Za pozůstatky slavné civilizace aneb Kam se ztrácejí potomci Mayů

Za pozůstatky slavné civilizace aneb Kam se ztrácejí potomci Mayů Zdroj: Michael Věžník

Mayské ženy mají tvrdý život
Nádherný kostel ve městě Izamal a mnohé další stavby jsou vyvedeny ve žluté barvě – další důkaz toho, že mayská kultura stále žije. Žlutá je totiž posvátná barva kukuřice.
Zruční Mayové vyrábějí ze dřeva a kamene sošky, masky či talíře a v blízkosti mayských památek je prodávají turistům.
Za pozůstatky slavné civilizace aneb Kam se ztrácejí potomci Mayů
V Izamalu se konala slavnost. Dívky měly bílé šaty a ve vlasech květiny. Růže na straně účesu značí, že dívka je zatím svobodná.
8 Fotogalerie

Za pozůstatky slavné civilizace aneb Kam se ztrácejí potomci Mayů

EDUARD FREISLER

Mayové sestavili kalendář, uměli odhadnout zatmění slunce i pohyb některých planet. Vyznali se v architektuře, matematice a zemědělství. Jejich potomci, kterých v části Mexika, Guatemaly, Belize, Salvadoru a Hondurasu žije na šest milionů, ale dnes třou bídu s nouzí. Pro mnohé z nich je starodávná civilizace stejně romantickým snem jako pro západní turisty. Přesto i po tisíciletích stále mluví svým starodávným jazykem, věří v boha kukuřice, z něhož vzešli, a praktikují svou tradiční medicínu.

Měl bílý vous, dlouhé šedivé vlasy, hůl. Jedné noci se prý se strhaným obličejem přihnal do osady, aby její obyvatele, potomky slavné mayské civilizace, varoval před nadcházející tragédií. Indiáni ho i přes svou pověrčivost považovali jen za pomateného starce, jeho proroctví se ale naneštěstí naplnila. Na druhý den totiž začalo hustě pršet a došlo k obrovským sesuvům půdy. Osadu smetl příval bahna a kamení. Zahynuly stovky lidí. Ti, co přežili, našli útočiště na rozlehlé planině, která je od horských úbočí přece jen více vzdálená. Již čtyři roky zde ale žijí v rozpadlých boudách ze dřeva a plechu. Jen pár kilometrů odtud se přitom nachází čarokrásné guatemalské jezero Atitlán s průzračnou vodou. Název v jazyce místních Mayů znamená „místo, kde duha získává své barvy“.

Cestou k jezeru musím projet městečkem Santiago, které z člunu působí jako pouťová atrakce pro turisty nebo jako obří tkalcovská továrna pod širým nebem. Ulice tu jsou obleženy stánky s tradičním mayským oblečením. Trika, kalhoty či sukně denně tkají do úmoru na primitivních tkalcovských stavech ženy a dívky. Utkat košili prý trvá zhruba týden, prodat ji někdy i měsíce. I proto komunita domorodců, která přežila sesuv půdy, nyní obývá chudinský slum.

Nemyslet na budoucnost

Zdejší mayské ženy mají tvrdý život. Přesvědčuji se o tom na vlastní oči, když tyto nevzhledné chatrče navštěvuji se svým průvodcem Josém. Představuje mi dvaadvacetiletou dívku s poetickým jménem Ranní slunce. Sedí uprostřed chýše na udusané hlíně. Pracuje zrovna na trojbarevné košili, za jejími zády bublá na ohništi hrnec plný polévky, kolem ní poskakují její tři děti ve věku od pěti do osmi let. Mladičká matka bezelstně říká, že jim brzy dá dalšího sourozence. Mayské rodiny tu běžně mají čtyři pět dětí. José, který se stará o to, aby utkané věci prodal v Santiagu turistům, při jejích slovech nasadí útrpný pohled.

„Mayové jsou strašně nezodpovědní. Strádají, ale stále si pořizují nové děti,“ říká mi španělsky. Žena nerozumí, používá mayský jazyk, který v různých dialektech nejen tady v Guatemale, ale třeba v oblasti mexického Yukatánu přežil tisíciletí. José ve své kritice pokračuje: „Oni prostě nemyslí na budoucnost. A aby nedošlo k omylu: oni znají antikoncepci, ale buď nad ní mávnou rukou, nebo za našetřené peníze raději koupí něco jiného, třeba léky pro děti.“ Vinou života prostého jakéhokoli plánování ubývá podle Joého v okolních lesích i posvátného stromu zvaného algodon, z jehož kmenů Mayové získávají vlákna pro tkaní pestrobarevného oblečení. „Prostě v tom stromě vidí obživu. Nezamýšlí se už ale nad tím, jestli stromy vymizí nebo ne. Vidí jich stále dost, tak se nestrachují,“ zlobí se dál José.

