Přes celé Japonsko kvůli několika vteřinám aneb Starobylé souboje titánů jménem sumó
Ctnost, důraz na dodržování pravidel, historie v moderním světě. Chcete-li se seznámit s japonskou mentalitou, není moc lepších možností než navštívit jeden z turnajů sumó.
Slovo grand v názvu odkazuje na šestici sumó turnajů, konajících se každoročně v zemi vycházejícího slunce. Třikrát jej hostí Tokio, zbylé tři si pak rovným dílem dělí Nagoja, Ósaka a Fukuoka. Vzdáleně se dá jejich důležitost přirovnat k tenisovým grand slamům v čele se slavným Wimbledonem, ač ani v londýnském svatostánku nejde optikou bílého sportu zdaleka o tak klíčovou událost. Co dodává šestici turnajů, Japonci nazývaných honbašo (v překladu hlavní nebo oficiální), statut výjimečnosti? Jedná se o jediné turnaje, které spadají do oficiálního žebříčku Japonské asociace sumó, s čímž souvisí i další unikum: pouze zde si mohou sumisté vylepšit svůj ranking a dál stoupat v profesionální kariéře.
Tradice nade všechno
Tento fakt zároveň vede k enormnímu tlaku, jemuž musí čelit ze strany veřejnosti i svých stájí, jež je do turnajů nominují. Změna je v dohledné době prakticky vyloučena, vezmeme-li v potaz, že japonská společnost stojí na paradoxu, jenž spojuje dva zdánlivé protipóly: na jedné straně ultramoderní města s technologiemi, o nichž si můžeme v Evropě nechat zdát, na té druhé pak puntičkářské lpění na dodržování tradic, kdy změna nepřipadá v úvahu a výraznější reformy jsou udušeny již v zárodku.
Sumó se veze na druhé vlně. Rigidní systém, jakkoliv prkenný, je za poslední století de facto změn prostý, vrcholem je rozšíření počtu turnajů na zmíněných šest. Na druhou stranu přece jen k drobným změnám dochází. Pokud dnes rozhodčí gjódži vyřkne zcela zjevně chybné rozhodnutí, očekává se od něj pro zachování tváře a cti, že rezignuje na svou pozici. Tu tradičně Japonská asociace sumó nepřijme a rozhodčímu zůstává licence rozhodovat zápasy. Vrátíme-li se však do 18. století, pocit ztráty důvěry v sumó komunitě a společenské hanby obecně byl natolik výrazný, že si někteří rozhodčí v krajním případě sáhli na život. V dnešní společnosti pak samozřejmě tyto extrémní příklady nemají místo.
První zápasy
Při své první návštěvě turnaje ve Fukuoce jsem byl mírně zaskočený. Navštívil jsem ho hned v úvodní den z celkových patnácti. Zdejší turnaj je poslední z „velkých“ klání před ukončením sezony a začátkem přípravy na lednový turnaj v Tokiu, což mu dodává další náboj. Brány budovy otevírají v osm ráno, zápasy startují o půl hodiny později. Nedočkavostí jsem tehdy nemohl dospat a přivstal si, abych byl na osmou na značkách před místem konání. Drobným zdržením v krámku na nádraží a jízdou přeplněnými autobusy na rušných silnicích nabobtnalo mé zpoždění na 30 minut. Útěchou mi byla místenka. Dostanu se dovnitř přes ty davy?
Prvotní obava po vystoupení z autobusu se rychle rozplynula. Mapa, tři sumisté v autobuse a stánky před multifunkční halou, jež pojme až deset tisíc návštěvníků, mě utvrdili v přesvědčení, že nedošlo k záměně za budovu s podobným názvem na druhé straně města. Po proklouznutí vstupní bránou a rychlém vystoupání tří pater po schodišti se přede mnou otevře útulná hala s malým dódžem (ringem) ve středu a čtvercovým hledištěm… téměř kompletně prázdná. Navíc zhruba polovinu z hrstky návštěvníků v ochozech tvoří zahraniční diváci. Přitom souboje již běží. Jak čas utíká, tribuny se po dvanácté hodině postupně zaplňují. Proč tak pozdě? Japonce totiž zajímají především dvě nejvyšší divize, startující až okolo druhé hodiny odpolední, a to džúrjó, se zápasníky majícími v zádech výborné statistiky, nicméně stále čekajícími na dosažení úrovně nejvyšší, makuuči. Pouze zde, na špičce hierarchie, se můžete stát nesmrtelným.
