebištích se našly kostry ryb, rybářské nástroje nebo třeba hrob ženy, jež spočívala na lůžku z květů – takových, jaké by na poušti nikdy nevykvetly. Dávní obyvatelé Sahary se tak podle všeho museli mít dokonce na pozoru před hrochy a krokodýly!
Hvězdný objev
Chcete učinit průlomový vědecký objev? Tak choďte pilně na romantické filmy do kina. Přesně takhle přišel ke svému zjištění australský herpetolog John Gibbons. Při sledování předpremiéry světoznámého snímku Modrá laguna na něj z plátna mezi jinými záběry pralesních tvorů vykoukl neznámý zelený plaz dlouhý skoro metr. Vědec nelenil a vyrazil na tropické souostroví Fidži, kde se sekvence zobrazující pralesní faunu natáčely. Výsledkem bylo popsání zbrusu nového druhu fidžijských leguánů pod názvem Brachylophus vitiensis. Zelení plazi se zařadili mezi nejvzácnější ještěry světa – a také mezi ty nejzáhadnější. Dnes rozeznáváme tři blízce příbuzné druhy fidžijských leguánů, nevíme však, jak se jejich předek na odlehlé ostrovy dostal. Amerika, jež je považovaná za pravlast leguánů, je odtud totiž vzdálená deset tisíc kilometrů, a kdyby se odtud otužilý plaz plavil na voru z utržené vegetace, trvalo by mu to asi čtyři měsíce. Protože jsou však fidžijští leguáni býložraví, mohl si jejich předek během plavby spásat vlastní plavidlo a měl by tak dostatek potravy i vody na cestu.
Vražedné teplo
Člověk patří stejně jako všichni savci mezi teplokrevné živočichy, což by v americké poušti nemusela být dobrá zpráva. Mezi kameny tam žijí prudce jedovatí tvorové, kteří „vidí“ teplo vyzařované jinými živočichy se smrtící přesností. Ačkoli dokáže chřestýš v naprosté tmě podle tepelné stopy vystopovat a ulovit hlodavce nebo ptáky, stejný smysl mu spolehlivě napoví, který tvor je nad jeho síly. Větším živočichům včetně člověka a šelem se tedy snaží rychle vyhnout, což je podle některých studií stejně důležitá funkce tepločivného orgánu jako navádění lovce na kořist. Protože mají chřestýši tepločivnou jamku pod každým okem, vnímají živočišné teplo prostorově, a jelikož nervy vedou signály z jamek do podobných oblastí mozku, kde se zpracovávají i vjemy z očí, hadi teplo skutečně „vidí“. Mozek jim se vší pravděpodobností zpracovává jakousi zrakově tepelnou mapu okolí podobnou psychedelickému zážitku po užití některých drog. Vlastní tepelný senzor má dokonce i svůj krevní chladič, který po zaznamenání tepla bleskově ochlazuje nervová zakončení na neutrální teplotu. Při pomalejším ochlazování by had totiž vnímal tepelné přeludy v době, kdy by byl zdroj tepla dávno pryč.
Biblické přeludy
Eroze si dokáže pořádně pohrát s pouštní krajinou i lidskou představivostí. Obojí můžete posoudit ve vyprahlé krajině kolem Mrtvého moře v Izraeli. Kromě toho, že se budete shodou okolností nacházet na nejnižším odkrytém místě naší planety – více než čtyři sta metrů pod mořskou hladinou – vás jistě uchvátí krajinné formace zdejší pouště připomínající stolové hory. Bibličtí archeologové v některých z nich rozpoznávají pozůstatky hradeb či domů hříšných biblických měst, které nechal Bůh zničit – bájné Sodomy a Gomory. Dokonce našli i kopie egyptských sfing. A to navzdory tomu, že jsou na skalních útvarech většinou jasně patrné geologické vrstvy postupně ukládaných sedimentů. Za to, že se zbytky spálených měst zachovaly dodnes, může zdejší unikátní klima. Sucho, horko a příležitostné deště můžou za vytvoření tvrdé krusty, která pozůstatky zachovala po tisíce let, argumentují některé zdroje. Přidávají i rozbory ukazující přítomnost ohně a stopy síry na některých místech. Většina archeologů je však k podobným hypotézám skeptická. Nám ostatním tedy zůstává nádherný pohled na vyprahlou krajinu se stopou tajemství.