Posvátný strom ale nemizí pouze vinou Mayů. Džungle severní Guatemaly trpí nájezdy farmářů, kteří stromy kácejí, aby získali prostor pro kukuřičná pole či kávové a bavlníkové plantáže. Zašlo to až tak daleko, že se guatemalská vláda v roce 1990 rozhodla vytvořit v provinicii Petén takzvanou Mayskou biosférickou rezervaci. Dnes je toto území o rozloze stovek kilometrů posledním panenským pralesem Střední Ameriky.

Každopádně mayští muži se často nechávají najímat na práci na kávových či bavlněných plantážích, a na čas tak své rodiny opouštějí. Starost o domácnost a děti pak padá na bedra žen a dívek. Před chýší se náhle, jakoby na důkaz této mayské feminizace, objeví mladá žena, která na zádech táhne náklad dřeva – polena algodonu. Má za sebou několik kilometrů chůze a je bosá. V její tváři se ale nezračí hněv nebo únava, je jen viditelně zaskočena přítomností bílého muže. Červená se a odvrací tvář.

Země hotelů

Podobnou plachost lze pozorovat i u Mayů, kteří obývají mexický Yukatánský poloostrov. Ze zhruba třiceti mayských skupin, které lze dnes v oblasti Střední Ameriky napočítat, je právě zdejší zhruba osmisettisícová komunita největší. „Že jsme mírumilovní? Na to je jednoduchá odpověď, na rozdíl od států jako Sonora nebo Chihuahua nepijeme tequilu, ale pivo,“ říká rozverně jeden ze zdejších domorodců. „Tequila sice rozproudí krev, ale také zatemní mozek. Je to agresivní pití, zatímco pivo ukolébává,“ dodává zhruba padesátiletý Mexičan mayského původu s nevšedním jménem Teofilio.

Uvelebený v křesle na malém kamenném dvorku ve vesnici Chacaito připomíná spíše než pralesního indiána mexického statkáře: má mohutný černý knír, kulaté bříško, husté obočí. Dokáže ale jednoduše ze španělštiny přejít do yucatec, zdejšího mayského dialektu. „Pijeme tedy ‚slunce‘ (název zdejšího piva – Sol = slunce), bavíme se o ženských, o filmech,“ říká. Viděl tedy i film Mela Gibsona Apocalypto, který pojednává o pádu mayské říše před příchodem Španělů?

„Viděl jsem to, ale nelíbilo se mi, že Maye ukázali jako násilnické, zkorumpované lidi,“ přemítá Teofilio. Snaží se mě pořád přesvědčovat, že nynějším Mayům je takové chování zcela cizí. „Tady na Yukatánu tě nikdo nepřepadne, nikdo ti nic neukradne, nikdo tě nepodvede. Žijeme v harmonii a míru,“ říká. Mexické státy na severu země u hranic se Spojenými státy, kde nyní vládní vojska a policie svádějí krvavé bitvy se členy drogových kartelů, označuje za „mexický Divoký západ“. Jeden z jeho kamarádů, který přišel na „láhev“ piva (muži pijí Sol z baňatých dvoulitrových lahví), mu sice dává za pravdu, že Mayové na Yukatánu jsou holubičí povahy, film Mela Gibsona ho ale okouzlil. „Mayští bojovníci, obrovská kamenná města, panenský prales... Tady už najdeš jen hotely a hotely,“ prohodí smutně tento starší muž.

Nacházíme se kousek od světově proslulé památky Chichén Itzá, která byla nedávno zvolena za jeden ze sedmi moderních divů světa. Muži na dvorku jsou na památku patřičně hrdí. „Podívej se, co naši předci byli schopni postavit v tak dávné minulosti!“ pokračuje Teofiliův přítel s tím, že turistické atrakce včetně Chichén Itzá jsou pro mnohé domorodce vítaným výdělkem. Některé rodiny se dokonce stěhují do blízkosti hotelových řetězců a nechávají se tam najímat na práci. Když mají štěstí, mohou získat třeba místo, jaké má Teofilio – recepční v luxusním hotelu.

Mizící chayá

Ti zručnější Mayové zhotovují z kamene či dřeva sošky, masky či talíře a prodávají je u turistických areálů nebo přímo u starodávných památek. V drtivé většině jde o muže, kteří jsou stejně zruční jako tkadleny kolem jezera Atitlán. Na Yukatánu je ovšem možné sledovat řadu dalších podobností s guatemalskými Mayi. Zdejší potomci kdysi mocné říše čelí i podobným problémům.

