Lahodný poklad z nitra tajgy: Sběr piniových oříšků je dřina i dobrodružství zároveň
Hustou tajgou na jihovýchodním okraji Jabloňového hřbetu se ozývají rytmické tupé údery. Mohutné kladivo buší do vysokých kmenů borovice sibiřské. Ve chvíli, kdy zvuky doznějí, vystřídá je jiný, sotva postřehnutelný šelest. To z borových korun padají zralé šišky. Teď už je stačí jen posbírat, semlít a vyloupat a nakonec si pochutnat na pamlsku tajgy - piniových oříšcích.
Na jihu východní části ruského Zabajkalí, v místech na pomezí Burjatska a Čitské oblasti, se rozprostírají zalesněné, ne příliš vysoké horské hřebeny, rozdělené rozlehlými osídlenými kotlinami. V tichu místa, které leží jen sto padesát kilometrů od mongolských hranic, probíhá jeden z obyčejných dní, „taježnikov“. Tak si říkají i sběrači piniových oříšků.
Do lesů se vydávají každoročně na podzim, kdy v tajze dozrávají šišky borovice sibiřské, Pinus sibirica, které nikdo z místních neřekne jinak než „kedr“ - cedr. Semínka, vyloupaná ze šišek těchto mohutných stromů, jsou hodnotným doplňkem stravy národů žijících od Altaje až po oblasti ležící v Zabajkalí, tedy okolo hranic Mongolska a Ruska, zřejmě od samého počátku jejich osídlení. Pro jejich vzhled a chuť se jim často nepřesně říká oříšky.
Padesátník Dmitrij, který ukazuje na obitá místa na kmenech vysokých stromů, říká: „Takhle sbírali oříšky i naši otcové a dědové. Je to náš způsob obživy, platy ve vesnici jsou nízké, a tak se muži z každé rodiny vydávají v listopadu do tajgy na ořechy,“ dodává sympatický učitel technických prací, který mimo období sběru pracuje na zdejší základní škole.
Cesta k borovicím
„Náš rajon tajgy, učastok, je sedmnáct kilometrů odtud,“ prozrazuje Dmitrij, když nasedáme do terénního auta, které dokáže zázraky. Jeho řidič Tolja, původem z Ukrajiny, dokazuje, že jízda mu dělá nejen radost, ale je jeho posláním. Projíždíme bahnitými brody řek a některé jsou tak hluboké, že se dají přejet jen po dřevěných kůlech zatlučených do bahna. Před nejtěžšími úseky je třeba nejdříve obhlédnout terén pěšky, až potom se na ně opatrně vydat autem. V případě, že by kola sklouzla mimo klády, už bychom se nedostali zpět.
Lesní dělníci ale říkají s úsměvem: „V Jakutské oblasti by to bylo mnohem horší, tam je opravdová tajga, tohle je výlet pro děti!“ Les houstne a svah začíná prudce stoupat. Prodíráme se mezi žulovými balvany a vysoké kmeny sosen se na úzké cestičce občas otírají o boky našeho šedivého teréňáku.
Po několika minutách zastavujeme na malé louce s improvizovaným dřevěným domečkem. „To je zimavjo, tady budeme bydlet,“ ukáže rukou Dmitrij a vítá se se svými kolegy. Terénní auto se pomalu ztrácí v lese na zpáteční cestě a nás sevře do náručí majestátní ticho lesa.
Kladivo na stromy
Sběr borovicových oříšků je propracovaný do detailů. Území, která si vesničané pronajímají od lesního hospodářství za dva a půl tisíce rublů na sezonu, jsou oddělena úzkými cestičkami. „Případy, že by si tu lidé navzájem kradli šišky ze svých vyhrazených území, jsou výjimečné,“ říká Sergej, jeden ze sběračů, který pracuje spolu s Dmitrijem. „Nikdo nechce zkazit dobré vztahy, vždyť jsme z jedné vesnice a večery v tajze také často trávíme spolu při ohni a vodce, vyprávíme si zajímavé příběhy.“ Sběrači z Dmitrijovy party jsou světaznalí lidé. Ještě v době SSSR byli na zájezdech ve Francii i Británii, část života prožili ve Volgogradu a Moskvě.