Les na vlastní pohon
Prales je nádherné životní prostředí. Bohužel svůj zelený domov ztrácejí bornejští či sumaterští orangutani a další vzácní tvorové planety. Přesto ale tempo mizení pralesů není tak hrozivé, jak se často píše. V současnosti se odhaduje asi na půl procenta rozlohy ročně. V mnoha zemích – zpravidla v těch s vyšší životní úrovní – dokonce lesní plocha přibývá. Odhaduje se, že do roku 2050 přibude deset procent současné lesní plochy – to je přibližně rozloha Indie. Lesy sice často nepřibývají na místech, kde je to nejvíc zapotřebí, ale přesto tomu tak je – třeba i u nás v České republice. Také není pravda, že by pralesy byly „zelenými plícemi planety“. Ano, zdejší bujné rostlinstvo fotosyntézou vyrobí hodně kyslíku. Většina z něj se ale rychle spotřebuje na rozklad obrovských hromad odumřelé hmoty. Pralesní ekosystém zkrátka jede na plný plyn, a co vyrobí, obratem spálí na své vlastní fungování.
Snůška pokladů
Poušť Gobi, která se rozkládá v Asii na hranici mezi Mongolskem a Čínou, na rozdíl od prastaré Namib v dobách dinosaurů pouští rozhodně nebývala. O příznivějším klimatu tak svědčí četné pozůstatky dávných plazů, že si pouštní oblast Nemegt na jihu Mongolska mezi místními vysloužila přezdívku „údolí Draků“. Přesně v době, kdy vznikala poušť Namib, se tu shromažďovalo zatím nejbohatší nalezené svědectví o životě křídových dinosaurů a prvních savců na světě. Dinosauří stopy, snůšky vajec ještě úhledně srovnané v hnízdech a nespočet kosterních pozůstatků – není divu, že paleontologové považují tohle vyprahlé místo za ráj na zemi. Při jedné z expedic v Gobi vědci za tři hodiny objevili pozůstatky šedesáti dinosaurů, dalších plazů a savců – to znamená rychlost jednoho nálezu za každé tři minuty! Mezi nejzajímavější objevy patřil zárodek dinosaura zkamenělý tak, jak byl stočený ve vajíčku. objasnit tajemství toho, jak se dinosauři vlastně vyvíjeli. Další nález pozůstatků mláďat dvou různých druhů masožravých dinosaurů v jediném hnízdě však přinesl další záhadu – přinesli je sem rodiče jako kořist pro své potomky? Nebo byli „cizí“ dinosauři naopak na lupu? Či dokonce žili v hnízdě na úkor původních mláďat jako dnešní kukačky?
Prastaré písky
Pouště se v průběhu věků zmenšují či rozlézají po povrchu planety podle toho, jak se mění klima na celé Zemi. Existuje však pouštní babička, která zdobila africké pobřeží ještě před vymřením dinosaurů – je jí možná už osmdesát milionů let a jmenuje se Namib. Zdejší pouštní písky se plazí přímo do oceánu a husté mlhy, které od moře stoupají, můžou za to, že na namibijském pobřeží Koster v minulosti ztroskotalo aspoň tisíc lodí. Existují však tvorové, kteří z mlžného závoje profitují. Pouštní potemníci sběrači rosní každé ráno dělají na písku něco jako stojku. Vystrčí zadeček vzhůru a nechají vlhkost z mlhy, aby kondenzovala na jejich těle a stékala až k žíznivým ústům. Vědci zkoumají hydrofilní látky ve vnější kostře potemníků a zjišťují, jestli by se stejný princip kondenzace vlhkosti na vhodném povrchu nedal použít pro sběr pitné vody pro ty obyvatele Afriky, kteří dnes musejí každodenně podnikat za životodárnou tekutinou dlouhé cesty pěšky.