Jedním z nich je obava o existenci posvátné rostliny „chayá“. Místní domorodci pijí její výtažky jako osvěžující nápoj nebo její listy a kořeny využívají proti všemožným nemocem – od kašle přes bolesti žaludku, svalů, kloubů až po snížení horečky či zastavení průjmu. Léčení každopádně není důvodem postupného mizení „chayá“. Rostlina mizí především vinou rychle rostoucích hotelových komplexů, které se táhnou stovky kilometrů od letoviska Cancún až po archeologicky významné město Tulum.

Jinou do očí bijící podobností je chudoba indiánů. „Měli bychom dostat větší podíl ze zisků zdejších hotelů. Vždyť zabrali naše území,“ říká mrzutě Teofilio a s poukazem na dávnou minulost, kdy zem Mayů plundrovali conquistadoři, dodá: „Už zase.“ Hněv tohoto muže rozvaleného v křesle netrvá dlouho. Jako by zloba a nenávist nepatřily do výčtu jeho emocí. Teofilio raději mluví o víkendové slavnosti – o rodeu. K večeru se posilněný pivem vydá pomáhat se stavbou dřevěných tribun, které budou jezdce obklopovat. „Asi jsme víc Mexičani než Mayové, co?“ poznamená k tradiční zábavě Mexičanů, kterou bere za svou.

Za lehčím životem

V nedalekém městě Izamal ale zjišťuji, že mayská kultura stále žije. Zdejší koloniální domy stejně jako velkolepá pevnost a kostel ve středu města jsou vyvedeny ve žluté barvě, což je první náznak, že přijíždím do města ovlivněného mayským pohledem na svět. Tato barva totiž symbolizuje boha kukuřice, z něhož podle legendy byli Mayové stvořeni. Kukuřičná kaše je ostatně stále základní potravou pro chudé mexické vesničany, z nichž mnozí v sobě mají indiánskou krev.

Na hlavním náměstí se toho dne koná slavnost v mayském stylu. Chlapci a děvčata tancují tradiční tance a zpívají lidové písně. Chlapci jsou oblečeni do bílých košil, kalhot a bot a bílé jsou i klobouky na jejich hlavách. Mají představovat právě vesničany. Dívky v pestrobarevných šatech tančí s krepovými růžemi ve vlasech. Umístění květiny má svou symboliku. Pokud je totiž růže po straně účesu, je dívka svobodná, pokud má růži v drdolu, je už zadaná.

V blízkých stáncích nacházím rostlinu chayá v nejrůznějších podobách – jako zelenou chladivou limonádu, vroucí čaj nebo rozemleté lístky rostliny jako součást koláčů... „Snažíme se naši mayskou kulturu stále udržovat. Je to ale těžké, protože ve školách se vyučuje většinou jen španělsky a o naší historii už vůbec ne,“ říká žena ve středních letech v bílém kroji s barevnými výšivkami na ramenou. Při pohledu na její postavu a mozolovité ruce si říkám, že i ona zřejmě denně vláčí na ramenou či v náručí dřevo, že i ona má doma několik dětí.

Mayské ženy, které žijí tradičním způsobem života, lépe řečeno životem prostým výdobytků civilizace, jsou v imponující fyzické kondici. Dokazuje to i soutěž v přetahování lanem, kterou celá dopolední slavnost vrcholí. Na jedné straně tu jsou starší ženy v krojích, které nosí většinou po celý rok, na druhé o generaci mladší, nalíčené mayské ženy v džínsách. V přetahování lanem nemají mladé šanci, jejich matky a babičky je hravě porážejí.

„Měly a mají tvrdý život, proto jsou silné. Já ale raději budu pracovat jako servírka v Cancúnu a vydělám si na pohodlnější a doufám i zajímavější život,“ komentuje rozdíl ve zjevu jedna z mladých dívek. Maysky nemluví ani nerozumí. Film Apocalypto, který na plátně oživil tisíce let starou civilizaci jejích dávných předků, bere jako zábavný hollywoodský film.

Se stejným odstupem sleduje i realitu nynějších Mayů. Když si povídáme o mayských ženách v Guatemale, o tom, jak denně tahají těžká polena na zátop nebo z jezera vláčejí do kopců vědra s vodou a s prádlem, jen zakroutí hlavou a prohlíží si své pěstěné, nalakované nehty. Všeříkající gesto. I proto je řada Mayů na Yukatánu vděčná za davy turistů, kteří na poloostrov přijíždějí za plážemi a památkami. Indiáni totiž vědí, že jim běloši přinášejí obživu i pohodlnější život. Praktický je i Teofilio z Chacaita. Sice chvíli mudruje nad zabíráním půdy pro turistická letoviska a obává se, že indiáni jednoho dne přijdou o chayá a další léčivé rostliny, ale druhý den ho čeká šichta v hotelu, který nese název Chichén Itzá...