Na cestě, kousek od „učastku“, mají odstavený starý nákladní ZIL, na jehož korbě šišky převážejí. „Má jedinou chybu, potřebuje litr benzinu na kilometr!“ komentují vozidlo „ze starých dobrých časů“ chlapi z vedlejší parcely. Práce na „učastku“ začíná v jeho horní části. Sběrači přinesou „kolot“, obrovské dřevěné kladivo s lanem, a začnou bouchat do kmenů vysokých stromů. Jeden z dělníků tahá lanem tak, aby se mu podařilo zesílit úder, druhý udeří kolotem a usměrňuje jeho nárazy na jediné místo kmene. „Pět nebo šest dobře mířených ran stačí, aby opadaly všechny šišky,“ sděluje Sergej a odlomenou větvičkou nebo lopuchovým listem označuje strom, z kterého již šišky otloukli.
Po obití širšího pásu stromů na části parcely následuje sběr. Všichni chlapi si na ramena vezmou nůše, nazývané berdanky, do kterých sbírají spadané šišky. „Při práci je dobré používat rukavice, šišky jsou totiž často pokryté silnou vrstvou pryskyřice,“ dozvídám se od Dmitrije, který vysypává další plnou berdanku na korbu náklaďáku.
„Než projdeme celou parcelu, uběhne týden až deset dní. Ale máme rezervovanou ještě jednu, v druhé dolině,“ říkají zadýchaní sběrači, kteří spěchají k chalupě na jednoduchý oběd. Připraveny jsou vařené brambory, těstoviny a na ohni ohřáté masové konzervy. „Je to těžká práce a jíst se musí pořádně,“ povídá Sergejův bratranec a z půdy dřevěnice vytahuje malý poklad: „zgušonku“.
Je to sladké kondenzované mléko, které si dělníci přidávají do čaje, nebo ho jedí jednoduše velkou lžící přímo z konzervy.
Od šišek k semínkům
„Za sezonu sběru, což je asi měsíc, nasbíráme dvě a půl tuny oříšků. Dostaneme za to na trhu 125 tisíc rublů (asi 100 tisíc Kč - pozn. aut.). Na práci jsme tři, a tak je to poměrně slušný výdělek i po odečtení nákladů,“ dozvídám se od Dmitrije, který je v partě sběračů nejzkušenější. Nejdříve však musejí všechny nasbírané šišky projít složitým procesem vylupování a čištění. Když je korba zilu plná, nasedne Dmitrij za volant vozu a přesune celý náklad na louku u sousední parcely. „Tam mají mlýnek na loupání šišek,“ vysvětluje cestou.
Mlýnek je jednoduché, ale důmyslné zařízení: jeden z party točí klikou připevněnou na staré kolo z nákladního auta a druhý háže do žlábku nad ním jednu šišku za druhou. Ty padají do úzkého prostoru mezi rotující kolo a vroubkovaný dřevěný hranol proti němu. Dolů padají rozdrcené šišky, které se prosévají na velkých sítech, zavěšených pod stropem „úpravny oříšků“, malé dřevěné stavby pod širým nebem.
Při prvním prosévání se oddělí nepotřebné části šišky od tzv. oříšků, vlastně výživných semínek. Už čisté oříšky se prosévají ještě jednou. „Je to jednoduché: při druhém prosévání se lehké, tedy prázdné oříšky dostanou na povrch a vyhodí se. Zůstanou tak jen ty, v kterých se skrývají jádra. Ta po konci prací prodáváme vykupujícím dole ve vesnici. Je to cenný doplněk výživy a používají se i do různých cukrářských výrobků. Semínka z naší oblasti jsou nejvíce ceněná v celém Rusku,“ říká Sergej a pokračuje: „V zimě se cena za sto gramů vyloupaných oříšků pohybuje v obchodě na hranici dvou set rublů.