Na následující měření sil se už tenčí váš osobní prostor, s čímž souvisí i stěhování na místa vytištěná na vaší vstupence, neboť v časných hodinách nechávají vstřícní uvaděči sednout diváky na místa vyšších kategorií s perfektním výhledem na dění před sebou. Ovšem ne do prvních řad, kde probíhá intenzivní kontrola příchozích po celý den. Důvodem nejsou nesrovnalosti ve vstupenkách, ale bezpečnost. Při koupi lístku je nutné souhlasit s několika podmínkami, které platí speciálně pro tato místa a mezi něž patří například zákaz obsazení sedadel osobami mladšími 18 let nebo souhlas s nulovou odpovědností pořadatele za vaše případná zranění. Není divu, nejen sumisté, i diváci mohou utrpět újmu na zdraví. Přece jen, když se na vás z ringu vyvýšeného na stlačené hlíně řítí padající čtvrttunové kolosy, může jít i o život.
Atmosféra houstne
Během dopoledního programu na sebe narážejí poloprofesionálové, většinou mladí dravci, kteří touží o posun do vyšší třídy. Obecně se tyto střety nazývají zápasy nižší kategorie, jež se dále dělí na čtyři podskupiny, od úplných nováčků až po talenty s ambicí postoupit mezi dvě nejprestižnější kategorie a vystoupit ze stínu jakýchsi předskokanů na hlavní hvězdy dne. S přibývajícím časem houstne atmosféra a lidé se šikují u vchodu do centra, aby vytvořili špalír přicházejícím sumistům divize makuuči, doprovázeným začátečníky, kteří mají tu čest nést tašky slavnému jménu z jejich stáje. Tu a tam někdo vytáhne plakát nebo se z davu vytrhne dítě, aby objalo svůj vzor, vedle něhož působí jak poloviční David vedle dvojnásobného Goliáše, většina se ale omezuje na provolávání jmen a obdivné výrazy ve tváři. Příchozí sumisté nicméně interakci s fanoušky nevyhledávají a plně se soustředí na svůj nadcházející výkon, přičemž dobojováno je povětšině v řádu jednotek až desítek vteřin. Poté již začíná příprava na další den.
V historii však existují výjimky v podobě mimořádně dlouhých klání. Nejslavnější případ se datuje do roku 1951, kdy oba soupeři vydrželi více než půl hodiny. Obecně měla zápolení, která se protáhla přes dvacet minut, jedno společné: zaklesnutí těl obou gladiátorů do sebe, kdy ani jeden není schopen pod tíhou fyzického a psychického vyčerpání hnout soupeřem. Nastala tak patová situace, která mohla teoreticky trvat do konce věků. To přimělo Japonskou asociaci sumó, jinak liknavou vůči změnám, k zavedení čtyřminutového limitu, po němž rozhodčí střetnutí přeruší, nechá unavenou dvojici občerstvit a následně ji postaví do stejné pozice, v jaké k přerušení došlo.
Výhody privilegovaných
Zápasy nižších a vyšších kategorií s sebou nesou i spoustu dalších odlišností. Spočívají především v privilegiích, jež jsou zápasníkům džúrjó a makuuči dopřána. Už u nástupu, hrajícího všemi barvami, kdy je údery dvěma kladívky vyluzován charakteristický klapavý zvuk, si i méně pozorný divák všimne tradičních ceremoniálních oděvů, sahajících od pasu dolů až na zem, bohatě zdobených zlatou nití, výšivkami či rodovými symboly. Většinou jsou vyrobeny ze silné vrstvy hedvábí a váží i více než pět kilogramů. Pokud jste navíc držitelem titulu jokozuna, nejvyššího, jakého lze v sumó dosáhnout, váš oděv zvaný kešó-mawaši doplňuje posvátné lano, stvrzující váš statut.