Tučňáci na poušti
Nemožné? Nikoli – mnozí tučňáci na poušti skutečně žijí. Pro klimatology totiž není nejdůležitějším kritériem pro zařazení určité oblasti mezi pouště teplota, ale roční úhrn srážek. A protože jich na pobřeží Antarktidy spadne ročně sotva 200 milimetrů a ve vnitrozemí ještě mnohem méně, je vlastně skoro celý zmrzlý kontinent jednou velkou pouští – navzdory vrstvě zmrzlé vody vysoké průměrně dva kilometry, která ho pokrývá. Antarktida je ve skutečnosti nejsušším kontinentem světa a na samotný jižní pól ročně spadne sotva deset centimetrů srážek. Ačkoli dokážou noční teploty klesnout pod nulu i na rozpálené Sahaře, bezkonkurenčně nejchladnější pouští je právě Antarktida. Během několikaměsíční polární noci tu teploty padají až k minus devadesáti stupňům Celsia. V létě však na jižní pól dopadne v součtu víc slunečního záření než na samotný rovník – protože tu slunce svítí čtyřiadvacet hodin denně.
Oddaní rodiče
Jihoamerické žabky pralesničky mají s péčí o další generaci sotva třícentimetrových skákajících drahokamů pralesa obrovské starosti. U některých z nich je péče o vajíčka a pulce tak náročná, že se o ni musejí podělit oba rodiče. Na rozdíl od většiny žab totiž nekladou vajíčka jednoduše do vody, ale do vhodných úkrytů na souši. Snůšku je pak třeba zvlhčovat a chránit, což bývá úkol otce, který přináší dávky vody ve své vlastní kloace. Když se po deseti dnech vykulí pulci, nastupuje žabí matka. Naloží si potomky na hřbet a roznese je do malých kalužinek vody v paždí listů bromélií. Každý pulec má svůj vlastní mokrý pokojíček, jinak by se navzájem sežrali. Protože však v kalužinkách bývá zřídkakdy něco k snědku, je výživa následující generace plně v rukou matky. Žabka každých pár dní obejde všechny své potomky a každému z nich naklade do vody několik neoplozených vajíček, kterými se pulec živí. To znamená jediné – musí si přesně pamatovat, kde pulce zanechala. Na žabku, pro kterou je jediná bromélie jako pralesní strom a větev porostlá epifytickými rostlinami jako celý prales, je to neuvěřitelný výkon a ohromující ukázka orientačních schopností.
Sypké zlato
Sahara se rozlézá po povrchu černého kontinentu rychlostí asi osmi metrů za den, takže za jediný rok spolkne asi dva délkové kilometry Afriky. Ačkoli písečné pouště ve skutečnosti tvoří jen pětinu vyprahlých území naší planety, zdálo by se, že jestli v budoucnosti bude něčeho nedostatek, rozhodně to nebude zrovna stavební písek. Chyba lávky. Právě v pouštních oblastech mají lidé paradoxně starosti s tím, z čeho budou stavět domy. Aby mohly vyrůst mrakodrapy či luxusní hotely v Dubaji, kradou nelegální těžaři písku celé mořské pláže v Maroku nebo říční břehy v Austrálii. Ale proč, když jsou v arabských pouštích písku tuny? Vlastně za to může jev, který čas od času pocítíme i tady u nás v České republice. Přesně ve chvíli, kdy spolu s deštěm spadnou z oblohy jemňoučké částečky saharského písku, které urazily v atmosféře skoro tři tisíce kilometrů zdánlivě jen proto, aby vytvořily obtěžující vrstvičku prachu na našich autech. Písečné bouře zkrátka vyfoukávají ze sypké masy jemný spojovací materiál – a větší zrnka písku pak v betonu nedrží pohromadě, takže se ke stavbě domů jednoduše nehodí.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 9/2015.