Večery v tajze
Když zajde slunce za oblé horské hřebeny, rozhostí se v tajze úplná tma. Místo působí velmi pustě proto, že stromy zakrývají výhled na všechny strany a skrz koruny jen občas prosvítají jiskřivé oči hvězd. Zvuky práce lesních dělníků se ztratily s posledním světlem dne a vystřídaly je zvuky přírody. „Slyšel jsi, to byl kabarga,“ říká Sergej a ukazuje na místo, odkud se ozval zvláštní zvířecí hlas. „Kabarga je maličký jelen. Často přichází v noci až sem, k ohni, protože je velmi zvědavý. Bohužel je stále vzácnější. Samčí pohlavní žlázy kabargy se používají v tradiční korejské a čínské medicíně, a často je proto loví pytláci. Tady, na černém trhu, je cena zvířete sto tisíc rublů, v Koreji si za samičí žlázy koupíš dokonce nový džíp.“ Příliš silné lákadlo pro lidi, kterým láska k přírodě a svědomí nic neříká...
Odcházíme na krátkou návštěvu k sousedním sběračům. Příběhy mužů z tajgy jsou jiné než ty naše. Jsou to příběhy o přežití v drsné přírodě dalekého severu, kde mnozí z dělníků strávili kus života. Proudy jiskřiček odlétají z ohně do tmy a vyhasínají v prázdném prostoru chladivé noci.
Dmitrij vypráví příběh, který se v Bičuře traduje od minulého století. Stal se nedaleko místa, kde právě sedíme. Jeho hrdinou je lovec, který na zimních toulkách tajgou objevil průduch vedoucí na povrch sněhové závěje z medvědího brlohu. Nikomu o něm neřekl, protože byl chamtivý a chtěl zimního spáče ulovit sám, kvůli kožešině. Za několik dní se na místo vrátil, medvěda vzbudil a postřelil. Medvěd nešťastníka podrápal a ten se z posledních sil doplazil do bezpečí. Když dlouho nešel domů, vydali se ho hledat sousedé z vesnice. Našli ho podle krvavých stop ve sněhu, zkřehlého na pokraji smrti. Zraněného dovezli domů, jeho stav však byl velmi vážný. Během krátké doby zešedivěl, neustále blouznil a ani po čase se nevzpamatoval. Půl roku po osudném lesním dobrodružství zemřel.
Noc stárne a muže z tajgy pomalu přemáhá únava. Vracíme se do našeho „zimovja“, kde při světle petrolejové lampy a chrapotu starého rádia usínáme. Ráno sběrače opět čeká kolot, berdanky a tvrdá práce.
Cesta do nížin
Společně s nákladem ořechů opouštíme tajgu na korbě nákladního zilu. Kromě sběračů na něm spokojeně sedí i malé štěňátko německého ovčáka. „Jen přejedeš práh svého domu a znovu tě tahá na cestu!“ vzpomene si Sergej na staré ruské pořekadlo a nárazy podzimního větru zaševelí v korunách stromů. Listy bříz, lemujících nedalekou říčku, dávno zdobí odstíny zlaté a zima pomalu klepe na dveře.
Ve vzduchu visí radost z návratu k rodinám a tichá nostalgie ze dnů strávených v tichu tajgy. Už za několik hodin se budou sběrači šlehat březovými větvičkami v rozpálených saunách svých domovů, aby se za pár dní zase vrátili do práce a koloběhu každodenního života. „Už se na tebe ptal ředitel!“ popichuje Dmitrije jeho žena, také učitelka. On zatím vypráví o prožitých týdnech a každému, koho potká, odsype z čerstvého nákladu oříšků. Většinu z nich brzy prodá místním podnikatelům, kteří je dovezou do potravinářských závodů či drobným prodejcům.
Za pár dní již cestujeme společně s hlučnými běloruskými průvodci na „daleký západ“ ve vlaku, který směřuje do Minska. Když v Krasnojarsku nastoupí do soupravy babičky s vědry, všichni zpozorníme. Jejich obsahem je známé zboží: lahodné piniové oříšky.