Z mnoha dalších odlišností mezi nižšími a vyššími divizemi není od věci vypíchnout i způsob odměňování, kdy skromné stipendium nahrazují regulérní měsíční platy. V oblasti vystupování na veřejnosti a při turnajích je pak zápasníkům nejvyšší kategorie mj. umožněno nosit specifickou verzi účesu čonmage, známého již z dob samurajů, kterým jinak disponují všichni zápasníci. Jedinečnost se odráží v složitosti účesu, jednoduché verze nahrazuje tvar hřebenu, zdůrazňující důležitost dodržování hierarchie tvořící kostru sumó jako sportu. Privilegovaní jsou i rozhodčí. Pozornému oku neujde, že bosé nohy vystřídaly bílé dřevěné sandály nejvyšší jakosti na vysokých podpatcích, tzv. sandály geta.
Všechno nebo nic
Během zápasů sumistické špičky dostávám přednášku od japonského rodáka, který dle svých slov nevynechal v posledních šesti letech jediný den, a nastřádal tak úctyhodnou šňůru bez přerušení. Vypráví mi, že nadšení některých fanoušků nezná mezí a neváhají vyrazit z Tokia, jen aby viděli vystoupení svého oblíbence. Chvíli se v hale ohřejí, než přijde jejich favorit na scénu, během pěti vteřin je po všem a oni vyrážejí zpět do hlavního města. Nadšení nebo smutek, nic mezi tím. Pravidla sumó jsou totiž v základu jednoduchá, byť v plné verzi velmi komplexní a komplikovaná. Držme se ale toho základního: cílem je vytlačit soupeře z dódža nebo jej donutit, aby se dotkl země jinou částí těla než chodidly. Strategií je mnoho a odvíjejí se od vaší tělesné konstrukce. Nic v zápase není nemožné – nejvyšší zdokumentovaný váhový rozdíl z roku 1991, kdy ani více než 200kg převaha nezajistila zápasníkovi vítězství, je toho jasným důkazem.
Decibely a rituály
Čím vyšší titul bojovníka, tím více decibelů můžete v hale očekávat. Vysokou podporu mají i domácí želízka v ohni. Ačkoli většina zápasů skončí dřív, než stihnete napočítat do dvaceti, neznamená to, že by byly nezáživné. Kláním totiž předchází celá řada rituálů, při kterých houstne atmosféra a samotný boj v ringu je pouze vyvrcholením celého „obřadu“. Již představení hlasatelem způsobí velké haló. Jednotlivé rituály, ať už spojené s házením hrsti soli k odehnání zlých duchů, nebo poklekávání do bojové pozice, vystřídané dalším kolečkem příprav, dostává diváky do extáze. Když je dobojováno, hluk nahradí štěbetání, které přeruší až nástup další dvojice.
Před posledním zápasem jsem chtě nechtě nucen vyrazit na vlak. Raději volím pěší zdolání trasy než autobusovou linku, byť spojuje halu přímo s nádražím. Vzhledem k semaforům co každých třicet metrů a nezmenšující se dopravní zácpě se paradoxně jedná o časově úspornější variantu. Ještě se prodrat ke správnému nástupišti a hurá zpět do Ósaky. Dochvilnost šinkansenů je neúprosná. Večer mám na kontě více než 1000 km na železnici, deset hodin zábavy, japonské kultury a historie. Pustím si ještě televizi, kde během šestice turnajů běží každý den do noci sestřihy ze zápasů. Zjišťuji, že poslední zápas trval pouhých sedm vteřin, což zmírňuje lítost nad mou absencí v hledišti..
