Tonle Sap: Dřevěné chýše na vlnách jezera, které jsou zapsány na seznamu UNESCO
Jezero Tonle Sap, rozprostírající se uprostřed Kambodže, není jen tak obyčejné, je to propojený systém jezera a několika řek. Jako největší sladkovodní nádrž jihovýchodní Asie je důležitým zdrojem ryb pro Kambodžu, ale i zajímavým ekosystémem, který byl v roce 1997 zapsán do seznamu přírodních památek UNESCO.
Jeho velikost se v průběhu roku několikanásobně mění, podle toho, je-li období sucha nebo monzunových dešťů. Po většinu roku je jezero poměrně malé: má rozlohu kolem 2500 km2 a je asi metr hluboké. Během období dešťů, tedy od června do konce října, však „nabobtná“ až na 16 000 km2 plochy a devět metrů hloubky. Zajímavé je, že kromě velikosti se v období dešťů změní i směr toku vody – z jihu na sever.
Tonle Sap je vzdáleno asi patnáct kilometrů jižně od města Siěm Réab, turistického střediska a vstupní brány do světoznámé chrámové oblasti Angkor. Většina návštěvníků tedy směřuje na sever, do kamenných chrámových komplexů, a jezero tak zatím není v obležení turistů. Je však otázkou času, než se příchozí pohledem na starobylé chrámy přesytí a začnou objevovat další, relativně dostupné a nadmíru zajímavé oblasti v okolí.
Jezero Tonle Sap je totiž pozoruhodné nejen coby ekoklenot, ale také svými plovoucími vesnicemi – osadami hausbótů s khmerskými či vietnamskými obyvateli, kteří na vlnách jezera žijí v pohupujících se dřevěných chýších. V plovoucích osadách je vše, co byste v „obyčejné“ vesnici mohli hledat: obchody, škola, kostel, ale i něco navíc – například basketbalová hala nebo malá zoologická zahrada se zubícími se krokodýly. Vše se samozřejmě kolébá v pozvolném rytmu Tonle Sap. Vodovod a kanalizaci tu mají vyřešeny přirozenou cestou, další inženýrské sítě, konkrétně elektřinu, si však musí pravidelně dovážet z pevniny ve formě autobaterií.
Rozvíjející se turismus již stačil vtisknout svůj punc do denního běhu vesnic. Turisté, projíždějící na výletních lodích mezi obydlími, na doporučení průvodce zastaví v místním „supermarketu“, kde nakoupí školní potřeby, aby mohli obdarovat děti v nedaleké škole. Nejsem si jist, zda si školáci pastelky a sešity vůbec vybalí, nebo je učitel vrátí nepoužité do obchodu, kde ty samé znovu nakoupí další filantropové. Podobný systém jsem na vlastní oči viděl v mnoha zemích Afriky a mám obavy, že tento způsob „recyklace“ nachází uplatnění i zde.
Malé děti ve vesnicích jezera Tonle Sap umí dříve plavat než chodit. Po hladině jezera kličkují v malých umělohmotných lavórech, v rukou drží hady a na turisty pokřikují „vandola, vandola“ – zřejmě první anglické sousloví („one dollar“), jemuž je rodiče naučí, aby mohly od soucitných turistů žadonit tvrdou měnu a přilepšit tak rodinnému rozpočtu.