„Nevíme, odkud jsou, nesbírali jsme je my,“ odpovídají na zvědavé otázky ostatních cestujících. Ve vlaku se další hodiny kromě klapotu kol ozývá i praskavý zvuk loupání oříšků. Na stolečcích nakonec zůstávají jen hromádky prázdných skořápek. Vlak uhání směrem k západosibiřským rovinám a příběh borovicového oříšku se pomalu uzavírá.
Za sezonu sběru dělníci sklidí dvě a půl tuny oříšků, za což dostanou asi 125 tisíc rublů. Pro tři lidi je to tady velmi slušný výdělek.
Starověrci
Lidé většiny obcí v oblasti mají ve tvářích rysy typické pro ruské obyvatelstvo evropské části země. Obyvatelé vesnic Muhoršibir‘ či Bičura jsou starověrci, nazývaní také staroobrjadci nebo semejskije, a přišli sem v 17. a 18. století v době represí, které vůči nim vedli ruští carové a pravoslavná církev. Na počátku jejich oddělení od ruské pravoslavné církve stály reformy patriarchy Nikona z druhé poloviny 17. století. V těchto změnách viděli ale starověrci dílo ďábla a vyznávali názor, že oficiální církev se dostala do rukou Antikrista. Někteří zašli tak daleko, že situaci chápali jako předobraz konce světa, a zvolili raději rituální sebevraždu upálením. Skupina se horlivým zastáváním původních knih, zvyků a liturgie odsoudila k exkomunikaci z církve, zavržení a ke ztrátě občanských práv. Mnozí byli uvězněni, či dokonce popraveni, početné skupiny lidí utekly na Ukrajinu, do oblasti Dunajské delty, na Ural, Altaj či Sibiř. Tam přežili jako uzavřené skupiny až dodnes, a výjimkou nejsou ani lidé odsud, ze Zabajkalí.
„Naši předkové neměli jinou volbu, jak se ochránit před okolím,“ říká Dmitrij. „Byli jsme odkázáni sami na sebe v cizím světě. Také proto byla přijata striktní pravidla, která mnozí dodržují dodnes. Svatby jsou povolené jen v rámci komunity, a když příbytek navštíví příslušník jiné skupiny, například Burjat, dostane příbor a talíř určený pro hosty z jiných komunit. Toto pravidlo se už dnes tak striktně nedodržuje.“ Z vnějších znaků, kterými se liturgie starověrců odlišuje od pravoslaví, je to počet prosfor, malých rituálních bochníků chleba. Těch se při obřadech používá sedm, na rozdíl od pěti v pravoslaví. Také se křižují dvěma, a ne třemi prsty a procesí vykonávají ve směru pohybu slunce.
Sibiřské zlato
Borovicová semínka, či tzv. piniové oříšky, se na území Evropy a Asie pojídají už od paleolitu. Dnes se přidávají do jídel z ryb, masa či zeleniny. V Itálii jsou hlavní ingrediencí omáčky zvané pesto. Často se přidávají do čokolád nebo dezertů, například do baklavy, pečiva z lístkového těsta. Široké využití mají i v kuchyni Blízkého východu. Získává se z nich také olej, který potlačuje chuť k jídlu a má antioxidační vlastnosti.
Oříšky se po celém světě získávají z mnoha druhů borovic. Mezi nejčastější evropské druhy patří Pinus pinea a Pinus cembra. V Asii jsou to Pinus koraiensis či západohimálajská Pinus gerardiana, v Americe patří mezi nejrozšířenější Pinus edulis, Pinus monophylla či Pinus cembroides. Semínka borovice sibiřské nejsou příliš rozšířená, ale zato jsou velmi ceněna pro svou specifickou chuť, ať už syrová či opražená. Borovicová semínka jsou podle lékařů a odborníků na výživu velmi zdravým doplňkem stravy. Jsou zdrojem vlákniny a obsahují 10-34 procent proteinů, neškrobové polysacharidy, dextriny, inulin, lignin, oleje, chitin, pektiny a oligosacharidy.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: